Husitské manifesty – Žaloba České koruny na uherského krále Zikmunda (20.07.1420)

Slyšte, nebesa, co chci říci, slyš, země, slova mých úst! Uši ať nastraží, prosím, sněm všeho stvoření k tomu, co žalobně přednesu před nejspravedlivějším soudem nejvyššího soudce já, právě osiřelá a truchlivým vdovským rouchem oděná Koruna českého národa, proti jasnému Zikmundovi, králi, možno-li ho tak vůbec zvát.

Strašná povodeň příkoří mne bezprávně zaplavila, srdce mi přetéká žalem a nutí závory úst, aby se rozevřely a aby vše, co se ve mně již dlouho tajně hromadilo, vyšlo nyní všemu světu najevo, byť si s hanbou.

Ty, který věčně vládneš nade vším, který jasně vidíš vše dříve, než se stane, a v nahotě spatřuješ, jak se něco chystá, a uskutečněné prohlížíš prosvítavým zrakem, ty víš, jak jsem kdysi, z tvého dopuštění zbavena krutým rozsudkem úkladné smrti útěchy ze svého dědice a nejmilejšího chotě Václava Druhého, pojala za muže skvělého hraběte Jana Lucemburského, děda, jak za to musím mít, tohoto Zikmunda. Jan, ačkoli byl cizozemec, mne opravdu choval v milostném objetí, snaživě zvelebil mou slávu, udatnou rukou obhájil mou čest i můj majetek a zachoval mne v neumenšené celistvosti při mých právech, výsadách, svobodách a výhodách. Když ho pak pohltila dravá šelma smrti na válečném poli, přijala jsem z tvé štědrosti nejenom za chotě, ale přímo za ochránce a starostlivého otce Karla, jeho syna a, jak se domnívám, rodiče řečeného Zikmunda. Pokusí-li se kdo vylíčit a zúplna vypovědět bohatou a zřetelnou rozmanitost jeho manželské či spíše otcovské lásky ke mně, bude stát před úkolem sečíst písek mořských břehů a bezpočet nebeských hvězd.

Abych však přece z té nesmírné rozlohy aspoň malinko stručně sevřela do slov: on, jistě muž zmužilou mužností mužně mužný, ba dokonce, jak jsem přesvědčena, živý obraz všech ctností, mne laskavě vzal do náruče, nejenom jak to na milujícím choti žádá zákon, jak k tomu vede oddanost a jak si to na tvůj rozkaz vynucuje přesladké právo lidských vztahů, nýbrž jak velí vrozená vlastnost nejlaskavějšího otce vlasti. Vyučil mne nejvýš prospěšným vědám a mravům, oblékl mne v neobyčejnou krásu, široce rozhodil provazce mé důstojnosti a hojným přírůstkem zvětšil a rozšířil hranice mého dědictví a rozhlásil obecně uznávanou proslulostí slávu mého jména po celém světě, abych mezi královstvími světové soustavy zasedla, povýšená a slavná královna, v kráse míru, ve stanech důvěry a v klidném blahobytu jako vzrostlý cedr mezi nízkými lesíky stromů a jako slunce mezi hvězdami. Když potom byl Karel po zásluze šťastným přestěhováním přenesen před trůn nebeského dvora, byla jsem z tvé štědré laskavosti vyvolena pro jeho prvorozence, nejjasnějšího knížete Václava, bratra vzpomenutého Zikmunda, aby se stal mým vlídným poručníkem nebo, lépe pověděno, družným manželem a jemným správcem. V slastném stínu jeho křídel jsem spočinula pokojným mírem, obdařená překypujícími radostmi a plodnou úrodností všeho dobrého. Když dravá smrt, pohlcující vše, i jeho vyrvala z lůna mého lože a já zůstala sedět jako vdova zavalená žalostným hořem bezdětných, tu jsem obeslala jakožto dědice, namlouvala jako ženicha, požádala jako znalého správce a přeudatného ochránce častěji jmenovaného Zikmunda, jeho bratra, o němž jsem se nadála, že je ušlechtilou ratolestí z tohoto tak urozeného kmene.

