Kontexty klinické homeopatie
MUDr. Hana Váňová, soukromý praktický lékař Litovel
Snad není příliš odvážné tvrzení, že medicína je jen jedna. Homeopatie je metoda volby v rukou znalého lékaře v případech,kdy je potřeba povzbudit vlastní obranyschopnost těla. Pokud je situace kritická nebo obranné síly vyčerpány, musí lékař samozřejmě využít všechny prostředky moderní medicíny s ohledem na starou Hippokratovu přísahu „PRIMUM NON NOCERE“.
Problém je v míře a správném rozlišování. Plnou kompetenci tedy musí mít lékař na podkladě vyšetření a stanovení správné diagnózy.
Klinická homeopatie jako součást medicíny je založena na hlubším pochopení patofyziologických souvislostí na jedné straně a zohlednění psychických faktorů ovlivňujících všechny pochody v těle, na straně druhé.
Klinická homeopatie je založena spíše na principu salutogeneze / Aron Antonovsky/ – to je harmonizace organismu směrem ke zdraví než na potlačování jednotlivých příznaků nemoci /princip patogeneze/.
Akutní medicína udělala v poslední době obrovský pokrok. Můžeme totéž říci i o léčení chronických nemocí? Proč narůstá výskyt chronického únavového syndromu, alergií, autoimunních nemocí, metabolického syndromu a podobných diagnóz? Proč jsou všechny tyto nemoci tak komplexní? Nesouvisí to nějak s filozofií naší civilizace i s filozofií naší současné medicíny?
Z praxe všichni víme, že léčit zlomenou nohu je často jednodušší, než léčit zlomenou duši. Proč tedy léčení těla a zkoumání tělesných procesů věnujeme více úsilí než rozboru, pochopení a odstraňování psychických příčin? Je to tak vždy správně?
Kvantová fyzika už přece dávno dokázala, že nejdůležitější jsou ty procesy, které se v normálním měřítku neprojevují. Proč tyto vědecké poznatky dosud plně nevyužíváme i v medicíně? Prevence jen na úrovni těla nemůže být plně účinná, jsou-li stále stejné programové vzorce, které tělo řídí.
Proto je dosud účinná prevence spíše teoretická než praktická záležitost.
PŘIJETÍ INFORMATIKY DO MEDICÍNY
Ukazuje se, že celá situace potřebuje jiný úhel pohledu, nové přístupy, změnu paradigmatu. Dovolte mi citovat zakladatele informatiky Wernera Heisenberga : „ Budoucnost věd filozofických a medicíny je v tom, že musí zahrnout ducha kvantové mechaniky.“ ( Z knihy Fyzika a filozofie ).
Zdánlivým paradoxem je, že fyzikové zabývající se hmotou na nejexaktnější úrovni, dospěli k závěrům, že všechny fyzikální procesy jsou zcela závislé na aspektech inteligence sjednoceného pole. Dokazují, že veškeré hmotné věci pocházejí z informací a energie. Tyto impulsy energie a informací nejsou hmotné, ač z nich vzniká vše, co považujeme za hmotu.
Tak moderní věda dává odpověď na dávnou filosofickou otázku, že myšlenka, inteligence /duch, slovy našich předků/ je primárním energetickým a informačním impulsem, záměrem.
IN-FORMACE /“formování zevnitř“/ dokáže měnit strukturu hmoty. Jak přesně tomu odpovídá starý výrok Sartiéra, že „funkce tvoří orgán“.
Klinická homeopatie je v principu energoinformační metoda působící komplexním způsobem na funkční úrovni těla.
Tak jako přijetí kvantové fyziky a jejich výdobytků nezrušilo úplně platnost Newtonových zákonů, ale přesněji vymezilo podmínky jejich platnosti, tak analogicky přijetí homeopatie jako součásti medicíny, neruší poznatky a přístupy jiných medicínských oborů, ale obohacuje je o nové možnosti.
