Je Rusko hrozbou? Přesvědčuje nás o tom

 

Příští týden tomu bude 19 let ode dne, kdy se Česká republika stala členem Severoatlantické aliance. V krátké době jsme se dostali do situace, kdy bylo nezbytné se v roli plnohodnotného člena NATO rozhodnout, jak se postavíme k operaci „Spojenecká síla“, která měla za cíl zastavení násilí a represí proti kosovským Albáncům, umožnění dodávek humanitární pomoci a vyřešení statusu Kosova. 

Od té doby jsme se stali „ostřílenými“ členy NATO a podíleli se na řadě aktivit, jak v dalekém zahraničí, a to naší účastí, většinou na protiteroristických operacích, tak na našem území nebo v blízkosti České republiky. Byli jsme účastni správných rozhodnutí, ale i selhání. Jedním z nich bylo podcenění nebezpečí plynoucí ze změny zahraniční politiky Ruska od roku 2008.

Ale až summit NATO ve Walesu v roce 2014 upozornil na zvyšující se nebezpečí přicházející z Ruska a na velmi složitou situaci, která vyústila v ruskou anexi Krymu a destabilizaci východní Ukrajiny, trvající do současné doby. Následný summit NATO ve Varšavě v roce 2016 již řešil skutečné, systémové změny, které se odehrávají na východ od hranic našich východoevropských spojenců.

Urgentní potřeba reagovat na nebezpečí, vycházející ze změny chování Ruska nutí Severoatlantickou alianci řešit dříve zanedbávané oblasti, především vojenské schopnosti států NATO. Byla přijata řada opatření, více méně omezeného rozsahu, která vysílala zřetelný signál, že Aliance je soudržná a že článek 5 Washingtonské smlouvy platí v plném rozsahu.

Není ovšem nutné odvolávat se jen na závěry Severoatlantické aliance. Již od roku 2009 novinář, disident, ale především přední český politik, bývalý ministr obrany a velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský neúnavně a s hlubokou znalostí mentality ruského vedení upozorňoval na narůstající nebezpečí pramenící ze změny chování Ruska. Přestože svá tvrzení dokládal konkrétními aktivitami, dlouho se setkával s nepochopením.

Dnes v české společnosti existuje řada názorů na chování Ruska. Velmi zjednodušeně, jedna skupina tvrdí, že Rusko nedělá nic špatného, když se snaží obnovit své impérium z doby existence SSSR, druhá říká, že Rusko překračuje akceptovatelné hranice a je nutné přijmout adekvátní protiopatření. Jakýkoli extrém je špatný. My bychom si měli uvědomit, že Rusko jako velmoc bude mít vždy tendenci ovlivňovat své okolí a využije k tomu všechny dostupné prostředky, které má ve svém arzenálu.

Rusko by si na druhou stranu mělo uvědomit, že má za sebou poměrně nelichotivou historii Sovětského svazu i současného Ruska. Nehledě na angažmá Sovětského svazu ve válce v Koreji, první masivní použití Sovětských vojsk zažilo Maďarsko na podzim roku 1956. Druhé takové dlouho trvající nasazení vojsk bylo zahájeno 21. srpna 1968 proti „Pražskému jaru“, které trvalo až do roku 1991. Z bývalého NDR odešla sovětská vojska až v roce 1994, z Polska v roce 1993.

Sovětský svaz řešil silou situaci v Čečensku a bohužel i vztah s Ukrajinou, tak jak ho známe z dnešní podoby je svědectvím, že Rusko řeší zásadní problémy použitím síly. Vojenskou sílu Rusko použilo k „vyřešení“ sporu mezi Gruzií a separatistickou oblastí Jižní Osetie i v roce 2008.

Proč máme považovat Rusko za jednu z hrozeb, které se musíme vážně věnovat?
Anexe Krymu důrazně poukázala na nebezpečný trend v jednání Ruska a zároveň zásadně změnila pohled na bezpečnostní prostředí v Evropě. Z toho, co vidíme na Ukrajině, i jak se vyjadřují ruští představitelé, se především pobaltské státy obávají podobného scénáře, jaký proběhl na východní Ukrajině.

Vzor jednání Ruska, který musíme brát jako skutečnou strategii, je ukryt v Gerasimovově (náčelník Generálního štábu ruských ozbrojených sil) představě o tom, co je to „hybridní válka“ zveřejněné v roce 2013. Tento koncept použilo Rusko k tomu, aby v roce 2014 anektovalo Krym a výrazně destabilizovalo východní Ukrajinu. Definic a diskusí na toto téma bylo již mnoho a pro řadu lidí se stává tato diskuse nesrozumitelnou. Obecně je ovšem možné říct, že se jedná o použití prostředků konvenčních i nekonvenčních. V zásadě nic nového.

