1. kapitola

1. Byl muž v zemi Uz, jménem Job, a muž ten byl sprostný a upřímý, boje se Boha, a vystříhaje se zlého.
2. Kterémuž se narodilo sedm synů a tři dcery.
3. A měl dobytka sedm tisíc ovec, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení volů, a pět set oslic, a čeledi služebné velmi mnoho, a byl muž ten vznešenější nade všecky lidi východní.
4. I scházívali se synové jeho, a strojívali hody po domích, každý ve dni svém. Posílávali také, a zvávali své tři sestry, aby jedly a pily s nimi.
5. A když vypořádali dny hodů, posílával Job, a posvěcoval jich, a vstávaje ráno, obětoval zápaly podlé počtu všech jich. Nebo říkával Job: Snad zhřešili synové moji, aneb zlořečili Bohu v srdci svém. Tak činíval Job po všecky ty dny.
6. Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně.
7. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
8. I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, a že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha a varující se zlého.
9. A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Zdaliž se Job darmo bojí Boha?
10. Zdaž jsi ty ho neohradil i domu jeho a všeho, což má, se všech stran? Dílu rukou jeho požehnal jsi, a dobytek jeho rozmnožil se na zemi.
11. Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se všeho, což má, nebude-liť zlořečiti v oči.
12. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, cožkoli má, v moci tvé buď, toliko na něj nevztahuj ruky své. I vyšel Satan od tváři Hospodinovy.
13. Jednoho pak dne synové a dcery jeho jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
14. I přišel posel k Jobovi, a řekl: Když volové orali, a oslice se pásly podlé nich,
15. Vpád učinivše Sabejští, zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
16. A když on ještě mluvil, přišed druhý, řekl: Oheň Boží spadl s nebe, a rozpáliv se na dobytek i na služebníky, sehltil je, já pak utekl jsem toliko sám, abych oznámil tobě.
17. A když ten ještě mluvil, jiný přišed, řekl: Kaldejští sšikovavše tři houfy, připadli na velbloudy, a zajali je, a služebníky zbili ostrostí meče, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
18. A když ten ještě mluvil, jiný přišel a řekl: Synové tvoji a dcery tvé jedli, a pili víno v domě bratra svého prvorozeného.
19. A aj, vítr veliký strhl se z té strany od pouště, a udeřil na čtyři úhly domu, tak že se obořil na děti, i zemřeli, a utekl jsem toliko já sám, abych oznámil tobě.
20. Tedy Job vstav, roztrhl roucho své, a oholil hlavu svou, a padna na zem, poklonu učinil.
21. A řekl: Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zase tam navrátím. Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.
22. V tom ve všem nezhřešil Job, a nepřivlastnil Bohu nic nemoudrého.
 

2. kapitola

1. I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem.
2. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Odkud jdeš? I odpověděl Satan Hospodinu, řka: Procházel jsem zemi, a obcházel jsem ji.
3. I řekl Hospodin Satanovi: Spatřil-lis služebníka mého Joba, že není jemu rovného na zemi, že jest muž sprostný a upřímý, bojící se Boha, a varující se zlého, a že po dnes trvá v upřímnosti své, ačkoli jsi ty mne popudil proti němu, abych jej hubil bez příčiny.
4. A odpovídaje Satan Hospodinu, řekl: Kůži za kůži, a všecko, což má člověk, dá za sebe samého.
5. Ale vztáhni nyní ruku svou, a dotkni se kostí jeho, a masa jeho, nebudeliť v oči zlořečiti tobě.
6. Tedy řekl Hospodin Satanovi: Aj, v moci tvé buď, a však zachovej ho při životu.
7. Protož vyšed Satan od tváři Hospodinovy, ranil Joba nežitem nejhorším, od zpodku nohy jeho až do vrchu hlavy jeho,
8. Tak že vzal střepinu, aby se jí drbal, usadiv se v popele.
9. I řekla jemu žena jeho: Ještě vždy trváš v své upřímnosti? Zlořeč Bohu a umři.
10. Jížto řekl: Mluvíš, jako jedna z bláznivých mluvívá. Dobré-liž jen věci bráti budeme od Boha, zlých pak nebudeme přijímati? V tom ve všem nezhřešil Job rty svými.
11. Když pak uslyšeli tři přátelé Jobovi o všem tom zlém, kteréž přišlo na něj, přišli jeden každý z místa svého: Elifaz Temanský, a Bildad Suchský a Zofar Naamatský, na tom zůstavše spolu, aby přijdouce k němu, politovali ho a těšili jej.
12. Kteříž pozdvihše očí svých zdaleka, nepoznali ho. Potom pozdvihše hlasu svého, plakali, a roztrhše jeden každý roucho své, házeli prachem nad hlavy své zhůru.
13. A seděli s ním na zemi sedm dní a sedm nocí, a žádný k němu nepromluvil slova; nebo viděli, že se velmi rozmohla bolest jeho.

