Kjótský protokol
Kjótský protokol - základní fakta
16. února 2005 vstoupil v platnost tzv. Kjótský protokol, tedy mezinárodní dohoda o redukci emisí skleníkových plynů. K tomuto kroku dokument zavazuje 141 států, včetně celé Evropské unie, Kanady a Ruska. Podepsat ho odmítly Spojené státy a Austrálie. Smlouva bohužel zcela pominula nejvýznamnější znečišťovatele z řad rozvojových zemí - Čínu, Indii a Brazílii. Ty protokol sice podepsaly, ale nijak je to nezavazuje ke snižování emisí. Úmluva předpokládá, že do roku 2012 bude oproti roku 1992 o 5,2 procenta omezeno vypouštění šesti plynů: oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného a dalších tří plynů obsahujících fluor.
Přestože je Kjótský protokol častým námětem článků v médiích a stává se i oblíbeným artiklem politických hrátek, jeho skutečný dopad na celkovou situaci je pouze symbolický. V žádném případě to není historický mezník, jak by se snad mohlo zdát z prohlášení vrcholných politiků. Faktem je, že emise ve většině hospodářsky rozvinutých zemích zatím stále stoupají, místo toho, aby začaly klesat.
Kjótský protokol - situace v ČR
Česká republika patří i přes útlum těžkého průmyslu v devadesátých letech k největším znečišťovatelům ovzduší v Evropě. V současné době je každý Čech zodpovědný za 12,5 tuny emisí oxidu uhličitého ročně. Přitom evropský průměr se pohybuje kolem 8 tun. V přepočtu produkce emisí na jednoho obyvatele patříme dokonce mezi prvních deset největších znečišťovatelů na světě.
Česká průmyslová lobby nemá důvod vystupovat proti naplňování kritérií Kjótského protokolu odmítavě. Připravovaný systém obchodování s emisemi je skvělou příležitostí, jak bezpracně získat miliardy korun. Každý podnik, který do ovzduší vypouští větší množství oxidu uhličitého (u nás se to týká zhruba 350 firem), dostane určitý počet povolenek. Jedna povolenka představuje jednu tunu emisí. Přebytečné povolenky bude možné na mezinárodní úrovni prodat jinému podniku, který se do přiděleného limitu nevešel. Díky tomu, že od počátku devadesátých let došlo v ČR v důsledku útlumu těžké výroby k razantnímu poklesu průmyslového znečištění, nebude mít náš stát s naplněním kritérií žádné problémy. Ba právě naopak.
Česká průmyslová odvětví vypustila v minulých letech do ovzduší průměrně 89 milionů tun oxidu uhličitého. Přesto v říjnu 2004 vláda rozhodla o tom, že vydá povolenky ve výši 107,66 milionů tun za rok (Český svaz zaměstnavatelů v energetice požadoval dokonce 150 milionů tun.) Pokud Evropská komise národní alokační plán naší republiky schválí, nebude obrovským ziskům českých podniků stát už nic v cestě. Alespoň ne v letech 2005 až 2007, kdy bude toto opatření platit. (Evropská komise nakonec schválila vydání emisních povolenek pro ČR ve výši 97,6 milionů tun.) Prodejem nadbytečných povolenek si majitelé firem mohou přijít odhadem na 20 miliard korun. Podle mého názoru se mezinárodní obchod s emisemi stane snadno zneužitelným a pro mnohé podnikatele výnosným byznysem. Praktický význam tohoto "kšeftování se znečištěním" bude z hlediska reálného omezení globálního oteplování zcela zandebatelný.
Po té, co přijetí Kjótského protokolu odmítly USA, je zjevné, že závazek snížit emise o 5,2 procenta nebude splněn ani v případě, kdyby všechny ostatní státy své závazky bezezbytku dodržely. Po přistoupení Ruska dosáhl procentuální podíl zemí podílejících se na globálních emisích skleníkových plynů 62 procent. (Podmínkou pro realizaci protokolu byla účast přesahující 55 procent.) Podle vědeckých odhadů se i při maximálním nasazení podaří do roku 2012 snížit emise nanejvýš o 2 až 3 procenta, což je příliš zanedbatelná položka na to, aby byl zmírněn, zastaven nebo dokonce zvrácen dosavadní trend zvyšování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře.