PRINCIPY KLINICKÉ HOMEOPATIE
Současná medicína rozumí často do nejmenších detailů tomu, jak se nemoci vyvíjejí, ale ne vždy tomu, proč začínají. Rozlišujeme příčiny zevní /infekční činitelé, fyzikální vlivy, výživa, sociální prostředí/ a příčiny vnitřní /integrita imunitního systému, emoční vlivy, životní zkoušky a postoje/. Z praxe víme, že jen ten orgán nebo organismus může být zevně napaden, který je vnitřně oslaben, tzv. locus minoris resistentiae.
Zdraví je dynamická rovnováha. Tělo není pevné a stálé jako strnulá socha. Je spíše pohyblivé a proměnlivé jako řeka. Tomu odpovídá spíše kvantově-mechanický model těla. Dříve lékařská věda v zásadě přijala strnulý způsob mechanistického mapování všeho, co se děje v materiálním světě /tedy i v těle/.
Nové poznatky medicíny dokladují čím dál více opodstatnění psychosomatického přístupu. Ukazuje se, že kauzální příčinou nemocí je tzv. centrální narušení, chyba na ose P- N- E – I /psychika- nervový systém – endokrinní systém – imunita/. Tedy uvnitř nás musí být „myslící část těla“, která odpovídá na příkazy mysli.
Dokázáno to bylo v 70 letech 20. stol. objevením nové třídy nepatrných chemických látek – neurotransmiterů, které působí jako jakési komunikační molekuly. Dnes už se ví, že tyto „inteligentní“ chemické látky nejsou vyráběny pouze mozkem, ale také imunitním systémem /i jinými systémy/. Každá mentální událost vyvolá v mozku nový chemický proces a prostřednictvím kaskád neurotransmiterů a neuropeptidů dochází ke změnám v celém těle.
Objev neurotransmiterů tedy pomáhá vyplnit mezeru, která zjevně odděluje mysl a tělo. Je to jedno z nejhlubších tajemství, jemuž nyní člověk stojí tváří v tvář od té doby, kdy začal uvažovat o tom, co je.
Pomocí pozitronové emisní tomografie mohou dnes cesty neurotransmiterů ovlivněné myšlenkou vědci i vidět.
Tyto teorie samozřejmě mohou vysvětlovat pozitivní účinek placeba, počátek chronické nemoci v těžkém emočním šoku, ale možná i účinek homeopatického léku ředěného až za hranici Avogadrova čísla. Na přesné vědecké důkazy si musíme ještě počkat. Někteří vědci jsou už blízko. / Pro zvídavé viz stránky: www.homeopathyeurope.org./
Faktem zůstává, že klinicky je homeopatie pozitivně ověřována již více než 200 let.
HOMEOPATIE – EXPERIMENTÁLNÍ MEDICÍNA S HLUBOKÝMI KOŘENY
Právě návrat ke kořenům je velmi důležitý. Protože asi nic v medicíně nevyvolalo tolik rozporů jako polemiky kolem homeopatie.
Zakladatelem této metody je Christian Friedrich Samuel Hahnemann, narozený 11.4.1755 v Míšni. Byl to opravdový vědec své doby. Studoval na několika evropských univerzitách. Překládal z 8 jazyků. Znal díla všech významných lékařů dosavadní historie. Věděl, že podle zákona podobnosti léčil už Hippokrates.
Celý svůj dlouhý život /zemřel 2. 7. l843 v Paříži/ studoval a doplňoval své dílo o nové poznatky. Díky své preciznosti zjistil při překladu Materie mediky skotského lékaře Culena nesrovnalosti v popisu účinku chininovníku při léčbě zimnice. Proto se rozhodl vyzkoušet chinin sám na sobě. Byl velmi pozorný pozorovatel a všechny detaily pečlivě zapisoval. Neušlo tedy jeho pozornosti, že chinin u něj vyvolal horečku s úplně stejnými symptomy, jaké znal u malárie. Znal tuto nemoc osobně a nejen z knih, protože v mládí nějakou dobu pobýval v Rumunsku, v bažinaté oblasti Sibiu, kde malárií skutečně onemocněl.
