Hon na čarodějnice přišel i do Čech

"Inocenc, biskup, sluha sluhů božích, na věčnou paměť." Takto zdánlivě nevinně začíná jedna z papežských bul, vydaná kanceláří papeže Inocence VIII. v předvečer svátku svatého Mikuláše Léta Páně 1484. "Ježto s největší dychtivostí chceme, aby katolická víra, obzvláště za našich dnů, mohla všude růst a vzkvétat a aby veškerá kacířská nepravost mohla být od našich věřících odehnána, o to usilujeme, abychom - podobně jako přičinlivý pracující s motykou v ruce - dosáhli vypletí všech bludů tak, aby horlivost ve víře i zachování víry se vtiskly ještě hlouběji do srdcí věřících." Věru působivý úvod. Ale oč šlo?  

"Nedávno se donesla k našemu sluchu nikoli malá stížnost, že v některých částech Německa, v arcibiskupstvích mohučském, kolínském, trevírském, salcburském a brémském, přemnoho osob obojího pohlaví, zapomenuvších na své spasení a odpadnuvších od katolické víry, páchá nepravosti s ďábly, kteří s nimi v mužské i ženské podobě (jako incubus a succubus) souloží, svým čarodějnictvím, kouzelnictvím a spikleneckými rejdy, dále svými pověrečnými ohavnostmi, výtržnictvím, zločiny i nepravostmi dokáží mařit ženám porod a vylíhnutí zvířecích mláďat, dovedou ničit plody i úrodu zemskou, hrozny i ovoce, jakož i muže, ženy, zvířata, dobytek a ostatní druhy zvířat, rovněž vinice, sady, louky, pastviny, obilí a jiné plody dovedou mařit, dusit a hubit. Sesílají dokonce na muže, ženy, na všeliký velký i drobný dobytek, na zvířata strašlivé vnitřní i vnější bolesti a způsobují jim roztodivné útrapy. Zabraňují lidem, aby muži nedokázali oplodnit své ženy a ty zase nemohou od nich obtěžkat, dále že muži i ženy nemohou zastat manželské povinnosti. Nadto dokonce zapírají víru, kterou při svatém křtu přijali, a neprojevují nejmenšího strachu před lehkovážnostmi, hříchy a neřestmi, jež páchají z návodu nepřítele lidského pokolení (nepřítel lidského pokolení, to byl ďábel - jeho jméno se raději takto opisovalo, protože bylo nebezpečné je byť jenom vyslovit).“

"Ačkoli v řečených částech Německa Jindřich Institoris a Jakub Sprenger (oba členové dominikánského řádu a zároveň profesorové teologie) byli na základě apoštolských výnosů ustanoveni inkvizitory nad kacířskými nepravostmi a jsou jimi doposud, přesto přese všechno řada duchovních i laků nebrala prostě vydané příkazy na vědomí, ba nestyděli se inkvizitorům tvrdohlavě znemožňovat výkon jejich funkce. Proto pomocí tohoto listu odstraňujeme veškeré překážky, jež by výkon funkce inkvizitorů zpomalovaly, a aby nákaza kacířské ohavnosti nemohla šířit svůj jed, chceme řečené inkvizitory vybavit náležitými prostředky." Což v praxi znamená: "Ustanovujeme, aby řečeným inkvizitorům bylo umožněno vykonávat inkviziční funkci, aby jim bylo dovoleno napravovat a věznit a osoby provinivší se naznačenými zločiny a neřestmi aby trestali na těle i na majetku. Všichni, kdo je budou obtěžovat, bránit jim v práci a budou se vzpírat, všichni rebelanti, ať mají jakékoli hodnosti, úřady, pocty a přednosti, ať jde o šlechtice nebo o zrozené z jakéhokoli stavu, chráněné jakýmikoli výsadami a privilegii, takoví nechť jsou postiženi klatbou, trestem a zákazy. Tací nechť jsou zkrušeni ještě hroznějšími rozsudky, ortely a tresty, jaké jen uznají za vhodné i správné, a proti nim bude jakékoli odvolání zapovězeno. Nikomu nebudiž dovoleno toto naše nařízení, toto rozšíření kompetence, toto povolení příkaz porušovat anebo z opovážlivé drzosti proti němu jednat. Kdyby se toho chtěl někdo odvážit, ten nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha i hněv jeho svatých apoštolů Petra a Pavla. Dáno v Římě u svatého Petra Léta Páně 1484., dne 5. prosince, v prvém roce našeho pontifikátu."