Ten se však, pohříchu, proměnil ve výlupek cizokrajného kmene, sveden zvrácenou radou zvrácených lidí a podplacen zhoubnými penězi z dalekých končin zcela se odrodil přirozené povaze svého rodu. Začal se chovat ne jako dědic, ale nepřítel, ne jako manžel, ale cizinec, ne jako správce, ale porušitel, ne jako ochránce, ale pustošitel a své přirozené lidské vlastnosti změnil odpornou proměnou tak dalece ve zvířecí, že si nejenom hnusí mé objetí hodné lásky, pohrdá mou společností a odvrací pohled od svěžího půvabu mé krásy jako od ohavně nečisté skvrny, nýbrž s divokou zběsilostí, po staletí neslýchanou, zuří proti mně vdově, ano matce a ochotné dobrodince a usilovně se pachtí po tom, aby vyvýšenost mé slávy strhl dolů do prachu, zbavil mne síly, rozchvátil mé bohatství a proměnil v bezectnou hanbu mou rozhlášenou a uznávaně dobrou pověst.

Aby se jasněji ozřejmil hrůzný dosah tohoto běsnění, uvedu z nespočetných jeho zločinů jen některé zvláštnější. Kolik již tvých výborných kněží a mužů proslulé poctivosti a stejně i žen sežehl plamen ohně jeho přičiněním! Kolik jich umořila tíseň žalářů! Kolik lidí obojího pohlaví pobil meč, povraždily zbraně, pohltila nenasytná hlubina kutnohorských šachet! Ha, kolik bylo znásilněno panen – a mnohé z nich byly až k smrti hanebně zneužity! Kolika manželkám bylo pošpiněno neposkvrněné lože! Kolika vdovám vyrvána krása studu! Kolik vdovců a vdov, kolik sirotků, kolik bezdětných rodičů a kolik bědných nuzáků nadělala ruka nepřítele! Ty jediný to víš, kdo sčítáš nespočetnou mnohost hvězd a všecky je jménem nazýváš. Tohle zajisté není člověk stvořený tvou laskavou rukou, nýbrž nejzdivočelejší plemeno zmijí, které chce nejenom roztrhat rodící lůno, ale zmařit i celé tělo. Tenhle je, jak se domnívám, onen veliký ryšavý drak o sedmi hlavách, vyzbrojený deseti rohy a korunovaný sedmi čelenkami, který strojí úklady ženě pracující k porodu a dychtí svou žravou tlamou pohltit její ušlechtilý plod (srov. Zjevení 12, 3-4).

Kéž by se rodička tohoto strašného zplozence nikdy nebyla narodila nebo, když už se narodila, kéž by nebyla poznala muže anebo byla zůstala na věčné věky jalová a neplodná, protože porodila divokého zhanobitele vlastní matky a, ať povím pravdu, obludného otcovraha svého národa. Jen proto ho nepochybně sama příroda vyhřezla, aby se zjevně ukázalo, čeho je schopna neřest, dostoupí-li až k vrcholům úspěchu.

Jak závratně šíleným nerozumem se dal obloudit tento smyslů zbavený člověk, že všemi cestami a způsoby o to pracuje, aby zostudil, poplenil a zhubil tu, o jejíž slávu, statky a zdar by se měl po právu až do krve a smrti zasazovat, kdyby ovšem byl při smyslech a dohlédal konců. Tak je však otupen smrtelnou mdlobou, že už ani nevzpomíná na velikou a nevýslovnou štědrost laskavostí, které jsem jako něžná matka poskýtala jemu i předkům, z nichž vzešel. Vždyť jsem jeho děda, obyčejného hraběte, učinila vznešeným králem, jeho otce jsem povýšila na římského krále a císaře, jeho bratra jsem postavila do čela vlád vévodských i královských a jeho samotného, hanebníka nestydatého, jsem vložila v otcova bedra a matčin klín, v mateřském lůně jsem ho vlastní svou krví živila, novorozeného na lokty vzala a chutným mlékem kojila, do dobrých mravů zasvětila a záhy, ještě za jeho útlosti, ozdobila ctí braniborského markrabství.

