Kněží a levité

Jakmile dal Bůh vyvolenému národu theokracii, určil také, kdo má konati službu ve svatostánku. Touto důstojností byl poctěn kmen Leví a tak napraveno zlořečení, jakého se mu dostalo od Jakuba (Gen. 49, 5-7).
Byl zvolen:
  a) pro velikou vážnost, jaké se těšil, protože z jeho řad vyšel osvoboditel národa Mojžíš
  b) pro náboženskou horlivost (Mal. 2, 4-6}, jakou dokázal při odpadlictví pod horou Sinaj.
Nastoupil na místo prvorozených, kteří se museli od té doby vykupovati 5 šekely z majetku Hospodinova (Num. 3,45-51) Za to nedostal kněžský kmen žádného podílu ve Svaté zemi; jejich dědičným údělem měl býti Hospodin (Jos. 13, 14. 33).

VYLOUČENI BYLI
1. kdo nepocházeli z řádného manželství;
nemohl býti levitou, kdo neměl za otce příslušníka kmene Leví;
2. kdo neměl předepsaného věku.
Protože služba na poušti byla těžší, žádalo se 25 roků (Num. 8, 24), pro nosiče dokonce 30 roků. Od doby Davidovy stačilo 20 let. Po dokonaném padesátém roce přestávali konati těžší práce a užívalo se jich jen k úkolům čestnějším. Svůj úřad směli však zastávati jenom tehdy, když byli leviticky čistí.

Povinnosti levitů.
Levité byli pomocníky kněží a měli připravovati všecko, čeho potřebovali k bohoslužbě. Písmo je proto nazývá »darovanými« (Nethuním; Num.3,9) kněžím, o jejich úřadě užívá nejčastěji slovesa »sloužiti«. Přece však pozorujeme jakýsi vývoj, který si vynutily časem změněné okolnosti. Z počátku byla jejich služba spíše hmotná, později svěřovali jim kněží také dosti úřadů čestných a postavení levitů se velice zlepšilo. Ani Mojžíšův zákon nebyl tak pevný, aby odolal všem vlivům cizím.

    Povinnosti levitů
   1. Starali se o svatostánek, později o chrám a bohoslužebné nářadí. Kdykoli se národ stěhoval, rozebrali kněží svatostánek, důležité předměty zavinuli do předepsaných pokrývek a levité nesli je na nové tábořiště; ostatní převáželi. Podrobné předpisy podává Num. 4, 1-49. Z levitů byli nejpřednější Kehatovci, protože z nich pocházeli Mojžíš a Aron; přenášeli archu úmluvy, oba oltáře, svícen, zlatý stůl a umyvadlo. Geršonovci se starali o pokrývky a opony svatostánku, Merarovci o vše ostatní.
   2. Konali stráž u svatostánku a v chrámě. Na poušti tábořili kolem sva-tostánku, aby jej chránili (Num. l, 49-53): Geršonovci na severní straně, Kahatovci na jižní, Merarovci na západní (Num. 3, 27-35). Otvírali a za-vírali brány chrámové spravovali posvátný majetek, uschovávali prvotiny a ostatní dary (l. Par. 9, 26; 26, 20-28), při nutných opravách dohlíželi na dělníky (2. Par. 34, 13) nebo sbírali potřebné peníze (2. Par. 24, 5n).
   3. Chystali věci k obětem potřebné a konali hrubší práce, jaké se na kněze neslušely: zabíjeli a stahovali obětovaná zvířata (2. Par. 29, 34), zachycenou krev podávali kněžím (2. Par. 30, 16) a pekli předkladné chleby (l. Par. 9, 32).
   4. Při bohoslužbě zpívali a hráli (l. Par. 16, 4).
   5. Studovali zákon Boží, vyučovali zbožnosti (l. Par. 26, 29 a 2. Par. 17, 8) nebo soudili malé rozepře (l. Par. 23, 4 a 26, 29).