Pokud by odpovědní činitelé mysleli své odhodlání bojovat s klimatickými změnami vážně, museli by okamžitě a bezpodmí- nečně iniciovat velice radikální změny ve fungování celé ekonomiky, dopravy i využívání přírodních zdrojů. Nikoli omezení o 5 ale o 50 nebo 80 procent může být považováno za vážně míněnou snahu o řešení situace. Kromě toho je nutné si uvědomit, že i případná radikální opatření by vzestup koncentrace skleníkových plynů v ovzduší zpomalilo nejdříve s odstupem několika desetiletí. Trefně to na únorové konferenci v Exeteru vyjádřil hlavní vědecký poradce britské vlády David King: "Vývoj klimatu na příštích třicet let je už dán bez ohledu na případná nynější rozhodnutí ohledně emisí. Nyní se hraje o to, co se bude dít za třicet až sto let." Není třeba připomínat, že k jakýmkoli bolestivým zásahům do principů fungování celé společnosti není a v dohledné době určitě ani nebude dostatečná vůle.
Dosavadní prognózy globálního oteplování se zpravidla vždy už po několika málo letech ukázaly být jako výrazně podceněné. Názorným příkladem je zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC), která byla předložena v roce 2001 a o kterou se dodnes opírají odhady klimatologů i kalkulace vlád a odpovědných politiků. IPCC odhadl nárůst teploty v tomto století o 1,4 až 5,8 stupňě Celsia, přičemž za nejpravděpodobnější byl považován růst o 2 až 3 stupně. Simulace provedené vědci z britského Oxfordu (publikované v lednu 2005) ukázaly, že se teploty na Zemi zvýší v rozsahu od 1,9 do 11,5 stupně, za nejreálnější možnost přitom stanovily vzestup o 3,4 stupně Celsia. K tomu je ovšem nutné poznamenat, že obě prognózy vycházely z přibližně shodných a dnes už zastaralých údajů a nemohly vzít v potaz relativně čerstvé poznatky o prudké dynamice globálního oteplování. Už v červnu 2003 na konferenci o klimatických změnách v Berlíně vědci přehodnotili své postoje a na základě nových faktů připustili oteplení o 7 až 10 stupňů.
Zřejmě nejzávažnějším fenoménem, který radikálně zhoršuje vyhlídky na průběh klimatických změn, je jev známý pod označením "globální zatemňování" (global dimming). Za posledních několik desetiletí došlo v důsledku znečištění afmosféry a většího objemu vodních par v ovzduší k poklesu slunečního světla dopadajícího na Zemi o 10 až 20 procent. To vedlo k výraznému ochlazování planety a jako protikladný efekt to zpomalovalo průběh globálního oteplování. Vědci existenci tohoto jevu prokázali teprve před několika lety, což znamená, že všechny předpovědi vývoje podnebí z minulého období jsou nutně chybné. Globální zatemňování je podle nových výzkumů odpovědné za narušení monzunových dešťů a tím i za katastrofální sucho v Africe v 70. a 80. letech 20. století. Celková míra jeho vlivu na světové počasí není zatím objasněna.
Opatření proti znečištění ovzduší v Evropě mělo paradoxně dvojí účinek. S poklesem znečištění ovzduší poklesla i míra působení globálního zatemnění. Proto od roku 1992 začala intenzita slunečního záření dopadajícího na zemský povrch opět stoupat. Meteorologové informovali o klesající tvorbě oblačnosti, s jejímž vysvětlením si dlouho marně lámali hlavu. Hovořilo se o jedenáctiletých slunečních cyklech, ale teprve objev globálního zatemnňování vnesl do této záhady více argumentů. Pozitivní zlepšení kvality vzduchu v Evropě způsobilo zesílení globálního oteplování. Stačilo spalovat palivo šetrnějším způsobem. Elektrárny byly vybaveny filtry, automobily katalyzátory. Avšak množství skleníkových plynů vypouštěných do ovzduší redukováno nebylo. A v tom je zásadní problém. Je životně důležité omezovat oba dva druhy znečištění atmosféry současně. Jinak hrozí neúnosná akcelerace vzestupu průměrných teplot na Zemi.
