Je život na Zemi jedinečný?

Na základě znalostí o životě na Zemi se můžeme vydat na průzkum situace ve vesmíru. Od pradávna lidé soudili, že život na nebeských tělesech je možný, a dokonce hojný. Patrně k tomu přispělo pozorování Měsíce dalekohledem, neboť se tak ukázalo, že i na Měsíci jsou pohoří, krátery, údolí a planiny jako na Zemi. Jestliže si Johannes Kepler a William Herschel mysleli, že na Měsíci žijí Měsíčňané, Isaac Newton dokonce vážně uvažoval o obyvatelích Slunce!

Samozřejmě netušil, že na povrchu Slunce panuje vysoká teplota 5500° C. Nicméně nejpopulárnějším tělesem, o němž si byli lidé téměř jisti, že je obydleno, se stal koncem minulého století Mars. Když na něm astronomové nalezli úzké tmavé linie, navzájem se protínající, veřejnost oslněna stavbou technického divu Suezského průplavu - usoudila, že jde o sít' dopravních cest či zavlažovacích kanálů, které si postavili Marťané.

Ještě v roce 1938 vzbudila fiktivní reportáž o invazi Marťanů na Zemi, vysílaná jakoby přímým přenosem jednou americkou rozhlasovou stanicí, docela slušnou paniku - nikdo totiž ani tehdy o existenci Marťanů nezapochyboval. Po druhé světové válce tato víra v mimozemšťany neobyčejně degenerovala v souvislosti s prvními hlášeními o přeletech tzv. létajících talířů nad územím Spojených států. Pro tyto objekty se ujala anglická zkratka UFO, což v překladu znamená: neidentifikovaný létající objekt - nic více a nic méně. Lidé si však vzali do hlavy, že platí rovnice UFO = E. T. (mimozemšťané), a z toho vznikla dosud přetrvávající celosvětová ufománie, aniž by byl dodnes podán jediný, byť i nepřímý důkaz o minulé či současné návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Jevy UFO jsou zajisté zčásti reálné, neboť asi 95% z nich se po čase podaří srovnáváním svědeckých výpovědí identifikovat s astronomickými, meteorologickými, ale také civilizačními (=pozemskými) jevy. Jestliže někdo namítne, že 5 % jevu UFO takto identifikovat nelze, není to automaticky žádný důkaz pro jejich mimozemský původ. Nemožnost identifikace totiž zásadně souvisí s tím, že tyto jevy pozoroval pouze jediný svědek, který z ryze fyzikálních příčin nemůže správně určit geometrickou vzdálenost, rychlost a rozměry objektu, a proto je fyzikální interpretace jevu prakticky neuskutečnitelná. Dnes mohou astronomové snadno konstatovat, že kromě naší Země se uvnitř sluneční soustavy již žádné jiné těleso pro život nehodí.

0 toto kategorické tvrzení se postarala kosmonautika, neboť kosmonauté přímo zkoumali povrch Měsíce a automatické sondy doletěly ke všem planetám sluneční soustavy vyjma Pluta a také k některým velkým měsícům planet, k planetkám i jádrům komet. Ani v jednom případě se nepodařilo objevit něco, co by život připomínalo, byt v té nejjednodušší formě. Právě naopak se zjistilo, že nutné podmínky pro život se mimo Zemi nikde uvnitř sluneční soustavy nevyskytují a zřejmě ani nevyskytovaly. Zbývá tedy jediná útěcha, že skutečný vesmír je nesrovnatelně větší než sluneční soustava; dokonce je možná nekonečně velký. To znamená, že se v tomto vzdáleném vesmíru může mnohokrát vyskytovat výhodná kombinace mateřské hvězdy a obíhající planety, která pak rozvoj života v zásadě umožní, podobně jako se to stalo na Zemi.

Statistika vypadá velmi příznivě, neboť v dostupné části vesmíru je alespoň deset tisíc triliónů hvězd! Když se však vrátíme k možnému průběhu scénáře vzniku a vývoje života na Zemi, náš případný optimismus opět vychladne. Život na Zemi je totiž výsledkem postupného navázání neuvěřitelného množství velmi delikátních biochemických reakcí, a tak si mnozí biologové myslí, že i kdyby se fyzikálně-chemické podmínky na rané Zemi zopakovaly úplně přesně, stejně by to již ke vzniku života podruhé nevedlo! Přesně to vystihl Albert Einstein, jenž kdysi prohlásil, že pravděpodobnost náhodného vzniku života na Zemi je asi stejná, jako kdybyste chtěli vytisknout slovník německého jazyka výbuchem v tiskárně. Jak patrno, dodnes lze tedy o náhodnosti či nutnosti vzniku života za příznivých podmínek pouze spekulovat.