3. kapitola

1. Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.
2. Nebo mluvě Job, řekl:
3. Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.
4. Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.
5. Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.
6. Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.
7. Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.
8. Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.
9. Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.
10. Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.
11. Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?
12. Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?
13. Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,
14. S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,
15. Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.
16. Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?
17. Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.
18. Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.
19. Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.
20. Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?
21. Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?
22. Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?
23. Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?
24. Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.
25. To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.
26. Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

4. kapitola

1. Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2. Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
3. Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
4. Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
5. Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
6. Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
7. Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
8. Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
9. Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
10. Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
11. Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
12. Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
13. V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
14. Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
15. Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
16. Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
17. Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
18. Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
19. Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
20. Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
21. Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
 

5. kapitola

1. Zavolejž tedy, dá-liť kdo odpověd? A k kterému se z svatých obrátíš?
2. Pakli k bláznu, zahubí ho rozhněvání, a nesmyslného zabije prchlivost.
3. Jáť jsem viděl blázna, an se vkořenil, ale hned jsem zle tušil příbytku jeho, řka:
4. Vzdáleniť jsou synové jeho od spasení; nebo potříni budou v bráně, aniž bude, kdo by je vytrhl.
5. Obilé jeho zžíře hladovitý, a i z prostřed trní je vychvátí; nadto sehltí násilník statek takových.
6. Neboť nepochází z prachu trápení, aniž se z země pučí bída.
7. Ale člověk rodí se k bídě, tak jako jiskry z uhlí zhůru létají.
8. Jistě žeť bych já hledal Boha silného, a jemu bych předložil při svou,
9. Kterýž činí věci veliké, nezpytatelné, divné, a jimž počtu není,
10. Kterýž dává déšť na zemi, a spouští vody na pole,
11. Kterýž sází opovržené na místě vysokém, a žalostící vyvyšuje spasením,
12. Kterýž v nic obrací myšlení chytráků, tak aby nemohli k skutku přivésti ruce jejich ničeho,
13. Kterýž lapá moudré v chytrosti jejich; nebo rada převrácených bláznová bývá.
14. Ve dne motají se jako ve tmách, a jako v noci šámají o poledni.
15. Kterýž zachovává od meče a od úst jejich, a chudého od ruky násilníka.
16. Máť zajisté nuzný naději, ale nepravost musí zacpati ústa svá.
17. Aj, jak blahoslavený jest člověk, kteréhož tresce Bůh! A protož káráním Všemohoucího nepohrdej.
18. Onť zajisté uráží, on i obvazuje; raní, ruka jeho také léčí.
19. Z šesti úzkostí vysvobodil by tebe, ano i v sedmi nedotklo by se tebe zlé.
20. V hladu vykoupil by tě od smrti, a v boji od moci meče.
21. Když utrhá jazyk, byl bys skryt, aniž bys se bál zhouby, když by přišla.
22. Zhouba a hlad buď tobě za smích, a nestrachuj se ani líté zvěři zemské.
23. Nebo s kamením polním příměří tvé, a zvěř lítá polní pokoj zachová k tobě.
24. A shledáš, žeť stánek tvůj bude bezpečný, a navrátíš se zase k příbytku svému, a nezhřešíš.
25. Shledáš také, žeť se rozmnoží símě tvé, a potomci tvoji jako bylina zemská.
26. Vejdeš v šedinách do hrobu, tak jako odnášíno bývá zralé obilí časem svým.
27. Aj, toť jsme vyhledali, a takť jest; poslechniž toho, a schovej sobě to.
 

