Jak jsem poznala Bhagavána

Autor: Katya Osborne

Nikdy jsem o Ramanovi Mahariši nic nečetla; vlastně vůbec jsem toho moc nečetla. Stěží jsem to jméno kdy slyšela. Nebyla jsem hledající. Bylo mi pět let a přišla jsem, protože mí rodiče se tak rozhodli a když je vám pět let tak se těžko lze rozhodovat, kde budete žít.

Paměť je zvláštní věc. Zatímco mnoho událostí je jasných a čistých, jiné jsou nezřetelné a rozmazané, nebo časem změní svůj význam stejně jako tvar a zdá se, že se vyvinuly v něco jiného, než čím původně byly. Mé vzpomínky na příjezd do Indie jsou neúplné a nejasné, ale vzpomínka na příchod do Tiruvannamalai je překvapivě zřetelná. Bylo horko a neuvěřitelně prašno. Nechápu proč na mně prach udělal takový dojem, ale před vnitřním okem mé mysli vidím lehkou vrstvu zlatavého prachu ležet na všem. Byl ve vzduchu i na cestě. Po setmění byl chladný a pro chodidla příjemný jako obláček z pudru. Ačkoliv to pro mne bylo nové místo, žádný pocit cizosti s ním spojený nemam, zřejmě proto že se pro mne stalo brzy domovem. Naučila jsem se jazyk a spřátelila se s ostatními dětmi. Tak jak umí, bratr i sestra se záhy naučili také jazyk a spřátelili se s ostatními. Možná to vlastně tak brzy nebylo, protože můj bratr Adam se ještě učil chodit a sestra Frania byla batole v maminčině náručí. Naši kamarádi byla zahradníkova dcera a dětí z ašramu : Sundaram, nynější prezident, Ganéš a Mani a jejich sestry. Ale to vše se stalo až později.

Mnoho let již uplynulo, ale den kdy jsem se setkala s Bhagavánem je pro mne jasný jako by to bylo dnes. Muselo to být den poté, co jsme přijeli. Naš otec s námi nebyl. Byl v zajateckém taboře v Bankoku. Naše matka, obklopena námi, třemi malými dětmi, šla do ašramu, aby poprvé přijala Bhagavánuv daršan. Jakožto nejstarší z dětí jsem byla pověřena abych nesla tác s ovocem. Bylo nám předtím vysvětleno, že jediný přijatelný dar Bhagavánovi je ovoce, jež se poté může rozdělit mezi všechny. Tác plný bananů a pomerančů mi připadal obrovský. Aby z něho cestou všechno nevypadalo musela jsem jej rukama obejmout. Vyžadovalo to velkou koncentraci, ale byla to má odpovědnost a svůj úkol jsem brala naprosto vážně.

Přešla jsem otevřený prostor obývaný pouze několika psy, pár veverkami a jedním pávem. Na tomto místě je dnes krásná hala s naleštěnou podlahou, s hrobkou na konci, kde byl Bhagaván pohřben, ale tehdy to byla jen holá země obývaná různými zvířaty, která čekala na příležitost jak získat Bhagavánův daršan. Poté jsem vešla do chladné haly, kde seděl ON. Dnes je známa jako stará hala, ale kdysi to byla jediná hala. Hlavní vchod byl naproti divanu, dnes je tam okno. Vešla jsem a spatřila Bhagavána sedět na gauči před námi.

Když jsem jej uviděla, jakoby všichni ostatní zmizeli. Byla tam taková silná přítomnost, přesto to nebylo zvláštní. Zdál se mi zářící, magický a přátelský, a to všechno najednou. Stála jsem tam a zírala na něj, nevědouc co si počít s mým nákladem ovoce. Usmál se a ukázal na stůl vedle pohovky, jenž se používal k odkládání takovýchto darů. To jsem však nevěděla a vzhledem k tomu že v těch dnech tam ještě nebylo žádné ohrazení, posadila jsem se tam sama, zády otočená k Bhagavánovi a šťastně se smějíc na lidi kolem, jenž se smáli zpátky na mně. Byli jsme prvními dětmi z Evropy a tedy naprostá rarita. Stále jsem ještě držela tác s ovocem. Bhagaván se smál a cosi, čemu jsme nerozuměli, pronesl v tamilštině. Později mi to přeložili. Řekl, že jsem mu darovala sama sebe. Po celý zbytek života, ať už jsem byla v jakýchkoliv nesnázích, mě tato věta dávala odvahu jít dál. Konečně, Bhagaván jistě musí pomoci někomu, kdo mu daroval sám sebe.

