Íśá upanišad

Úvod k Íśá upanišadu

Íśá (resp. Íśa) upanišad patří mezi velmi staré upanišady (6.-5. stol. před n.l.), nikoliv však mezi vůbec nejstarší. Přesto v četných překladech základních upanišadů často zaujímá první místo, a to proto, že mistrovsky nechává nahlédnout do „duchovní dílny“ nejranější fáze védánty. Íśópanišad je spřízněný s nejpozdější částí předbuddhistické Brhadáranjaky.

Slovo Íś resp. Íśá nebo Íśa znamená Pán, který však není osobou tvaru a jména, ačkoliv význam slova naznačuje personální charakter. Je nejvnitřnější Podstatou bytí, átmanem. Kršnovské náboženské směry Íśu ztotožňují s božskou osobností Kršny – v samotném upanišadu však není ani jediný náznak, který by to ospravedlňoval. Upanišad učí čirou védántu a je velmi daleko od sektářského nebo lidového pojetí.

Text upanišadu je velmi krátký, přeložit ho ale není jednoduché. Existuje řada odlišných interpretací (na některé Max Müller a Deussen poukazují). Nejproblematičtější a zároveň snad nejdůležitější částí upanišadu jsou verše 9. a 12., kde jsou rozvedeny protiklady avidjá—vidjá a asambhúti—sambhúti. Správný výklad těchto pojmů je velmi těžký. Bylo to období, kdy se védánta jako tehdy nová nauka teprve formovala a neměla ještě striktní pojmosloví, známé z pozdějších dob. (Objevují se zde čiré védské pojmy či bohové jako Mátariśvá, Púšan nebo Kratu; upanišad končí citací z Rgvédy.) Upanišad je přidružen k védské tradici představované Vádžasanéji-samhitou, kde role kněze je důležitá a správné obětování je považováno za kulminaci lidského cíle. Druhý verš nám to naznačuje. V kontrastu se samhitou upanišad odmítá uznat za konečný cíl správně konané skutky (slovo karma v té době znamenalo také rituál a oběť) a odmítá se podřídit konvenčnímu duchovnímu růstu. Vlastně odmítá veškeré lidské vědění včetně védského (to ovšem dává jen opatrně vytušit). Neříká, co je nejvyšším Cílem, ale ukazuje co k němu nevede.

Upanišad se někdy jmenuje Íśávásja upanišad dle prvních slov první řádky prvního verše (íśá vásjam idam sarvam, tj. Pán obývá to všechno). Íśópanišad je jen jiný tvar (podle pravidel sandhi) pro Ísá upanišad (a~u se mění v ó). Upanišad patří do bílé (śukla) Jadžurvédy.

 

Íśá upanišad

 

íśá vásjamidam sarvam jatkiňča džagatjám džagat |
téna tjakténa bhuňdžíthá má grdhah kasjasviddhanam || 1

1. Pán (Íśá) obývá všechno, co je živé na světě.
Radujte se, když se cvičíte v odříkání a jiného bohatství nehledejte.

kurvannévéha karmáni džidžívišéččhatam samáh |
évam tvaji nánjathétó’sti na karma lipjaté naré || 2

2. Sto let je mírou života člověka, který řádně koná své skutky (karma). 
Ať nemá jiného přání a svým konáním (karmou) nebude svázán.

asurjá náma té lóká andhéna tamasá’’vrtáh |
támsté prétjábhigaččhanti jé ké čátmahanó džanáh || 3

3. Jsou zde světy Asurů skryté v temnotě, zbavené slunečního jasu.
Ti, kteří v sobě zabíjejí svědomí (nepoznávajíce átmana), tam odcházejí spočinout.

Asurové jsou démoni pobývající podsvětí. Zabíjet svědomí – átma-hana (zabít átmana).

 

anédžadékam manasó džavíjó nainaddévá ápnuvanpúrvamaršat |
taddhávató’njánatjéti tišthattasminnapó mátariśvá dadháti || 4

4. (Átman), ačkoli nehybný, je přesto rychlejší než mysl (manas).
Smysly Ho o vládu nikdy nepřipraví, neboť běží vždy o krok před nimi.
Zůstávaje neměnný je nedosažitelný pro ty, kdo jsou mu v patách.
Udržovatel života Jeho ustanovuje Hybatelem.

Smysly – v sanskrtu dévové, bohové (doslovně zářící). Pojem dévové však stejně správně vyjadřuje i smysly. Udržovatel života – Mátariśvá; vládce vzduchu, který se pohybuje (śvajati) v prostoru (mátari). Je to starý védský bůh.

 

tadédžati tannaidžati taddúré tadvantiké |
tadantarasja sarvasja tadu sarvasjásja báhjatah || 5

5. Hýbe se a nehýbe, je daleko i blízko. Je uvnitř všeho a taky vně.

Kdo nebo co? Tat (tad) – Ono, nejvyšší neosobní jsoucno (tat = átman).

 

jastu sarváni bhútánjátmanjévánupaśjati |
sarvabhútéšu čátmánam tató na vidžugupsaté || 6

6. Poznává všechny bytosti v Sobě Samém a Sám Sebe ve všech bytostech,
a proto se od nich nikdy neodvrací.

jasminsarváni bhútánjátmaivábhúdvidžánatah |
tatra kó móhah kah śóka ékatvamanupaśjatah || 7

7. Pro toho, komu se všechny bytosti staly čirým átmanem,
není již místo pro klam a strast, neboť je spojen nerozlučně v Jednotě.

sa parjagáččhukramakájamavrana~
masnáviram śuddhamapápaviddham |
kavirmaníší paribhúh svajambhú~
rjáthátathjató’rthán vjadadháččháśvatíbhjah samábhjah || 8

8. Je všepronikající, jasný, bez forem a nedotčený hříchy.
Nemá tělo, je čistý a nezranitelný.
Stává se mudrcem, jasnovidcem, všudypřítomným a samorozeným.
Ustanovuje řád dění od věků na věky.

andham tamah praviśanti jé’vidjámupásaté |
tató bhúja iva té tamó ja u vidjájám ratáh || 9

9. Ti, co jsou v zajetí nevědomosti (avidjá), padnou do hlubokých temnot (tamas).
A ten, jenž svoje knižní vědění (vidjá) staví na roveň skutečného Poznání,
padá ještě hlouběji.

