Indický model vnímání a svět zkušeností

Kritické stupně (kóśa) tattvického napěťového systému, vznik života a principy kontroly

Patero orgánů poznávání, tedy smysly, nazýváme indrije. Slovo indrija znamená sílu, jak tělesnou, tak i smyslovou. V podobném významu je indrija samotným smyslovým orgánem nebo smyslovým vnímáním. Rozdíl mezi tělesnou a smyslovou stránkou není kvalitativní. Většina indických nauk věří, že k postřehování věcí potřebujeme zvláštní síly, které se projevují v samotných smyslových orgánech. Jen jejich pomocí lze věci postřehovat. Smysly jako takové, bez těchto přidružených sil, k tomu nestačí. Indický model smyslového vnímání zdůrazňuje, že při vnímání čehokoliv daný smyslový orgán vyšle určitou sílu směrem k vnímané věci, upoutá ji a přitáhne ji k sobě. Daná věc se tak stává součástí vnímatele-člověka a dochází k poznání.

Jak jsem již zdůraznil jinde, sílu a energii v indické metafyzice nelze zaměnit s vědeckým či fyzickým chápáním těchto slov. Smyslové orgány nevysílají žádný druh síly, který by se dal přístroji měřit. Podíváme-li se na indický model vnímání matematickým modelem, tak se rozpor mezi metafyzikou a vědeckou fyzikou stírá. Přisoudíme-li síle, kterou smyslový orgán vysílá směrem k objektu vnímání, negativní hodnotu či kvalitu (což neznamená, že se nic nevysílá), je to matematicky totéž, co přijímat pozitivní kvalitu, např. zvukové vibrace při slyšení či elektromagnetické vlny viditelného spektra při vidění. Jak vidíme, může se jednat o totéž; indická metafyzika však zdůrazňuje hledisko subjektu.

Teď již chápeme, proč je rozdíl mezi tělesnou a smyslovou stránkou pouze kvalitativní. Tělesnou silou uchopíme předměty, chodíme apod. a tak poznáváme okolí i sama sebe (v omezeném smyslu). Silou (śakti) smyslů taktéž „uchopíme“ věci, které se tak stávají uzpůsobené k vnímání a poznání. A co je to za sílu, která to vše umožňuje? Prána čili prána-śakti, která je tak podkladem smyslů. Indrije pracují jen tak dlouho, dokud se prána nachází v těle. Když prána opouští tělo, přestanou existovat i ony. V hlubokém bezesném spánku (sušupti) jsou smysly absorbovány do společné prány tvořící pránamaja-kóśu, kde zůstávají v latentní formě. V bdělém stavu (džágrat) se aktivně projeví všemi svými funkcemi. Ve snovém spánku (svapna) jsou tyto síly rovněž aktivní, nevysílají se ale směrem k fyzickým objektům, ale směrem k objektům tvořeným představivostí a imaginací spánkového režimu.

Prána jako základ a podklad smyslů je projevem absolutního Brahmana. Proto říkají náboženské i jógické texty o Brahmanu, že je „pránasja pránah“ – Životem všech životů. Jakým způsobem se stane nejzazší základní Princip individualizovaným a omezeným principem? Jinými slovy, co je příčinou, že se pránasja pránah jeví jako individualizovaná prána?

