Kdo je člověk z pohledu Platonovy filozofie

Zkoumáme-li, co je to lidská duše, musíme nejprve znát odpověď na otázku, co je to člověk. Obecné vědění o člověku nám přinášejí staré tradice, které vycházejí z opakovaně potvrzované zkušenosti. A jak píše František Novotný ve svém monumentálním díle O Platonovi, touto zkušeností je smrt. Protože smrt umožňuje lidem pochopit rozdíl mezi tím, co je živé, a tím, co je mrtvé. Mrtvé tělo se nehýbe, nevidí ani necítí. To, co dělá člověka, který se hýbe, vidí a cítí, živým, bylo u Řeků nazýváno psýché, duše. Živý člověk má tedy tělo a duši a mrtvému zbývá jen tělo.

Každodenně v běžné komunikaci mluvíme sami o sobě v první osobě: já chci, já slyším, já půjdu, já sám atd. Málokdy se však pozastavíme nad tím, co znamená „já sám“. Kdo je člověk „sám“? Právě na tuto otázku můžeme najít odpověď v dialogu Alkibiadés, kde docházíme ke zjištění, že „člověk sám“ není tělo, ale není to ani spojení těla a duše, nýbrž jen samotná duše. Protože tím, kdo řídí tělo a vládne mu, je duše.
„Tedy ten, kdo nám přikazuje poznati sama sebe, nám poroučí nabýti poznání o duši... Kdo tedy poznává něco z toho, co náleží tělu, zná své věci, ale ne sama sebe... Tedy také kdo zase pečuje o tělo, pečuje bezpochyby o své věci, a ne sám o sebe... A kdo o peníze, nepečuje ani o sebe ani o své věci, nýbrž o něco ještě vzdálenějšího, než jsou jeho věci.“ (Alkibiadés, 130e–131c)