Koptská pravoslavná církev

Koptská pravoslavná církev (koptsky Ϯⲉⲕ'ⲕⲗⲏⲥⲓⲁ 'ⲛⲣⲉⲙ'ⲛⲭⲏⲙⲓ 'ⲛⲟⲣⲑⲟⲇⲟⲝⲟⲥ ti.eklisia en.remenkimi en.orthodoxos) je největší křesťanskou církví v Egyptě, která patří do skupiny starobylých východních církví a která neuznává christologii Chalkedonského koncilu (451). Vydělila se z ní koptská katolická církev, která má plné společenství s římským papežem. Hlavou církve je Theodoros II.

Koptské křesťanství řadíme do velké rodiny tzv. orientálně – pravoslavných církví a jeho rozšíření v Egyptě je spojováno s misijní činností svatého apoštola a evangelisty Marka, který byl prvním biskupem v Egyptské Alexandrii, kde vedl tamní křesťanskou obec. Samotné slovo KOPT je řeckého původu a znamená „obyvatel Egypta, Egypťan“, neboť koptské křesťanství nalezneme převážně právě v Egyptě, ale i v menší míře v dalších zemích Afriky, převážně jižně od Egypta (Etiopie, Eritrea, Súdán…).
 

Historie koptské církve

První zmínky můžeme najít již v Bibli, kde se o křesťanství mluví ve spojitosti s Egyptem, konkrétně v Matoušově evangeliu se píše o útěku svaté rodiny z Izraele do Egypta na příkaz Boha, aby Herodes, izraelský vládce, čerstvě narozeného Ježíše Krista spolu s dalšími novorozeňaty nezahubil. Postupné rozšiřování křesťanské (koptské) církve v Egyptě v roce 55 až 61 n. l. probíhalo zejména díky výše zmíněnému alexandrijskému biskupovi Markovi, který roku 68 zemřel mučednickou smrtí. Traduje se legenda o příchodu svatého Marka do Alexandrie, ve které si měl tento světec při vstupu na alexandrijskou půdu rozbít řemínek na botě. Následně botu donesl místnímu obuvníkovi ke spravení, ten si však propíchl připraveným šídlem ruku. V bolesti obuvník zvolal „Heis ho Theos“ (Bůh je jeden), načež se mu rána zázračně zhojila. Po tomto zázraku mu Marek pověděl o své křesťanské víře, a tím pak získal mnoho dalších následovníků.

V prvním století Alexandrie (spolu s Antiochií, Jeruzalémem a Římem) patřila k nejvýznamnějším centrům křesťanství. Velké ztráty tato církev utrpěla již v roce 284 n. l., kdy za vlády Diokleciálna nastalo velké pronásledování egyptských křesťanů. Po konci pronásledování se postupně projevovaly dlouholeté tendence Egypťanů vyznávat, pro ně typické, pohanské víry (gnóze, arianismus, monofyzitství), proti níž se snažili zbylí mniši z alexandrijské katechetické školy bojovat. Chalkedonském koncilu (451) nebyl v Egyptě příznivě přijat. Terminolgické a jazykové rozdíly, ale v neposlední řadě separatistické tendence vedly k věroučné roztržce s Konstantinopolí a obecně s vyznavači závěrů chalkedonského sněmu. Vzájemné nevraživosti mezi oběma patriarcháty vedly k mnoha pronásledováním.

7. století bylo pro koptskou církev ve znamení násilné arabizace, kdy Arabové Egypt zcela ovládli a nastolili zde islám. Za jejich působení se z koptštiny stal jen převážně liturgický jazyk, který je velice podobný jazyku starých Egypťanů. Za pontifikátu (úřadování) patriarchů Cyrila V a Cyrila VI začalo koptské křesťanství opět vzkvétat díky zakládání mnoha církevních škol jak pro chlapce, tak i pro děvčata. Bohužel, kvůli stálému útisku ze strany muslimů zažívají koptové až dodnes těžké časy.