Papež Inocenc se ve svém úřadu uvedl věru se vším hřměním a blesky. Přitom jeho způsob života věru vyvolával pochybnosti. Několik dětí, které přes zákaz celibátu zplodil, nejsou s jeho funkcí dohromady. Bula by však nedosáhla nějaké zvláštní publicity, kdyby nebyla otištěna v jedné z nejostudnějších knih světa. Ta byla vydána za tři roky po bule, a to ve Štrasburku. Do roku 1520 vyšla ve třinácti vydáních. V průběhu další stovky let následovalo dalších 16 vydání. Název toho bestselleru? Malleus maleficarum. Totéž v češtině: Kladivo na čarodějnice. Autoři: Jejich jména tu už padla (byla uvedena v bule): Jindřich Institoris a Jakub Sprenger. 

Převor dominikánského konventu v dolním Alsasku Jindřich Institoris, narozený kolem roku 1430, byl doktor teologie, ale hlavně nelítostný inkvizitor. Zapojil se i do potírání husitů, jakož českých bratří u nás. Přitom sám čisté ruce zrovna neměl. Zamazal si je tím, že zpronevěřil odpustkové peníze a prostředků určených zčásti na válku proti Turkům. Jeho řádový druh a spoluautor Kladiva Jakub Sprenger byl obdařen přece jenom poněkud lepšími mravními kvalitami. Pocházel ze švýcarské Basileje, kde ještě jako chlapec vstoupil do dominikánského řádu. Na universitě v Kolíně nad Rýnem získal doktorát teologie a stal se profesorem teologické fakulty. Působil i jako inkvizitor, přičemž při té práci společně s kolegou Institorisem narazili na překážky. Důrazně si na ně postěžovali papeži, čímž přispěli k vydání buly. Oba se pak pustili do sepisování Kladiva na čarodějnice, ale Sprenger přitom sloužil spíš jako zástěrka, aby kolínská universita Kladivo doporučila jak odborníkům, tak široké veřejnosti.  

Malleus maleficarum... V latině nezní titul tak zlověstně jako v češtině. Malleus je kladivo (nebo taky sekyra), slůvkem maleficarum se myslí spíš kouzla a čárování než čarodějnice. Pokud bychom chtěli být přesní, tak bychom měli mluvit o Kladivu na čarodějnictví, ale nic přejmenovávat nebudeme.  

Knihu tvoří tři díly. První dva shrnují oficiální názory na zločinný charakter čarodějnictví, přičemž se čtenář seznámí se všemi možnými druhy tohoto oboru. V prvním svazku se do lze dočíst o tom, kdo všechno má účast na čarování, tedy ďábel, čarodějnice a čarodějníci, zatímco druhý svazek se zabývá rozličnými druhy a projevy čarování, dále tělesným obcováním s ďáblem, schopností proměňovat se ve zvířata a tak podobně. Autoři dokazují, že pomocí čarodějných kousků lze u lidí vyvolávat lásku stejně jako nenávist. Pomocí kouzel je možné mařit plodivou sílu tím, že je očarován mužský pohlavní úd. Tedy žádná impotence, ale čarodějnictví... Pravým původcem je ovšem ďábel - nepřítel lidského pokolení - ten veškeré své nepravosti provozuje "cum permissu Dei." Což je česky: "Z božího dopuštění."  

