Husitství a Starý zákon
Kdo zná poněkud hlouběji Bibli, tak ví, nebo aspoň tuší, jak musela starozákonní přísnost a nesmiřitelnost husitům konvenovat, a to především kazatelům typu sipka Václava Korandy a sipka Jana Želivského. Na texty Starého zákona se však odvolával i sipka Jan Žižka a další. Víme, že v listech neporazitelného hejtmana odkazy na Starý zákon tvoří 75 %. A to je příznačné.
V našem přehledu začneme známým starozákonním příběhem o Davidu a Goliášovi z 1. knihy Samuelovy, jenž je velice podobný příběhu Júditinu z sipka knih deuterokanonických, což husité jako velcí znalci Bible pochopitelně také postřehli. Motiv zápasu malého Davida s filištínským obrem Goliášem se často objevoval na husitských pavézách, kde se tyto dvě postavy staly alegorií podceňovaného, ale nakonec vítězného Božího bojovníka a jeho silnějšího nepřítele. Také husitská práčata, aktivně se zapojující do bojů s nepřítelem, při vkládání kamene do praku si nemohla nevzpomenout na svůj vzor, hrdinu Davida.
Podobné motivy jako v příbězích o Judovi Makabejském (knihy Makabejské v deuterokanonických spisech) husité nalezli i v knize Jozue, když potřebovali položit ještě větší důraz na nesmiřitelnost svého boje nebo když bylo nutné ho nějak ospravedlnit. Ozvěnu sedmé kapitoly této knihy, jež se týká zacházení se společnou kořistí, slyšíme zaznít v sipka Žižkově vojenském řádu z r. 1423.
I pro sipka ikonoklasmus (obrazoborectví) nalezli husitští exegeti zdůvodnění, jehož základem je starozákonní imperativ týkající se zákazu zobrazování Boha, zákazu klanění se neživým modlám vyrobeným z kovu, ze dřeva nebo z jiného materiálu zdobeného zlatem a stříbrem. Co husité mohli prizmatem tohoto zákazu asi tak vidět v nádherných oltářích, postříbřených, blyštivých plastikách nebo deskových obrazech v zlaceném orámování? Bylo to pro ně protivení se Božímu příkazu (k tomu viz také sipka zde). Texty pro zdůvodnění obrazoborectví lze nalézt mj. i v páté kapitole 5. knihy Mojžíšovy (Deuteronomiu), v desáté kapitole proroka Jeremiáše a v třiatřicáté kapitole 2. knihy Mojžíšovy (Exodu).
V šestnácté kapitole knihy proroka Ezechiele zase čteme o „jeruzalémské dceři“, jež se stala pro husitské vykladače tohoto starozákonního textu jakýmsi obrazem církve, a to počínaje vznikem prvotní církve a konče soudobou, podléhající zkaženosti a mravnímu úpadku, jenž je v Bibli prezentován proměnou „jeruzalémské dcery“ z neoděné neposkvrněné panny v prodejnou, nalíčenou a nazdobenou nevěstku.
Jako podle instrukce z dvacáté kapitoly (verše 10 až 14) 5. knihy Mojžíšovy (Deuteronomia) se Žižka takřka do puntíku přesně zachoval v r. 1420 při dobývání Prachatic a posléze i v samotném dobytém městě, s tím jediným a podstatným rozdílem, že na rozdíl od mužů ženy a děti nechal naživu a propustil je. Podle té samé kapitoly, ale jiných veršů (16 až 18) se zase chovali Žižkovi bojovníci, když v lednu 1422 pronikli do Německého (Havlíčkova) Brodu, kde už probíhala kapitulační jednání mezi katolíky a vítěznou husitskou stranou. Této zrady odporující zásadám rytířského kodexu se však dopustili bez Žižkova vědomí.
Prorokyně a soudkyně Debóra z knihy Soudců ve čtvrté kapitole přikazuje Bárakovi, aby na hoře Tábor shromáždil vojsko. Když nastal ten správný den, Bárak dle Debóřiny rady sestoupil z hory Tábor a s Hospodinovou pomocí na hlavu porazil nepřítele. To byla inspirace, která se hodila pro ten čas, kdy se husité rozhodli vystavět své opevněné město na ostrohu nad řekou Lužnicí. Když se v neděli 30. července roku 1419 ozbrojení husité sešli v kostele Panny Marie Sněžné, uslyšeli z kazatelny exaltovaně vemlouvavý hlas kazatele Jana Želivského. Posluchačům byl opět připomenut příběh starozákonní Jezábel, která byla na příkaz krále Jehúa defenestrována a pak dole pod okny ušlapána koňmi, jak se můžeme dočíst v 2. královské knize, deváté kapitole. Bývalá izraelská královna se totiž zpronevěřila Bohu a uctívala se svou rodinou pohanského boha Baala.
Slunce jako christocentrický symbol používali husiti na svých sluncových monstrancích nošených na vysoké tyči. Slunce jako symbol Boha však lze nalézt i v Písmu Starého zákona. U proroka Malachiáše ve třetí kapitole jsou např. zmiňováni bohabojní, kterým vzejde „slunce spravedlnosti“. O tom, zda se husité za bohabojné považovali, netřeba snad vůbec pochybovat.
V dějích popisovaných ve Starém zákoně taky nastane čas, kdy Bůh už nechce války a zabíjení je vystřídáno obdobím míru. Potom, jak čteme např. v druhé kapitole knihy proroka Izajáše, verši čtvrtém, „… překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože …“. Tuto citaci bylo možné aplikovat při rozmanitých příležitostech, např. v polipanské době po dlouhém období husitských válek. V sedmnácté kapitole 5. knihy Mojžíšovy (Deuteronomia) čteme ve verši patnáctém: „Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratří. Nesmíš dosadit nad sebou cizince, který není tvým bratrem.“. Je až s podivem, jak přesně podle tohoto biblického doporučení mohl být zvolen a ustanoven „husitský král“ sipka Jiří z Poděbrad.
Na závěr této kapitoly bychom se měli ještě ve stručnosti zmínit o žalmech. Ano, i u žalmistů husité nalézali mnohé inspirace např. pro ospravedlnění svého nesmiřitelného boje proti všem, kteří podle nich pošlapávali Boží zákon. Typickým představitelem tohoto druhu inspirativního textu je žalm dvacátý sedmý (verš první až třetí), žalm čtyřiapadesátý (verš pátý a šestý) a v neposlední řadě i stoosmnáctý žalm (verš desátý až dvanáctý). V žalmu třiadvacátém lze nalézt oslavu kalicha. Podobenství o přijímání podobojí představovaly dle husitů též kapitoly šestnáctá (verše 14, 15 a 35) a sedmnáctá (verše 5 a 6) z 2. knihy Mojžíšovy (Exodu).
Zdroj: https://husitstvi.cz