Rychleby

Na knížecím hradě Rychleby byl kdysi kastelánem rytíř Gernot. Sloužil knížeti dobře, ale léta ubíhala, a tak se jednoho dne rozhodl, že knížete požádá, aby ho ze svých služeb propustil. Napsal list, zavolal věrného sluhu Sidka, dal mu dopis a váček s penězi a vyslal ho za knížetem.

Sidek neujel dál než přes dvě vesnice, když se kolem vyrojilo několik ozbrojených chlapů, kteří ho strhli s koně. Jeden mezi nimi v zeleném šatě jednal pansky a měl mezi nimi hlavní slovo. Chlapi ho prohledali a pod kabátcem mu našli kastelánův list. Zelený rytíř si ho přečetl a pravil: „Dám ti milost, moji chlapi tě dopraví až na hranice knížectví. Ale nikdy se už nevracej zpět na Rychleby.“

Zelený rytíř se vyhoupl na Sidkova koně a zmizel v lese. Chlapi se dali se Sidkem na opačnou stranu a hnali ho před sebou bez zastávky lesními cestami jako ovci.

Zato na Rychlebech brzy uvítali nového pána. Zelený rytíř přijel s celým průvodem svých lidí a starému Gernotovi řekl: Od dnešního dne jsem tu já ustanoven kastelánem. Chceš-li, můžeš tu zůstat.“

Starý rytíř neměl kam jít, byl už poloslepý a nemocný, a tak zůstal rád. Zelený rytíř se ujal nového úřadu. Staral se především o vlastní kapsu, kdo se mu protivil, toho do vězení odvlekli , stejně jako odvlékali na hrad děvčata, která se mu zalíbila. 

Jednou jela kolem hradu urozená panna se svým průvodem. Rytíř dal její družinu zajmout, a protože se mu zalíbila, poslal pro kněze, že se bude ženit. Panna Marla se bránila, volala o pomoc, ale rytířova čeleď se jí jenom smála a pošklebovala.

Rytíř přivedl kněze, ale Marla se nechtěla podvolit a vykřikovala, že sem byla zavlečena násilím. Kněz byl v rozpacích a zdráhal se je oddat. Rytíř se rozlítil, dal zavolat pacholky a poručil jim, aby kněze odvedli na dvůr a tam mu sťali hlavu. Pak zařval na Marlu: „Když jsi nechtěla být mojí ženou, dám tě do vězení krysám!“  A pacholci přišli o odváděli ji, ale ona se jim vzpírala a křičela ze všech sil: „Proklínám tě, zelený rytíři. Zůstaň tu na věky, ty zelený hade! Nikdy nebudeš mít klidu, dokud tu zůstane kámen na kameni!“ Ale ratíř se jen smál.

Jednoho dne se kníže přece jen dozvěděl.co se na Rychlebech děje. Sidkovi se konečně podařilo uniknout ze zajetí a dostavil se ke knížecímu dvoru. Kníže s ním vyslal vojsko, aby zjednal nápravu. Knížecí vojsko oblehlo Rychleby a začalo je tvrdě dobývat.Když zelený rytíř viděl, že se neubrání, sám dal své sídlo zapálit a při požáru chtěl uniknout. Hrad hořel dlouho a za silného větru lehlo všechno popelem, zůstalo jen kamenné zdivo. Po zeleném rytíři nebylo nikde ani stopy.Lidé říkali, že v hradě uhořel.

Dlouho se potom lidé báli rychlebského hradu. Říkali, že v něm straší a nikdo se tam neodvážil. Kámen po kameni se pomalu rozpadal, když se začalo mezi lidem vyprávět o pokladech. Našli se i odvážlivci, kteří se vypravili na hrad je hledat. Na nádvoří našli pod troskami jen ohořelé lidské kosti a dál se nedostali.

Jednou na Veliký pátek o velikonocích se vypravil na hrad jeden tovaryš z Vilémovic a ten prý měl větší štěstí. Bez nesnází se dostal až do hradního sklepení.. V šeru našel starou truhlu a v ní trčel zlatý klíč. Tovaryš se už chystal, že ji otevře, když se za ním ozval lidský hlas: „Neber, co sis ještě nevysloužil!“

Tovaryš se otočil a uviděl za sebou velkého zeleného hada. Mládenec se nemohl hrůzou ani pohnout a had mu sliboval: „Když dovolíš, abych se ohřál na tvém srdci, budou všechny poklady tvoje a mne pak vysvobodíš ze zakletí.“

Zelený had vzal zlatý klíč a vztyčil se proti tovaryši, ale jak se ho dotkl, tovaryš hrůzou vykřikl. Vtom se celý hrad otřásl v základech a tovaryš padl v mdlobách. Když se probral, ležel na kopci naproti rychlebskému hradu. Dlouho se nemohl vzpamatovat a stále před sebou viděl zeleného hada se zlatým klíčem a o hledání pokladů už nechtěl nikdy ani slyšet.