Jako názornou ukázku pronikavého dopadu globálního zatemňování na celkový stav je možné uvést situaci po 11. září 2001. Ve Spojených státech byly bezprostředně po tragédii zastaveny veškeré lety. Klimatolog David Travis zjistil, že rozsah teploty, který se narozdíl od absolutních teplot mění jen velmi pomalu, stoupl na území USA za pouhé tři dny po 11. září o více než 1 stupeň Celsia. Byla to největší teplotní změna za posledních 30 let. Pokud došlo k tak prudkému zvýšení teploty za tak krátkou dobu, přestože byl odstraněn jen jediný zdroj znečištění, lze si jen těžko představit, co by se dělo, kdyby došlo k omezení ochlazujícího znečíštění ještě většího rozsahu.
V roce 2001 vědci tvrdili, že Antarktida kromě jediného výběžku netaje a žádné tání ji ve 21. století nehrozí. Tehdejší výzkumy dokonce naznačovaly, že se za jižním polárním kruhem ochlazuje. Na konferenci v Exeteru počátkem února 2005 experti z Britského antarktického výzkumného programu (British Antartic Survey, BAS) přiznali svůj omyl a naopak varovali před brzkým zhroucením celého západoantarktického ledového štítu, což by hladiny světových moří zvýšilo o 5 metrů.
V roce 2001 odborníci vylučovali možnost, že by v následujích sto letech mohlo dojít k zastavení Golfského proudu. O pouhé čtyři roky později se tato možnost stala jedním z hlavních témat jednání v Exeteru. Účastníci konference ji označili za největší hrozbu pro celou Evropu i Severní Ameriku. Vědci z britského Hadleyova centra pro předpovědi a výzkum klimatu (Hadley Centre for Climate Prediction and Research) v lednu 2005 upozornili na prohlubující se narušování hydrologického cyklu a oslabování funkce termohalinního oceánského výměníku, jehož je Golfský proud součástí.
Oproti původním předpokladům taje ledový příkrov v Grónsku desetinásobně rychleji. V roce 2001 se obří ledovec ztenčoval rychlostí jednoho metru za rok, v roce 2004 už tempo ročního úbytku přesáhlo hodnotu deseti metrů. Grónský led představuje gigantický zdroj sladké vody, který by průměrnou hladinu oceánů zvýšil o 7 až 8 metrů. Američanka Ruth Curryová z Oceanografického institutu ve Woods Hole (Woods Hole Oceanographic Institution, WHOI) v únoru 2005 vyjádřila vážné obavy z úplného kolapsu termohalinního oceánského výměníku. Podle jejího názoru je stále pravděpodobnější, že se grónský ledový příkrov jako celek zhroutí velmi rychle.
Předpoklady vědců o tání ledovců v Alpách z roku 2000 a 2001 se nenaplnily. Zpráva švýcarských expertů z univerzity v Curychu publikovaná v listopadu 2004 upozornila, že ledovce v Alpách ustupují natolik prudkým tempem, že už nyní dosahují úrovně původně odhadované pro rok 2025 (ztráta 30 procent). Podobný trend je patrný také v horských pásmech Jižní Ameriky, Afriky (Kilimandžáro) a Asie.
Popis situace na naší planetě při ještě vyšším zvýšení teploty pozbývá smysl. Apokalyptické hrůzy odehrávající se na Zemi uvrhnou celý svět doslova a dopísmene v peklo. Výpočty už dříve prokázaly, že zvýšení teploty o 8, 6 nebo i méně stupňů Celsia rozpustí kompletní ledové pokryvy Arktidy a Antarktidy. Permafrost na severní polokouli s největší pravděpodobností roztaje, což podle vědců ohrozí samu podstatu života na této planetě. Uvolněný metan ohřeje atmosféru na teplotu, kterou Země nezažila čtyři miliardy let. Metan je totiž velmi účinným skleníkovým plynem, mnohem účinějším než oxid uhličitý. Na dně moří je ho ve zmrzlé formě uloženo deset tisíc miliard tun.
