Hobiti

Hobiti (anglicky hobbits, sindarsky Periannath, lidskou západštinou "Banakil", Hobitsky "Kudukové", nebo také půlčíci (angl. Halflings)) jsou lidem podobné bytosti drobného vzrůstu ze Středozemě, popsané v díle britského spisovatele J. R. R. Tolkiena. Hobit Bilbo Pytlík je hlavní hrdina románu Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky (The Hobbit Or There and Back Again, 1937). Jeho synovec Frodo Pytlík je potom jeden z hlavních hrdinů volného pokračování Pán prstenů (The Lord of the Rings, 1953-4).

Hobiti se vyznačují malým vzrůstem, zhruba polovičním oproti běžnému člověku (proto se jim rovněž říká půlčíci, anglicky halflings), dorůstají výšky přibližně tří až čtyř (120-130 cm) stop. Jsou jen o málo menší než trpaslíci, ale mají drobnější postavy. Vzhledem ke svému vzrůstu mají velká, chlupatá chodidla s velmi tvrdou kůží, takže zpravidla chodí bosí. Největšího vzrůstu s výškou přes čtyři a půl stopy dosáhli hobiti Smělmír Brandorád a Peregrin Bral díky kouzelným nápojům, jimiž je pohostil ent Stromovous.

Nejsou nijak zvlášť pohlední, ale působí příjemně a přátelsky. Zpravidla mají kudrnaté vlasy a téměř žádným z nich nerostou vousy. Dožívají se zpravidla kolem sta let; za plnoleté jsou považováni po dosažení 33 let věku.

Hobiti nemají vlastní jazyk – přesně řečeno jejich původní jazyk nebyl nikdy zaznamenán a byl zapomenut, jeho pozůstatkem jsou hobití křestní jména, která jiné národy Středozemě nepoužívají. Mluví běžným středozemským jazykem západštinou, neboli Obecnou řečí, obohacenou o některá svá vlastní slova (hobit, pelouch, názvy měsíců a dní).

Přestože původ hobitů není znám, je zřejmé, že jsou odrůdou lidí – jsou jim povahou i vzhledem mnohem bližší než trpaslíkům, elfům nebo skřetům. Ve městě Hůrka dokonce hobiti a lidé žijí společně.

Hobiti většinou bývají dobrosrdeční, veselí, mají zálibu v dobrém jídle, pití a kouření dýmky. Libují si v pohodlném životě, neradi opouštějí své rodinné sídlo a cestují po světě. Věnují se zejména zemědělství a řemeslům. Většina z nich se ani neučí číst a psát a jsou prostého založení, mají rádi přímé jednoduché vyjadřování a málokteří se zajímají o záhady. Rádi se oblékají do světlých barev, zejména zelené a žluté. Hobit, který má narozeniny, dává dárky ostatním. Ze všech jídel mají nejraději houby.

Nikdy nebojují mezi sebou a jen zřídkakdy se zapojují do válek nebo i do jakýchkoli jiných sporů okolního světa. Proto nevlastní téměř žádné zbraně, někteří z nich jsou nicméně dobří lukostřelci, protože mají bystrý zrak a jistou ruku. Kromě toho se vyznačují velmi tichou chůzí – dokáží se pohybovat naprosto neslyšně. Většina z nich neumí plavat a vodě se vyhýbá. Výjimkou je například rod Brandorádů, kteří žijí na březích Brandyvíny, a proto mají zkušenosti s rybářskými loďkami.

Jak se ovšem ukáže, jsou „stateční v úzkých“ - pokud se dostanou do nesnází, dokážou se rychle rozhodovat a je poměrně těžké je zastrašit, zabít nebo zlomit jejich mysl. Mezi nejsmělejší hobity patří rod Bralů, z nichž někteří se občas vydávali na dobrodružné cesty. Této nečekané statečnosti hobitů si jako první povšiml čaroděj Gandalf, když během Dlouhé zimy přišel pomoci hobitům z Kraje a zjistil u nich nebojácného ducha a schopnost přežít nesmírné utrpení.