Byl to precizní vědec, nic nenechával náhodě, proto tento pokus s chinovníkem opakoval ještě na několika dobrovolnících a vždy se stejným výsledkem.
Tak položil základ později podrobně rozpracovanému principu homeopatie – similia similibus curentur, podobné léčí podobné. Ty symptomy, které lék může vyvolat u zdravého jedince, dokáže léčit u nemocného. Časem na sobě, své rodině, svých žácích a pacientech vyzkoušel účinky velkého množství látek. Vše pečlivě ověřoval a zapisoval. Pochopil, že symptomy nemoci jsou plodem reakce životní síly /v naší terminologii fysiologie či obranyschopnosti těla/ na zevní nebo vnitřní narušení. Uvědomil si, že v každém léku je určitá jednota, jakási červená nit, která se táhne od psychiky k fyzickým symptomům.
Principy homeopatického / z řečtiny: homoios – podobný, pathos – nemoc/ léčení popsal ve svém slavném díle Organon racionální léčby, které během svého života přepracoval 6x. Při svých četných pokusech zaznamenal pravidelný jev, že různorodé symptomy jedné nemoci mají stejný kořen. Proto dle jeho zásad přesně v Organonu popsaných, metoda homeopatická hledá lék na celkový souhrn symptomů choroby s ohledem na příčinu jejího vzniku, pokud je známa, a na všechny průvodní okolnosti. Říká tomu totalita symptomů, která určuje individuální reakci, projevující se tzv. modalitami /např. charakter bolesti, horečky, pocení, chutě, averze a ostatní změny způsobu cítění, vnímání a chování v důsledku nemoci/.
Opakovaně na několika místech Organonu upozorňuje na to, že duševní stav, event. jeho změna, se vyskytuje u každého nemocného, ať trpí astmatem, ekzémem či jakoukoliv jinou chorobou. Říká duševní stav, nikoliv duševní choroba ! , tedy změny cítění a vnímání, které vyvolala nemoc. Tato skutečnost a její nesprávné interpretace jsou příčinou mnoha omylů následujících generací homeopatů, kteří psychické symptomy vyčleňovali a nadřazovali. Přestali vnímat totalitu jako nedělitelný souhrn symptomů těla i mysli.
Důkazem, že Hahnemann byl skutečně především skvělý lékař s komplexním medicínským pohledem, obdivuhodným na svou dobu, je jeho rozsáhlé 4-svazkové dílo Pojednání o chronických nemocech. Mimo jiné v tomto díle jako první popsal přesně 3 stadia syphylitidy, podle nichž rozpracovává svou teorii o miasmatech. V moderní klinické homeopatii dnes chápeme „miasmata“ jako regulační systémy těla přesně určující vývoj nemoci, ale v principu tato Hahnemannova teorie platí dodnes a nejen v homeopatii.
Důkazem každé teorie je praxe.
Efektivnost tehdy nové léčebné metody se projevila poprvé při epidemii skvrnitého tyfu, která propukla po slavné Bitvě národů u Lipska r. 1813. Zatímco jiným lékařům umírala až jedna třetina nemocných, z Hahnemannových pacientů /bylo jich 183/ zemřela jen jedna stará žena.
Teprve po dlouhých letech experimentování dospěl Hahnemann k závěru, že účinek léku ovlivňujícího „dynamis – životní sílu“ nevymizí při jeho ředění, kterým se odstraní nežádoucí vedlejší účinky, jež v těle vyvolává každá látka ve vážitelném množství. To byl geniální objev, který Hahnemann mnohokrát systematicky ověřoval a zdokumentoval.
Od té doby používáme homeopatické léky v tzv. infinitezimální dávce, získané postupným ředěním – potenciací a třepáním – dynamizací. Dnes jsou tyto metody díky moderním technologiím zdokonaleny, ale základní princip zůstává.