Většina odborníků je přesvědčena o tom, že kritickou úrovní, kterou by vzestup průměrné celosvětové teploty neměl překročit, je hranice o dva stupně Celsia vyšší ve srovnání se stavem před začátkem průmyslové revoluce. Ve stejném smyslu se vyjádřili také zástupci Evropské unie. Vzhledem k faktickému vývoji je překročení tohoto pomyslného stropu prakticky nevyhnutelné. I optimistické odhady vycházející ze zastaralých údajů počítají se zvýšením teploty o více než 3 stupně. Mnohem reálnější předpoklady se přiklánějí k hodnotám mezi 10 až 12 stupni Celsia. O důsledcích takového navýšení teplot lze v tuto chvíli jenom spekulovat, není však pochyb o tom, že to povede ke globální katastrofě nepředstavitelných rozměrů.
Nelze jednoduše popsat, co všechno se stane, až teplota na Zemi stoupne o 3 stupně, vědci se nicméně shodli na několika zásadních bodech:
Dojde k rozvrácení stávajícího klimatického systému a systému mořských proudů.
Extrémní projevy počasí budou velmi časté a intenzivní.
Vzestup hladiny oceánů zaplaví rozsáhlé části pobřeží. Některé státy úplně zmizí z mapy.
Škody způsobené amazonskému pralesu se stanou nezvratnými. Sucho a následné požáry zničí zbytky pralesa. V důsledku hoření dřeva dojde k dalšímu skokovému růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře.
Polovina živočišných a rostlinných druhů vymře.
Korálové útesy se rozpadnou. Ekosystém v mořích zkolabuje. Zmizí četné druhy ryb a mořských organismů.
Velké části planety se promění v poušť.
Ekosystémy v horských oblastech budou zcela zlikvidovány nebo na pokraji kolapsu.
Převážná většina populace bude trpět nedostatkem potravy a pitné vody. Mnoho obětí si vyžádají epidemie nemocí.
Klimatické katastrofy v minulosti
Výzkumy geologů prokázaly kataklyzmatické události způsobené náhlým uvolněním metanu v dávné i méně vzdálené historii. Scénář takových katastrof byl vždy podobný. Z určitého důvodu (např. vlivem zvýšené vulkanické aktivity) došlo k nastartování skleníkového efektu, který se po jisté době změnil v dramatický teplotní skok o 5, 6 nebo i více stupňů Celsia. Například před dvě stě padesáti miliony lety zvýšení teploty o 6 stupňů málem ukončilo život na naší planetě. Tehdy zmizelo 90 procent veškerých druhů. Příčinou radikálního zlomu byl právě metan, respektive hydrát metanu, který byl v koncentrované zmrzlé podobě uložen ve vrstvách v polárních mořích. Podobná situace nastala před 50 miliony lety. Zpočátku pomalé oteplování vyvolalo uvolnění obrovského objemu metanu a dalších uhlovodíků z oceánských usazenin v severním Atlantiku. Také tehdy náhlá klimatická změna a oteplení o 5 až 10 stupňů zahubily velkou část pozemské flory i fauny. Ledovce na celé zeměkouli roztály. Zatím naposledy dal o sobě metan vědět před devíti až jedenácti tisíci lety, kdy prudké uvolnění metanu ze sibiřských rašelinišť pravděpodobně ukončilo poslední dobu ledovou.
Střídání dob ledových a meziledových neprobíhalo pozvolna v řádu staletí nebo tisíciletí. Studium ledovcových jader z Grónska prokázalo náhlé nástupy glaciálů, kdy pokles teploty o 5 až 10 stupňů Celsia proběhl během desetiletí, někdy dokonce i během několika málo let. Jednou z hlavních příčin byly změny toku oceánských proudů. Opětovná tvorba a ústup kontinentálních ledovců se odpovídajícím způsobem odrážely na objemu vody v oceánech. Během poslední doby ledové, kdy průměrné teploty poklesy o 5 až 6 stupňů Celsia, byla hladina oceánů o 120 až 150 metrů níže než dnes. Naopak v teplejších obdobích objem vody v oceánech rostl a v porovnání se současným stavem byla hladina o desítky metrů vyšší. Podle hlavního vědeckého poradce britské vlády Davida Kinga by rozpuštění ledu v Antarktidě zvedlo mořskou hladinu o 110 metrů.
