Indicko-pákistánské války o Kašmír
Takových válek proběhlo ve druhé polovině 20.století na světě několik. Dvě strany vedly spor o kus území, přičemž obě byly přesvědčeny o tom, že pravda leží na jejich straně. Když debaty nikam nevedly, druhá strana se rozhodla, že nebude respektovat rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN a začala řinčet zbraněmi. Nastalo prolévání krve a patové řešení, s nímž si nikdo na tomto střetu zúčastněný nevěděl rady. A díky neústupnosti obou protivníků trvá násilí dodnes… Obehraná smutná písnička, řeklo by se, jakých jsou i dnes plné noviny. Výše popsaný základ si automaticky spojujeme s blízkovýchodním konfliktem, jenže prakticky stejně dlouho již trvají ozbrojené akce o tisíce kilometrů dále na východ. Jedno z výročí vleklé války, o níž je v našich oblastech známo jen velmi málo, připadá i na letošní rok. Před 40 lety změřila Indie své síly s Pákistánem v tzv.druhé válce o Džammú a Kašmír.
Rok 1965 však nebyl prvním rokem střetu mezi převážně hinduistickou Indií a muslimským Pákistánem. K pochopení celého problému je nutno vrátit se ještě o 18 let dříve. Krátce před vyhlášením samostatnosti Indie a před jejím následným rozdělením na oba státy v roce 1947 zvažoval vládce severní autonomní provincie Kašmíru, hinduistický mahárádža Hari Singh dvě možnosti, jež se před osudem jeho země naskytly - ke kterému nástupnickému státu se v budoucnu připojí, nebo zda vyhlásí samostatnost v rámci Britského společenství národů. Rozhodnutí nepadlo ani 14. a 15.srpna 1947, kdy byla vyhlášena samostatnost Pákistánu a Indie, ani poté, kdy obě země požadovaly vyhlášení referenda v Kašmíru. Ozbrojené skupiny propákistánských radikálů hodlaly mahárádžově rozhodnutí napomoci po svém a na několika místech, především ve městě Púnč na jihozápadě země vyvolaly muslimská povstání, avšak panovník z obavy před občanskou válkou požádal Indii o vojenskou pomoc. Právě od této chvíle se datují kořeny několika spekulací, většinou podle toho, ze které strany jsou reprodukovány. Indie oficiálně prohlásila mahárádžovu prosbu o vyslání jednotek a též jeho pozdější souhlas s převzetím pravomocí v oblasti obrany, zahraničních vztahů a administrativy za právně platné, naproti tomu se Pákistán do dnešních dnů domnívá, že kašmírská vláda tehdy jednala pod silným nátlakem Dillí a místních hinduistických kruhů. Ke všem politicko-právním prvkům celého problému se přidal ještě motiv náboženský, jelikož v oblasti žije převážně muslimské obyvatelstvo, což Pákistán dodnes nezapomíná zdůrazňovat. V jeho slovníku je část náležející Indické republice nazývána „Okupovaný Kašmír“, zatímco území dobyté svými vojsky nazývá „Svobodný Kašmír“.
Roznětka prvního ze série střetů o kašmírské území přišla na počátku října 1947. Novopečený pákistánský generální guvernér, bývalý advokát vystudovaný v Londýně Muhammad Alí Džinnáh, stižen pokročilou tuberkulózou, prohlásil, že odjede do Kašmíru na dvoutýdenní zdravotní dovolenou a při té příležitosti zjistí, zda se tamní mahárádža již rozhodl připojit svou zemi k Pákistánu. Dočkal se však studené sprchy – jeho emisar mu z kašmírského hlavního města Šrínagaru donesl zprávu, že Hari Singh nejenže svou zemi k Pákistánu nepřipojí, ale také si nepřeje, aby Džinnáh Kašmír navštívil ani jako turista. Pohár muslimské trpělivosti přetekl a guvernérovi poradci začali vypracovávat varianty možné odvety proti mahárádžovi. Po dlouhé poradě byla nakonec přijata nejradikálnější alternativa, nazvaná Operace Gulmarg. 22.října vtrhly bojovné paštúnské kmeny, podpořené muslimy z pákistánské 7.pěší divize, přes hranici s cílem dobýt jihozápadní oblast Kašmíru, obsadit Šrínagar a Singhovu vládu svrhnout.