Důležité je to, že je důraz položen na dosažení synergického efektu a že zásadní je zvládnout operace v informačním prostoru a že cílem je především lidská mysl – „aby nepřátelské ozbrojené síly a civilní obyvatelstvo bylo morálně a psychologicky zlomeno“ (Janis Berzinš, výkonný ředitel Střediska bezpečnostního a strategického výzkumu lotyšské Národní akademie obrany). Podle Čekinova a Bogdanova lze takovou válku rozfázovat do 8 fází. Od fáze 1. zahrnující informační, morální, psychologickou, ideologickou, diplomatickou a ekonomickou operaci proti nepříteli, který si ani neuvědomuje, že se v této fázi války nachází, až po vedení vojenských operací různé intenzity. Významné je i to, že oproti letům dřívějším, dnes má Rusko nástroje mnohem účinnější, než v minulosti.

Zejména pobaltské státy se obávají působení Ruska ve fázi první a druhé.

První fáze: nevojenské asymetrické vedení války (zahrnující informační, morální, psychologická, ideologická, diplomatická a ekonomická opatření jako část plánu vytvořit příznivé politické, ekonomické a vojenské předpoklady pro další fáze války).
Druhá fáze: speciální operace za účelem oklamání politických a vojenských představitelů koordinovanými opatřeními, prostřednictvím diplomatických kanálů, masově sdělovacích prostředků, prostřednictvím vládních a vojenských agentur, únikem falešných dat, rozkazů, nařízení a směrnic (tzv. leakage).
Budou-li tyto první dvě fáze úspěšné, podle Gerasimovovy teorie lze přistoupit k fázi 3 a 4.

Třetí fáze: zastrašování, klamání a podplácení vládních a vojenských představitelů s cílem přimět je, aby přestali plnit své služební povinnosti.
Čtvrtá fáze: destabilizující propaganda, jež má zvýšit nespokojenost obyvatelstva, což bude umocněno příjezdem ruských militantních skupin a eskalací podvratné činnosti.
Severoatlantická Aliance reagovala na změnu prostředí již na summitu ve Walesu (2014), přijetím „Akčního plánu připravenosti“ Tento plán by měl umožnit velmi rychle reagovat na možné ohrožení některého z členských států NATO. Především je ovšem prezentován jako demonstrace odhodlání NATO bránit své členy proti případným nepřátelským aktivitám Ruska.

Výrazně se tomuto problému věnoval další summit ve Varšavě, který vyzývá k posílení kolektivní obrany a odstrašení vysláním čtyř mnohonárodních praporů do Pobaltí a do Polska k odstrašení Ruska před možnou agresí a rozhodl o spuštění protiraketové obrany NATO. Kybernetická obrana byla další oblastí, na kterou se NATO bude zaměřovat.

Od té doby jsme zaznamenali řadu aktivit, které lze zařadit do jednotlivých fází Gerasimovovy strategie, i když zatím jen ve fázi přípravy. Kybernetické útoky jsou téměř na denním pořádku, poslední v Německu odhalený útok na některá německá ministerstva, včetně ministerstva obrany, byl provedený pravděpodobně ruskými hackery.

Notoricky jsou mimo jiné známé aktivity Ruska cílené k ovlivnění prezidentských voleb v USA, situace kolem vystoupení Velké Británie z Evropské unie, podpora extremistických stran v parlamentních volbách ve vícero evropských státech, především v západní Evropě, stranou ale nelze neuvést ani Slovensko či Maďarsko.

Uvést všechny aktivity Ruska cílené na obyvatelstvo států NATO by znamenalo popsat dalších několik stránek.

Rusko se nevzdává hrozby vojenskou silou. V září v roce 2017 proběhlo cvičení „Západ 2017“. Na komplexním cvičení, na kterém podle oficiálního sdělení nemělo být více než 20 tisíc vojáků, jich pravděpodobně cvičilo až 100 tisíc. Zvýšení napětí na sebe nedalo dlouho čekat. Polsko a Litva cestou svých ministrů obrany vyjádřily obavy z možného obsazení částí polského a litevského území tzv. Suwalského koridoru, USA přesunuly 600 výsadkářů do Pobaltí a americká letadla převzala ochranu nad 3 Pobaltskými státy.