Všechno je to rozvedeno dopodrobna ve druhém díle. Tam se dočteme, jak se ďábel uplatňuje v erotické oblasti (ta - kdovíproč - inkvizitory zajímala snad nejvíc). Popisuje se zde, jak démon dokáže pronikat do lidského těla a co tam zlého umí napáchat, jaké nemoci může způsobit lidem a zvířatům, a nezapomíná se ani na to, jak lze pomocí kouzel vyvolávat nepřirozená krupobití a bouře s ničivými účinky pro lidi, domácí úrodu a pro zvířata. Ke konci druhého dílu Kladiva jsou vypočítány prostředky, jimiž se lze bránit proti účinkům očarování. K nim patří i obřad vymítání ďábla, takzvaný exorcismus.  

Třetí díl Kladiva je v podstatě kriminální kodex. To znamená, že je prakticky podrobným návodem k přípravě, zahájení a k vedení inkvizičního procesu s osobami podezřelými z čarodějnictví. Členové inkvizičních tribunálů zde byli ve 25 otázkách instruováni k tvrdému a nelítostnému postupu vůči osobám podezřelým ze zločinu čarodějnictví, přičemž odůvodněnost obvinění měla být pomocí tortury celkem snadno a rychle prokázána. První dva díly Kladiva proložili autoři různými poučnými příběhy ze života. Ty byly vydávány ze zkušeností inkvizitorů a z jejich praxe. Autoři se domnívali, že předstíranou konkrétností přispějí ke zvýšení a podepření věrohodnosti svého tvrzení o potřebě tvrdě bojovat proti zločinu čarodějnictví. 

Ve své době to tak působilo Možná. Dnes už ne. Dnes mají opačné vyznění. Dnes vzbuzují nutně dojem přehlídky lidské zabedněnosti, hlouposti a krutosti. Jednu ze svých historek umístila autoři Kladiva do Čech. Vypráví se v ní o jednom muži z Kadaně, jehož jediný syn, vysvěcený na kněze, byl posedlý zlým nepřítelem, neboli: ďáblem. Otec se s nešťastným synem vypravil do Říma v naději, že se mu ve věčném městě podaří zbavit syna jeho trápení. Autoři Kladiva předstírají, že se jeden z inkvizitorů v Římě s otcem a synem setkal v krčmě a tam ten příběh vyslechl. Ačkoli inkvizitor varoval, že synovy potíže mohou být zdravotního rázu a tedy zcela přirozené, nakonec se - prý - dal přesvědčit, že onen kněz se stal přece jen obětí čarodějnice. Pokáral totiž jednu ženu za to, že špatně plnila náboženské povinnosti, a ona mu odpověděl, že zakrátko sám uvidí, co ho potká. Nedlouho na to prý zjistil, že přichází o rozum, a to zejména ve chvílích, kdy se zabývá náboženskými věcmi anebo když chce navštívit posvátné místo. 

Největší potíže mu však vznikly, když se pokoušel vyjít na kazatelnu a tam mít kázání. Nakonec zjistil, že se stal obětí zmíněné čarodějnice. Tato žena prý zakopala zvláštní kouzlo pod nějaký strom a takto způsobila, že do těla mladého muže vnikl démon. Ten pak s duchovním vyváděl roztodivné kousky, jejichž hlavním účelem bylo zesměšnit a zostudit principy i symboly křesťanství. O tom, že šlo o posedlost ďáblem, se nešťastný duchovní z české Kadaně měl dovědět přímo od svého mučitele usazeného v těle. Když inkvizitor v římském hostinci vyslechl všechny podobnosti o osudu nebohého kněze, ujal se ho z křesťanské lásky a vodil jej pak po čtrnáct dní od jednoho posvátného místa v Římě k druhému a snažil se na nich pomoci exorcismu duchovního z Čech jeho trápení zbavit. Všechny pokusy ale byly marné, až jeden biskup, vyhnaný Turky ze své vlasti, přišel prý na to, že český duchovní je posedlý zvláštním druhem démona, kterého by lze z těla vyhnat jedině pomocí dlouhodobého půstu provázeného vroucími modlitbami. Když se nato český kněz podřídil čtyřicetidennímu půstu i modlitbám, byl nakonec posedlosti zbaven.  