V krajně nezáviděníhodné pozici se ocitli zejména vysocí důstojníci pákistánské armády. Stejně tak jako v Indii i zde tato místa totiž zastávali Britové, pověřeni organizací a výcvikem obou armád. Kupříkladu vrchním velitelem pákistánské armády byl sir Frank Messervy, jeden z bývalých velitelů britské 7.obrněné divize, slavných „Pouštních krys“, z doby jejich severoafrického tažení. Nedalo se předpokládat, že vojenské kruhy budou chtít řešit nastalou situaci silou a střetnout se de facto se svými bývalými bratry ve zbrani z doby před rokem 1947. Proto se Džinnáh ještě před útokem rozhodl Messervyho poněkud „odklidit“ ze scény tím, že ho odeslal do Londýna se záměrem vyjednat nové dodávky zbraní. Messervy byl sice z Péšáváru informován, že se na severozápadě země pohybují skupiny ozbrojených muslimů, avšak premiér Lijákat Alí Chán jej ujistil, že se žádná akce proti Kašmíru nechystá. Nebyla to samozřejmě pravda. Jakmile generál odletěl, naplno se rozjela konspirativní akce, jež za zády britských důstojníků i úředníků státní správy zmobilizovala stovky muslimských radikálů k jejich verzi „svaté války proti nevěřícím“ – tedy proti hinduistům.
Zástupce generála Messervyho, generál Douglas David Gracey se o neschválené muslimské operaci dozvěděl ještě téhož dne, kdy Paštúni překročili hranice. Okamžitě se telefonicky obrátil na tehdejšího vrchního velitele indických vojsk, skotského generála Roberta Lockharta, jenž o incidentu informoval generálního guvernéra a bývalého místokrále Indie lorda Mountbattena i vrchního velitele repatriovaných britských jednotek maršála Auchinlecka. Zprávami o hrozbě vojenského řešení sporu o Kašmír byl silně otřesen také indický premiér Džavaharlál Néhrú, jehož předkové odtud pocházeli. Lord Mountbatten pochopil, že intervence indické armády bude nevyhnutelná, avšak důsledně prosazoval své demokratické zásady a trval na striktním respektování zákonného postupu vlády v Dillí. Snažil se ji proto přesvědčit, aby s rozkazy svým ozbrojeným silám vyčkala do chvíle, kdy se kašmírský vladař vysloví pro připojení k Indii, takže Kašmír se z právního hlediska stane její součástí. Maršál Auchinleck také pákistánské vládě pohrozil okamžitým stažením britských důstojníků z činné služby v Pákistánu, což by v podstatě znamenalo zánik nedostatečně zkušené armády.
V sobotu 26.října se Hari Singh vydal spolu s miliony hinduistických, sikhských i některých muslimských uprchlíků na cestu z napadeného pohraničního pásma do jižních oblastí Kašmíru. Jeho novým domovem se stal palác v Džammú. Neprodleně vyslal do Dillí zprávu lordu Mountbattenovi, že za indickou pomoc zaplatí tím, že přijme jakoukoli dohodu. Singh ve svém dopise také uvedl některé akce, jež Pákistánci proti jeho zemi podnikli – kupříkladu sabotáž v elektrárně Mahora, jejímž přímým důsledkem byl výpadek elektrického proudu na severu Kašmíru. Legální podklad pro indickou intervenci proti pákistánským jednotkám, stojícím na půli cesty mezi hranicí a hlavním městem, byl tedy získán. Indové jednali bleskurychle, neboť nazítří ráno přistály na šrínagarském letišti první transportní letouny DC-3 s 329 příslušníky 1.sikhského praporu indické armády pod velením podplukovníka D.R.Raje. Dakoty vykonaly v dalších dnech cca 100 letů, při nichž do oblasti dopravily nové oddíly 161.pěší brigády.
Ačkoli je toto období nazýváno první válkou o Kašmír, je tento výraz poměrně nepřesný, jelikož žádná strana té druhé oficiálně válku nevyhlásila. Terén v místech bojů navíc neumožňoval podnikat akce většího rozsahu. Velká nadmořská výška, sněhové závěje i ztvrdlá a kamenitá půda byly faktory, jež omezily bojové aktivity protivníků víceméně jen na ostřelování narychlo zbudovaných palebných stanovišť a následné dobývání každého metru vysokohorské krajiny, obsazené nepřítelem. Malá kašmírská armáda nebyla schopna vetřelcům příliš dlouho vzdorovat a vzhledem k tomu, že se v jejích řadách vyskytli zrádci i dezertéři, věděl nepřítel velmi brzy o jejích slabých článcích, například o naprosté absenci těžkých zbraní. Není pochyb, že nebýt včasného zásahu zkušených indických jednotek, pád hlavního města by byl záležitostí několika dnů. Indům však paradoxně napomohl ještě jeden fakt – krutost a loupeživost paštúnských tlup. Ti totiž místo rychlého postupu na Šrínagar dobyli městečko Baramulla asi 50 km před bývalým Singhovým sídelním městem. V Baramulle se zastavili a vydrancovali všechny domy, přičemž ušetřen nezůstal ani křesťanský klášter a přilehlý špitál. Čtrnáct sester evropského původu, náležejících františkánskému řádu Panny Marie, bylo znásilněno a zabito spolu s ostatními pacienty, budovy kláštera byly zcela vyrabovány a zničeny. A zatímco se muslimové věnovali tomuto naplňování představy svaté války, Indové se bez boje zmocnili některých důležitých pozic před hlavním městem. Když se nepřítel dostatečně nasytil a po několika hodinách vyrazil opět na pochod ke Šrínagaru, byly na ně indické jednotky za pomoci obrněné techniky již připraveny. Útočníci byli nuceni zastavit a obrátit se zpět ke hranici, jíž před pár dny překročili. Jejich ústup však nebyl tak rychlý, jelikož několik městeček prozatím zůstávalo v jejich držení.