Vědci se domnívají, že poslední dobu ledovou zahájil před 12.700 lety náhlý přísun velkého množství sladké vody do Severní ledového oceánu. Následoval kolaps Golfského proudu a zalednění severní polokoule na dlouhých 1.300 roků. Ledové kry postoupily k jihu až na úroveň Portugalska a sucho ovlivnilo podmínky v Asii, Africe a na západě Ameriky. Británie byla tehdy zmrazena v souvislý permafrost, kdy průměrné letní teploty vystupovaly k 10 stupňům Celsia a zimní se pohybovaly kolem minus 20 stupňů. Ještě o něco dříve, před 25 tisíci lety, se na místě, kde dnes stojí jedno z největších amerických měst, New York, kupil led do výše 4 tisíc metrů.
Objev 10 tisíc let starého lesa v Michiganu přivedl experty k závěru, že oteplení na konci poslední doby ledové bylo velice prudké. Změna podnebí přišla náhle a udeřila s nesmírnou silou, takže stromy v objevené lokalitě nestačily na tento klimatický šok ani zareagovat.
Glaciolog Lonnie Thompson společně se svým týmem z univerzity v Ohiu nalezl v ledovci v peruánských Andách důkazy o drastické změně podnebí před 5.200 lety. Nálezy zachovalých rostlin s nepoškozenou buněčnou strukturou dokazují náhlý příchod sněhové bouře, jejíž průběh byl natolik rychlý, že rostliny nestačily ani odumřít. Razance klimatických změn v minulosti Thompsona šokovala.
Pokud by se v budoucnosti naplnily obavy ze zastavení, odklonění nebo výrazného oslabení Golfského proudu, vedlo by to pravděpodobně k bezprostřednímu poklesu teploty v Evropě o 3 až 5 stupňů Celsia. Ochladilo by se i v Severní Americe a části Asie. V ostatních částech světa, především pak na jižní polokouli, by pokračovalo postupné zvyšování teploty. Evropa by se kromě chladu musela vyrovnat také se suchem. Je ovšem možné, že chladivý efekt by byl brzy pohlcen globálním oteplením, prognózy tohoto typu jsou nicméně velmi nejisté.
O tom, co se stane v budoucnosti, by se měl člověk poučit na základě událostí v minulosti. Na počátku třetího tisíciletí dospěla většina vědců k přesvědčení, že Země už vstoupila do fáze velice podobné historickým periodám, po nichž brzy následovaly náhlé klimatické zlomy. V atmosféře se v současnosti nachází více oxidu uhličitého než za posledních 55 milionů let. Už to samo o sobě stačí na rozpuštění veškerého ledu na této planetě. Teplotní spirála roztápí obrovské množství sněhu, čímž se snižuje odrazivost tepelného záření a zvětšuje se plocha odkryté, teplo akumulující půdy. Zbylý sníh je tak vystavován ještě většímu zahřívání, takže rychlost tání se neustále zvyšuje. Kolotoč na sebe navazujících příčin a následků se roztáčí stále víc a víc.
Množství rozpustného organického uhlíku, který uniká z rašelinišť, každoročně stoupá o 6 procent. Jen mezi roky 1988 až 2000 se únik rozpustného uhlíku zvýšil o 65 procent. Uhlík se po uvolnění vlivem vodních mikrobů rozkládá a končí v atmosféře jako oxid uhličitý. Celý proces je urychlován zvyšující se přítomností oxidu uhlíku v atmosféře, takže vzniká začarovaný kruh, uzavřený cyklus, který se neustále zrychluje. Podle odhadů obsahují sibiřská rašeliniště 7 až 26 procent světového objemu oxidu uhličitého nashromážděného od konce poslední doby ledové. Na celém světě mokřady zadržují ekvivalent sedmdesáti let veškerých globálních emisí uhlíku z průmyslových zdrojů.
V posledních letech byla pozorována změna dynamiky růstu a kratší životní cyklus stromů rostoucích v Amazonii. To způsobuje snižování objemu uhlíku vázaného ve stromech a skokové zvyšování oxidu uhličitého v atmosféře. K tomu je třeba přičíst neuvěřitelně rychlé tempo kácení dosud přežívajích pralesů. Téměř 80 procent všech světových pralesů již bylo zničeno a to zejména v posledních třiceti letech. Každou jednu až dvě vteřiny ztrácí Země plochu lesa velkou jako fotbalové hřiště. (Tomu odpovídá úbytek 50 až 140 živočišných a rostlinných druhů denně.) Je jen logické, že stejně dramaticky klesá i schopnost lesů pohlcovat oxid uhličitý. A ani to není všechno. Mýcení pralesů v Brazílii navíc každým rokem uvolňuje do ovzduší 200 milionů tun oxidu uhličitého. Podle Philipa Fearnsida z brazilského Národního institutu výzkumu Amazonie je tento roční úhrn emisí vzniklých při spalování dřeva dokonce ještě o dalších 200 milionů tun větší.