Existuje tedy dosti důkazů, že homeopatie není podivínská myšlenka, která se zrodila náhodně v mozku nějakého zasvěcence, filosofa či mystika. Je to zcela jednoduše léčebná metoda vycházející z nejčistší tradice experimentální medicíny. Neboť prvotní byla objektivní fakta, která způsobila zrod určité myšlenky. Ta se pak stala podkladem experimentální činnosti a tato zpětně potvrdila platnost iniciální myšlenky.
HOMEOPATICKÝ LÉK
Matečné tinktury sloužící jako základ pro výrobu homeopatických léků pocházejí z rostlin, živočichů a minerálů. Výjimečně jsou získány empiricky /např. Hepar sulfur, Causticum, Pyrogenium, Oscillococcinum/. Obsahují tedy celý komplex látek, nejen izolované sloučeniny. Každá látka má přesnou strukturu, biochemismus a mechanismus účinku na různých hierarchických úrovních. Dokladují to jak staré lékopisy, tak i výsledky moderních laboratoří zkoumajících působení látek až na molekulární úrovni. Přesný popis původu a účinku homeopatických léků je obsažen v Materia medica homeopatica.
Dnes se můžeme setkat s ředěním homeopatických léků D /decimální/ nebo CH /centizimální dle Hahnemanna/.
Homeopatický lék s číslem nad 12 CH / ředění 10 -24 / neobsahuje v podstatě ani molekulu původní látky. To, co zůstává, je pouze energie a informace. Tedy potencované infinitezimálně ředěné léky mají pouze dynamické účinky. Homeopatický lék je specifickým regulátorem organismu, na rozdíl od klasického léku, který je „donucující“, potlačující /anti-/ či substituční.
HOMEOPATIE DNES
Homeopatická léčba je ve skutečnosti léčbou individuálního terénu. Homeopatie je metoda čistě objektivní, čistě klinická. Spočívá v porovnání dvou reakčních symptomatických obrazů:
- oblast experimentální patogeneze jednotlivých látek popsané v Materia medica homeopatica
- oblast úplného klinického pozorování nemocného, ve kterém se spojuje klasická semiologie /nauka o příznacích/ se semiologií homeopatickou
Homeopatická semiologie tak nenahrazuje semiologii klasickou, vedoucí k diagnóze. Doplňuje ji však různými odstíny, které jsou specifické po každého nemocného a které vedou k diagnóze homeopatického léku.
To dohromady dává holistický přístup. Většina pacientů, kteří dobře odpovídají obrazu určitého homeopatického léku má společné mentální symptomy a generálie /tj. pocity, modality a doprovodné příznaky/. Tyto jsou tedy nejdůležitější a můžeme je nazvat centrální narušení. Po něm následují funkční změny v různých orgánových systémech v závislosti na individuálních patologických tendencích každého jednotlivce. Patologie obrůstá centrální narušení jako výhonek hůlku. Homeopatie je metoda somatopsychická.
Úkolem homeopatie je odstranit centrální narušení /ideálně ještě dříve než se projeví v těle/, tj. chybu v programu „biocomputeru“ těla.
Tak by se v budoucnosti homeopatie mohla stát součástí účinnou preventivní metodou. Ale k tomu je potřeba změnit filosofii a strategii současné západní medicíny – zabývat se a priori zdravím /salutogeneze/ a ne nemocemi /patogeneze/.
Bohužel v průběhu času získala homeopatie i mnoho silných nánosů esoterismu a dogmatismu. Jedním z lékařů, který se zasloužil o to, aby znovu nalezla lékařský tvůrčí přístup, byl nedávno zesnulý Denis Démarque. Ten v závěru své knihy Homeopatie – experimentální medicína píše:
„Pro homeopatický laboratorní výzkum se tak otevírají různé cesty, jež poskytují obrovské možnosti. Homeopatie není medicína jediné zkušenosti, jakou je experiment na člověku. Tato metoda umožňuje zužitkování všech zkušeností. Hahnemannův experimentální génius se shoduje s géniem Clauda Bérnarda. Jejich myšlení je jistým způsobem v rovnováze. Budoucnost homeopatického výzkumu brzy splyne s výzkumy klasické medicíny.“
KRITÉRIEM KAŽDÉ TEORIE MUSÍ BÝT PRAXE
Proto připojuji několik kasuistik:
China rubra /chininovník/
Tuto rostlinu znali a používali již peruánští indiáni. Do Evropy ji přivezli jezuité, na královských dvorech se vyvažovala zlatem. Sydenham /anglický lékař hippokratovské renesance v 17. stol./ ji považoval za jediný specifický lék své doby. Hahnemann znal Sydenhamovo dílo, a tak si jistě ne náhodou vybral chininovník pro své první experimenty. Účinky jsou velice přesně popsány jak z hlediska toxikologie, tak z hlediska patogenetických a klinických zkušeností.
