Intuice - Channeling

Prastarý jev, kterému se dnes říká channeling (čti čeneling), se opět dostal do centra zájmu veřejnosti. Asi každý již o tom slyšel nebo ví od přátel, z televize nebo časopisů, a možná dokonce i zná někoho, kdo se channelingem zabývá. Naneštěstí populární prezentace vtiskla channelingu pečeť něčeho bizarního, strašidelného a dokonce i škodlivého. To je ale dojem skutečnosti na hony vzdálený. Rád bych v tomto článku poopravil některé nesprávné pohledy na channeling v naději, že výsledky vědeckých výzkumů pomohou tento jev pochopit, a co je nejdůležitější, s nadějí, že lidé tento velmi mocný nástroj začnou chápat jako důležitou součást lidských potenciálů.
Channeling je nejlépe pochopitelný, když se jím začneme zabývat jako jedním z aspektů intuice, nebo kapacity mysli zprostředkovat přímé poznání, bez racionálního myšlení a bez použití paměti. Jak napsal švýcarský psycholog Carl Gustav Jung, intuice je jednou ze čtyřech základních funkcí lidské mysli (ty další jsou myšlení, pocity a smyslové vnímání). Zjednodušeně řečeno, intuice funguje jako komunikační spojení běžného vědomí s hlubšími vrstvami podvědomí, kterému Jung začal říkat kolektivní nevědomí. Podvědomí pak mezi těmito stavy funguje jako tlumočník a zprostředkovatel.
Mnohé z funkcí a aspektů channelingu bylo diskutováno a zkoumáno v Centru pro aplikovanou Intuici, organizaci, která existovala mezi roky 1977 až 1992 v Kalifornii. CIA řídila výzkum podstaty intuice a v rámci výzkumu některých možností intuice úzce spolupracovala s týmem asi patnácti velmi nadaných „expertů na intuici“. 

Díky bohům jsem byl od dětství navštěvován polobožskými bytostmi, jejichž hlasy mi občas pomohly porozumět, ale nikdy mi neurčovaly, co dělat.

Sokrates

Channeling je zvláštní forma intuitivní komunikace, při které jedinec (channel - v češtině neexistuje adekvátní slovo, protože termínu „kanál“ se použít nedá) dosáhne takového stavu, že je schopen slovně nebo písemnou formou poskytovat informace, jejichž zdroj se zdá být plně mimo jeho nebo její vědomí. Tento stav bývá velmi různý, od malých posunů bdělého vědomí až ke stavu, který připomíná hluboký spánek nebo trans. Řeč sama bývá někdy velmi dramatická, jindy bizarní, hlas se někdy zdá velmi vzdálený, jindy jakoby mluvila zcela jiná osoba, jejíž řeč a manýry se naprosto liší od řeči a způsobů člověka, který informaci předává. Původnímu zdroji informací lze klást otázky a vést s ním smysluplný dialog. V naprosté většině pak rozsah informací přesahuje znalosti a minulé zkušenosti osoby, která hovoří.

Schopnost takto poskytovat informace je obvykle buď spontánní, nebo nechtěná. Lze ji také někdy vypěstovat. Channeling je velice vzácný fenomén, ale v poslední době se jím zabývá stále více lidí. Většina informací, které jsou takto předávány, je bohužel zcela nesmyslná. Sám proces channelingu se někdy může zdát zmanipulován, jindy skutečnosti může být pro předávající osobu velmi náročný. Při správných podmínkách však může být proud takto předávaných informací velmi přesný, inspirující, soucitný a někdy i moudrý. Pokud je proces předávání informací správně provozován a kontrolován, může sloužit jako velmi mocný a praktický intuitivní zdroj informací, rad a pochopení.

Abychom tento fenomén mohli efektivně využít, musíme nejdříve pochopit jeho vnitřní zákony a také nalézt vhodnou cestu shody s těmito zákony. Nabízí se totiž několik otázek. Je channeling darem, který by měl být povzbuzován a dále rozvíjen, nebo je to něco nebezpečného, čemu bychom se měli vyhnout? Proč je počet takto komunikujících osob stále větší - nebo proč si toho zvýšenou měrou právě v současné době všímáme? Co by člověk měl dělat, pokud se sám ocitne v takové situaci, zvláště pokud by to neuměl zastavit?

Doufám, že tento článek pomůže komukoliv, kdo se ocitne v procesu channelingu, ať už úmyslně nebo jako spontánní channelingový novorozenec. Možná také pomůže rodinným příslušníkům nebo spolupracujícím terapeutům. Byl bych rád, kdyby tento jev pomohl lépe pochopit, a kdyby přispěl k tomu, abychom s ním lépe, adekvátně a konstruktivně zacházeli.

Psychologie tradičně nazírá channeling jako psychickou poruchu, která musí být vyléčena, aby se tak jedinec navrátil k normalitě. Pozitivnější názor na channeling přišel až s transpersonální psychologií. 