A nemajíc dosti na těchto svých projevech přízně, uvedla jsem ho svým prozíravým vyjednáváním s velkým vynaložením nákladů a námah v držení království uherského, dalmatského, charvátského a dalších, jimž nyní nevděčník vládne. Když ho pak lid těchto království, nechtěje dále snášet jeho křivdy, jakožto zle zasloužilého netoliko svrhl z vladařského stolce, nýbrž jako proklatého dvakrát i třikrát s ostudou vyhnal za pomezí vlastní země, já, pohnuta mateřskou láskou a litujíc ho jako své milované dítě, ujala jsem se ho s laskavou shovívavostí a svou mocí a svými náklady jsem ho znovu posadila na trůn ztraceného důstojenství.

A ačkoli jsem se mnohokrát průkazně přesvědčila o zlovolnosti, jakou vůči mně chová, třebas hned na tom, jak žalářem k smrti umořil mého milého Prokopa, moravského markraběte, hned na vyvražďování obyvatel mé vlasti, hned na zajetí mého laskavého chotě Václava, přesto jsem nikdy nezapřela svou mateřskou přízeň k němu a přidávajíc k dobrým darům dary ještě lepší, nedávno jsem ho vynesla až na vrchol hodnosti císařské a, což přesahuje stupeň myslitelné dobroty, chtěla jsem si nyní tohoto nešlechetníka vzít, kdyby se tomu nebyla postavila do cesty jeho prve zmíněná nesmírná obludnost.

Ty, svrchovaný a neomylný zpytateli duchů, znáš vůbec kde co nevděčnějšího nad tohoto nevděčníka? Víš o něčem zločinnějším nad tohoto zločince, z jehož nepříčetného nitra byla do posledních kořínků vykořeněna vděčnost, v němž zpráchnivělo větvoví pravdy a před tvýma očima povadla zeleň ctností? Za čest splácí přímo urážkou, za dobrodiní zločinem, za dobré zlým a nenávistí za mou mateřskou lásku. Rozkrádá jako zloděj z mého klínu poklady, které jsem starostlivou rukou nashromáždila pro zaštítění státu, rozhazuje z nich marnotratnou rukou na mou záhubu a na zmar mých dětí a chléb mých synů hází nejenom za potravu psům, nýbrž i nejedno z mých nejmilejších dětí proměnil ve vzteklého psa, když mé slovutné pány, kdysi vystrojené ryzím zlatem oddanosti, odstrojil a navlékl do drsných koží odříkání, takže se ze synů stali nepřáteli a z obránců strašnými pleniteli. A když mu nestačily k mému vyhlazení síly domácí, přešel od zlých činů k ještě horším a umlčev pravdu vynesl lež tím, že s plíživou úkladností, jak se proslýchá, přiměl římského velekněze, aby proti mně zdvihl krvavý kříž, jako kdybych byla zprzněna chorobnými bludy a nakažena neodstranitelnou skvrnou kacířství.