Svět zkušeností je abstraktní soustavou (tattva), jejíž bázi tvoří neduální Vědomí (čit, Śiva). Śiva, kromě sama Sebe, současně zahrnuje i celkový tattvický systém své božské Síly (Śakti) objevující se v různých řádech (rta, karma atd.), fenoménech, v gunické rovnováze sattvy, radžasu a tamasu. Psychologickou stránkou Śivy je tzv. éter Vědomí (čidákáśa) neboli neduální pole Svrchovanosti, které vyjadřuje tři kvality: jedno bez druhého (éka), celistvost (púrna) a svobodu či neomezenost, nevyjádřitelnost (avádhíta). Napěťový systém (Śakti) operuje v této čidákáśi (Śiva). Ač Vědomí (čit) nikdy neztrácí svou přirozenost svrchovanosti a zůstává samo v Sobě vždy neduální, v důsledku „spolupráce“ s napěťovým systémem a pod vlivem tří gun a dalších tattev zdánlivě podléhá změnám a přijímá ohraničené formy, např. v lidském vědomí (čitta). Indové tuto událost přirovnávají k prostoru (ákáśa) v hrnci, se kterým když pohybujeme, zdá se, že i tato ákáśa se jakožto vědomí pohybuje a neustále se mění, ve skutečnosti ale ákáśa zůstává stejná; tj. svrchované Vědomí je neměnné, ačkoliv se ve formě lidského vědomí zdá být ohraničené. Základní charakteristikou božského Vědomí (čit) neboli Śivy je pasivita, statičnost, neměnnost. Charakteristika napěťového systému, tj. celého stvořeného vesmíru včetně bytostí, vědomí (čitta) i všech věcí, je dynamika, kinetika, tedy neustálý pohyb. V tantrickém umění se to vystihuje obrazem, kdy Śiva leží jako mrtvola a Śakti v podobě bohyně Kálí na něm tančí. Neměnné Vědomí je pasivní Śiva a Kálí představuje dynamiku všeho stvořeného, hmoty, karmické inteligence, vše co můžeme jakkoliv pojmenovat i vymyslet a tedy co má jakoukoliv formu (náma-rúpa). Toto není násilné vysvětlení obrazu, naopak, obraz vychází z hluboké znalosti metafyziky, jako mnoho podobných tantrických výjevů. Proto podobné symbolismy, bez skutečné znalosti tantrické metafyziky, lze velmi lehce desinterpretovat. Je pak logické, proč vysoká tantrická jóga kašmírského śivaismu umísťuje boha Stvořitele až na páté místo (tattva) po Śivovi: bůh Stvořitel je totiž v naprostém područí Śakti (jež odpovídá druhé tattvě).

Podívejme se na aspekt pohybu. Pohyb napěťového tattvického systému je pohyb mezi dvěma hranicemi: projevem (sattva) a zakrýváním (tamas). Tedy napěťový systém se pohybuje od maximálního projevení (čili minimálního zakrývání) do maximálního zakrývání, a naopak. Tento pohyb je rytmický a je vyjádřen jejich společnou interakcí – radžas. Existence a tudíž pohyb světa je v celku rytmický; je vyjádřen sršti a lajou, tedy střídající se objevením-stvořením kosmu a jeho navrácením-ničením do původního stavu. Tento kosmický proces se odehrává i na omezenějších rovinách. Rytmický je tak i pohyb ročních období. Rytmický je i pohyb nebeských těles, částic atomů, živých buněk organismu atd. Tento rytmický pohyb, když použijeme fyzikální model, můžeme promítnout do spirálovitého či točícího se modelu. Tak napěťový systém se střídavě rozvine a svine.

Při pohybu svinutí-rozvinutí je důležité si všimnout tzv. kritických stupňů. Kritický stupeň je hranicí určitých vlastností, jež je mezníkem, kdy určitý typ přechází do dalšího typu. Např. při jedné kritické teplotě se voda stane ledem a při druhé parou. Když se voda stane ledem, „něco“ se odehrává mezi molekulami H2O, co jim dává novou konfiguraci. Tento nový princip kontroly je novou dispozicí śakti, pomocí které je stará forma transformována do nové. Další příklad: změnou atomového čísla dostaneme nový prvek. Tato proměna je reakcí na přestoupení kritického stupně či určitého koeficientu. Vidíme, že za každou formou v přírodě musí stát specifický princip kontroly, který rozvíjí a udržuje danou formu a jméno (rúpa, náma) v duchovním éteru, který sám o sobě je bez formy a jména. Ve védách nazýváme každý takový princip kontroly božstvem (dévatá). Proto má i každá schopnost smyslů své božstvo. Zvukový projev (śabda), kde se projeví určitý princip kontroly, je mantra. Vizuální reprezentace či optický obrazec aktuální dispozice napětí (síly, śakti), který obsahuje daný princip kontroly, je jantra. A činorodost (krijá) obecně (zahrnující mantru a jantru), kde je princip kontroly uveden v působení, je tantra (zde ve smyslu magického prostředku). Krijá zde znamená působení, činnost v těle nebo mysli člověka.