Za všechno mohou ženy. Insitoris a Sprenger přisuzují čarodějnictví především ženskému pokolení. Což připomíná jejich výrok, jako třeba "Kdyby nebylo špatnosti žen, byl by svět osvobozen od nesčetných nebezpečí." A taky zdůrazňují, že "co jiného je žena než nepřítelkyně přátelství... trest, jemuž nelze uniknout... nutné zlo... přirozené pokušení... neštěstí vydražďující chtíče... sladce chutnající škoda... zlo přírody přemalované pěknou barvou." (Pánové zřejmě měli z žen notný komplex méněcennosti.) Vrchol všeho je konstatování: "Žena je trpčí než smrt." (My se s tou diagnózou fakt trefili...) Méněcennost ženy se pokoušejí spisovatelé dokazovat pomocí kuriózního a zcestného výkladu latinského slova "femina." Ten se podle nich má skládat ze španělského výrazu "fe", což je "víra," a z latinského "minus," méně), z čehož vyplývá, že žena je stvoření mající "méně víry, než má muž."  

Kdepak v Evropě hořelo nejvíc hranic s lidmi... tedy s čarodějnicemi a čarodějníky? Co do počtu vedou dodneška německé země. Také ve Skotsku a Francii se hodně upalovalo. Ve Španělsku, Itálii a Nizozemí, pokud se objevily rozsudky tohoto druhu, tak postupně ustávaly, až úplně zmizely. Nejméně byly čarodějnickými procesy postiženy severské země, Dánsko a Norsko, od jisté míry i Švédsko a také pravoslavná východní Evropa a Balkán. A u nás? V zemích Koruny české byly v době před třicetiletou válkou zaznamenány jenom ojedinělé případy procesů s čarodějnicemi. A hlavně - inkvizice se k nám dostala oproti ostatním evropským státům opožděně, teprve v roce 1318. Za husitství se u nás čarodějnice nepronásledovaly, ano, tehdy se upalovalo z čistě ideologických důvodů, nikoli z pokleslých tmářských. Pokud vůbec nějaká taková pře u nás proběhla, mohl se obžalovaný - jestliže se těšil dobré pověsti - zbavit obvinění složením očistné přísahy. A kromě toho - u nás platila jiná forma vedení procesu. Říká se jí akuzační. 

Spočívá ve výslechu, ve kterém se tvrdé prostředky prakticky nepoužívaly. Tedy žádné mučení. Jenom výjimečně. Nejinak tomu bylo v jednom z prvních zaznamenaných případů obžaloby z čarodějnictví, který se u nás projednával. Stalo se to v Brně. "Kolem roku 1350 projednával tento případ konšelský soud města Brna. Šlo o jednoho umírajícího mladého muže, který krátce před svou smrtí otci pověděl, že umírá údajně proto, že byl očarován dvěma ženami, jejichž jména uvedl. Po synově smrti obžaloval zoufalý otec obě uvedené ženy před soudem, a tvrdil, že pomocí magických prostředků připravily jeho syna o život. Obviněné ženy se proti jeho nařčení bránily tvrzením, že se na veřejnosti těšily vždy dobré pověsti a nikdo o nich dosud netvrdil, že by se zabývaly čarodějnickými praktikami. Dále bylo na obžalobu obou žen uvedeno, že na těle zesnulého nebyly shledány žádné podezřelé stopy ani rány, jakých je jinak zapotřebí k usvědčení ze zločinu zabití. Konšelský soud vznesené námitky uznal a obě obviněné ženy poté vyzval, aby se podrobily ´prosté očistné přísaze,´ to znamená bez účasti přísežných pomocníků - očistníků. Když obě osočené ženy složily předepsanou přísahu o své nevině, byly vzápětí soudem osvobozeny a propuštěny na svobodu."

Kdyby tentýž případ dostala do rukou inkvizice, no tak by to s nimi dopadlo nesrovnatelně hůř. Na prvém místě by se o to postarala tortura, tedy mučení. Určitě by se obě přiznaly. Rozsudky vynášené u nás ve věci čarodějnictví byly dlouho dobu rozumné, a pokud byly vyneseny, tak byly mírné. Historik a spisovatel Zikmund Winter proto mohl s jistou vlasteneckou pýchou poznamenat: "A jistě nám ke cti slouží, že v našich zemích za dvě století nebylo upáleno tolik osob jako v Němcích za rok v jedné z tamních malých zemiček."  