První důvěryhodné zprávy o channelingu se datují z doby před čtyřmi tisíci lety a celou historií se znovu opakovaně objevují takřka ve všech kulturách, ze kterých se dochovaly psané záznamy. I některá velmi uznávaná literární a umělecká díla vznikla tímto způsobem. V současnosti se channeling otevřeně a se sociálním respektem běžně provozuje v takzvaně necivilizovaných společnostech. Není považován za něco nenormálního nebo dokonce patologického, naopak, je vnímán jako dar. Možná, že právě nedostatek intelektuální orientace těchto kultur způsobuje četnost výskytu a akceptovanost umění takto předávat informace.

Západní civilizace channeling nikdy zcela neuznávala, ačkoliv zcela jistě celou dobu existoval jako undergroundová a někdy patologická aktivita. Občas je přece jen populárnější, tak jako se stalo v polovině 80. let, kdy channeling začal praktikovat tisíce lidí, kdy jej objevila média, kdy se objevil tucet takto napsaných knih, spousta článků, několik televizních reportáží a dokonce i několik filmů, ve kterých bylo možné vidět proces channelingu. Naneštěstí jen v několika případech byl fenomén channelingu prezentován dobře a nebo aspoň slušně. Lze zmínit tři čtyři velmi dobré knihy: Hastings, Arthur: With the Tongues of Men and Angels, A Study of Channeling (1991), Klimo, Jon, Channeling: Investigations on receiving Information from Paranormal Sources (1987), Ryerson, Kevin and Stephanie Harolde, Spirit Communication: The Soul´s Path (1989), Kautz, William H. and Melanie Branon, Channeling: The Intuitive Connection (1987). Ačkoliv je dnes channeling méně podezřelý, než býval, stále je praktikován jako činnost intuitivní, spíše privátní než veřejná a spíše jako nástroj poznání sebe sama nebo pomůcka při duchovním vývoji.

Ještě nedávno lidé věřili tomu, že ti, kteří takto přijímají určitá poselství, jsou kacíři, protože se všeobecně věřilo, že „boží pokyny“ mohou obdržet jen kněží. Kacíři byli samozřejmě krutě pronásledováni a trestáni. Dnes je společnost již přece jen tolerantnější a nikdo není za přinášení poselství trestán nebo upalován. Stále větší počet lidí je ochoten vyslechnout si poslední zprávy „z odjinud“.

Západní náboženství byla k channelingu, nebo přinejmenším k těm, kteří ho prováděli, a kteří mohli být považováni za posly, nebo mluvčí boží, různě tolerantní. Bible a jiné posvátné texty byly zcela jistě sepsány právě pomocí channelingu (náboženské autority dávají přednost termínu božská inspirace). Channeling ale není vrozeně duchovní, či od počátku zlý, jak se někteří snaží fundamentalisté naznačit. Nicméně některé takto zprostředkované texty jsou považovány za vysoce duchovní. Některá východní náboženství (např. tibetský buddhismus) si vysoce váží těch, kteří dokáží hovořit v transu.

Po většinu historie však zavedená náboženství nazírala channeling velmi dogmaticky, a dokud se nepřesvědčila, že takto předávané informace jsou v souladu s danou doktrínou, i velmi podezřele. Náboženství, jejichž adepti strávili léta duchovními cvičeními, brala tento druh psychických jevů jako něco nežádoucího a škodlivého. Existují samozřejmě důležité výjimky, avšak většina náboženských autorit není o channelingu informována lépe, než běžná média a veřejnost. Ve strachu z podivnosti channelingu se bojí o tomto jevu otevřeně diskutovat, studovat ho, nebo si dokonce klást relevantní otázky.

Psychologie tradičně nazírá channeling jako psychickou poruchu, která musí být vyléčena, aby se tak jedinec navrátil k normalitě. Občas se některým lidem skutečně přihodí vážné příhody a pak je tento postup vhodný. Ve velké většině jsou však lidé, kteří takto předávají a podávají zprávy, zcela zdrávi a ti nejlepší z nich jsou na žebříčku nesobeckého přístupu k duchovnímu životu umístěni velmi vysoko. Pozitivnější názor na channeling přišel až s transpersonální psychologií. Ta považuje channeling za další, ještě neprozkoumaný rys lidské mysli a otevřeně hovoří o jeho pozitivních i negativních aspektech. Uvažuje o tom, že to, co pozorujeme jako předávání informací, může být skutečně velmi podivuhodná a všeobecná lidská schopnost, i když zatím jen v latentním a přehlíženém stavu, a že jako všechny rysy lidského chování, má svou patologickou stranu. Pokud člověk předává informace pomocí channelingu a projevuje se jinak než normálně, podávání léků nebo doporučení na psychiatrické vyšetření zcela jistě nepomáhá.

V každém případě ještě neexistuje dost klinických otestovaných odpovědí na nejdůležitější otázky. Odpovědi možná tkví v subjektivnější a více individuální zkušenosti. Osoba, která provádí channeling, chce vědět: Co zažívám? Co to znamená? Je to fantazie mé mysli, nebo tomu mohu důvěřovat jako něčemu skutečnému a užitečnému? Co se to se mnou děje? Jak to mohu kontrolovat, rozvíjet, nebo zastavit, pokud by se mi to nelíbilo? Kdo mi pomůže pochopit, co se ve skutečnosti děje? Co bych s tím měl(a) dělat?