Nejproblematičtější pasáž celého upanišadu, co se týče výkladu. Někteří učení překladatelé a interpreti (např. Max Müller, Aurobindo Ghose) vidí v pojmu vidjá protiklad avidji. Vidjá je pro ně nejvyšší vědění, Poznání. Ani velký Śankaráčárja problematiku přesně nedefinuje – s našim překladem částečně ale souhlasí – ve svém komentáři spíše odvádí pozornost. Deussen také nekonkretizuje vidju. Pokud je vidjá nejvyšší Poznání, tak to znamená, že člověk nejvyššího Poznání padá ještě hlouběji do temnot. Je to naprosto nelogické; vidjá zde může znamenat jedině relativní (ne absolutní) vědění. Vidjá doslovně znamená vědění, ale jaké, to pojem samotný neříká. Byly a jsou tendence v těchto pojmech (vidjá-avidjá) vidět různé rituální úkony (ustálené v té době) či náznak světů předků či bohů. Je zde prostor pro různé interpretace.

 

anjadéváhurvidjajá’njadáhuravidjajá |
iti śuśruma dhíránám jé nastadvičačakširé || 10

10. Ani jedna z těch cest nevede k Poznání.
To nám odhalili mudrci.

Nebo: Rozvíjením avidji se dosahuje něco jiného i rozvíjením vidji se dosahuje něco jiného (než co jógin hledá), tak jsme to slyšeli od moudrých.

 

vidjám čávidjám ča jastadvédóbhajam saha |
avidjajá mrtjum tírtvá vidjajá’mrtamaśnuté || 11

11. Kdo pochopí jednotu nevědomosti a omezeného vědění v Nejvyšším,
v Něm překročí smrt skrze nevědomost
a dosáhne nesmrtelnosti (amrtam) pomocí omezeného vědění.

andham tamah praviśanti jé’sambhútimupásaté |
tató bhúja iva té tamó ja u sambhútjám ratáh || 12

12. Kdo uctívá (upásaté) nezjevené, vstoupí do tamasu.
Kdo se zas jen zjevenému zasvětí, padá ještě hlouběji.

Nezjevené – asambhúti, neprojevená příroda; asambhava je neexistence, ničení.
Zjevené – sambhúti, vše, co je zrozené a má svůj konec. (Může znamenat také moc či nadpřirozené síly divotvorce.)
Možný výklad: Neexistenci nelze uctívat (nemá žádný vztah k zjevenému, nemůže „odpovídat") a ti, kdo tak činí, vlastně neví, co činí. Ale ti, co uctívají bohy s lidskými rysy či relativními tvary, kdy vyvolená (pomíjející) podoba je konečným cílem snažení, padají do ještě větší temnoty mysli.

 

anjadéváhuh sambhavádanjadáhurasambhavát |
iti śuśruma dhíránám jé nastadvičačakširé || 13

13. Jiné bude dosaženo uctíváním nezjeveného, jiné zjeveného.
To nám odhalili mudrci.

Jiné... ani jedno nevede ke skutečnému Cíli.

 

sambhútim ča vináśam ča jastadvédóbhajam saha |
vináśéna mrtjum tírtvá sambhútjá’mrtamaśnuté || 14

14. Kdo pochopí jednotu nezjeveného a zjeveného v Nejvyšším,
v Něm překročí smrt skrze nezjevené a dosáhne nesmrtelnosti skrze zjevené.

hiranmajéna pátréna satjasjápihitam mukham |
tattvam púšannapávrnu satjadharmája drštajé || 15

15. Tvář pravdy (satja) je zahalena zlatým závojem.
Ó Slunce (Púšan), odhrň jej, abych já, žíznivý po Pravdě,
mohl uzřít (drś) povahu Pravdy (satjadharma).

púšannékaršé jama súrja prádžápatja
vjúha raśmín samúha tédžah |
jatté rúpam kaljánatamam tatté paśjámi
jó’sávasau purušah só’hamasmi || 16

16. Ó Púšane! Jediný z mudrců!
Ó Strážce (Jama) a světlo Slunce (Súrja)!
Ó Tvůrce všeho (Pradžápati),
kéž bys zmírnil svou oslnivou zář a rozptýlil paprsky světla!
Vskutku v Tobě spatřuji nejvyšší formu (rúpa) světla (tédžas)!
Ó již vidím Nejvyššího (Puruša)! Jsem On!

vájuranilamamrtamathédam bhasmántam śaríram |
óm krató smara krtam smara krató smara krtam smara || 17

17. Ať dech života (váju) splyne s všudypřítomným
nesmrtelným vzduchem (amrtam anilam)!
Když se tělo v prach obrátí, nezapomeň, ó sílo Mysli (kratu), na své skutky!
Rozpomeň se, ó Kratu, rozpomeň!

agné naja supathá rájé asmán
viśváni déva vajunáni vidván |
jujódhjasmadždžuhuránaménó
bhújišthám té nama uktim vidhéma || 18

18. Ó Vládče ohně (Agni), veď nás dál po správné cestě!
Ó Pane, Ty, jenž znáš tuto cestu, vyveď nás z náruče hříchu!
Tobě vzdáváme hold a chvalořečíme Ti.