Karel IV - Moravský markrabě

Karel nepřijel do Čech vybaven z počátku žádnou mocí a byl tak nejdříve závislý na svých společnících z řad šlechty. Jelikož byl Pražský hrad naprosto zdevastován, musel Karel nejdříve sídlit v měšťanských domech na Starém městě. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl k obývání purkrabský palác. Jan Lucemburský se o synově cestě do Prahy brzy dozvěděl a udělil mu titul markraběte moravského, tak vlastně začalo v českém státě lucemburské dvojvládí otce a syna. Mladý markrabě se brzy chopil iniciativy, sídlil sice v Praze, ale již v prosinci 1333 podnikl cestu do Budyšína a Žitavy, aby se seznámil se svou zemí. Počátkem roku 1334 poskytlo Staré Město pražské Karlovi dva tisíce kop pražských grošů na částečné splácení královských dluhů. Šlechtická obec povolila Karlovi obecnou berni.

Karel tak byl brzy schopen ze zástavy vykoupit alespoň některé královské hrady, mezi které náležel například Křivoklát, Týřov, Veveří a další. Karel také uděloval rozsáhlá privilegia a soudní imunity klášterům jak na Moravě, tak i v Čechách. Pod svůj přímý vliv se markrabě snažil získat i důležitá města Kouřim, Jihlavu, Ústí nad Labem, Hradec Králové, Písek aj. Velkou pozornost Karel věnoval také rekonstrukci královského paláce na Pražském hradě, ten měl být nyní pojat ve francouzském stylu, po vzoru sídla francouzského krále. Na výstavbu paláce Karel pospíchal, protože zde chtěl uvítat svou manželku Blanku. Karel však na dostavění paláce nečekal a manželku pozval do Prahy, jakmile pro ni utvořil alespoň nejnutnější podmínky. Blanka přijela v početném doprovodu francouzských dvořanů do Prahy 12. června 1334. Její doprovod způsobil u českých obyvatel rozpačité dojmy, obyvatelé byli uchváceni především oslnivou nádhernou francouzských oděvů, které ještě nikdy nespatřili, na druhou stranu nesrozumitelná mluva vzbudila v českém panstvu pocity nepříjemného cizáctví. Karel si nechtěl šlechtu poštvat proti sobě, tak jako kdysi jeho otec, a proto francouzské dvořany brzy odeslal na zpáteční cestu. Brzy bylo manželství Karla a Blanky obdařeno první radostí, dne 24. května 1335 se narodila první dcera Markéta, která byla pojmenována po matce. Jako markrabě moravský vystrojil Karel své sestře Anně svatbu s Otou Habsburským, která se konala v únoru 1335 ve Znojmě.

Boj o Tyroly

Začátkem dubna 1335 zemřel na svém hradě Tirolu vévoda Jindřich Korutanský. Po jeho smrti se měli stát jeho dědici jeho dcera Markéta a zeť Jan Jindřich, bratr Karlův. Císař Ludvík IV. Bavor se však spikl s Habsburky a společně rozpoutali proti Lucemburkům zápas o tyrolské dědictví. Již v květnu 1335 udělil císař Habsburkům část Tyrol a Kraňska a sám se spokojil se severními Tyroly. Král Jan byl tehdy upoután na lůžku v Paříži po nešťastném zranění na turnaji a Karel tak musel jednat samostatně. Karel a jeho švagr Jindřich II. Dolnobavorský se proto vypravili do Lince, aby podali přímý protest u císaře. Karel a jeho švagr se prý zle obořili na císaře a vykřikovali, že se dopustil zlého skutku. Ludvík však Karla hrubě odmítl a striktně zamítl nároky Markéty Tyrolské. Lucemburkové byli v dané chvíli bezmocní a krom toho se začala proti nim formovat nová nepřátelská koalice. Císař začal totiž vyjednávat o ruku dcery polského krále Kazimíra III. pro svého syna Ludvíka Římana.

Ukázalo se však schůdnější řešení, které mohlo lucemburské pozice zachránit. Jan Lucemburský přijel za synem a společně, pod záštitou uherského krále Karla Roberta, jednali v uherském Trenčíně s vyslanci polského krále. Nakonec se Jan Lucemburský vzdal titulu polského krále, výměnou se polský král zřekl nároků na Slezsko, které už fakticky náleželo k českému království a měl Janovi vyplatit 20 tisíc kop pražských grošů. Protilucemburská koalice tak byla de facto u konce, avšak brzy se objevily rozpory mezi Janem a Karlem.

Spory s otcem

Stále samostatnější vystupování mladého markraběte Karla se brzy stalo trnem v oku jeho otci Janovi i šlechtické obci. Šlechta se začala obávat obnovy panovnické moci, o kterou se Karel snažil, a proto sáhla k osvědčenému prostředku, zasetí nedůvěry mezi otce a syna. Krále snad popuzovalo, že nemohl libovolně kořistit na majetku měst a klášterů, jak bylo doposud jeho zvykem. Karla zase popuzovala nedůsledná politika otce vůči císaři a jeho nehospodárnost a rostoucí zadlužení. Východiskem z napjatých vztahů s otcem se nakonec stala naléhavá prosba Karlova bratra Jana Jindřicha. V únoru roku 1336 se tak Karel chopil poručnické vlády v Tyrolsku. Zajímavostí bylo, že Karel zvolil jen malý ozbrojený doprovod, naopak složení jeho zbylého doprovodu ukazovalo, že daleko více než na vojenskou činnost byl připraven na činnost politickoadministrativní.

