Historie výzkumu Tuguzské události

Je až s podivem, že jev natolik působivý způsobil jen malý zájem vědeckého světa o prozkoumání jeho příčin. Lze to přičítat velké vzdálenosti a nesnadné dostupnosti místa události z Moskvy, chaosu v tehdejším carském Rusku způsobeném nestabilitou politické situace, blížící se I. světovou válkou, revolucí roku 1917 a následnou občanskou válkou.

První vědeckou expedici do Tunguské oblasti uspořádal teprve roku 1921 ruský mineralog Leonid Kulik. Tato výprava se však nedostala přímo do oblasti exploze, přesto však přinesla výsledky, které pomohly k financování několika následujících výprav. Profesor Kulik pak v letech 1927–1938 prozkoumal celou oblast katastrofy především z hlediska mineralogického, ale zdokumentoval i biologické chování lesního porostu a hmyzu v postižené oblasti. Hlavním překvapením celého výzkumu byl fakt, že nebyl nalezen předpokládaný hluboký kráter po výbuchu.

Od 50. let 20. století byly na místo uspořádány celé desítky výprav, často spíše amatérských, které se snažily nalézt hmatatelné zbytky Tunguského meteoritu. Od roku 1959 vyslala řadu vědeckých výprav Tomská univerzita, které mj. uskutečnily magnetometrická měření.

Z poměrně kusých údajů o výsledcích pátrání různých výprav však vyplývá, že v místě exploze nebyly nalezeny oblasti s anomálním výskytem neobvyklých chemických prvků nebo sloučenin ani částice, které by bylo možno prohlásit za zbytky meteoritu. Některé zprávy uvádějí zvýšený obsah iridia v půdě, popř. nálezy mikroskopických sklovitých částeček v půdě, ale přesvědčivé důkazy nebyly podány.

Velmi často byla zkoumána radioaktivita odebraných vzorků půdy i rostlinných tkání. V žádném z nich však nebyly nalezeny hodnoty, které by odpovídaly radioaktivnímu ozáření oblasti v okamžiku exploze ani výskyt radioaktivních izotopů, prvků vzniklých v důsledku jaderného výbuchu. Vedle mineralogického a radiologického průzkumu byl také mapován tvar zničené lesní oblasti. V tomto ohledu přinesly směrodatné výsledky sovětské expedice Akademie věd pod vedením Kirilla Florenského v letech 1958, 1961 a 1962.

Průkopník Kulik
Teprve v únoru 1927 se bývalý vyhnanec a třicetiletý petrohradský „student“ mineralogie Leonid Alexejevič Kulik vydává do tunguzské tajgy. Dostává se spolu se svým druhem Gjulichem do městečka Kežmy, kde končilo něco jako silnice a pak je čekalo 200 km do Vanavary úzkou sobí stezkou.
Největší problém se ale vyskytl tam – Evenkové prostě do „zakleté oblasti“ nechtěli jít… Teprve s jarem když se pohnuly ledy, vyrazil s koňmi a dvěma průvodci k řece Čamba, kterou sjeli na voru až k přítoku Chušma. A pak hezky proti proudu. Po šestnácti dnech se před nimi objevilo pásmo souvislého polomu. Byli u cíle…
 Posléze si Kulik zapsal do svého deníku:„Ještě stále si nedovedu udělat správnou představu o obrovském rozsahu tohoto jevu. Pahorkovitá, téměř hornatá krajina, táhnoucí se desítky verst daleko za obzor… Na severu zasněžené hřebeny hor nad řekou Chušma. S místa, odkud se rozhlížíme, není vidět ani stopy po lese: tajga vyvrácená, desítky tisíců ohořelých kmenů, i s kořeny vyrvaných a vržených na umrzlou zemi, a kolkolem mlází, které vyrostlo v pruhu širokém mnoho kilometrů a probíjí se k slunci a životu… Člověka se zmocňuje úžas, když vidí vyvrácené třicetimetrové lesní velikány, jejichž koruny jsou obráceny k jihu… Daleko vzadu přechází mladý porost v pásma tajgy katastrofou nepostižené a jen bílé vruby na temenech vzdálených pahorků označují místa, kde byly stromy smeteny.“

Uprostřed mlčících bažin
Kulik se pak na několik let téměř zabydlel v této oblasti a počet členů a odborníků expedic se stále rozšiřuje. Kulik tvrdohlavě hledá železný meteor a jiné varianty včetně kometární (dnes vědci nejuznávanější) odmítá. Přece – kam by se mohlo tak obrovské těleso ztratit? 
Jediným důkazem, že se tu něco apokalyptického odehrálo, je polom, mírně zvýšená radioaktivita a stříbřité mikroskopické kuličky magnetitu, niklu a železa, identifikované už před válkou, či  roku 1990 objevené miniaturní grafito-diamantové kapičky zcela nepochybně mimozemského původu. V letech 1937–38 se (konečně!) provádí první letecké snímkování celé oblasti polomu. Ještě v r. 1939 přijíždí Kulik na svoji poslední expedici – pak vypukne válka. Kulik jde na frontu jako dobrovolník a v zajateckém táboře umírá r. 1942 na tyfus…