Jindřichův Hradec

Vešlo ve známost, že Bílá paní Perchta strašívala na mnoha místech jižních Čech. Jedním ze zámků pánů z Růže byl i Jindřichův Hradec, kde došlo k prazvláštní události. Právě zde byla Perchta vysvobozena ze svého prokletí.

Po mnoha a mnoha letech, které uplynuly od Perchtiny smrti, zavítal na zámek chudý kněz.

Byla letní bouřlivá noc, déšť nenacházel konce. Právě tehdy zabušil na zámeckou bránu promočený poutník. Žili zde milosrdní a dobří lidé. Vzali muže dovnitř a přichystali mu nocleh.

Když se promočený kněz usušil a ohřál u krbu, odebral se na připravené lože. Ve světle dohořívající svíce si prohlížel temné obrazy. Očima ustanul na jednom, na němž byl vymalován zvláštní pár. Starý šlechtic s přísným výrazem v obličeji a mladičká nevěsta.

Dlouho, předlouho pozoroval kněz dívčinu smutnou tvář, až se mu zdálo, že z obrazu vystupuje. A opravdu, za okamžik promluvila dívka tichým hlasem: "Jsem Perchta z Rožmberka, ctihodný muži. Již po mnoho let nenacházím v hrobě pokoje, snad mi dokážeš pomoci."

"Vyzpovídej se mi, vzácná paní. Možná, že ti dokážu poradit," odvětil kněz a přízrak se dal do vypravování dlouhého, smutného příběhu. Svatý muž tiše naslouchal a potom pravil: "Musíš se usmířit se svým mužem. Zítra sestup z obrazu i s ním. Jiné rady ti nedám." Poté se duch navrátil zpátky na obraz.

Déšť neustal ani druhý den a večer se vrátila bouřka. Hřmění a blesky oživovaly šedé nebe. Kněz ulehl na své lože a čekal, co se stane v hodině půlnoční. Věřte nevěřte, o půlnoci sestoupila Perchta z obrazu i se svým chotěm.

Kněz přistoupil k nim, položil jejich ruce na sebe a za světla blesku, které ozářilo pokoj, jim požehnal.

Tváře Lichtenštejna i Bílé paní se po dlouhých letech rozjasnily, a než se kněz nadál, zůstal v komůrce sám. Jen obraz na stěně připomínal, co se stalo. Nebyl již tak temný, z tváří novomanželů vyzařoval smír.

Druhého dne kněz zámek v Jindřichově Hradci opustil s blaženým pocitem a od té doby už žádný smrtelník Bílou paní Perchtu nespatřil.