Jak to pokračovalo? - Watertown Field a Aquatone

Při podrobnějším zkoumání předcházející mapy si lze všimnout že přibližně ve středu NAFR je jeden téměř čtvercový prostor okolo vyschlých solných jezer Groom Lake a Papoose Lake. Tento prostor je považován za jeden z nejutajovanějších prostorů na světě a jako takový je náležitě střežen. Výstražné tabule po jeho obvodu varují případného návštěvníka před možností zahájení palby na jeho osobu bez výstrahy a posádky letadel jsou upozorněny na možnost okamžitého sestřelení v případě, že překročí vytyčený prostor. Obecně se pro tento prostor nazývá zákonné označení Area 51, ale v žargonu pilotů z NAFB je nazýván Dreamland-Země snů.

V roce 1953 vydalo USAF a CIA společné zadání na nový strategický výškový průzkumný letoun, který se měl při zamýšlených průzkumných letech nad SSSR pohybovat mimo dosah tehdejších sovětských protiletadlových systémů. Zadání se v roce 1954 dostalo do ruky také významnému konstruktéru firmy Lockheed Clarence L. Johnson., který urychleně zpracoval svůj projekt označený CL-282. Projekt byl v únoru 1954 předveden představitelům CIA a USAF a ti schválili jeho další vývoj pod označením program Aquatone. Vzhledem k tomu, že díky přísnému utajení nebylo možné nový letoun zalétávát na továrním letišti firmy Lockheed, protože bylo nejen v blízkosti velké aglomerace, ale o konstrukci nového letadla neměla ponětí ani většina zaměstnanců firmy. Johnson pověřil nalezením vhodného prostoru pro zkoušky zkušebního pilota firmy Lockheed Tonyho LeViera. LeVier spolu s logistikem Skunk Works Dorseyem Kramererem ve firemním letadle Beech Bonanza prozkoumávali vytipované odlehlé oblasti v Kalifornii a Nevadě vhodné pro zřízení zkušebního letiště k záletům CL-282 přejmenovanému již na U-2. Po dlouhém a podrobném zkoumání nakonec vybrali opuštěné letiště v areálu NAFR, které se v období 2.světové války využívalo pro znovuvyzbrojování cvičících bombardérů B-17 a B-24. Letiště bylo vybudováno na ztvrdlém dně vyschlého solného jezera Dry Groom Lake a při používání bylo zpevněno pásy PSP (Perforated Steel Plates). Po válce bylo letiště opuštěno a ponecháno jako záložní plocha pro nouzová přistání letadel. 12.4.1955 se na letiště s ještě vytyčenými přistávacími plochami spolu s LeVierem a Kramererem přiletěl podívat také Johnson. Ten s umístěním souhlasil, přičemž dal příkaz znovu obnovit pelyňkem a nízkou travou zarostlé přistávací plochy a postavit několik zatím provizorních přístřešků pro letouny. Díky velké dotaci peněz z CIA bylo nakonec od kompletní renovace stávajících ploch upuštěno a 28.4.1955 byly zahájeny práce na stavbě nové vzletové a přistávací dráhy o délce 3km, stálých úkrytů pro letadla a několika obslužných budov. Celá oblast byla navíc téhož dne označena za uzavřenou a byl v ní dodržován nejpřísnější režim utajení. Práce na vzletové a přistávací dráze a první dvojici úkrytů pro letadla byly dokončeny 15.července 1955. Téhož dne bylo také dokončeno první letadlo U-2. Johnson jej osobně 24.července 1955 dopravil v rozebraném stavu na letiště Dry Groom Lake, označeném nově jako Watertown field.Letoun byl urychleně zkompletován a 29.července s ním pilot Tony LeVier zahájil sérii pozemních pojížděcích zkoušek. Téhož dne také U-2 poprvé neplánovaně vzlétlo a LeVier s ním překonal rychlost 128,5 km/h. LeVier si vzletu ponejprv nevšiml, ale když byl na tuto skutečnost upozorněn inženýrem letu Erniem L. Joinerem, prudce s letounem dosedl zpátky na zem a při prudkém brždění mírně poškodil brzdy a poga. Letoun byl během dvou dnů opraven a zkoušky, tentokrát s nižší rychlostí, byly zahájeny nanovo. První oficiální vzlet U-2 na Watertown field proběhl 4.srpna 1955, kdy s U-2 pilotovaným Tonym LeVierem v doprovodu T-33 s pilotem Bobem Matyeovem. Let trval 45 minut a díky špatnému počasí byl zkrácen, ale LeVier si vše vynahradil při přistání, když se nemohl s Johnsonem dohodnout na způsobu přistání a musel jej pětkrát opakovat (Johnson chtěl aby U-2 přistávalo nejprve na přední kola, ale nakonec se osvědčila LeVierova metoda přistání na zadní podvozkovou nohu). Druhý den již U-2 ve vzduchu vydrželo dvě hodiny a 8.srpna, kdy se konalo oficiální předvedení nového letounu představitelům CIA a USAF LeVier dosáhl hranice 5 hodin letu. V září byly na Watertown field dopraveny druhý a třetí prototyp U-2 a všechny letouny dostaly marking NACA. Ty byly ihned sestaveny a zalétávány. LeVier následně 15.září s prvním prototypem dosáhl výšky 19,8 km čímž dosáhl neoficiálního světového výškového rekordu (díky přísnému utajení nemohl být oficiálně uznán). Druhý a třetí prototyp se do stejné výšky propracovaly do konce listopadu.

Jeden z prvních prototypů U-2 na letecké základně Watertown Field

Letka U-2 ve Watertown field se postupně rozrůstala až na 20 letounů. Všechny letouny prošly dlouhým zalétáváním a zkouškami, které skončily v říjnu 1956, kdy na nich byl zahájen výcvik prvních šesti civilních pilotů, jež měli s U-2 létat nad SSSR. Jejich výcvik pokračoval až do konce roku 1957 přičemž skupina pilotů se rozrostla na 15 pilotů. Rok 1957 se ale nesl také ve znamení nehod. Nejprve 20.března 1957 s U-2 číslo 6696 nouzově přistál na břicho pilot Anthony Bevacqua (nevysunul se mu podvozek) a následně se 4.dubna 1957 zřítil U-2 číslo 6674 pilotovaný zkušebním pilotem firmy Lockheed Robertem Seikerem. Letoun se ve vzduchu po odlomení křídel (došlo k překročení maximální povolené vodorovné rychlosti) rozpadl a Robert Seiker se po ztrátě vědomí přetížením zřítil i s letounem (v některých zdrojích je ale jako příčina výbuchu letounu po odlomení křídel nabízena aktivace samodestrukčního zařízení letounu ve chvíli, kdy se Robert Seker pokusil o katapultáž).

První sestavená letka U-2 na letišti Watertown Field (letouny ještě nenesou maskovací černý nátěr RAM)

Dalším významným bodem pro Watertown Field byl 1.červen 1958, kdy byla existence zakázané oblasti s výměrou 85 čtvetrečních mil okolo Dry Groom Lake oficiálně uzákoněna a oblast dostala nové jméno-Area 51 (Oblast 51).

Zdroj: https://www.valka.cz