K vůbec nejstarším čarodějnickým procesům u nás, které skončily vynesením rozsudku smrti, je počítán případ, který se roku 1540. odehrál před konšelským soudem poddanského města Náchoda. Začal za velmi podivných okolností. V náchodském městském špitále byly nalezeny ukryté předměty, o kterých se vzápětí prokázalo, že byly ukradeny v sousedním Kladsku. Tyto předměty u sebe přechovávala manželka městského drába Markyta, která spolu se svou dcerou měla v řečeném špitále na starosti úklid. "Biřička Markyta" (jak jí tehdy v Náchodě všichni říkali) byla nato uvězněna a podrobena útrpnému právu. Za pachatele přitom označila švarného mladého muže jménem Martin Beran. Ten byl vzápětí rovněž zatčen a podroben přísnému výslechu. 

Na mučení pak ze vzteku, že byl biřičkou prozrazen, označil Markytu za čarodějnici. Vypověděl o ní, že se podáním očarovaného pokrmu údajně pokusila narušit Martinův milostný vztah k jedné pohledné mladé pastýřce. Sáhla prý k tomuto prostředku proto, že se takto Martina snažila pohnout, aby upustil od švarné pastýřky a naopak našel zalíbení v její dceři. Markyta byla poté podrobena dalšímu mučení a Martinovo obvinění nakonec potvrdila. Nadto se ještě přiznala, že se čarováním skutečně zabývala a že jeho pomocí údajně dokázala silně zapůsobit na duševní stav osob, které si pro své prakticky zvlášť vyhlédla. Nedovedla prý však dosáhnout opačného účinku, to je nápravy u postiženého a návratu do původního stavu, ježto jí k tomu chyběly potřebné kouzelné prostředky. Nešťastná matka, která se naivně pomocí kouzelných prostředků pokoušela pro svou dceru zajistit pohledného mládence za ženicha, byla za to tvrdě potrestána. Biřička Markyta byla náchodským konšelským soudem odsouzena roku 1540. k trestu smrti a jako čarodějnice upálena.  

Náchodským se upalování zřejmě zalíbilo. Pokračovali v něm hned v příštím roce. Na hranici skončila láskychtivá vdova Šmidrgalová z Rabštejna. Usilovala o něčí milostnou náklonnost? U svého čeledína. Do piva mu lila psí sádlo a přidávala mu nějaké kouzelné prášky. Nezabralo to ani trochu. Nedivím se. Z psího sádla v pivu se může udělat akorát špatně, a ne aby chlap zahořel milostnou touhou. Byla udána a sousedé přidala k dobrému, že již za života svého nebožtíka manžela se pokoušela povzbudit nekale jeho erotickou náruživost. Vdova Šmidrgalová byla upálena jako čarodějnice, i když spíš byla obyčejnou travičkou. 

"Rovněž další pokus o milostné čáry skončil tragicky, když obecní pastýřka Dorota ze vsi Vysokova chtěla tamní rychtářce poskytnout ve věcech lásky pomoc pro jejího pacholka, který měl před svatbou a rychtářka si přála, aby měl v lásce plný úspěch. I pastýřka Dorota doplatila na své čarodějné praktiky. Pro svou znalost účinků léčivých a jiných bylin vešli pastýři do obecného povědomí jako osoby zabývající se čarováním a styky s ´nečistými silami.´ Také Dorota byla v Náchodě upálena jako čarodějnice."  

První náš skutečně velký čarodějnický proces, tedy takový, při kterém bylo odsouzeno několik lidí zároveň, ten se odehrál ještě dřív - v létě roku 1622 v městě Jeseníku. Svou ženu Barboru Schmiedovou obvinil na smrtelné posteli její muž - pastýř. Copak jí vyčítal? Že to byla čarodějnice. Žena byla okamžitě zatčena a podrobena mučení. Barbora výslech nevydržela a uvedla pět dalších žen, které měla být rovněž ve spojení s ďáblem. Mučení muselo být velmi tvrdé. Jedna z obviněných byla nalezena ve vězení se zlomeným vazem. Přesto byla její mrtvola sťata a pohřbena pod šibenicí. Barbora Schmiedová byla upálena v Nise, zatímco další tři údajné čarodějnice skončily svůj život na hranici v Jeseníku. 

