Klenová

Na zámku žila před dávnými časy krutá paní, o které se říkalo, že je ve spojení s ďáblem. Alespoň tak se to mezi lidmi povídalo. Paní prý byla krutá ke všem lidem. Služky říkaly, že se často z hraběnčiny komnaty ozývá pekelný smích. Stávalo se tak vždy, když paní někoho ztrestala. Mnohokrát byl člověk úplně nevinný, ale paní se jen nějak nezavděčil a již byl potrestán za neposlušnost.

Jednoho dne paní naslouchala učení mnichů. To se jí však příliš nelíbilo, a proto si nechala zavolat několik mnichů k sobě. Muži v kápích se snažili své myšlenky obhájit, ale marně. Paní se na ně rozhněvala a nechala je umučit k smrti.

Od těch dob se prý na zámku ozývá nářek a pláč. Jsou to prý duchové nevinných mnichů nespravedlivě odsouzených krutou paní. Každou noc bloudí kolem zámku a naříkají nad svým osudem.

Čas každého člověka se jednoho dne naplní, a tak paní po mnoha letech kruté vlády ulehla na smrtelné lože. Velice, převelice trpěla, než se přiblížila její smrt.

V těchto těžkých chvílích u ní seděla jedna ze služek. Té také paní svěřila své celoživotní tajemství. Vypověděla jí, jak se spolčila s ďáblem i jak pod jeho vlivem krutě a nemilosrdně zacházela s lidmi.

Na důkaz svého tvrzení dupla bosou nohou o zem. Náhle vyšlehly z prkenné podlahy plameny, ve kterých se objevila satanova tvář.

Do dnešních dob zůstala na smrt této paní památka. V podlaze vypálená stopa hraběnčiny nohy.