Indonéský deštný prales

Indonésie je jedna z pěti druhově nejrozmanitějších oblastí na světě, a její ochrana proto patří mezi naše priority. Indonéské souostroví tvoří na 17 500 ostrovů, z nichž jen 6 000 je obydlených. Je domovem asi 12% všech známých savců, 16% plazů a obojživelníků, 17% ptáků a 25% ryb. Tamní deštné pralesy mají rozlohu kolem 10 milionů km2 a představují tak asi desetinu všech zbývajících tropických pralesů na naší planetě. Pralesy na ostrově Borneo jsou navíc nejstaršími pralesy na naší planetě - existují již 130 milionů let.
Neobvykle velká druhová rozmanitost Indonésie je způsobena mimo jiné kontaktem dvou zoogeografických oblastí – indomalajské a australské. V 19. století tuto skutečnost poprvé popsal britský přírodovědec Alfred Russel Wallace. Zjistil, že hranicí mezi těmito dvěma oblastmi je linie procházející mezi ostrovy Borneo a Sulawesi na severu a Bali a Lombok na jihu. Později byla tato linie na jeho počest nazvaná Wallaceova. Na západ od této pomyslné čáry převládá fauna podobná té na asijské pevnině, zatímco živočichové na východ od Wallaceovy linie jsou spíše australského charakteru. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že až po tuto linii sahala asijská pevnina v době největšího zalednění planety, zatímco ostrovy napravo od Wallaceovy linie byly od Asie izolovány.

Jelikož jsou indonéské pralesy na množství druhů téměř všech skupin organismů neuvěřitelně bohaté, popisujeme zde především druhy známé, ohrožené, zranitelné nebo něčím zajímavé. Často jsou to takzvané vlajkové druhy („flag species“), tedy druhy z nějakého (většinou estetického či duchovního) důvodu lidem sympatické, které se těší oblibě široké veřejnosti a snahám o ochranu ze stran vědců a ochránců přírody. Takové druhy jsou pak většinou i tzv. druhy deštníkovými („umbrella species“), což znamená, že ochrana jejich prostředí vede k záchraně mnoha dalších, ne tolik známých druhů žijících ve stejném typu prostředí.

Indonéská vláda se velice snaží o ochranu více než 10 milionů hektarů oblastí mořského pobřeží. Stejnou pozornost však, bohužel, nevěnuje pevninským oblastem. Za pouhá tři desetiletí ztratila Indonésie 80 % svých pralesů. Místo nich jsou zde plantáže na palmový olej, kaučuk a buničinu. Odlesňování v takové míře má za následek vypuštění dvou miliard tun uhlíku do ovzduší každý rok. Tím pádem se Indonésie stává (za USA, Čínou a Evropskou unií) čtvrtým největším producentem skleníkových plynů na světě.

Při pohledu do budoucna se vědci obávají dopadů globálních změn klimatu na životní prostředí Indonésie. Častější extrémní výkyvy počasí a stoupající hladina moří by mohly zničit pobřežní zónu ostrovů a vzácný a velmi důležitý ekosystém korálových útesů. Jelikož je polovina hospodářské činnosti země lokalizována na pobřeží, přírodní katastrofy by tak měly zničující dopad na místní rybářské komunity.

K pozitivnímu vývoji však dochází každý den. Tři indonéští guvernéři provincií vyhlásili moratorium na odlesňování indonéských deštných pralesů. Přenesení pravomocí na ochranu suchozemské a mořské vegetace prostřednictvím decentralizace vedlo k vůbec prvnímu vyhlášení místních chráněných území na souostroví Raja Ampat a na Sumatře.

Zdroj: https://www.greenpeace.org/czech/cz