A byl snad klid. Byl. Ale kolem roku 1640 to ve Slezsku vypuklo nanovo. Procesy se tam rozrostly do té míry, že zemská vláda v Nise vydala povolení ke stavbě spalovacích pecí na čarodějnice "ku spravedlivému popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů." Upalování se v nich provádělo po šesti až po osmi. Roku 1651 se v těchto pecích rozloučilo se životem na dvaačtyřicet žen. Téhož roku se konal proces s Voršilou Schnurzlovou ze vsi Širokého Brodu. Konečný ortel nad ní vynesli v knížecím sídle Nise, náležejícím vratislavskému biskupovi. "Voršila Schnurzlová se hrubě prohřešila na božích přikázáních, zřekla se Boha, jeho drahé matky; naopak se tělem i duší oddala proklatému pekelnému Rolandovi." Podle osvědčené zásady vynutili na Voršile pomocí mučení jména jejích spoluvinic. Těch bylo pět a všechny byly upáleny v jeden jediný červencový den. 

Za čtrnáct dní nato série pokračovala - dalších sedm žen, z toho tři přímo z Jeseníku. A po dalších deseti dnech tady bylo upáleno osm žen. Vše v průběhu jednoho měsíce. Během července 1651 bylo v malém městě Jeseníku zaživa upáleno 20 čarodějnic. V září téhož roku bylo ještě hůř, protože byly popraveny 32 osoby. Dvacet čtyři z nich byli sťaty mečem, protože projevily "upřímnou lítost," a jejich těla spálena na hranici. Zbývajících devět (mezi nimi i jeden muž) bylo upáleno zaživa. Jak vypadal takový rozsudek nad čarodějnicemi a čarodějníkem... Nejprve bylo vypočítáno, po kolik trvala jejich čarodějnická trestná činnost: 

"Jan Kirchner po 4 roky; tkadlena Barbora Baltzerová po 9 let, oba ze Širokého Brodu; Rozina, žena Altmannova po 4 roky; Eva, žena Jiřího Auliga 3/4 roku, obě z Kunčic; Eva Mathese Engla 8 let; Anna Ondřeje Gottwalda 1 rok, obě z Adolfovic...Na základě svého vlastního doznání byli skrze zlomyslné a svůdné lidi svedení k nejodpornější a nejstrašlivější nepravosti, k neřesti ze všech největší, k proklatému čarodějnictví, a z jejich vůle byli přivedeni k tomu, že se hrubě prohřešili proti všem božím přikázáním, zřekli se hanebně Boha s nejsvětější Trojicí boží, zřekli se všech milých andělů i svatých na nebesích a zapřeli je a zcela se duší i tělem oddali prokletému pekelnému duchu, upsali se mu svou vlastní krví a často, ba mnohokrát s ním páchali nejodpornější smilstva v lidské i zvířecí podobě, nejlehkomyslněji zneuctili veledůstojnou svátost tak, že jí způsobili všeliké ošklivosti a nepravosti, šlapali po ní nohama i jinak ji zneužívali a dalších hrubých neřestí a činů se dopouštěli ke zneuctění Boha a ke škodě svých bližních... Proto výše zmínění zločinci příští sobotu mají být k viditelnému příkladu u odstrašení zaživa upáleni v ohni podle práva."  

Už se nikdy nepodaří zjistit skutečný počet obětí, které skončily na hranici jenom na Jesenicku v průběhu dvanácti let. Podle některých zpráv měly být upáleny v Niském knížectví, což byla tehdy malá součást zemí Koruny české, 242 osoby. Brzy však protičarodějnické běsnění mělo přeskočit i na sousední Moravu.