Ale ani tímto řáděním se hnusný našeptavač nespokojil, nýbrž spěchaje cestou křivdy od úkladů horších k nejhorším nestyděl se o mně, své laskavé matce a největší dobrodince, navymýšlet přemnohé druhy ohavných a nevýslovných zločinů, urážejících sluch zbožných lidí, a roznést je slovem i písmem před očima a ušima sousedních zemi. Tímto tedy způsobem tento rušitel smluv mezi lidmi a nenávistný rozsévač rozbrojů mezi bratřími bouři království, dráždí národy, jitři obyvatelstvo, množí nepřátele a všecky volá do zbraně ve snaze vší silou, podvodem, úskokem a vášní pokálet nedotčený půvab mé slávy, oslabit skvělou odolnost mé ctnosti a vyhladit ze země ušlechtilý kmen českého národa. K tomu jej omamným kouzlem falešných slibů a bodcem vytrvalého štvaní pobádá jakýsi, jak slyšíme, Fernandus, zatvrzele umíněný podněcovač, vydávající se falešně za nuncia apoštolského stolce, člověk bez otce a vlasti. Právem a s chytrou předvídavostí mu bylo přirozeným během dáno jméno Fernandus, neboť “fert”, nese, “nanum”, trpaslíka do nebezpečenství, před jejichž hrozivostí se trpaslík nepřestává třást, kde jím zmítají vichřice neřestí a odkud ho víry Acherontu vtahují do truchlivého podsvětí. Kdyby totiž opravdu byl legátem nebo nunciem apoštolského stolce, jistě by s tak neodpovědnou zuřivostí nezuřil proti zákonu Pána a Mistra apoštolů a proti těm, kdo jej věrně zachovávají, jistě by nesliboval z tvého pokladu, králi králů, ve všem bohatý, odměny mučitelům a hubitelům tvých věrných, jistě by s takovou vášnivostí nepopuzoval bratra proti bližnímu. Kdyby ostatně v tobě viděl svého otce a v nebi svou vlast, jistě by couvl před důsledky tak zdivočelého ukrutenství.

Zikmund, o kterém mluvím, stav se přisluhovačem tohoto nejzhoubnějšího podvodníka, rozlehlými požáry pálí kraje pod mou vládou, pustoší vinice, štěpnice a pole, vilnostmi zneuctivá domácí krby, poskvrňuje věci svaté, rozvrací dobré obyčeje, vraždí všecko živé a na nevinné uvaluje tresty provinilců. Protože na mně nemůže shledat známku žádné viny, žádného zločinu, žádné ničemnosti, tím spíše je matoucí zmatkař zmaten tou jedinou skutečností, že moji synové a dcery poslušni, jak to je správné, tvých spasitelných příkazů, ty jediná spáso celého světa a nejvyšší přikazateli, se zbožnou úctou přijímají pod obojí způsobou chleba a vína nejvelebnější svátost tvého těla a krve, plnou tvých zdarma darovaných darů, jaks tomu ty, studnice pravdy, zdroj moudrosti, kořen ctnosti, Pán a Mistr všeho stvoření, pravdomluvnými ústy učil, všemocnou rukou to uvedl ve skutek a vydal svým věrným nezrušitelný zákon takového přijímání na zvláštní památku svého přetrpkého umučení, na zcela zřejmé znamení své nevystižitelné lásky a nejvzácnější záruku spásy, kterous nám dobyl. Ta svátost očišťuje od zločinů, rozmnožuje ctnosti, posiluje na cestu a poutníkům dává ze svého pramene ochutnat nevyčerpatelnou sladkost nebeské vlasti. Tímto nevýslovným tajemstvím sjednocující lásky se tvoji věrní k tobě přivtělují a předivnou proměnou se utvářejí v údy tvého duchovního těla. A toto ozdravující učení přijala nadmíru šťastná prvotní církev ve svých samých začátcích a zanechala je k napodobování jako pravý vzor spásy křesťanské zbožnosti. Nepohnutelné to učení, za nímž ty stojíš svým božstvím, usiluje tento hanebný muž, ještě hanebnější radou sveden a vláčen duchem závrati (srov. Izaiáš 19, 14), opovážlivě vyvrátit, zmařit a zrušit jako zhoubný blud, ba dokonce jako kacířskou nepravost. A nyní se již této tvé velebné svátosti nejenom rouhají, posmívají a ji znesvěcují, nýbrž, jak se doslýcháme, bývá na Zikmundův a Fernandův rozkaz jako jerišská prokletina svatokrádežnou rukou surově spalována.