6. kapitola

1. Odpovídaje pak Job, řekl:
2. Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
3. Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
4. Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
5. Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
6. Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
7. Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
8. Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
9. Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
10. Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
11. Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
12. Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
13. Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
14. Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
15. Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
16. Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
17. V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
18. Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
19. To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
20. Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
21. Tak zajisté i vy byvše, ne jste; vidouce potření mé, děsíte se.
22. Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
23. Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
24. Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
25. Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
26. Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
27. Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
28. A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
29. Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
30. A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
 

7. kapitola

1. Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
2. Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
3. Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
4. Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
5. Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
6. Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
7. Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
8. Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
9. Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
10. Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
11. Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
12. Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
13. Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
14. Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
15. Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
16. Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
17. Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
18. A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
19. Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
20. Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
21. Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
 

8. kapitola

1. Tedy odpovídaje Bildad Suchský, řekl:
2. Dokudž mluviti budeš takové věci, a slova úst tvých budou jako vítr násilný?
3. Což by Bůh silný neprávě soudil, a Všemohoucí což by převracel spravedlnost?
4. Synové zajisté tvoji že zhřešili proti němu, proto pustil je po nepravosti jejich.
5. Kdybys ty opravdově hledal Boha silného, a Všemohoucímu se modlil,
6. A byl čistý a upřímý: jistě žeť by se hned probudil k tobě, a napravil by příbytek spravedlnosti tvé.
7. A byly by první věci tvé špatné, poslední pak rozmnožily by se náramně.
8. Nebo vzeptej se, prosím, věku starého, a nastroj se k zpytování otců jejich.
9. (Myť zajisté včerejší jsme, aniž jsme čeho povědomi; k tomu dnové naši jsou jako stín na zemi.)
10. Zdaliž tě oni nenaučí, a nepovědí tobě, a z srdce svého nevynesou-liž slov?
11. Zdali roste třtí bez bahna? Roste-liž rákosí bez vody?
12. Nýbrž ještě za zelena, dříve než vytrháno bývá, ano prvé než jaká jiná tráva, usychá.
13. Tak stezky všech zapomínajících se na Boha silného, tak, pravím, naděje pokrytce zahyne.
14. Klesne naděje jeho, a doufání jeho jako dům pavouka.
15. Spolehne-li na dům svůj, neostojí; chytí-li se ho, nezdrží.
16. Vláhu má před sluncem, tak že z zahrady jeho výstřelkové jeho vynikají.
17. Při vrchovišti kořenové jeho hustě rostou, i na místech skalnatých rozkládá se.
18. A však bývá-li zachvácen z místa svého, až by se ho i odečtlo, řka: Nevidělo jsem tě:
19. Tožť ta radost života jeho, a z země jiný vykvetá.
20. Aj, Bůh silný nepohrdá upřímým, ale nešlechetným ruky nepodává:
21. Až i naplní smíchem ústa tvá, a rty tvé plésáním,
22. Když nenávidící tebe v hanbu oblečeni budou, a stánku lidí bezbožných nikdež nebude.
 

9. kapitola

1. Odpověděv pak Job, řekl:
2. I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
3. A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
4. Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
5. On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
6. On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
7. On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
8. On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
9. On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
10. On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
11. Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
12. Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
13. Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
14. Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
15. Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
16. Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
17. Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
18. Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
19. Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
20. Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
21. Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
22. Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
23. Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
24. Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
25. Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
26. Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
27. Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
28. Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
29. Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
30. Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
31. Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
32. Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
33. Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
34. Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
35. Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
 

10. kapitola

1. Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.
2. Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?
3. Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?
4. Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?
5. Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,
6. Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?
7. Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.
8. Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.
9. Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.
10. Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?
11. Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.
12. Života z milordenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.
13. Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.
14. Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.
15. Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,
16. Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.
17. Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.
18. Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,
19. A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.
20. Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,
21. Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,
22. Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.