Hobiti si tradičně budují bydliště v norách, nazývají je pelouchy. Nicméně jak se počet hobitů zvyšoval, nebylo možné budovat pouze podzemní sídla a začali si stavět i obyčejné domy. Nemají rádi patrové stavby, domy proto staví pouze přízemní, široké a v souvislosti se zálibou v podzemních bydlištích mají i jejich domy kruhová okna i dveře.
 

O původu a dějinách hobitů je známo poměrně málo, protože vzhledem ke své nenápadnosti a snaze nevměšovat se do cizích záležitostí si jich jiné národy po dlouhá staletí vůbec nevšímaly. Ani sami hobiti nikdy neměli o své dějiny ani dějiny světa nijak zvláštní zájem, ovšem s výjimkou rodopisu – hobiti si libují v rodových historiích a podrobném zkoumání vlastních příbuzenských svazků.

Pravlast hobitů bývá nejčastěji předpokládána na území na západní straně Anduiny (Velké řeky) mezi Kosatcovou řekou a Skalbalem. Právě u břehů řeky Anduiny se nalézala první známá sídliště. V této oblasti zřejmě měli určité kontakty s předky pozdějších rohanských jezdců – Rohirové byli jediným národem, jejichž pověsti se zmiňovaly o hobitech. Již zde bylo možno zaznamenat výše zmiňované tři kmeny. Plavíni žili ze všech kmenů nejseverněji a to v lese. Chluponozi sídlili ve vrchovinách a dělali si nory v úbočí kopců. Statové nejspíše žili jižněji a upřednostňovali nížiny a břehy řek. Když se však z Velkého zeleného hvozdu začal stávat Temný hvozd a na jihu hvozdu v Dol Gulduru se usídlil Sauron a krajina začala být nebezpečná, hobiti postupně putovali dále na západ, překročili Mlžné hory a vstoupili do Eriadoru.

Roku 1050 Třetího věku se vydalo několik prvních Chluponohů na západ do Eriadoru, malý počet pak až k Větrovu. Plavíni překonali Mlžné hory ze severu od Roklinky a Statové prošli průsmykem Rudorohu. Přibližně o sto let později se opět spojili. Usadili se v Koutci, místu mezi řekami Bouřnou a Mšenou. Plavíni, kterých bylo málo, se ponejvíce smísili s Chluponohy a Staty. Statové navíc sídlili i kousek dále u Tharbadu a ve Vrchovině. Hobiti v Eriadoru založili několik sídel kupříkladu Špalíček. Jediným, nebo město Hůrka, které přečkalo až do konce Třetího věku. Nacházelo se na pradávné křižovatce cest, kde sídlili hobiti spolu s lidmi.
Ne všichni hobiti však opustili údolí Anduiny ihned, ještě několik staletí tam přebývali. Roku 1300 však byli na severu zůstavší nuceni znovu prchat před Angmarem. Někteří ze Statů šli na jih a přidali se k příbuzným u Tharbadu na Vrchovině, zatímco jiní se rozhodli vrátit zpět do Divočiny k životu u Kosatcové řeky jako například předkové známého Gluma Nejvíce hobitů se však odstěhovalo směrem na západ.

V r. 1601 Třetího věku se hobití bratři Marko a Blanko s mnoha hobitími rodinami vypravili z Hůrky dále na západ přes řeku Branduínu a osídlili krajinu patřící králi Arnoru, v současnosti téměř opuštěnou, a založili si zde státeček, podléhající Severnímu království, nazvaný Kraj. Král Argeleb II., vládce Arthedainu, který byl posledním zbytkem arnorského království, jim dal povolení k osídlení oblasti pokud budou chránit západní cestu a uznávat svrchovanost Severního království.

