Je ještě NATO společenstvím demokratických států?

Po maďarských volbách a také po událostech v Turecku si Severoatlantická aliance musí klást otázku, zda je pouze čistě vojenským paktem, nebo aliancí hájící vedle území členských států také demokratické hodnoty. Hodnoty, jejichž obrana byla pro Česko, jako jeden z prvních tří východoevropských států, o něž se Aliance v roce 1999 rozšířila, jedním z hlavních důvodů, proč jsme do NATO vstupovali. 

To, že má s těmito hodnotami problém Turecko, to není zdaleka poprvé v jeho poválečné historii, kdy se tam vystřídaly i mnohé vojenské vlády a vojenské převraty byly podobnou součástí tureckého politického života, jako v jiných zemích prezidentské volby.

Situace je tentokrát jiná v tom, že ústup od demokracie a západních civilizačních hodnot nepřichází od armády, který se vždy svým způsobem hájila, že právě v jejich zájmu jedná, ale od politické složky turecké společnosti a osobně pak prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.

I kdybychom přistoupili na optiku, že potlačení pokusu o vojenský puč bylo vítězstvím demokracie, jak to při své poslední návštěvě Turecka pojal dnes už bývalý český ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, pak dění od puče po dnešek svědčí spíše o opaku. Poslední akce Turecka proti syrským Kurdům, klíčovým spojencům Západu a dokonce i USA, byla hodně za hranou i z čistě vojenského hlediska.

Co s Polskem a Maďarskem?

Nejde ale jen o Turecko. Ústup od plné demokracie je v posledních letech vidět jak v Polsku Jaroslawa Kaczynského, kde to řeší už Evropská unie, tak v Maďarsku Viktora Orbána. Orbán se sice choval vůči Unii mnohem diplomatičtěji než polské vlády Práva a spravedlnosti, takže s ním nebylo zahájeno řízení pro porušení pravidel právního státu, jaké nyní běží s Polskem.

Ale to neznamená, že by to s demokracií bylo v Maďarsku v pořádku. Nejde ani tak o to, že Viktor Orbán po roce 2010 změnil ústavu k obrazu svému, k tomu totiž dostal do voličů mandát v podobě dvoutřetinové většiny pro svůj Fidesz. Ale o to, co se dělo v Maďarsku dál.

Fidesz nezdrženlivě totiž v Maďarsku ovládl doslova všechno, včetně všech nezávislých kontrolních institucí, takže dnes vládne fakticky bez kontroly. Mnoha různými způsoby omezil také normální fungování médií, od ekonomického tlaku a skupování nezávislých, či protivládních titulů, až po změnu veřejnoprávních médií na státní, respektive spíše stranická, jejichž propagandistický tón si nezadá s tím, co jsme znali z dob komunismu.

Kampaň proti neziskovému sektoru a občanské společnosti, podle Putinova modelu „zahraničních agentů“, kterým se v Rusku označují organizace financované celkově či částečně ze zahraničí, ještě více omezila svobodný prostor v Maďarsku, který ještě nemá Fidesz a Orbán sám pod kontrolou.

To vše vede k tomu, že označit dnes Maďarsko za plně demokratickou zemi lze jen velmi stěží, ostatně i Orbán sám mluví o tom, že jeho cílem je likvidace liberální demokracie v zemi a jejím nahrazení „demokracií suverénní“. To je ale jen hra se slovy, za níž se skrývá nechuť dodržovat demokratická pravidla politiky.

Nedělní volby, v nichž i díky vůči Fideszu jako nejsilnější straně výrazně nadržujícímu volebnímu systému přetavil Orbán necelých 50 % hlasů v další ústavní většinu v parlamentu, Organizace pro bezpečnost a spolupráci označila sice za ještě svobodné, ale už ne férové. Vzhledem k tomu, že OBSE je v tomto smyslu nejrespektovanější autoritou v celém euroatlantickém prostoru, se jedná o velmi výrazný signál, že tady je něco ve velmi velkém nepořádku.

Orbán proto není vzorem, jak říká část středoevropských populistů, kteří by rádi jeho styl vládnutí zopakovali, ale výstrahou. Výstrahou, že demokracie se nejen v Turecku, ale i v evropských členských státech NATO, může změnit v nedemokracii, v nesvobodné, nebo polosvobodné režimy podobné „loutkové demokracii“ Ruska Vladimira Putina.

Aliance se tak velmi brzy může ocitnout na křižovatce, zda dá přednost udržení své vojenské síly a soudržnosti před prosazováním hodnot svobody a demokracie, nebo zda se stane sice o něco slabším uskupením, ale se společnými hodnotami. A není studená války, která mohla omluvit vojenskou juntu v Řecku, či podobné problémy Turecka.

Hodnotami, o nichž budou i občané členských států vědět, že stojí za to je hájit, že stojí za to pokládat za ně životy ve společném boji celého NATO. Toto odhodlání, jak ukazuje historie, ve válečném střetu rozhoduje přitom mnohdy víc než kvalita zbraní nebo výcviku.

Luboš Palata
autor je redaktorem MF DNES