Homeopatie jako zdravotní sebeobrana

Jiří Čehovský
Otištěno v časopise Meduňka
 

Jistě jste se už setkala s někým, kdo řekl: „Nejsem zdravý, trápí mě mnoho problémů, protože mám špatného doktora, léčitele, homeopata...“ Hledání čistě vnějších příčin našeho neutěšeného mentálního či psychického stavu je pravděpodobně jednou z hlavních a určujících vlastností současného člověka. Hledání vně – a nikoliv uvnitř.  Já za nic nemohu, jsem pouhou hříčkou v rukách mocných doktorů, politiků, techniků, kněží, médií, vědců, kosmických sil, počasí, bank, investičních fondů, zločinců a výrobců všeho možného, v neposlední řadě i léků. To vše na mě působí a podle toho vypadám. Kdyby ale byli jiní a mnohem schopnější doktoři, politici, vědci, technici, kosmické síly a počasí, pak bych vypadal mnohem lépe a nic by mě netrápilo.

Tento postoj – prohlášení vlastní slabosti a delegování všech pravomocí na odborníky, kteří tomu na rozdíl ode mně rozumí, je pro dnešní dobu charakteristický. Nejen v záležitostech zdraví. Většina z nás se prostě domnívá, že užitečné a prospěšné věci jsou velmi složité a bez složitých prostředků a znalostí nejsou vůbec dosažitelné. Další a možná dokonce první důvod zmíněného postoje je ten, že umožňuje převést veškerou odpovědnost za můj současný stav na někoho jiného a umýt si ruce: Já za nic nemůžu. Jak si ale zajistíte, že ten někdo svého výsadního postavení nezneužije, že opravdu zná cestu, jak vám pomoci, že není zkorumpovaný, a že je opravdu tak chytrý, jak se domníváte? Jak víte, že ten někdo skutečně  zná vaše problémy, a že má  dobrou vůli je vyřešit? Že mu záleží méně na platbách za vaše pravidelné návštěvy (poskytovaných  buď pojišťovnou nebo přímo), než na vašem zdraví a pocitu štěstí?

Možná právě tento základní přístup k realitě vlastního zdraví je příčinou, že je naše evropská populace těžce chronicky nemocná. Zdravého člověka bez opakovaných nebo trvalých potíží stěží najdete. Dokonce i mezi dětmi.

Jak to kdysi hezky popsali taoisté - když je něco moc černé, začne se to zase pomalu měnit v bílé. Takže jsou mezi námi  lidé, kteří už přišli, převážně díky vlastním problémům nebo problémům rodiny,  na to, že musí vzít věci do vlastních rukou a rozhlížet se jinde, než jen v oficiální oblasti.

Tak jsem se dostal před dvaceti šesti lety k homeopatii i já, jinak nakladatelský redaktor, a tak jsem se stal léčitelem, nejdříve sebe a své rodiny, později i jiných. Zjistil jsem, že to byli právě homeopaté, kdo před dvěma sty lety prohlásili a tvrdí  dosud,  že léčba nemá být zvenku, povrchní, potlačující příznaky, ale že má léčit vnitřní příčinu. Pokud je vnitřní příčina v člověku odstraněna, přestává být nemocný, dostává se na cestu ke zdraví. Nemoc je v homeopatii chápána jako porucha centrálního organizačního systému, nazývaného Hahnemannem, zakladatelem homeopatie, „dynamis“ nebo „vitální síla“. Porucha systému znamená sníženou organizaci, dezorganizaci, oslabenou obranu a v důsledku toho nemoc.  Podaří-li se nám najít mezi několika tisíci existujícími homeopatickými léky ten pravý, individuálně vhodný pro určitého člověka v danou chvíli, vrací se zdraví a harmonie. Mizí i  nevyléčitelné ( v lékařské terminologii „chronické“) nemoci. Zvyšuje se odolnost.  Zlepšuje se životní pocit a vrací se radost ze života.  Není to však bez problémů.

Za prvé: Oficiální panující materialistická věda, včetně té lékařské, homeopatii z filosofických důvodů odmítá, přestože staleté zkušenosti i různé studie jasně svědčí v její prospěch. Homeopatie je totiž idealistická metoda a dynamis je jemnohmotný spirituální princip, na nějž mohou působit jen do jemnohmotna  zředěné látky. Je tu jakýsi ideologický spor, který se snaží oficiální místa řešit často mocenskými prostředky a také bohatě  financovanými pomlouvačnými kampaněmi.     

Za druhé:  Skvělé celostní účinky homeopatického léku na mysl a tělo se dostaví jen tehdy, když je mezi mnoha existujícími vybrán ten, který je individuálně vhodný pro konkrétního pacienta a jeho nemoci. Vyhledání takového přesného  léku je náročná činnost, kterou může vykonávat jen vzdělaný odborník, schopný pracovat se značným objemem speciální literatury. Avšak - lékařské fakulty u nás homeopatii nevyučují, naopak ji studentům zakazují. Také systém zdravotního pojištění se k ní otáčí zády. Tak se stalo, že homeopatii, v devatenáctém století plně lékařský obor, praktikují v současné Evropě převážně nelékaři, léčitelé, absolventi specializovaných homeopatických škol a kurzů. U nás, v zemi s krátkou tradicí, jich zatím není mnoho.

A tak se v současné době dost lidí rozhoduje k tomu, co jsem kdysi udělal i já.  Vyřešit si své problémy  samostatně, bez cizího zasahování. Objednají si knížky a začnou studovat. Nejdříve jsou to obvykle jednoduché příručky pro homeopatickou domácí samoléčbu. Když narazí na hranice takového laického přístupu, jdou mnozí z nich dál. Ponoří se do odborných publikací, zapíšou se do odborného kurzu. Znám je dobře, protože na takovém  kurzu, Homeopatické akademii, už jedenáct let  přednáším. Nejdřív léčí sebe a svou rodinu, někteří pak i ostatní, někteří se stanou profesionálními léčiteli. Homeopatie se pro ně stává něčím víc než léčbou. Může být koníčkem, zábavou a také určitou životní filosofií. Ale to nejdůležitější asi je, že se  zbavili  pasivity a  rozhodli se, že vezmou věci do vlastních rukou. Z „pacientů“ , bytostí zmítaných vnějšími okolnostmi, se stávají lidé aktivně ovlivňující svůj osud. Také mnozí známí zahraniční homeopaté, kteří u nás přednášejí, autoři knížek a léčitelé s rozsáhlou klientelou, nebyli svým původním povoláním profesionální homeopaté, nýbrž měli nějaké úctyhodné občanské zaměstnání  - jeden z nich začínal jako počítačový expert, druhý vystudoval v Oxfordu geologii - to však pověsili na hřebík, jakmile je  šťastná hvězda přivedla k homeopatii, která se stala jejich posláním.

Buddha kdysi řekl, že příčinou všeho utrpení (a tedy i nemoci) je nevědomost. Staneme-li se více vědoucími, zmenšíme své utrpení. Jak jednoduché! A jak těžké.

Ale mně osobně i stovkám jiných lidí, které znám, se tento přístup dlouhodobě osvědčuje.