V hobitím putování opět můžeme shledat analogii Anglosasům a konkrétně k jejich putování. Zatímco Hobité se v části své pouti přesídlili ze svého domova nazývaného Koutec (Angle) nacházejícího se v klínovém území mezi řekami Bouřnou a Mšenou směrem přes řeku Bradyvínu do země, kterou si později nazvali kraj, čehož dosáhli pod vedením bratrů Marka Blanka, Anglosasové opustili v reakci na válku a nájezdníky svůj domov též známý jako Angle, tedy místo tvaru klínu nacházející se mezi Flensburgským fjordem a řekou zvanou Schlei směrem přes kanál La Manche do končiny později zvané Anglické kraje a to pod vedením bratří Hengista a Horsa. Zatímco jméno Hengist ve staré angličtině znamená kůň a jméno Horsa rovněž tak, jméno Marko (ve velštině: march, gaelsky: marc, staroanglicky: mearh) znamená také kůň a jméno Blanko (ve staré angličtině: Blanca, ve staré Norštině: Blakkr) znamená rovněž kůň (bílý). Ze staroanglického mearh vzniklo i novoanglické slovo mare (kobyla) a toto slovo také inspirovalo Tolkiena k tvorbě plemene Mears, tedy bílých koní, jež využívali Jezdci z Marky, což je ve významu pohraniční země.

Hobiti si zvolili svého vládce, vladyku Kraje a velitele zbrojného hobitstva zvaného Radda (Bucca) z Blat, který měl být zástupcem krále. Jeho titul byl dědičný a tak až po čtyři století pocházeli všichni další vladykové z přímé radové linie od Raddy z Blat. Dynastie Raddy z Blat se jmenovala Starorádové (Zaragamba). takto se stali Starorádové vůbec prvními, kdo mezi hobity používal příjmení a toto jméno se zároveň používalo jako titul pro právě vládnoucího vladyku.
Hobiti si velmi rychle začali žít po svém a nevměšovat se do událostí vnějšího světa. Vypráví se však, že vladyka Kraje poslal do bitvy ve Fornostu v r. 1974 Třetího věku proti Černokněžnému králi Angmaru družinu lučištníků. Zda je to pravdivá událost je ovšem sporné – letopisci Arnoru se o tom nezmiňují a také sám Černokněžný král, když o více než tisíc let později pátral po hobitech, neměl tušení o tom, že sídlí v Eriadoru a hledal je na březích Anduiny. Hobiti v Kraji přečkali i pád Severního království a spravovali si své záležitosti sami, kontakty udržovali prakticky jen s Hůrkou; mezi krajskými a hůreckými hobity byla vždy jistá přátelská řevnivost. Přesto vzpomínali v dobrém na období arnorského království, a když mluvili o něčem příjemném, co by mohlo přijít, užívali obrat „až se vrátí král“. R. 2747 Třetího věku do Kraje zabloudila početná skupina skřetů, kterou porazil v bitvě na Zeleném poli Bučivoj Bral a zahubil jejich vůdce Golfimbula. To byla na téměř tři století poslední bitva, vybojovaná v Kraji.

Za Dlouhé zimy v r. 2758 Třetího věku přišel hobitům z Kraje na pomoc čaroděj Gandalf a uzavřel s nimi přátelství, protože se podivoval jejich statečnosti, s níž dokázali vzdorovat kruté zimě a hladu. Zejména se spřátelil se Starým Bralem, dědem Bilba Pytlíka, pro nějž pořádal krásné ohňostroje, které se staly v Kraji legendární událostí.

Na začátku Čtvrtého věku po pádu Saurona Kraj ovládl Saruman a jeho zločinní tuláci, kteří byli poraženi v bitvě u Povodí hobitími bojovníky pod vedením Smělmíra Brandoráda a Peregrina Brala. Král Elessar potom nechal rozšířit Kraj o Západní marku a vydal nařízení, že žádný člověk nesmí do Kraje vstoupit. Král byl v Kraji velmi oblíben a v jeho časech hobiti poněkud více začali komunikovat s okolním světem.