Základních kritických stupňů či plání, co se týče jógického těla, je dohromady pět. Je to vlastně pět kóś: ánandamaja, vidžňánamaja, manómaja, pránamaja a annamaja. Obsahují sestupnou sérii kontrolních agentů. Každý z pěti nižších lotosů, které jsou sídly pěti živlů, vyjadřuje tento princip vyšší a vyšší kontrolou. Čím je princip vyšší, tím dokáže ve větší míře projevit základní přirozenost kosmického Vědomí (čit). Proto je prána více jednotná, koherentní a současně jaksi spontánnější než hmota, kterou kontroluje (i když je hmota v esenciální podstatě to samé jako prána).

Materiální částice mají všech pět kóś. Avšak kromě annamaja kóśi jsou v nich ostatní kóśe neprojevené. Je v nich tedy víceméně projevena jen jedna kóśa. Tato nejhrubší kóśa vlastní schopnost pohybu. Dynamická teorie hmoty podle západní fyziky se vztahuje na tento pohyb. Při normálních podmínkách nemáme tušení o ostatních kóśách potenciálně přítomných v hmotném atomu. Představme si, že pohyb annamaja kóśi hmoty dosáhne určitého kritického stupně. Když se to stane vlivem určitých důvodů, vztahů či působení, „probudí“ se v řadě od annamaja kóśi jemnější kóśa – pránamaja kóśa, rozvine se a projeví se. V tomto okamžiku „mrtvé“ tělísko seskupené hmoty najednou „oživne“ a bude se jevit jako živé. Podle už vysvětlených principů se objeví nový princip kontroly, který dosud byl latentní (samozřejmě ne absolutně latentní). Objevením se tohoto nového principu kontroly bude zřejmé působení vitálního čili pránického fenoménu. Živé tělísko se bude skládat z C, H, N, O, vybuduje se protoplazma, reprodukuje se atd. S projevením druhé kóśi se také projeví nové druhy pohybů, které dosud byly neprojeveny. To, že tzv. neživá hmota nepotřebuje žádný přímý boží zásah (základ to většiny náboženství), aby se transformovala na živou, tj. aby se zrodil život jako takový, znají indické nauky minimálně patnáct set let, ne-li déle. Důkazy, kdy věda dokáže reprodukovat proces samotransformace neorganických látek v jednoduché bílkoviny, jakožto základní kameny života, což musí nahánět hrůzu všem dogmatickým náboženstvím, jsou brány indickou naukou pouze jako potvrzení toho, co již principiálně vzato dávno ví. S tím také souvisí problém, do něhož vcházíme, budeme-li se snažit chápat božské či svrchované principy indických nauk ve smyslu boha křesťanství či bohů řeckých bájí. Ačkoliv v mytologizované podobě laického hinduismu je podobnost nemalá, najít paralely s vysokou indickou metafyzikou je těžké až nemožné. Ano, většina hinduistů vzhlíží k těmto abstraktním jógickým naukám stejně nechápavě jako kdokoliv ze Západu.

