Keltové na českém území

Keltové jsou nejstarším historicky doloženým národem na českém území. Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Z časně keltské doby (6. − 5. století př. n. l.) pochází téměř padesát hradišť v západních, jižních a středních Čechách, která na počátku 4. století př. n. l. v souvislosti se společenskými změnami zanikla. Od přelomu 5. a 4. postupně v několika vlnách expandovali do střední Evropy nové keltské kmeny ze západní Evropy. Jejich sídla ležela původně ve východní Francii, jihozápadním Německu a v přilehlé části Švýcarska. Ve 4. století př. n. l. obsadili západní Keltové nejúrodnější části českých zemí.

Na českém území vznikají oppida městského charakteru až v druhé polovině doby, po kterou zde Keltové sídlili. Před tím žili ve dvorcích a vesnicích roztroušených poblíž zemědělsky příhodných oblastí. Opevněná hradiště budovali, ale sloužila jako dočasná útočiště v době války. Městská oppida začali budovat z několika důvodů – rostoucí movitý majetek jednotlivých rodin potřeboval lepší formu ochrany, touha lépe se zapojit do dálkového obchodu vyžadovala jistou formu centralizace a v neposlední řadě byla i nutnost chránit se před germánskými nájezdy ze severu a rozmáhajícím se římským impériem z jihu.

Z původního stylu života a jeho pozměněného obrazu v oppidech lze usuzovat, že se Keltové sdružovali v rodinných klanech. Tyto klany žily nejdříve v otevřených dvorcích, později se některé (ty řemeslně zdatnější) sestěhovaly do městských oppid, kde si založily podobné dvorce a žily v nich odděleny od sebe navzájem. K míchání klanů docházelo nejspíše svatbami, ale dá se předpokládat, že pouze dívky se přestěhovaly do dvorce svého nového muže. Je pravděpodobné, že nejmocnější a nejbohatší klany tvořily keltskou elitu a na jistém území určovaly podmínky života. Větší správní celky v keltské společnosti (pokud vůbec vznikaly) však neměly dlouhého trvání. Pod jednou vládou bylo sdruženo obyvatelstvo oppida a jeho okolí, které mu poskytovalo zemědělské zázemí. Zda spočívalo vedení takovéhoto lidu v rukou jedince, jednoho klanu či rady starších, se mohlo lišit kraj od kraje a i v jednotlivých historických obdobích. Politický význam oppid byl v jejich pevnostním charakteru – tvořily útočiště pro okolní lid v případě ohrožení a také bylo dozajista zázemím pro ozbrojence. V ranějších dobách musel perfektně vládnout mečem či kopím každý (včetně žen, které se mnohých bitev účastnily jako bojovnice), později se však, nejspíš mezi elitou, část vojska profesionalizovala a tím na sebe brala úděl chránit ostatní.

Úpadek keltské kultury je přičítán právě jejich neschopnosti vytvořit větší správní celek. V případě nájezdů Germánů a římských útoků právě jejich decentralizovaná moc způsobila, že prohrávali a mizeli oblast po oblasti, opouštěli oppida jedno po druhém až nakonec z území Čech zmizeli úplně. V posledním století př. n. l. se k území Čech z východu a jihu přibližovala hranice Římského impéria a vojenský tlak Římanů se pro Kelty především v Čechách stával neúnosným. Ve stejném období také začaly keltská území ze severu napadat germánské kmeny (především Markomani) a tento dvojitý tlak vedl k rozpadu keltské společnosti na českém území. Keltské kmeny se stahovaly na západ nebo byly roztroušeny a asimilovány ostatními národy.