Vyučování náboženství bylo za Mojžíše právem kněžským (Lev. 10, 11), snad proto, že levité nebyli dosud dostatečně vzděláni, snad také proto, že nebylo potřeba tolik učitelů, dokud byl národ pohromadě.
V době krále Josafata (2. Par. 19, 8n) byli dokonce přísedícími nejvyššího soudu.
Postavením chrámu změnila se velice náboženská situace v Izraeli. Aby dodal bohoslužbě většího lesku, zrušil David, jistě na radu proroků Gada a Natana, dosavadní řád levitů a zavedl nový (2. Par. 29, 25). Soupisem zjistil, že jich bylo 38.000 (l. Par. 23. 3-5 a Josef, Antiqu. 7, 14, 7); proto je rozdělil na čtyři třídy:

   1.) 24.000 mělo se starati o službu domu Hospodinovu. Pomáhali kněžím při bohoslužbě, starali se o chrámové nářadí, pečovali o mouku, olej, víno, kadidlo, voňavky a vše, co se připravovalo na rožních;
   2.) 6000 správců a soudců. Ohlašovali roční kalendář, vyučovali národ bohoslužebným předpisům a soudili různé rozepře podle zákona Mojžíšova. Proto bydlili většinou ve městech venkovských a jen občas docházeli do Jeruzaléma;
   3.) 4000 vrátných. Spolu s několika kněžími bděli ve dne v noci nad bezpečností chrámu (2. Par. 23, 5), dohlíželi při bohoslužbách a vybírali z pokladnic obětované peníze (2. Král. 22, 4). Jejich předsedou býval některý vynikající kněz, obyčejně z rodiny veleknězovy, měl k ruce chrámovou stráž, ozbrojenou holemi a nazýval se velitelem chrámu (Antiq. 20. 6, 2).
   4.) 4000 hudebníků a zpěváků. Měli nad sebou tři ředitele, v době Davidově jimi byli Heman, Asaf a Etan (l. Par. 15, 19 a 25, l),

   Všechny skupiny kromě druhé rozdělil David na 24 tříd; úřad zastávaly střídavě, každá jeden týden (Antiqu. 7, 14, 7). V čele skupin a tříd stáli prefekti. Nazývali se představenými (2. Par. 31, 12), dozorci (2. Par. 31, 13). náčelníky (l. Par. 15, 5-12) nebo hlavami (l. Par. 9, 33).
   Mojžíš nepředepsal levitům žádný bohoslužebný oděv. V době pozdější je zmínka o efodu, na rozdíl od roucha velekněze byl jen z obyčejného lněného plátna. Efod nosívali nejen kněží (l. Sam. 22, 18), nýbrž i levité (l. Sam. 2, 18) a laici (2. Sam. 6, 14); užívali ho také při modloslužbě (Soud. 8, 27 a 17,5). Proto se zdá, že byl všeobecně známým rouchem bohoslužebným.
   Písmo efod nikde nepopisuje, pro tehdejší čtenáře nebylo toho ani třeba. Z nahodilých poznámek se dovídáme, že býval poněkud delší a přepasoval se pásem (l. Sam. 2, 18). Většina se domnívá že byl zavěšen na rameni a splýval jako škapulíř aspoň po kolena. Po stranách se snad svazoval tkaničkami, k tělu se připínal pásem. Neměl však zlatých ozdob a nebyl pestrý jako u velekněze.
   Za Heroda Agrippy II. (50-100) žádali levité, aby směli nositi lněnou tuniku, jakou mívali knězi a jejich přáni bylo splněno, jak bolestně dodává Flavius (Antiqu. 20, 9, 6) "s povolením Velerady, ale s porušením zákonů po otcích zděděných". Při bohoslužebných úkonech byli vždy bosi.