Nečlenský stát NATO Švédsko zahájilo cvičení kolem ostrova Gotland v Baltském moři. Švédsko má v paměti ruskou provokaci tzv. „Ruské velikonoce“ v roce 2013, kdy ruské letectvo provedlo simulovaný útok na Stockholm a následný rok v říjnu 2014 byla ve výsostných vodách Švédska detekována neznámá ponorka, ale zároveň i ruskojazyčná komunikace, která přivedla analytiky k závěru, že se jednalo o ruskou ponorku.

Rusko v minulém roce trvale rozmístilo v Kaliningradské oblasti výkonné protiletadlové systémy S400, počátkem tohoto roku další rakety Iskander s dostřelem téměř 500 km. V roce 2016 Rusko oznámilo, že vytvoří podél svých západních hranic další 3 nové divize, čímž výrazně mění poměr sil v této oblasti.

Rusko demonstruje nejenom svoji sílu, ale i své spojenectví. V tomto případě s Čínou. Může to být sice velmi problematické pro budoucnost, dnes ovšem hraje důležitou úlohu. Již před zmíněným cvičením „Západ 2017“, se v červenci 2017 účastnily tři čínské bitevní lodě společného cvičení „Společné moře 2017“ v oblasti Kaliningradu a Petrohradu. V čele tříčlenné skupiny plavidel byl jeden z nejmodernějších čínských torpédoborců „Čchang-ša“. Význam tohoto cvičení je dán tím, že poprvé se bojová plavidla čínského vojenského námořnictva účastnila cvičení s podtextem bojových akcí. Nejednalo se tedy o žádnou zdvořilostní návštěvu.

Recipročně, Rusko pravidelně vysílá své lodě na společná cvičení s Čínou do Jihočínského moře. Tato cvičení, nejenom námořních sil, ale i rozsáhlá společná cvičení pozemních sil Ruska a Číny, jsou organizována již několik let.

Není bez zajímavosti sledovat situaci v oblasti Severního ledového oceánu a v přilehlých oblastech. S postupujícím globálním oteplováním se otevírá možnost čerpat významné zásoby ropy a plynu ze dna Severního ledového oceánu. Rusko vede spor o právo těžit ropu a plyn z mezinárodních vod Severního ledového oceánu. Tento nárok již v roce 2002 OSN odmítla. V roce 2007 se ruský vědec Artur Čilingarov ponořil v miniponorce do hloubky 4 200 m, aby na mořském dně umístil pouzdro s ruskou vlajkou na důkaz toho, že se jedná o ruské území.

Nehledě na otázky mezinárodního práva a debatě komu patří Lomonosovův hřbet, jsou tyto aktivity Ruska doprovázeny aktivitami vojenskými. Rusko zvýšilo počet demonstrativních přeletů strategických bombardérů nad severskými oblastmi, zvýšil se počet pohybů ruských ponorek v oblasti. V roce 2016 provedlo Rusko spolu s Běloruskem cvičení s hromadným vysazením výsadkářů asi 100 km od severního pólu.
Rusko ke svým dvěma arktickým brigádám buduje třetí, posíleny by měly být i speciální arktické divize pobřežní stráže.

Rusko zahájilo obnovu starých sovětských vojenských základen. Pravděpodobně největší z nich, na souostroví Země Františka Josefa v Severním ledovém oceánu, byla dokončena v minulém roce. Již v roce 2015 o ní Moskva informovala, v roce 2017 ji dokonce navštívil sám prezident Putin. Největší základna by ale měla být na ostrově Kotělnyj.

Především naši spojenci Norsko, Dánsko, Island, Kanada a USA považují tyto aktivity za nebezpečné.

Před několika dny (1. března 2018) ruský president Putin ve svém projevu „O stavu Ruska“ věnoval velkou část novým zbraním, kterými Rusko disponuje (?). Raketa na jaderný pohon „ s neomezeným doletem a neodhadnutelnou dráhou letu. „Žádné systémy protiraketové obrany pro ni nepředstavují překážku,“ uvedl prezident Putin, jenž dále zmínil mezikontinentální podvodní bezosádkové prostředky na jaderný pohon, laserové dělo, mezikontinentální nadzvukovou střelu apod.