Čas našeho dětství jsme trávili mezi halou a tím ostatním. Frania se tam naučila chodit, zatímco Adam běhat a já cokoliv co se jen dítě muže naučit když si hraje u nohou Bhagavánových, většinu toho zřejmě nevědomě. Bylo to tam, kde jsme byly svědky, když různá zvířata přicházela na návštěvu. Jakmile vešel páv, rovnou zamířil k Bhagavánovi, vyskočil na pohovku, rozprostřel svůj skvostný ocas a začal tančit. Bhagaván koukal a my všichni jsme koukaly – jako by to byl nějaký formální program, a když páv skončil, Bhagaván mu vážně projevil své uznání a on odešel. Když se ve dveřích objevily veverky, hned se začaly nervózně rozhlížet kolem, načež následoval úprk k Bhagavánovi a zastavily se až v jeho ruce, či na jeho koleni, kde byly podarovány praženou rýží z malé plechovky připravené pro tento účel. Zatímco psi měli ve zvyku přijít a lehnout si před pohovku, opice na něj ,,hovořily" skrze okno. Často se je snažily odehnat, ale stejně tak často se zase objevily. Jednou kdosi Bhagavánovy ukázal článek v novinách podávající zprávu o sběrných autech, které projížděly vesnicemi. Do nich se nakládaly opice, které měly být prodány do zahraničí na pokusy. Bhagaván se smíchem řekl náčelníkovi opičí tlupy jenž se zrovna šplhal po mřížích na okně za pohovkou: ,,Slyšel jsi to? Právě teď tu pro opice není bezpečno, bude lepší když odejdete" .

Když dorazily dodávky, žádná opice nebyla v dohledu. Ani jedna opice na celém pozemku ašrámu. Později jsem slyšela, že v celém Tiruvannamalai nechytily ani jedinu opici.

A pak tu samozřejmě byla Lakšmí. Čekávala na Bhagavána přede dveřmi, či na něj zabučela aby vyšel ven, načež se k němu začala lísat. Nebo ji navštívil sám, sedl si k ní a hovořili spolu. Bylo zjevné jak jej zbožňuje. A bylo také jasné, že to byla naprosto výjimečná ´dáma´. Myslím si, že jej zvířata považovala za jednoho z nich. A lidé si zdáli myslet více méně totéž.

Úžasné na tom, jak zvířata přicházela k Bhagavánovi, není ani tento fakt sám o sobě, ale to, že my všichni jsme toto braly, aniž bychom z toho byly jakkoliv užaslí. Pochopitelně pro děti jsou zázraky součástí každodenního života, ale pokud si vzpomínám, tak i dospělí to přijímali naprosto přirozeně. Adam, Frania a já jsme k Bhagavánovi chodili se svými hračkami, abychom mu je ukázali, se svými knihami a hrami, abychom se s ním podělili a také se svěřovat se svými tajemstvími. Bhagaván se k nám vždy choval stejně jako k dospělým. Také se s námi smál. Během doby, s uvědoměním toho jak velký je Sat-Guru, lidé často z úcty zapomínali, jak velký měl Bhagaván smysl pro humor. Hala často burácela Jeho smíchem. Naše životy se otáčely kolem Bhagavána a staré haly. Hrávali jsme si s kameny z Arunačály, dělali si z nich hrady či lodě, ale vždy jsme se vracívali zpět a dokud jsme nebyli posláni (neochotně z naší strany) do školy, stará hala byla středem našich životů.