Svěcení levitů.
   První levité byli posvěceni dříve, než Izraelité odtáhli od hory Sinaj. Způsob určil sám Bůh (Num. 8, 5-26).
O kněžích užívá Bible  slovesa  »posvětiti«
o levitech jenom »očistiti«
Svěcení obsahovalo tyto podrobnosti:

   1. byli pokropeni očistnou vodou;
vodu vzali jen z umyvadla, přesněji mluví Josef Flavius (Antiqu. 3, 11) o vodě pramenité. Nazývala se vodou očistnou protože od hříchů očisťovala; jak ji připravovali, popisuje Num. 19, 9. Voda z umyvadla se jmenuje »vodou svatou« Num. 5, 17).
   2. očistili se a vyprali svá roucha Očista záležela v tom, že se oholili po celém těle a vykoupali v pramenité vodě. Bylo to symbolem vnitřní čistoty, jakou má míti každý, kdo se blíží k Bohu;
     a) Mělo se to státi ve vodě pramenité.
     b) Zdá se však, že vlasy a vousy jen přistřihli; ani při největším zármutku nesměli si židé dělati úplnou lysinu (Deut. 14, l). Také u jiných národů byly vlasy, vousy a chlupy pokládány za nečisté. Egyptští knězi se tak holívali každý třetí den (Herodot II, 36).
   3. přišli ke svatostánku, přivedli dva obětní býky a donesli jemnou mouku politou olejem;
   4. knížata izraelská vkládala jim jménem celého národa ruku na hlavu, aby místo všeho lidu sloužili Bohu, svolávali naň požehnání a usmiřovali hříchy, kterých se národ dopustil (Num. 8, 19);
   5. potom vykonal Aron posvátný obřad, kterým je zasvěcoval Pánu;
Bible o tom užívá slov pozvedl je před Hospodinem (Num. 8, 11. 21); byl to tentýž obřad jaký konal kněz s obětním masem (Ex. 29, 26). Jak to učinil, nevíme. Pokládá za možné, že je zavedl ke vchodu do svatostánku a odtud k obětnímu oltáři; mysli, že vedl každého levitu krok nebo dva kroky vpřed, dozadu, napravo a nalevo. Nesprávně tvrdil že se položili na zemi.
   6. levité vzkládali ruce na přivedená zvířata, která byla hned obětována; první v obět za hřích, druhé v celopal.

   Zdali světili také pozdější levity. Bible nepraví. Jedni to připouštějí, druzí popírají a jejich výklad se zdá jedině možný.
   Stoupenci prvního názoru dovolávali se rádi 2. Par. 29, 34; asi neprávem.
Z uvedených slov plyne jen tolik, že i levita se musel napřed očistiti, propadlli nějaké poskvrně zákonem stanovené.

       Pomocníci levitů.
Levité nekonali všechnu práci sami; k hrubším službám měli četné pomocníky.
Byli to:
   1. jednotlivci , které věnovali svatostánku nebo chrámu rodičové (l. Sam. l, 11) nebo jejich majitelé. Ze slibu se bylo možno vykoupiti. Proto Lev. 27, ustanovuje, kolik se mělo v takovém případě zaplatiti;
   2. pohanští obyvatelé Palestiny , kteří byli za trest odsouzeni k pracím u svatyně. Nejníže stáli tesaři a vodaři, které nacházíme již na poušti (Deut. 29, 11). Později k nim přidal Josue (9, 21. 23. 27) obyvatele Gibeonu, Kefíry, Beerotu a Kirjat-Jearimu; některé pobil Saul (2. Sam. 21, In), ale jejich počet zase doplnil David z poražených nepřátel (Ezdr. 8, 20). Přebývali ponejvíce na jeruzalémském Ofelu, aby měli blízko do chrámu (Něh. 3, 26 a 11, 21), jiní ve městech kněžských a levitských (Esdr. 2, 70 a Něh. 7, 60). Nazývali se darovanými později otroky chrámovými Antiqu. 11, 5, l);
   3. ženy, vdovy a dívky. Písmo mluví o nich několikráte a přísně kára zvrhlé syny Heliovy (l. Sam. 2, 22), kteří se opovážili sváděti je ke hříchu. O jejich pracích se Písmo. nezmiňuje nikdy, proto jsme odkázáni na pouhé dohady; o jejich výkonech užívá téhož slova, kterým označuje službu levitskou. Pravděpodobně tkaly potřebné látky, snad také pomáhaly při bohoslužebném zpěvu.