Choustník

Za okny se již stmívalo a v krčmě bylo, tak jako každý podvečer, rušno. V rohu nevelké, ale útulné místnosti byl dlouhý dubový stůl, kde sedávali místní starousedlíci a probírali své radosti i strasti. Dnes však bylo jedno místo prázdné. Sedával zde vždy chudý krejčí Matěj, který většinou neměl ani na zaplacení útraty, ale lidé ze vsi jej měli rádi, a proto mu nejednou vypomohli v nouzi.

Teprve s úderem jedenácté hodiny vešel do krčmy Matěj a usedl na své místo. Když prohlásil, že dnes platí za celý stůl, všichni se mu jen smáli a nebrali jej vážně, protože krejčí byl starý šprýmař. Smích ustal, teprve když Matěj položil před sebe na stůl tři zlaté dukáty. Všichni se velice podivili a tázavě na něj pohlédli. Ten, jako starý důvěřivý dobrák, začal vyprávět, co se mu dnes stalo a proč vlastně přišel až tak pozdě.

Jeho příhoda se započala psáti krátce po poledni, kdy se krejčí vypravil do nedaleké obce pro novou látku, z níž měl ušít kabát místnímu sedlákovi.

Cesta vedla okolo kopce s hradem Choustníkem. Najednou uviděl shrbenou stařenku s velkou nůší, plnou listí, na zádech. Pozdravil ji, nabídl pomoc a zeptal se, kam že to nese nůši s listím. Stařenka odvětila, že musí nůši donést až do hradu. Matěj se již více neptal a pomohl stařence s podivným nákladem. Cesta se stáčela okolo kopce, neustále stoupala a nůše se zdála těžší a těžší.

Když konečně Matěj dorazil do hradu, otočil se, ale po shrbené stařence nebylo ani stopy. Velice se podivil a unaven sundal nůši ze zad, aby si odpočinul. Jaké bylo jeho překvapení, když místo listí uviděl samé zlaté dukáty...

Jakmile krejčí dopověděl svůj příběh, zahleděl se jeden z místních lakotně na tři dukáty a v mysli se mu již rojily myšlenky o cestě na Choustník. Druhý den se opravdu vydal do choustnických lesů. Také potkal stařenku, které dychtiv zlatých dukátů, pomohl s těžkou nůší.

Cestou k hradu přemýšlel, co si vše pořídí, jak si vylepší svůj statek, najme nového pacholka a jak si bude pěkně žít. Zamyšlen ani nepostřehl, že již stoupá k hradní bráně zcela sám. Jakmile vstoupil do hradu, sundal rychle těžkou nůši na zem. Nestačil se však divit, co v ní, místo očekávaných blýskavých zlatých dukátů, našel. Nůše byla plná bezcenného kamení.