Je Česká republika mimo zájem ruský aktivit? Určitě ne. Česká republika byla vždy zájmovým prostorem Sovětského svazu a po jeho rozpadu i Ruska. Nemůžeme si tedy myslet, že jsme stranou ruských aktivit. Naší první „novodobou“ zkušeností je boj o akceptování výstavby amerického radaru v Brdech v letech 2006-2009. Ruské působení na českou veřejnost bylo velmi efektivní. V říjnu 2008 bylo podle agentury STEM 67 % obyvatel proti radaru s tím, že si nepřejí na našem území „cizí vojáky“ a riziko možného útoku z Ruska je až příliš vysoké.

Tomu napomáhaly vyjádření předních ruských velitelů, jeden za všechny - velitel ruských raketových vojsk generál Nikolaj Solovcov v únoru 2007 uvedl: „Pokud se Česká republika a Polsko rozhodnou pro účast na protiraketovém deštníku, raketová vojska mohou zařadit tato zařízení na seznam cílů.“

Podobně na adresu Dánska uvedl ruský velvyslanec M. Vanin v březnu 2015: „Pokud se Dánsko připojí k protiraketové obraně NATO, Rusko by mohlo vyslat své jaderné střely proti dánským lodím“. Pobyt několika desítek amerických vojáků obsluhy radaru byl přirovnáván k více než 20leté přítomnosti sovětských vojsk v Československu po roce 1968.

V období posledních několika let se objevila řada webových portálů, jejichž aktivity jsou cílené k podrývání důvěry občanů ve vlastí státní instituce, snaží se podporovat protizápadní, ale hlavně euroskeptické postoje.

V únoru tohoto roku bylo celých 34 % respondentů průzkumu veřejného mínění pro odchod z EU. Alarmující je, že se jedná o skupinu ve věku 36 - 50 let (zdroj: Think tank Europeum). Na druhou stranu jsou zveřejňovány dezinformace, případně prorusky upravované zprávy, které jsou často daleko za realitou. Ostatně i president Putin problémy v ruské společnosti přiznal ve svém „Poselství o stavu Ruska“.

Dlouhodobě české zpravodajské služby upozorňují na roli ruského velvyslanectví, které „hraje v manipulativních činnostech Ruska klíčovou roli, protože poskytuje platformu pro setkávání osob s názory blízkými Kremlu či ekonomickými vazbami na Rusko, podporuje prokremelské skupiny v zemi a organizuje množství kulturních akcí, jimiž dále šíří prokremelské narativy.“

Ruští experti rozumí českému prostředí. Dovedou vstupovat nejenom do mediálního prostředí, daří se např. i v oblasti podnikání, obchodu a průmyslové spolupráce. To logicky ovlivňuje i politické postoje řady českých politiků. Lídři v tomto jsou politici parlamentní strany – KSČM. Signálem může být i to, že ruští majitelé jsou mezi zahraničními majiteli v nejvyšším procentu držiteli firem v České republice. Až za Rusy následují Slováci, Němci, Britové a další. Ovlivňování politiků a veřejného mínění je po dle Gerasimova jedním z nástrojů hybridní války (viz fáze 1). Příkladem je řada rusko-ukrajinských plynových krizí.

V zimě roku 2005/2006, na počátku března 2008, 1. ledna 2009 opětovně zastavované dodávky plynu nejen do Ukrajiny, ale i do Evropy, další kolo pak v roce 2014, a před několika dny jsme byli svědky další podobné plynové krize. Tento stav ovlivňuje nejenom stabilitu ukrajinské ekonomiky a způsobuje značné ztráty, zejména pokud došlo ke krizi v zimním období, ale rovněž ovlivňuje i politická rozhodnutí politiků EU a velké části evropských států, které jsou závislé na dodávkách plynu z Ruska.

Rusko svými aktivitami v posledních letech budí obavy. Nejenom v tom, jak rychle obnovuje své vojenské schopnosti, ale i tím, jak je používá. Ukazuje se, že strategické dokumenty jsou uváděny v realitu, a to nejenom na samém „styku“ NATO a Ruska, i v centru NATO, což se týká přímo i nás.

Měli bychom se tímto problémem zabývat. Neznamená to panikařit a vidět ruského hackera, špiona nebo vojáka za každým keřem, ale měli bychom si být vědomi tendencí v našem bezpečnostním prostředí a efektivně na něj ve všech sférách – vojenských i nevojenských – reagovat. Jak uvedl generál Pavel, předseda Vojenského výboru NATO: „Nebyla to Aliance, která změnila přístup k bezpečnostní politice, která by okupovala část suverénního státu a měnila hranice silou, poprvé od druhé světové války, ale Rusko.“

 

armádní generál Jiří Šedivý
autor je bývalý náčelník Generálního štábu AČR