Podobně pohyby v pránamaja kóśi mohou dosáhnout určitého dalšího kritického stupně, kdy se projeví manómaja kóśa. Zde se také představí nový princip kontroly. V rostlinách je manómaja kóśa nerozvinuta, proto vitální pochody v rostlině se nezdají být kontrolovány samkalpou, tj. vlastní ideací, samotné rostliny. Impulsy a pudy ve formě mentální aktivity tedy neřídí život rostliny. U zvířat se manómaja kóśa rozvine a v člověku a jiných vyspělých bytostech pak i vidžňánamaja kóśa. Indické nauky tedy nejenže tvrdí, že ke vzniku života není zapotřebí žádný speciální boží zásah ani řízení pomyslných vyšších světů, protože se to vše automaticky odehrává na předem „naprogramovaném“ poli kóś, ale rovněž odmítají i trvzení, žeby bylo zapotřebí jakési vdechnutí ducha (duše, inteligence, rozumu) do člověka nějakým bohem. Uznává však, že lidem nižší inteligence jsou podobné metafory důležité; dokonce i laický hinduismus je pln podobných symbolismů. Výhodou symbolismu je to, že ho lze chápat i doslovně. Úpřimný hledající však jde k jádru věcí.

Důležité je všimnout si, že v přírodě kritické stupně čili kóśe nejsou absolutními hranicemi. Stejně jako barvy v duze nejsou od sebe odděleny „čarou“, ale představují jemný přechod z jedné barvy do druhé. Dále je nesprávné si představovat tyto kóśe jako uzavřené celky. Vzájemně se prolínají a působí na sebe. Výměna energií a informací je také podstatná vlastnost kóś. Např. když se někdo dlouhodobě nevhodně stravuje, v annamaja kóśi vyvstanou předpoklady, aby vitální funkce pránamaja kóśi přestaly být v rovnováze. Tato nerovnováha se pak může projevit jako nemoc. Nerovnováha pránických energií má vlastně zpětnou vazbu na annamaja kóśu. Samozřejmě působí i druhým směrem, tedy na psychiku (manómaja), člověk se pak nedobře cítí, má špatnou náladu, nic se mu nechce dělat. Jak to dokazují již i moderní vědecké výzkumy, stres a špatný, nevyrovnaný postoj k světu atd. podporují vytváření rakovinotvorných buněk v organismu. Vidíme, že komunikace mezi kóśami je ucelená a doplňující se. Je-li jedna kóśa „napadena“, pak se špatná funkce projeví i v ostatních. „Černomagický“ útok na zdraví či život druhého člověka je vlastně komunikací stejného druhu. Takový magik např. poruší u oběti pránickou rovnováhu nebo rovnováhu váty, pitty a kaphy, čímž jí může přivodit i smrt, nebo zapůsobí na mentální obal tak, aby daná oběť magikovi podlehla nebo dokonce zešílela. Naštěstí podobných „adeptů“ je v moderním světě poskrovnu. Léčitelství, některými nazývané i psychoenergetika, s tím hraničí jakožto bílá magie.

Formy, ač odlišné ve svých sférách působení, ukazují na hlubší, základní jednotu, jež je důvodem jejich operace utvářející společný kosmický napěťový systém. Všechny tyto formy i jevy jsou uspořádány do tattvického systému, jenž se nikdy nesmí chápat lineárně, ačkoliv se tomu při zjednodušeném výkladu nevyhneme. Proto nemůže mezi jevy existovat absolutní hranice. Jejich podmínky se nejen prolínají, ale také se transformují. To vše patří do kompetence Śakti. Jen poznáním toho, z čeho a jak se svět utváří, je možné se přiblížit k Śakti a poznat lidský úděl, abychom poté poznali, že Śiva to vše překračuje. Není to nic jiného, než důsledně rozvinutá myšlenka „Kdo jsem?“, jež kategorizuje vše „co nejsem“, aby nakonec přesto mohla vyjádřit „To vše (co jsem si myslel, že nejsem) jsem“ i „To vše jsem i nejsem“. Každý, kdo se domnívá, že je to jen „filozofický balast“ a k józe to není zapotřebí, ze své nevědomosti jen klame sám sebe a o skutečné józe má naivní představy. Je to nezbytný základ jógy i tantry a všech duchovních disciplín. Názvy nebo metodologie se u jednotlivých škol mohou lišit, nikoliv však primární zdroj nauky.