Později se Karel spolu s otcem vydali na křížovou výpravu do Litvy. Spory mezi Lucemburky však nadále vzrůstaly a Karel se nakonec opět vrátil do Tyrolska. V Praze byla mezitím korunována Beatrix Bourbonská, nová manželka krále Jana, která mu porodila syna Václava. Korunovace Beatrix, která v Čechách nezískala přílišnou oblibu, se však setkala u Pražanů s okázalým nezájmem a královna nakonec Čechy opustila, zanechajíc novorozeně kojné. Král Jan se cítil uražen a o to víc, když Pražané vzdávali poctu Karlově manželce Blance z Valois. Na nátlak Jana musela nakonec Blanka roku 1337 opustit Prahu a přesídlil do Brna a král navíc zakázal, aby byly za Karlem zasílány důchody z Moravského markrabství. Opakovala se tak podobná situace jako kdysi při roztržce krále Jana s Karlovou matkou Eliškou Přemyslovnou. Karlův útěk před otcovou nevolí byl značně riskantní, do Tyrol musel cestovat přes Uhersko a Chorvatsko, dále se pak plavit přes Jaderské moře. Na dobrodružné cestě dokonce plachetnice, na které Karel cestoval, padla do rukou pirátů, tomu se však podařilo lstí uniknout. Počátkem června 1337 dorazil Karel do Tyrolska a odtud se pak zapletl do války v Lombardii na straně Benátek proti veronskému a padovskému vládci Mastinovi della Scala. Do vlasti se Karel vrátil na podzim roku 1337, v době kdy byl král Jan nepřítomný. Nebezpečí hrozící od císaře Ludvíka Bavora nakonec Jana a Karla smířilo a oba Lucemburkové od roku 1339 postupovali ve svorné spolupráci.

Dvě královské koruny

Na 11. června 1341 svolal Jan Lucemburský slavnostní zasedání českého zemského sněmu. Král Jan zde oznámil šlechtě, duchovenstvu i zástupcům královských měst své rozhodnutí, aby po jeho smrti nastoupil na český trůn Karel. Sněm slavnostně přijal markraběte Karla jako budoucího českého krále, markrabě chtěl také prosadit svou královskou korunovaci ještě za otcova života, to se však pro různé překážky nezdařilo. Mezitím byly lucemburské pozice v Tyrolsku zlomeny, Jan Jindřich byl odsud svou manželkou vyhnán a země se pak zmocnil císař Ludvík. To výrazně podkopalo lucemburskou moc a zároveň ještě více přispělo k nepřátelství mezi Lucemburky a císařem.

Pocit vítězství nad Lucemburky si však císař dlouho neužíval, na místo mírného papeže Benedikta XII. nastoupil Pierre de Rosieres jako papež Klement VI. Volba nového papeže znamenala pro Lucemburky naději na záchranu před rozpínajícím se císařem. Jan Lucemburský byl pak jedním z prvních, kteří pospíchali novému papeži poblahopřát. Již v červnu 1342 se pak Jan v papežském paláci zřekl své přísahy věrnosti císaři. Roku 1344 byl pak sám Karel pozván papežem do Avignonu. Zajímavostí je, že papež prý musel Karla a krále Jana opět usmiřovat, protože ti byli opět v ostrém rozporu. Jednání v Avignonu dopadlo pro Lucemburky dobře, Karel dokonce dosáhl toho, aby bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a Čechy se tak vymanily se závislosti na mohučské arcidiecézi. 30. dubna 1344 bylo bulou Romanus Pontifex Klementa VI. pražské biskupství slavnostně povýšeno na arcibiskupství. Prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Papež a Lucemburkové také na svém jednání uzavřeli spojenectví proti císaři Ludvíkovi a dohodli se na Karlově kandidatuře ve volbě o nového římského krále.

Oba Lucemburkové se společně vrátili snad začátkem listopadu 1344 a společně dne 21. listopadu 1344 položili základní kámen ke stavbě Svatovítské katedrály.

Později se rozpoutal skutečný zápas Lucemburků o získání římské královské koruny. Klíčovou roli v získání římské koruny pro Karla sehrál jeho prastrýc Balduin Lucemburský. Karel musel pro získání koruny složit závažné, byť formální, sliby papeži a stejně tak musel vydat záruky a privilegia pro svého prastrýce Balduina. Jakmile Karel složil papeži sliby, obrátil se ten na říšské kurfiřty a vyzval je k volbě nového římského krále. Volba se uskutečnila památného dne, v úterý 11. července 1346 poblíž městečka Rhens na levém břehu Rýna. Karel byl zvolen novým římským králem hlasy pěti kurfiřtů. Své hlasy mu dali trevírský arcibiskup Balduin Lucemburský, mohučský arcibiskup Gerlach, kolínský arcibiskup Walram, český král Jan a saský vévoda Rudolf.

K rozhodujícímu střetnutí mezi novým římským králem a císařem však zatím nedošlo. Francie totiž byla napadena anglickým králem Eduardem III. Francouzský král Filip VI. proto požádal své spojence a přátele o pomoc, Jan a Karel tradičně sepjatí s francouzským dvorem okamžitě svého spojence vyslyšeli a s vojenským oddílem se mu vydali na pomoc. V sobotu, 26. srpna 1346, došlo k rozhodující bitvě u Kresčaku, kde bylo špatně vedené francouzské vojsko drtivě poraženo a svou smrt zde nalezl i Jan Lucemburský. Karel se tak stal dvojnásobným králem českým a římskoněmeckým. Jeho první vladařskou starostí se tak stal pohřeb otce, který se konal v souladu s poslední vůlí Jana Lucemburského v Lucemburku.