Svět, stejně jako kdykoli v minulosti, jistě dnes není nijak bezpečným místem. Lidi ve vyspělých evropských zemích děsí uprchlická krize, možný bankrot Řecka, rusko-ukrajinský konflikt, teroristické útoky na území Evropy i jinde. V řadě zemí se vedou občanské války.

Jenže před deseti lety to nebylo lepší. Ještě stále dozníval šok z teroristických útoků Al-Káidy na New York a Washington, při nichž zahynulo v roce 2001 více než 3000  lidí. USA následně obsadily spolu se spojenci Afghánistán, v roce 2003 pak začala ozbrojená intervence v Iráku, kterou později doprovázely téměř každodenní teroristické útoky různých skupin uvnitř Iráku.

V roce 2004 došlo k teroristickému útoku na vlaky příměstské dopravy v Madridu. Třináct časovaných bomb zabilo celkem 191 lidí a dalších 2057 zranilo.

Soustředíme-li se na dobu přesně před 10 lety, připomeňme, že 7. července 2005 bylo v Londýně při třech explozích v metru zabito 50 lidí a nejméně 700 dalších bylo zraněno. Při třech výbuších v egyptském letovisku Šarm-aš-Šajch bylo pak 23. července zabito nejméně 88 lidí včetně řady zahraničních turistů. Přes 200 lidí bylo zraněno.

Výše uvedený výčet nemá za úkol různá dnešní nebezpečí relativizovat, jen se pokouší dát je do širšího kontextu. Hodnotíme-li (ne)bezpečnost dnešního světa, závisí totiž na mnoha okolnostech včetně trendů. A také na naší paměti.

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že kupříkladu vývoj na severu Afriky a na Středním východě je dnes mnohem hrozivější, než byl před deseti lety, zejména vezmeme-li v úvahu vznik Islámského státu. Podíváme-li se ale v roce 2005 na počet obětí teroristických útoků Al-Káidy, jakož i na předpovědi ohledně pronikání této organizace do Evropy a USA, zjistíme, že se situace zase tak moc nezměnila.

Před západní intervencí v Afghánistánu ovládalo tuto zemi hnutí Tálibán, které se svým fundamentalismem a zacházením s odpůrci od IS až tolik nelišilo. Právě ono poskytlo Al-Káidě základny, kterých pak využívala ke cvičení svých bojovníků a plánování teroristických útoků po celém světě.

Dnes jsou důsledkem „arabských jar“ a některých nepovedených západních vojenských zásahů nestabilní země, jako jsou Libye, Irák a Sýrie. V roce 2005 se svět pro změnu zabýval důsledky masového vraždění v Súdánu, zejména v oblasti Dárfúru. Katastrofa za katastrofou také stíhala destabilizované Somálsko. Zdánlivá stabilita v zemích, jako jsou  Libye a Sýrie, byla zajišťována krutovládou diktátorů Kaddáfího a Asada.

A Rusko, které je dnes v centru pozornosti kvůli Ukrajině? To se v té době vzpamatovávalo ze dvou brutálních čečenských válek, které stály na konci 90. let život desetitisíce lidí – tedy řádově více, než doposud stál konflikt na východě Ukrajiny.

V září 2004 se čečenští ozbrojenci zmocnili školy v Beslanu, v Severní Osetii. Zadržovali jako rukojmí 1200 žáků a jejich rodičů. Po explozi bomb pak bylo zabito 330 civilistů, z toho 186 dětí. Okolo 783 lidí bylo zraněno.

Vrátíme-li se k Zaorálkově zhodnocení dnešní situace, můžeme tedy konstatovat, že to se světem vypadalo v roce 2005 velmi podobně jako dnes. Číhalo v něm mnoho nebezpečí, ale zároveň se ani tehdy nezdálo, že stojíme na pokraji nějaké nové globální války, jako byla letos připomínaná druhá světová.

I na dnešní hrůzy, nad nimiž lamentuje český ministr zahraničí, si bude (bohužel pro všechny zbytečné oběti) stejně těžké za deset let vzpomenout, jako je dnes těžké si vzpomenout na Madrid, Beslan, Londýn nebo Šarm-aš-Šajch. Přijdou další kalamity, ale záležet bude na celkovém trendu.

A ten se zdá v akcelerující globalizaci směřovat ke stále větší provázanosti světa, v němž každý konflikt, i v sebevíce zastrčenějším koutu planety, má dopady na všechny a všichni ho nakonec také musejí společně řešit.

Je-li v současných krizích nějaké pozitivní znamení, je to právě tato sílící provázanost světa, v níž se nakonec hlavním světovým hráčům nevyplatí nechat věci dojít příliš daleko, protože vše má důsledky pro všechny. Toho jsme byli koneckonců svědky v minulých dnech, kdy se podařilo světovým mocnostem a Íránu uzavřít dohodu ohledně iránského jaderného programu.

Co se od roku 2005 změnilo, tedy není množství násilí v podobě teroristických útoků a občanských válek – to zůstává zhruba stejné. Je jím především skutečnost, že ve dnešní době nás média ještě více než před deseti lety konfrontují s každou krizí, ať už se na Zemi odehrává kdekoli.

To vytváří jistý pocit paniky, protože se násilí zdá být jaksi více. Jenže zároveň, jak už bylo řečeno, jsme si také stále více vědomi toho, že lidstvo je osudově propojeno a že žádnou větší krizi už není možné přestát tak, že prostě strčíme hlavu do písku nebo se opevníme za národními hranicemi. Možná se tedy kupříkladu pod tlakem uprchlické krize začnou konečně řešit v rozvojovém světě problémy, které masové uprchlictví a občanské války způsobují.

V tom je jistě práce politiků, včetně ministra Zaorálka, dnes složitější.