Klimatické změny zasahují do vývoje na naší planetě poměrně často a opakovaně. Část odborníků se proto dodnes přiklání ke stanovisku, že za fenoménem globálním oteplování nestojí člověk, ale faktory přirozeného původu, jakými jsou například sluneční aktivita a kosmické záření vůbec.
Jednou z vážných teorií střídání teplejších a chladnějších period v dějinách Země jsou teze o dlouhodobých změnách ve sklonu zemské osy a o změnách oběžné dráhy Země. Tyto posuny regulují množství dopadajícho slunečního záření a jejich souvislost s podnebnými vrtochy je tak více než pravděpodobná. Oba zmiňované faktory však s dnešním ohříváním atmosféry nemohou mít nic společného. To nicméně neplatí o variabilitě samotného slunečního výkonu.
Z analýzy radioaktivních izotopů ve stromech, které rostly ve starověku a z rozboru ledu pocházejícím z grónských ledovců vyplynulo, že Slunce je přibližně od roku 1940 nejaktivnější za posledních nejméně 8 tisíc let a svého vrcholu dosahuje právě v současné době. Slunce dnes svítí jasněji než kdykoli v dohledné i vzdálenější minulosti. Kolísání sluneční aktivity je tak jedním z předních kandidátů na vysvětlení příčin sočasného klimatického výkyvu.
O vlivu slunečního záření, respektive změn magnetického pole Slunce na zemský klimatický systém nikdo nepochybuje. Souvislost mezi kolísáním sluneční činnosti a odchylkami v podnebí na Zemi je historicky snadno doložitelná. V letech 1645 až 1715 pozorovali astronomové jen velmi málo slunečních skvrn. Toto období se překrývá s dobou, které historikové přezdívají "malá doba ledová". Tehdy v celém světe zavládly tuhé a kruté zimy. Léta byla velmi studená a krátká. Počasí bylo celkově mnohem chladnější. V západní Evropě zamrzaly všechny řeky a také Calaiská úžina mezi Francií a Anglií. Dnes je trend opačný. Sluneční aktivita dlouhodobě stoupá a je tudíž logické, že stoupá také teplota na Zemi.
Rovněž základní jedenáctiletý sluneční cyklus se svým minimem a maximem se projevuje velmi hmatatelně. Je to dobře vidět na letokruzích stromů, vždy po jedenácti letech dochází k jejich zhuštění. Obecně platí, že během maxima je počasí na Zemi spíše teplé a suché, během minima chladnější a vlhčí. Kromě své magnetické činnosti ovlivňuje Slunce počasí na Zemi několika dalsími způsoby, mimo jiné oteplováním horní stratosféry ultrafialovým zářením, nukleací aerosolů nebo tvorbou mraků.
O tom, do jaké konkrétní míry se Slunce podílí na novodobém globálním oteplování, se vedou spory. Většina vědců se kloní k názoru, že momentální sluneční výkon je za teplotní vzestup odpovědný nanejvýš z několika málo procent. Existuje však i dost těch, kteří zastávají odlišné stanovisko. Například v červenci 2003 publikoval astrofyzik Nir Shaviv z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě společně s geologem Janem Veizerem z univerzity v Ottawě studii, kde za hlavního viníka teplotního přírůstku označili kosmické záření. Podle jejich výzkumu se energetické částice z vesmíru na soudobém oteplování podílejí ze 66 procent. Přestože jejich zpráva vyvolala halasnou reakci mnoha kritiků, je faktem, že přesné údaje o sluneční aktivitě a kosmickém záření existují teprve od konce 70. let 20. století, kdy byl zahájen satelitní monitoring. Dosavadní pozorování jsou proto příliš krátkodobá a není možné dojít k jednoznačným závěrům.
