Husitství a Nový zákon

Citace a odkazy na Nový zákon zase hojně používali spíše husitští zastánci pravdy a lásky (míněno bez pejorativního nádechu, který tomuto obratu vtiskla postmoderní doba) v čele s Husem, Petrem Chelčickým, bratřími i sestrami Jednoty bratrské a defensoři kalicha.

V této kapitole začneme poslední knihou Nového zákona, kterou je Zjevení Janovo neboli Apokalypsa. Jak je všeobecně známo, neporazitelný husitský vojevůdce Jan Žižka jezdil na bílém koni a sám sebe vnímal jako prodlouženou ruku Hospodinovu. Brzy ho tak začali vnímat i jeho Boží bojovníci. A toto podobenství najdeme právě ve Zjevení Janově, devatenácté kapitole, kde z otevřených nebes vyjíždí apokalyptický jezdec na bílém koni a za ním nebeská vojska. Jezdec v čele husitských Božích bojovníků „pouze“ vyměnil verbální meč Božího slova za světský meč, kterým pobíjel nepřátele kalicha a odpůrce čtyř „spasitelných kusů“ (pražských artikulů). Místo oné v novozákonním textu zmiňované berly třímal velitelský palcát. Tím pomyslným „lisem na víno“ z biblického textu Apokalypsy se staly Žižkovy vojenské úspěchy, jimiž drtil nepřátele Pravdy Boží fyzicky i psychicky. „Dravá šelma“ (ryšavá) a „král země“, Antikrist stojící na zemských hranicích s jinými apokalyptickými obrněnými jezdci, chtěl kopyty svých koní zadupat do země obránce Božího zákona. Tomu Antikristovi je nápomocen falešný prorok, nejvyšší představitel moci duchovní, který si zase osedlal Petrův stolec v Římě. Obdobné podobenství o „Velkém ohnivém draku“ nalezneme ještě ve dvanácté kapitole Zjevení Janova.

Zcela zvláštní pozornost si zaslouží biblická inspirace a zdůvodnění přijímání „sub utraque specie“ (pod obojí zásobou). Tady máme na mysli především text, který čteme v Janově (teologickém) evangeliu, v šesté kapitole, verších 53 až 58. Zde evangelista uvádí Ježíšova slova o jeho těle a krvi jako o chlebu a víně, které se stanou pro jeho následovníky tím pravým pokrmem a nápojem. Tato pasáž z Janova evangelia se nejprve zmiňuje o chlebu a vínu a pak jenom o chlebu. A to byl kámen úrazu pro husitské teology, Husa nevyjímaje. Proč? V tomto klíčovém biblickém textu týkajícím se kalicha nejde o nic menšího než o spásu. Stačí tedy ke spáse jen chléb/hostie (tělo Páně) dle katolické interpretace, nebo je pro spasení při eucharistii třeba pít i víno (krev Páně), což byl výklad, který „oprášil“ a především do praktického života křesťana uvedl jeden z nejvýznamnějších husitských teologů Jakoubek ze Stříbra? Mistr Jan Hus byl při řešení tohoto subtilního teologického problému poněkud obezřetnější, a proto z Kostnice svého přítele nabádá, aby s „tou novotou“ nespěchal. Avšak mistr Jakoubek byl přijímáním podobojí příliš zaujat. Nakonec i Hus eucharistii pod obojí způsobou z Kostnice požehnal, a proto se po různých peripetiích přijímání z kalicha i pro laiky ujalo a nakonec stalo součástí čtyř pražských artikulů jako jeden ze článků s výsadním postavením.

Pojďme si tedy ve stručnosti ozřejmit biblickou inspiraci i pro zbývající tři artikuly husitského programu. O kalichu jsme se již zmínili, i když pochopitelně odkazy na toto téma najdeme nejenom u evangelisty Jana, ale i na jiných místech Bible (viz např. evangelista Lukáš – hlavní strana webu). Pro artikul o svobodném kázaní slova božího husitští exegeti nalezli zdůvodnění v devátém verši druhé kapitoly druhé epištoly (listu, dopisu) apoštola Pavla Timoteovi, dále pak ještě u evangelisty Marka v šestnácté kapitole, verši patnáctém. Článek o zákazu světského panovaní byl zdůvodňován argumentací, kterou čteme u evangelistů Matouše (desátá a dvacátá kapitola), Lukáše (dvaadvacátá kapitola), v 1. listu apoštola Petra (pátá kapitola) a 1. Pavlově epištole Timoteovi (kapitola šestá). Artikul o trestání smrtelných hříchů byl zase podepřen argumenty z listu apoštola Pavla Římanům (první kapitola, verše 29 až 32).

Když potulní kněží v nejranější fázi husitské revoluce putovali po českém venkově, předestírali prostému vesničanovi chiliastické vize o nastolení tisícileté Kristovy říše, kdy nebude kromě jiného potřeba ani privátního majetku. A proto vesničany vyzývali např. k zapalování svých příbytků. Po založení Tábora tyto kampaně vyústily ke shromažďování zbylého majetku do společných kádí, z jejichž obsahu pak byl financován život husitských komunit v prvních obtížných měsících na Táboře, v Písku a pravděpodobně i jinde. Také pro tohle zdánlivě absurdní počínání nalezneme v Bibli odpovídající pasáže ve Skutcích apoštolských, ve druhé a čtvrté kapitole.

Husité se v rozmanitých souvislostech zabývali rovností lidí před Bohem. Pro tyto úvahy se obraceli k Jakubově epištole, její druhé kapitole, veršům jedna až pět. V pátém verši této novozákonní pasáže můžeme najít jeden z mnoha biblických zdrojů husitského mesianizmu, zajímavého fenoménu revoluční doby.

Pětatřicátý verš z osmé kapitoly Markova evangelia je parafrázován ve dvou verších druhé sloky husitského chorálu, které zní: „pakli kto proň život složí,/věčný mieti bude“.

Na závěr této kapitoly zmiňme ještě jednu důležitou historickou skutečnost, kterou je husitská nenávist ke klášterům, řeholím a jejich představitelům, jež mnohdy vyústila v ničení konventů a likvidací jejich obyvatel. Mohli husité vůbec nalézt aspoň nějaké opodstatnění v Bibli pro toto své ničivé počínání? Zdá se, že husitští exegeti hledali tak dlouho, až našli, a to u evangelisty Matouše v kapitole patnácté (verš 13.) a osmadvacáté (verše 19 a 20) a u Marka v kapitole devatenácté (verš 15.). Když se podíváme do Bible na tyto pasáže, mnohému z nás se zdůvodnění tohoto destruktivního úsilí může jevit jako nedostatečné. Ale to je asi tak vše, co se s tím dá dělat.
 

Zdroj: https://husitstvi.cz