Život v církvi

Koptové tvoří výlučně endogamní společenství, kde je nemyslitelné, aby si jakýkoli příslušník koptské církve vybral za partnera vyznavače islámu. V tomto případě by byl vyřazen z církve, křesťanské společnosti a také zatracen celou rodinou, protože muslimské právo šarí´a vyžaduje po obou partnerech, aby bezodmínečně vyznávali jen islám. Kvůli těmto případům se církev snaží podnikat nejrůznější kroky tak, aby případnému sňatku co nejdříve zabránila. Jedná se např. o vynucené pobyty v klášteře, kde jsou potenciálním hříšníkům vysvětleny ztráty spojené se sňatkem s vyznavačem islámu a přechodem na muslimskou víru a také následky takového činu. Tomu se církev rovněž snaží předcházet důslednou křesťanskou výukou a výchovou.

Předcházejícím hlavním představitelem této církve byl alexandrijský papež Svatost Šenuda III. (od 1971 do 2012), který žil v Káhiře. Tento papež převzal od protestantů model „nedělních škol“, kde se již malé děti učí základy křesťanství a tradicím s tím spojených. Důraz je především kladen na výchovu mladých dívek s apelem na jejich křesťanské cítění, na to, aby se staly dobrými matkami a své potomky vedly v náboženském duchu. Dívky se v této škole učí i praktickým činnostem (šití, vaření), které poté mohou zužitkovat při charitativních činnostech.

Rodina a její autorita patří k hlavním hodnotám koptských křesťanů. Hraje významnou roli v životě mladé dívky, která je v podstatě až do svatby pod dozorem rodičů. Rodiče rovněž vybírají ženicha, tudíž větší volnost koptských chlapců je jen zdánlivá, neboť si musí stále hlídat svoji dobrou pověst, aby u rodičů dívky obstáli.

Na životě v církvi se kopt může podílet dvěma způsoby: pasivně – navštěvuje bohoslužby a nábožensko-vzdělávací programy, nebo aktivně - jako chádim (služebník), či šammás (diakonisa). Aktivně se na církevním životě podílejí především ženatí muži, či vdané ženy, čímž zvyšují prestiž své rodiny, avšak nezřídka se k této činnosti hrnou i nezadaní jedinci.

Chádim – má za úkol především vzdělávání ostatních věřících a dětí, organizaci nejrůznějších náboženských poutí a charitativní činnost. Zároveň vykonává administrativní služby a pomáhá věřícím.
Šammás – provádí liturgické mše, převážně v koptštině, což může vykonávat pouze muž. Také k jeho činnosti patří vzdělávání a organizace, jako u chádima, kterou již mohou vykonávat i ženy (diakonisy).
Kněží - v této ortodoxní církvi mohou být vysvěceni i ženatí muži. Manželství není překážkou kněžského svěcení. Jejich manželky se pak stávají chádimami, čímž získávají zvláštní poslání, které musí ctít a dodržovat. Vdovci a vdovy z takového manželství však nesmějí uzavřít nový sňatek.
Mnich – může se jím stát každý, kdo dokončil vysokou školu a splnil povinnou vojenskou službu. Zvýšení požadavků na jejich vzdělání prosadil papež Šenuda III reformou mnišského života, díky níž stále více věřících chce získat tuto náboženskou funkci. Důraz je kladen i na to, aby budoucí mnich byl spokojen se svým dosavadním životem, a důvodem stát se mnichem by měla být výhradně touha po životě s Bohem.
Monaška – jedná se o ženu, která podobně jako mnich, zasvěcuje svůj život Bohu. Avšak na rozdíl od požadavků na mnicha, monaška musí splňovat odlišná kritéria. Stát se jí může pouze mladá dívka do 25let s dobrou pověstí a musí být prokazatelně pannou.
Služebná sestra (arabsky mukarrasa, koptsky tasúni) – tento post získá poslušnice (poslušenství trvá 3 roky, až pak se žena stane monaškou a muž mnichem), která není shledána způsobilou pro život ve společnosti modlitebních mnišek. Činnost těchto žen spočívá především v lékařské pomoci a milosrdenství, kdy nezáleží na tom, zda jsou potřebnými křesťané, či muslimové. Na rozdíl od monašek, které se svým způsobem zřekly běžného života, služebné sestry ve světském světě stále zůstávají.