Kdo je Bůh?

Boha nikdy nikdo neviděl. Nemůžeme si na něj sáhnout jako na kámen. Nemůžeme s ním mluvit tváří v tvář jako s druhým člověkem. Bůh přesahuje cokoli, co si člověk umí představit. Pokusy dosáhnout k němu myšlením narážejí dříve či později na své hranice.

Někteří mají za to, že Boží stopy lze najít v kráse a řádu přírody. Leckoho to však nepřesvědčuje. Jiní tvrdí, že potkávají Boha v hlubinách lidského nitra. Mnozí tam však nenacházejí nic než člověka a Boha považují za projekci lidských přání, citů a nenaplněných tužeb.

Je tedy možno vůbec o Bohu mluvit?
Ano, protože Bůh nejprve promluvil k nám. Nekonečný a neuchopitelný Bůh vstoupil do lidských omezených představ, příběhů, myšlenek. Dal si jméno, jímž ho člověk může volat. Představil se mu jako ten, kdo stvořil nebe i zemi, celý vesmír i každého jednotlivce a kdo toto vše udržuje před opětným upadnutím do prázdna nebytí. Představil se jako ten, kdo člověka osvobozuje z moci strachu a sobectví a učí ho v této svobodě žít. Bůh tak není anonymním „něčím nad námi“, nýbrž dostává tvář jako Hospodin, Bůh Izraele, otec Ježíše Krista.

Plně se člověku Bůh ukázal v Ježíši Kristu. Odpouští-li hříchy Ježíš, odpouští je Bůh. Uzdravuje-li Ježíš, uzdravuje Bůh. Vynáší-li Ježíš soud nad pokrytectvím a sobectvím, vynáší jej Bůh. Ujímá-li se Ježíš vyloučených a slabých, ujímá se jich Bůh. Trpí-li Ježíš na kříži, trpí s ním Bůh. Vstává-li Ježíš z mrtvých, ukazuje Bůh, že má moc i nad smrtí, bolestí a nicotou.

S takovým Bohem se setkáváme v příbězích Starého i Nového zákona, v bohoslužbách, svátostech a modlitbách. Takový Bůh promlouvá do našich životů, dává jim směr a naději. Takový Bůh není vzdálený nebo mrtvý, ale je to živý Bůh, který je ve vší své neuchopitelnosti s námi.