Bhagaván sedával v jednom rohu s malou otočnou knihovnou. Měl tam své oblíbené knihy a často se s ostatními o ně dělil či poukázal na některou pasáž, když byl někým požádán o vysvětlení nějakého duchovního problému, což znamená, že nepoužil svou obvyklou odpověď: "Nejdříve nalezněte toho, kdo se ptá". Ačkoliv občas se dostal i do diskuze o doktríně. Byla jsem v hale když vysvětloval fakta o srdci na prvé straně hrudi. To mne překvapilo, protože jsem si přirozeně myslela že ani nikde jinde být nemůže. Proč by se o tom mělo hovořit jako o něčem pozoruhodném? Byla jsem též v hale, když lidé naříkali nad nějakou svou vnitřní bolestí. Často pouze jeden jediný Jeho pohled stačil, aby se své bolesti zbavili. Bylo to v hale kam sem jednou přinesla papírovou skládanku. Dostala jsem ji k narozeninám a jeden z obrázků prostě pořád nešel složit. Zkusila jsem to tedy před Bhagavánem a - najednou to samozřejmě šlo. Věděla jsem to. Lidé mu ukazovali dopisy od svých blízkých či ohledně věcí jako například získání nové práce. Ukazovali jsme mu všechno, každou část našich každodeních životů.

Jednou jsem ze školy napsala mé matce a ke konci dopisu jsem žádala, aby na mne Bhagaván pamatoval. Matka mu dopis ukázala a On řekl: "Jestliže Kitty bude pamatovat na Bhagavána, Bhagaván bude pamatovat na Kitty". Další poznámka jež mi dala pocit bezpečí na roky.

My všichni, lidé i zvířata jsme přicházeli k Bhagavánovi ukázat mu své úspěchy a problémy, a věděli jsme, že s nimi něco udělá a porozumí jim. Často, pravda aniž by se k tomu proneslo jediné slovo.

Dlouhá část haly u Bhagavánových nohou bylo místem, kde oddaní sedávali, jak pravidlo pravilo muži nalevo a ženy napravo s přirozenou uličkou uprostřed. Někteří seděli v tiché meditaci, jiní zase připraveni se na něco zeptat či něco říci a ostatní pouze sedíc a užívajíc si Bhagavánovy přítomnosti. Dvakrát denně, ráno a večer, přicházívali bráhmíni a sedíc vedle Bhagavánovi pohovky recitovaly védy. Nejdříve to bylo pár starších mužů, ale poté co major Chadwick založil v ašrámu védskou školu, je nahradili mladí brahmánští chlapci.

Ačkoliv byl Bhagaván přátelský a snadno dosažitelný, někdy, většinou právě v čase když byly recitovány védy, zavřel oči a prostě odešel. Vidět jej bylo bázeň nahánějící. Vypadal tak vznešeně. V takových chvílích by bylo možné slyšet spadnutí špendlíku na zem. Nikdo se nechtěl ani hlasitě nadechnout. Bylo zvláštní kolik tváří a nálad mohl Bhagaván odrážet, aniž by mu vlastně patřily. Bhagaván byl Bhagaván a mohl dělat cokoliv a být kýmkoliv chtěl – naprosto přirozeně.

Se zvláštní pružností se náš čas v Tiruvannamalai zdál mihnout v okamžiku a zároveň obsáhnout celý náš život. Sotva rok od doby, když jsem poprvé vešla do haly, jsem byla poslána do školy a tento krok směrem ke světskému vzdělání vážně zasahoval do mého vzdělání, které se mi dostávalo v ašrámu a na Hoře. Má matka s mými argumenty nesouhlasila, takže škola byla nevyhnutelná. Každé prázdniny jsem se vracela zpět a Bhagaván tu stále byl, stejný jako vždy a tak jsme hladce vklouzlï zpět do starého života. Hora a hala se nikdy nezměnily a pokud dětské oči mohly posoudit ani Bhagaván. Nevšimli jsme si, že jeho tělo stárne. Teď si přeji, abych bývala trávila více času sedíc v hale, na místo abych se svou knížkou lezla na stromy. Samozřejmě, myslela jsem si, že Bhagaván tu bude navždy.

A samozřejmě, On Je.


Přeložil: V. Englický

Zdroj: https://www.advaita.cz