Jedná se hlavně o neurosenzorické poruchy /hyperestézie na hluk, pachy, světlo, dotyk, sluchové přeludy, poruchy vidění/, specifické postižení kardiovaskulárního systému, GIT – nebolestivé, vyčerpávající průjmy, postižení CNS, kde v první fázi dominuje hypertermie a pocení z důvodu deregulace vyšších nervových center.
V praxi lék velmi účinný při následcích ztrát tělesných tekutin /vyčerpávající horečky, pocení, průjmy, zvracení, krvácení apod./
Vyšetřuji ročního chlapce pro 2 měsíce trvající subfebrilie s občasnými jednodenními vzestupy teplot nad 39° C. Dosud kojen. Co je nemocný nechce přijímat jinou stravu a kromě kojení téměř nepije. Před tím výživa zcela bez problémů. Byl již 3x během této doby hospitalizován na dětské klinice pro hrozící dehydrataci. Všechna provedená vyšetření bez pozoruhodností. Vše začalo před 2 měsíci intenzivní akutní gastroenteritidou s průjmy i zvracením. Pro 5 dnů trvající teploty nad 39° C a dehydrataci hospitalizován na dětské klinice k infuzní terapii, podána i ATB. Po týdnu ve stabilizovaném stavu propuštěn.
Ale recidivy teplot pokračovaly, opakovaně hospitalizován. Přes veškerou péči stále subfebrilie, nechutenství, narůstající únava až apatie, nechce pít, neprospívá.
Homeopatické řešení: CHINA RUBRA 15 CH, 5 granulí rozpuštěných v kojenecké vodě podaných na 3 dávky během dne. Do 3 dnů odezněly subfebrilie, postupně návrat chuti k jídlu i pití, ústup únavy. Po této léčbě dlouhodobě bez potíží.
Arnica montana /prha chlumní/
Složení matečné tinktury je velmi komplexní. U všech homeopatů světa pojem traumatismus automaticky vyvolá představu léku Arnica. Působí hlavně na svaly a kapiláry, ovlivňuje velmi komplexním způsobem celkový metabolismus. Urychluje hojení a celkovou regeneraci po úrazech, operacích, nadměrné svalové námaze, při febrilních stavech doprovázených hemorrhagiemi. Podá-li se co nejdříve po úraze, event. preventivně před operací omezí vznik hematomu, následné bolesti a ostatní komplikace.
Uvedu případ tříleté holčičky s úpornou chronickou zácpou. V podstatě se vyprázdní jen po manuálním vybavení stolice. Kompletně vyšetřena na dětské klinice, bez zjištěného patologického nálezu.
Nebývá nemocná, jen občas lehčí KHCD. Dosud nebrala antibiotika. Rodinná anamnesa bez pozoruhodností. Z mé strany několik neúspěšných pokusů ovlivnění vyprazdňování homeopatickými léky až do chvíle, kdy jsem dostala tuto informaci: V 5. měsíci matka utrpěla při lehčí autonehodě kontuzi břicha způsobenou bezpečnostními pásy. Vzpomíná, že měla více než 14 dní rozsáhlé modřiny po celém břiše. Byla okamžitě hospitalizovaná na gynekologii, všechna vyšetření v pořádku. Další průběh těhotenství i porod zcela bez komplikací. Celou dobu dítě dobře prospívá, má jen jediný problém – úpornou zácpu.
