Keltský kult mrtvých

Vycházejíce z víry v nesmrtelnost duše, dívali se Keltové na své mrtvé jako na živé, kteří jen odešli ze světa lidí. Podle písemných a archeologických pramenů zaujímali zesnulí v jejich představách široký prostor.
Pokud lidé chtěli s mrtvými vycházet, musela být respektována přísná rituální pravidla, zvyky a obyčeje, a to jak o samainu, co se celého kolektivu týče, tak v každém případě smrti, co se týče jednotlivce.
V Irsku se v rámci kultu předků shromažďovaly na jedné straně kmeny kolem pohřební mohyly prastarých mateřských bohyní typu Carman, Tailtiu nebo Temair o velkých svátcích ročních období anebo vzpomínkových oslavách. Tato shromáždění se těšila přízni velkých zvěčnělých, což zase živým zajišťovalo podklady k životu. Z druhé strany otec kmene, jeho první mrtvý, zval své potomky k hostině Jiného světa do svého příbytku.
Bohové, víly, elfové, všechno, co už nepatřilo ke světu lidí, tedy také zemřelí, obývali sídy, v mnoha případech znovu obsazené megalitické hroby .
Hrdinové a jejich manželky, jako například Cúchulainn a Emer, jsou v pověstech pochováváni do velikých pahorků z hlíny nebo kamení, tzv. "cairn".
První křesťané bděli při svíčkách u mrtvých jeden nebo více dní, což se v irském wake udrželo až do našeho století, avšak v jeho rámci se po oželení zemřelého při alkoholu a nevázaných hrách tak řádilo, že se církev vždy znovu pokoušela zasáhnout. Velmi pravděpodobně jde o návrat k pohanskému zvyku, stejně jako v případě pohřební hostiny, která udržuje životní síly pozůstalých a zvyšuje pocit sounáležitosti lidí.
Když se král Éochaid loučí se svou chotí Étain, nařizuje jí, aby pečovala o jeho bratra, který z lásky ke švagrové na smrt onemocněl, a pokud skoná, aby se postarala o přípravu jeho hrobu, o žalozpěvy a usmrcení jeho dobytka. U tohoto posledního úkolu není zřejmé, zda se jedná o přípravy k pohřební hostině nebo o zbytky zvyku, který popisuje Caesar a Berner Scholien, podle něhož když zemře galský kníže, jsou spolu s ním zpopelněni i jeho otroci, domácí zařízení a zvířata. Jak zaznamenal básník J. M. Synge, bylo možno na odlehlých místech, jako jsou Aranské ostrovy v Galwayské zátoce, do našeho století slyšet rituální žalozpěv za mrtvé, tzv. "caoin". V pověstech je tento žalozpěv přerušován chvalozpěvy na zemřelého a nezřídka pronášejí manželky nebo milenky strhující elegie na mrtvé hrdiny, než samy se zlomeným srdcem skonají.
P. W. Joyce se zmiňuje o všeobecném předkřesťanském zvyku nosit nebožtíka ke hrobu pokrytého zeleným listím, především březovými větvemi. V Anglii a na kontinentu byly zaznamenány případy, kdy v hrobech mezi urnami nebo jako podklad byly nalezeny lískové větve a listy. Ještě před nedávnem bývaly v Irsku a Skotsku dřevěné máry po použití důkladně rozbity, aby víly nemohly tropit s mrtvými žádné nepřístojnosti. Takové záměrně zničené máry byly nalezeny i v keltských hrobech na pevnině.
V Irsku hrdinů bylo zvykem potvrzovaným archeologií pochovávat mrtvé vleže na zádech nebo ve vzpřímené poloze. Nejznámějším případem je král Laogaire, který ještě v dobách sv. Patrika trval na tom, aby ho na Taře uložili do valu stojícího, s tváří obrácenou k leinsterským nepřátelům.
Popelnice se zbytky žehu dokazují, že v Irsku se mrtvoly také spalovaly, avšak v pověstech o tom nenajdeme zmínku, snad vzhledem ke křesťanské cenzuře.
Pevninští Keltové znali též pohřbívání do mohyl, přičemž o velikosti a výšce mohyly rozhodovalo společenské postavení zemřelého, jakož i v plochých hrobech. Pohřby nebožtíků z doby halštatské vystřídalo v laténské době na většině keltského území zpopelňování, snad vzhledem k hojnějším kontaktům se středomořským světem.
Při obou typech pohřbů dostával zemřelý s sebou ty předměty, které byly pro něho společensky typické - muži zejména zbraně, ženy ozdoby - podle postavení také celé sady nádobí, džbány, konvice, kotle, nádherně zpracované misky.
Zvlášť přepychově vyzdobené hroby, jako například z Hochdorfu, Reinheimu, Vixu, jsou označovány za "hroby knížecí". V pozdní halštatské době obsahují zpravidla čtyřkolový, v raně laténské době dvoukolový vůz, kola nebo přinejmenším zákolník.
Zesnulý dostal s sebou zásoby, buď na cestu do Jiného světa, nebo - jako například v Hochdorfu - na popíjení a hostinu v Jiném světě. Mohl to být chléb, obilí, zelenina, ovoce, ale nejčastěji se na zvířecích kostech dají rozeznat zbytky masa. Nejoblíbenější byla vepřová pečeně, ovar, přední i zadní šunka a pak maso hovězí. Často se nacházely také ořechy, především lískové. Mezi kostmi často ležel železný dranžírovací nůž.
Za určitých okolností však byla víra v tyto "živé mrtvé", kteří byli lidem tak blízko, také na obtíž. Jak velká obtíž to byla, dosvědčují názorně amulety.

Zdroj Sylvia a Paul F. Botheroydovi: Lexikon keltské mytologie