Horšovský Týn

Zámek Horšovský Týn je již od dávných, pradávných dob obklopen krásným parkem s Loretou, přecházejícím v zámeckou oboru. Mnoho pověstí se vypravuje právě o zámeckém parku. Zjevuje se zde duch Bílé paní se smutnou tváří. Bílá paní byla prý za svého žití ženou zdejšího pána, který ji nechal zaživa zazdít poté, co se v Loretě tajně oženil s krásnou dívkou.

A ještě jeden duch se zjevuje v parku i oboře. Vypráví se, že je to přízrak hraběte Trautmannsdorfa.

Před mnoha a mnoha věky se na zámku konala velká slavnost na počest právě narozeného hraběcího syna. Byla to veliká sláva, sjelo se zde mnoho hostů z celého širého okolí. Jeden z nich přivezl maličkému hraběti zvláštní dar. Takové zvíře ještě nikdo nikdy na zámku neviděl. Byl to bílý koloušek.

Brzy se ukázalo, že zvíře není zvláštní jen svou barvou, ale i chováním. Maličký hrabě rostl jako z vody a převelice rád si hrál v oboře se svým kolouškem.

Přiblížila se zima a hraběcí synek nastydl a musel ulehnout do postele, aby se uzdravil. Tenkrát poprvé si lidé povšimli, jak podivně se zvíře chová. Kolouch polehával, ani jíst mu nechutnalo. Stejně jako malému hraběti.

Jak čas míjel, z malého chlapce se stal mladý pan hrabě a z kolouška vyrostl krásný bílý jelen. Pán měl zvíře velmi rád a vždy, když musel někam odjet, dlouho se s jelenem loučil.

Jednoho dne, když byl pán pryč, bílý jelen ulehl do stínu stromu a skoro se nehýbal, jakoby se blížila jeho poslední hodinka. Lidé se polekali, všichni dobře věděli, že jelen se takto chová, jen když se hraběti něco stane. A vskutku, ještě téhož večera přicválal na zámek posel se zprávou, že hrabě se zranil, a proto se jeho návrat opozdí. Jelen zakrátko již vstal, a tak lidé poznali, že pán se uzdravuje a brzy se vrátí domů.

Uplynulo mnoho šťastných let a hrabě zestárl. Pocítil, že se blíží jeho konec. Zašel do obory, tam se se svým jelenem dlouho loučil a potom ho zastřelil. Chtěl milované zvíře ušetřit mukám spojeným s blížící se smrtí. Sám hned potom, co jelen padl, skonal.