Téma působení přirozených faktorů na proměny klimatu je bohužel často zneužíváno politickými a ekonomickými lobbystickými skupinami, v jejichž zájmu je zpochybňovat vliv emisí skleníkových plynů na globální oteplování. Většina skleníkových plynů totiž vzniká spalováním fosilních paliv a redukce jejich používání ohrožuje zisky mocných ropných koncernů i dalších na průmyslovou výrobu napojených firem. Extrémistické organizace typu Scientific Alliance zpochybňují dokonce i realitu globálního oteplování a její členové nejenom že odmítají snahy o redukci emisí, ale naopak navrhují ještě větší vypouštění skleníkových plynů do atmosféry.
Kjótský protokol není a nemůže být efektivním prostředkem k faktickému omezení emisí skleníkových plynů. Reálné snížení produkce oxidu uhličitého o 2 až 3 procenta (ve srovnání s rokem 1992) je příliš zanedbatelnou položkou na to, aby byl zmírněn, zastaven nebo dokonce zvrácen dosavadní trend zvyšování obsahu oxidu uhličitého v atmosféře. Pokud by odpovědní činitelé mysleli své odhodlání bojovat s klimatickými změnami vážně, museli by okamžitě a bezpodmínečně iniciovat velice radikální změny ve fungování celé ekonomiky, dopravy i využívání přírodních zdrojů. Nikoli omezení o 5 ale o 50 nebo 80 procent může být považováno za vážně míněnou snahu o řešení situace. Kromě toho je nutné si uvědomit, že i případná radikální opatření by vzestup koncentrace skleníkových plynů v ovzduší zpomalilo až s odstupem třiceti let.
Jakékoli prognózy klimatického vývoje v horizontu příštích desetiletí nebo dokonce staletí jsou velmi nejisté. Oficální zpráva Mezivládního panelu pro klimatické změny (IPCC) z roku 2001 je názornou ukázkou hlubokého podcenění intenzity globálního oteplování a jeho dopadu na vývoj podnebí, což je prokazatelné už nyní s odstupem několika málo let.
V poslední době se objevilo několik velmi důležitých zjištění, která podstatnou měrou zhoršují vyhlídky na průběh klimatických změn v následujících dekádách. Mezi tyto poznatky se řadí především fenomén globálního zatemňování a uvolňování oxidu uhličitého z rašelinišť.
Většina odborníků je přesvědčena o tom, že kritickou úrovní, kterou by vzestup průměrné celosvětové teploty neměl překročit, je hranice o dva stupně Celsia vyšší ve srovnání se stavem před začátkem průmyslové revoluce. Vzhledem k faktickému vývoji je překročení tohoto pomyslného stropu prakticky nevyhnutelné. I optimistické odhady vycházející ze zastaralých údajů počítají se zvýšením teplot o více než 3 stupně. Mnohem reálnější předpoklady se přiklánějí k hodnotám mezi 10 až 12 stupni Celsia.
Podle střízlivých předpovědí způsobí zvýšení průměrné teploty na Zemi o pouhé 3 stupně Celsia rozvrácení klimatického systému i systému mořských proudů. Vzestup hladiny oceánů zaplaví rozsáhlé části pobřeží. Tropické pralesy vyschnou a shoří, takže koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší se ještě více skokově zvýší. Vyhyne polovina živočišných a rostlinných druhů. Rozpadnou se korálové útesy a ekosystém v mořích zkolabuje. Velké části planety se promění v poušť. Většina populace bude strádat nedostatkem potravy a pitné vody.
Růst celosvětové teploty o 5 až 8 stupňů s největší pravděpodobností rozpustí permafrost na severní polokouli. Uvolněný metan způsobí další zlom, skokový efekt, který přímo ohrozí existenci života na Zemi. Vědecké výzkumy povrdily obdobné katastrofy vyvolané uvolněním metanových zásob v dávné i méně vzdálené historii, na což doplatilo svým životem až 90 procent druhů zvířat a rostlin. Průběh byl vždy rychlý a vědci připouštějí, že se teď nacházíme ve velmi podobné situaci.
Studium ledovcových jader z Grónska prokázalo náhlé nástupy dob ledových. K poklesům teploty o 5 až 10 stupňů Celsia docházelo v rozmezí desetiletí, někdy i během několika málo let. O velmi prudkých podnebných kotrmelcích svědčí i nález mumifikovaného lesa v Michiganu a nálezy zachovalých částí rostlin s nepoškozenou buněčnou strukturou v ledovci v peruánských Andách.