„Hollywoodský“ buddhismus - nové podoby starého náboženství

 
Již to nejsou jen cestopisy katolických misionářů, mystické spisky theosofů nebo romány o pozemském ráji, které předkládají určitý obraz Tibetu a tibetského buddhismu. Tibetská tematika pronikla i na stříbrné plátno a to překvapivě záhy, už v první polovině 20. století. Tehdy se začal formovat „virtuální“ filmový dvojník Tibetu, který dnes již žije svým vlastním životem.
Prvním filmem s tibetskou tematikou, který slavil velký úspěch, byl snímek režiséra Franka Capry Ztracený obzor (1937), natočený podle stejnojmenného románu Jamese Hiltona. To, že se děj má odehrávat ve skrytém údolí v Tibetu, by divák dnes jen stěží poznal. Jako klášter zde slouží strohá bílá funkcionalistická vila, mnichové nosí oděv spíše čínského střihu a k večeři tu hostům nalévají víno. Jedinou známkou buddhistického vyznání místních obyvatel jsou bílé stúpy v krajině. Romantické projížďky na koních, kdy se hlavní hrdina nechává svádět půvabnou dívkou, spíše připomínají pohádku o Pyšné princezně než příběhy z „tajemného“ Tibetu.

Od té doby se mnohé změnilo, zejména od devadesátých let kladou tvůrci čím dál větší důraz na „autentičnost“ prostředí i kostýmů a také ve větší míře spolupracují se samotnými Tibeťany. To, že Tibeťané se dostali do popředí zájmu filmových tvůrců a posléze také před objektivy kamer, je důsledek změn, které nastaly koncem padesátých let 20. století. Čínská okupace přiměla řadu Tibeťanů včetně současného dalajlamy k odchodu do exilu. Ačkoliv země samotná zůstala i nadále obtížně dostupná, tibetská kultura i tibetský buddhismus se prostřednictvím uprchlíků dostaly na Západ.