Pohleď, prosím, soudce nejspravedlivější, a sluchem své osvědčené slitovnosti naslouchej! Na rovné váze spravedlnosti přísně zvaž váhu mé pře. Je-li v tom, co podnikám, poučena z tvých pravdomluvných úst, blud, jak to tvrdí tenhle svedený vladař s rouhavou tlupou svých napomahačů, paks mne bludnou učinil ty a na tebe jako na původce spadne větší vina. Je-li však pravda nezlomná, jak srdcem pevně věřím a jak ustavičně vyznávám ústy a listy, rač ji zachovat, ochránit a obhájit a mne, pokornou služebnici tvé božské velebnosti, která jsem od samých začátků, sotva jsem sklonila šíji pod tvé příjemné jho víry, věrnou oddaností přilnula k tobě, svému vykupiteli, a co mně síly stačily, nepřetržitě a svědomitě šla ve stopách tvého života, mne vysvoboď mohutností své moci z ukrutných rukou tohoto krvavého a úskočného muže.

Cožpak si mne nevšimneš, králi silný a v boji mocný, a jako ve spánku mne pomineš nepomstěnou, aby se slova tvé neproměnitelné pravdy změnila v řeč škodlivé křivdy a neplatnou se stala tvá svatá poslední závěť, kterous potvrdil svou smrtí? Vždyť jsi kdysi svými blahoslavenými ústy ujišťoval: “Nebe a země pominou, ale má slova nepominou” (Matouš 24,35); a “Co vyšlo z mých rtů, nezměním” (Žalm89, 35); a “Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona, dokud se všechno nestane” (Matouš 5, 18). Nebo snad strpíš, všemohoucí Pane, aby cesta bezbožníka měla takový úspěch, že zvítězí nad spravedlivými, ba dokonce nad tebou a před tvou tváří bude utiskovat i ty, kdo kvůli tobě jsou spravedlivější než on?

Povstaň, zapřísahám tě, Hospodine, Bože zástupů, silný v rozhorlení, který mstíš hříchy otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení, a vztáhni svou trestající ruku na tohoto naprosto zjevného zhoubce a opovrhovatele tvým neposkvrněným zákonem, ba přímo rouhavě křivého žalobce! Poraz tu neduživou hlavu, vzešlou z bezbožného domu ne rodem, ale napodobením! Obnaž až po šíji základy její špatnosti, kterou dosud skrýval pokrytecky zahalenou jakoby závojem ctnosti! Zlořeč žezlům jeho vlády, zlořeč této různorodé hlavě válečníků, kteří se ženou jako vichr, aby mne vyhubili pro mou věrnost tobě! Ohlédni se na tohoto opovážlivě svatokrádežného rušitele tvé závěti, a poniž ho v jeho spoléhání na sílu početných vojsk! Postav ho, prosím, jako otáčivé kolo a jako slámku proti větru a žeň ho svou bouří a zviř ho ve svém hněvu! Vraž mu do tváře hanbu, že dychtě uchvátit slávu jako po kacířské skvrně šlape nečistou nohou po tvém zářivém slovu, aby se konečně zeptal po tobě, králi nad králi a panovníkovi nad panovníky, až ho tvrdým trestáním zkrušíš, člověka, jenž se uprostřed svých úspěchů nepřestává protivit a bouřit srdcem, ústy i skutkem proti tvé vznešenosti.

Jestliže ho zaslouženým trestem potrestáš a polepšíš, dej mi ho potom, služebnici své, za věrného manžela a vladaře a učiň z něho předního milovníka, šiřitele a obránce svého spasitelného zákona. Víš-li však, že pro něho není léku, vyhlaď ho ze země živých, ať už se dál ten člověk na zemi proti tobě nezveličuje a přestane se zpupně protivit tvým nejvýš správným úradkům. Tak pozná celý svět, jak nebezpečně škodlivé je vzepřít se tvé všemohoucí síle a vzdorovat ostruze tvé spravedlnosti, a všichni lidé budou získáni pro svobodný život dbalý tvého zákona, od něhož se ke své škodě dali v dnešním zestárlém světě odtrhnout lakotou, která uzrála k pádu.

Dáno léta tvého narození, nejmilejší Pane, 1420., 20. dne měsíce července, pod pečetí mé prvorozené a nejvýš znamenité nejmilejší obce pražské, přední horlitelky o mou čest, ve chvíli, kdy jsem nepřátelskou rukou jakoby zbavena svého potěšení.