Podána ARNICA MONTANA 15 CH 1x denně 5 granulí jednorázově rozpuštěných v ústech. Do 14 dnů úprava střevní pasáže. Je tomu již více než 2 roky a problém se nikdy nevrátil. Vím to proto, že po této zkušenosti mám v homeopatické péči celou širokou rodinu.
Nux vomica /kulčiba dávivá/
Matečná tinktura NUX V. obsahuje hlavně alkaloidy strychnin a brucin. Účinek souvisí s obecným zvýšením reflexů na úrovni nervového systému a trávicího ústrojí. V homeopatii se mimo jiné používá na řešení patologií způsobených různými toxickými látkami /tzv.“obsazené receptory“/ - např. potíže po narkóze, excesech v jídle a pití, nadměrném užívání stimulantií, polypragmasii.
Mocný účinek tohoto léku mi potvrdil případ mladého muže /r. 1973/, kterému kamarádi v hospodě do piva nasypali neznámou látku. Bezprostředně se objevily parestezie rtů a prstů rukou, do hodiny závažné tetanické křeče. Odvezen RZP na ARO. V laboratorním nálezu téměř nulová hladina Mg v krvi. Po infuzní terapii se stav upravil.
Od té doby uplynul rok, je na stálé substituční terapii hořčíkem /Magnosolv + 6-9 tablet denně/. I přes tuto terapii při každé jen mírně nadprůměrné fyzické, psychické i emocionální zátěži /rekreační sport, běžný stres v práci, který dříve v pohodě zvládal, každý sex/ následují recidivy tetanických krizí, které odezní až po aplikaci MgSO4 i.v. Následná závažná neurotizace.
Předepsána NUX VOMICA 9CH 2x denně 5 granulí. Během několika týdnů se stav zcela upravil, stačí 1 dávka Magnosolvu před zátěží.
Dlouhodobá stabilizace porušena asi za rok, kdy se náhodně a neočekávaně setkal na lyžařském zájezdu s „kamarády“ z hospody. Objevila se akutní panika a po ní opět tetanický záchvat s hospitalizací. Po propuštění opět zvýšená spotřeba Magnosolvu a Mg tablet i s recidivami tetanických krizí. Tato situace řešena homeopatickým lékem GELSEMIUM 30 CH /v homeopatickém obraze má na psychické rovině obraz paralyzujícího strachu, na tělesné úrovni projevy analogické jako při myastenii/. Od té doby dlouhodobě zcela bez potíží. Občas bere při náznaku potíží jen homeopatika, Magnosolv zcela výjimečně.
Tento případ je i důkazem, jak myšlenka umí spustit kaskádu patofyziologických reakcí v predisponovaném terénu a jak správný impuls v podobě homeopatického léku umí vrátit reakci těla do fyziologických mezí.
ZÁVĚR
Ideální by bylo, aby každý lékař znal homeopatii. Pochopil její principy, možnosti i limity a uměl ji začlenit do své lékařské praxe. Přineslo by to všeobecné obohacení medicínského uvažování i terapeutických možností. Homeopatie jako metoda somatopsychická je opravdu komplexní. Každý symptom /i laboratorní nález/ je vyjádřením celkové reakce nemocného v jeho jednotě. Správně vybraný homeopatický lék stabilizuje pacienty, jak na úrovni tělesné,včetně úpravy biochemických parametrů, tak i na úrovni psychické.
LITERATURA:
Farmakologie a materia medica homeopatica, Boiron – CEDH , France 1998
Homeopatická terapie 1. a 2. díl, Boiron France 1997
Ch.F.S. Hahnemann: Organon racionální léčby,český překlad, Alternativa 1993
Denis Demarque: Homeopatie, experimentální medicína, Boiron France 3. vyd. 2001, český překlad 2005
Christian Boiron: Proč důvěřuji homeopatii, český překlad, Fontána 2008
Formánková, Kabelková, Ludvíková: Poznáváme homeopatii, Grada 2009