Karma davu během největší náboženské slavnosti na světě

Při Mahá kumbhaméla, největší náboženské slavnosti na světě, se i mnohamilionový dav může chovat jako jedna bytost, vysvětluje Laura Spinneyová v reportáži z našeho únorového čísla. Úreyek i s několika fotografiemi Alexe Webba vám zde nabízíme.

Na nádraží v severoindickém Iláhábádu nastala 10. února 2013 tlačenice a v panickém zmatku tam zahynulo 36 lidí. Město bylo v té době plné lidí. Hodně plné. Bylo dějištěm největšího náboženského shromáždění na světě, hinduistické pouti Mahá (Velká) kumbhaméla. Úřady odhadovaly, že počet poutníků ve městě toho dne vyvrcholil a dosáhl 30 milionů.

Davová panika na nádraží se dostala na první stránky novin na celém světě a většina nehinduistů si dnes v souvislosti se svátkem vybaví právě tuto událost. Avšak Kumbhaméla skrývá ještě další příběh, který dosud nikdo nevyprávěl. Začíná o dva týdny dříve a asi šest a půl kilometru od nádraží, na břehu řeky Gangy. Nastává druhý největší koupací den slavnosti.
Je krátce před rozedněním, řeku halí mlha a dav na jejích březích je ozářen úplňkem. Jsou zde již tisíce lidí, dav je však klidný a sjednocený. Nikde žádné strkání, natož panika – jen hmatatelné soustředění, s nímž lidé přistupují k řece, noří se do ledové vody a zase vystupují. Lidé si vzájemně uvolňují místo a pomáhají si. Jakmile je rituál u konce, soustředění vystřídá radost. „Jak se cítíte?“ ptám se muže v bederní roušce, z níž ještě odkapává voda. „Omládlý,“ říká, když na jeho místo přicházejí dva, potom tři a nakonec čtyři nově příchozí poutníci.

Opodál přihlíží policista, jehož úkolem je udržovat dav v pohybu, protože dnes se v řece bude koupat nejméně sedm milionů poutníků. „Samostatně by to nedokázal žádný z nich,“ říká. „Vzájemně si dodávají sílu.“ Nahlas vyslovuje to, co si myslím. Z davu vyzařuje jakási energie a pocit, že všichni dohromady jsou více než prostý součet jedinců.
Francouzský sociolog Émile Durkheim o tom na konci 19. století mluvil jako o kolektivním vření. Byl přesvědčen, že má příznivý vliv na lidské zdraví. Násilné události 20. století zatlačily Durkheimovy myšlenky do pozadí, ale jeho představa možná nebyla tak úplně mylná. Že bychom dav chápali nesprávně?

Na západě existuje obecně rozšířená představa, že jakmile se sejde větší počet lidí, vzdají se své individuální identity i schopnosti myslet a chovat se morálně. Opouštějí tedy některé vlastnosti, které z nich činí člověka.
„Náš výzkum ukazuje, že dav je vlastně kritický ke společnosti,“ říká psycholog Stephen Reicher z univerzity v St. Andrews ve Velké Británii. „Dav nám pomáhá uvědomit si, kdo vlastně jsme, pomáhá nám vytvořit si vztah k ostatním lidem. A pomáhá nám dokonce rozhodovat o našem tělesném blahu.“

Reicher a jeho spolupracovníci chtěli tyto myšlenky prověřit, a proto se vydali na místo, které má pro hinduisty obrovský kosmický význam. Právě zde se posvátná řeka Ganga setkává s Jamunou a třetí řekou, mytickou Sarasvatí. Tady se podle posvátných hinduistických knih strhla pranice mezi bohy a démony, při níž se rozlil nektar nesmrtelnosti, amrita. Hinduista, který se v těchto místech vykoupe v řekách, smyje své hříchy a o krok se přiblíží k nebi.
Na pouť do Iláhábádu se každoročně vydává několik milionů lidí, aby vykonali rituál při shromáždění zvaném méla. Jednou za dvanáct let, kdy jsou hvězdy v obzvláště příznivém postavení, se na pouť vydá až desetinásobně větší počet lidí a kolem řeky Gangy vyroste obří stanové město. Koná se Mahá kumbhaméla.

V roce 2013 přilákala během 56 dní přibližně 70 milionů lidí. Pouť vždy vzbuzovala zvědavost cizích lidí, zejména díky exotickým zástupům nahých, popelem pomazaných svatých mužů. Reichera a jeho spolupracovníky však zajímalo něco jiného. Zaměřili se na ty, kteří sem nepřišli proto, aby se z davu vyčlenili, nýbrž aby s ním splynuli
 

Zdroj: https://www.national-geographic.cz