Vyčišťovací operace proti muslimům trvaly i nadále, téměř po celou zimu roku 1947. Armáda uzavřela okolo Šrínagaru silně bráněný kruh, jímž se nepodařilo pákistánským jednotkám proniknout. Listopad pak proběhl ve znamení indické protiofenzívy a dobývání obsazených měst a vesnic – 13.11. padlo důležité město Uri poblíž Hadži Pirského průsmyku, 17.11. byl nepřítel vytlačen z Baramully a o tři dny později se gurkhským, kumáonským a rádžputánským jednotkám podařilo prolomit obležení města Púnč. Taktéž indické letectvo přispělo ke zdaru akcí značným dílem, především svým leteckým mostem či ostřelováním a bombardováním nepřátelských pozic. Když hlavní boje utichly, postrádala indická armáda 1103 padlé muže, zranění a útrapy spojené mnohdy s mrazivým počasím dále vyřadily z boje celkem 3152 mužů. Počet zlikvidovaných nepřátel nebyl z různých důvodů nikdy spolehlivě vyčíslen, některé odhady uvádí 6 000 zabitých a téměř 14 000 raněných. Smutné je, že nejsou známy ani počty civilních obětí z řad obyvatel země …
Uspokojivé řešení situace nebylo ani po indických vítězstvích nalezeno a vzniklý problém byl přenesen na půdu OSN, kde indický představitel vystoupil s protestem proti stáletrvajícím pákistánským aktivitám v Kašmíru. Rada bezpečnosti ustanovila 20.ledna 1948 Komisi OSN pro Indii a Pákistán, tzv.UNCIP (United Nations Commision for India and Pakistan). Navzdory usilovné aktivitě této komise se nepodařilo zažehnat ozbrojený konflikt úplně a tak pohraniční střety indických sikhských oddílů s paštúnskými hordami, navíc podpořenými pákistánskou pěchotou, pokračovaly i v první polovině roku 1948. 11.září Muhammad Alí Džinnáh podlehl tuberkulóze a vedoucí politická strana v Pákistánu, Muslimská liga, v jeho osobě ztratila značně charismatického vůdce. Po příměří uzavřeném o půlnoci mezi 1. a 2.lednem 1949 byla opět vzkříšena myšlenka na referendum pod záštitou OSN, avšak k tomu nikdy nedošlo. O čtyři dny později vyslalo OSN do neklidné oblasti první skupinu pozorovatelů, nazvanou UNMOGIP (United Nations Military Observers Group in India and Pakistan), jenž měla kromě dozoru nad aktivitami obou armád také stanovit demarkační linii. Ta byla vytyčena v místech, kde skončily boje, díky čemuž zůstala pákistánská vojska na přibližně jedné třetině tehdejšího kašmírského území a tuto oblast o rozloze téměř 84 000 čtverečních kilometrů, zahrnující někdejší maličká království Hunza a Nagar, kontroluje dosud.
Příměří bylo schváleno, střelba v blízkosti vytyčeného pásma OSN utichla a zdálo by se, že se do země s nádhernou horskou přírodou konečně navrátí vytoužený klid. Počátek nového desetiletí proběhl ve znamení politických kroků, podniknutých především indickou stranou, jež ve své nové ústavě z 26.ledna 1950 začlenila Džammú a Kašmír do svého svazu. Téhož roku na přelomu května a června byl k vládám obou znepřátelených zemí vyslán sir Owen Dixon jako představitel OSN s úkolem stanovit plán demilitarizace celé oblasti. Politické tahanice mezi Indií a Pákistánem pokračovaly i nadále, i když s menší razancí a většinou vše zůstalo jen u emotivních projevů a novinových článků. Konec padesátých let však již opět začal vytvářet atmosféru napětí, jež měla nakonec přinést další, nyní již skutečnou válku….