Historie vlády Karla IV.

 

Běh života císaře Karla IV. nemůže nevzbuzovat obdiv. Byl naplněn takřka nepřetržitým sledem rychle plynoucích událostí a počinů. V celých českých dějinách a dokonce i ve středověké historii Říše a celé Evropy najdeme jen nesmírně malý počet osobností, které by tak zřetelně poznamenaly svou epochu a obrazně řečeno – pečeť své osobnosti tak výrazně vtiskly do evropských dějin. Vladařské dílo Karlovo otevřelo i nebývalý prostor pro rozvoj architektury a ostatních druhů umělecké tvorby.

Podíl Karla IV. na historických událostech je rozprostřen do řady desetiletí. Během tak dlouhé doby není mnohdy charakter lidské osobnosti neměnný. Nahlížení světa, způsob chování a reakce na vnější podněty se v průběhu dlouhého lidského života někdy mění a to pod vlivem osobních zkušeností a zážitků. Bez vlivu tu nejsou často ani prodělané nemoci či jiné osobní obtíže nebo katastrofy a také narůstající věk. Tak tomu bylo i v případě Karla IV. Ve svém mládí se účastnil rytířských her a turnajů, prožil leckteré dobrodružství, oblékal se módním způsobem a nevyhýbal se zábavám. Papež Klement VI. dokonce neváhal svého někdejšího obdivovatele napomenout.

O Karlově vnitřní proměně vydává svědectví i jeho vlastní životopis, jmenovitě pak popsání snu, který měl v italském Terenzu. V tomto vidění spatřoval napomenutí shůry a pokyn k nastoupení jiné cesty života. Ostatně tento Karlův zážitek silně připomíná událost, která potkala Karlova staršího rádce a důvěrníka Arnošta z Pardubic, totiž zázrak, jehož zázrak ve farním kostele v Kladsku, kde se k mladému Arnoštovi zády obrátila socha Matky Boží. Mezi mladým Karlem, jenž opustil Francii a vrhnul se do italského dobrodružství započatého Janem Lucemburským a úctyhodným shrbeným a dnou zužovaným císařem v závěru života, byl samozřejmě nesmírný rozdíl. Ale i u vědomí řečeného lze nalézt rysy a sklony, které osobnost Karla IV. trvale charakterizují, a lze je sledovat po celou dlouhou dobu Karlova života, nebo alespoň po jeho podstatnou část.

Nemusí být pochyby, že Karel měl od svého mládí vědomí o tom, že patří mezi vyvolené. Jako princ byl vychováván na francouzském královském dvoře, kde patřil do okruhu vladařské rodiny. Snad v žádném jiném evropském království nebyla představa posvátné moci panovníka tak přítomná, jako právě ve Francii. Král těšící se přízni Boží, vládnoucí z Boží milosti a legitimovaný k tomu pomazáním posvátným olejem a korunovací, byl vysoko povýšen nad jiné smrtelníky. Takové postavení monarchie Karel od svého mládí dobře znal a toto poučení si nesl celým svým životem. K zaujetí výjimečného postavení byl povolán i svým rodem, tím, že jeho děd Jindřich dosáhl císařského důstojenství, nejvyšší světské hodnosti západokřesťanského světa. Takto Karla legitimovala i hodnost jeho otce jako krále českého a také dlouhá linie knížecích a královských předků po matce, v níž byli i dva světci – svatý Václav a jeho babička svatá Ludmila. Povolání k vládě v Říši i v českém království vyvěrající z rodové posloupnosti, našlo monumentální vyjádření ve vyobrazení předků na Pražském hradě i na Karlštejně (tzv. Lucemburský rodokmen) i v okázalém pěstování kultu sv. Václava a dílem i sv. Ludmily (mimo jiné schodišťové cykly hradu Karlštejna).

Některé příhody z Karlova života, onen sen v Terenzu, takřka zázračné vyváznutí z hrozivých situací, úmrtí nebezpečných soupeřů a nepřátel v pravou chvíli (např. císaře Ludvíka Bavora, protikrále Günthera ze Schwarzburgu ad.), četné osudové „náhody“ i uzdravení z těžkých úrazů, otrav a onemocnění, to všechno v něm muselo posilovat pocit, že je vyvoleným těšícím se přízni Boží, že právě on je Bohem povolán k pozemské vlády a ke konání výjimečných skutků. Potvrzením mu byla i císařská korunovace v Římě, jejíž akt byl dovršil Karlova postavení na vrcholu světské pyramidy. V tom okamžiku se stal legitimním nástupcem vládců světa, římských císařů z doby antiky, ať už to byl Augustus, v jehož době se narodil Ježíš, či Konstantin, jenž měl tak veliké zásluhy o křesťanství. Ale neméně se Karel IV. cítil i nástupcem a pokračovatelem Karla Velikého, jehož jméno nesl a jehož kult na rozličných místech podporoval. Vysoké vědomí Karlovo o vlastním postavení v tomto světě vydávají mimo jiné slova v zakládací listině karlštejnské kapituly ze dne 27. března 1357: „ ... uznávajíce, že jsme Nejvyššímu zavázáni většími díky než ostatní tím spíše, čím více nás do neporovnatelně větší výše než všechny, kdo vládnou na okrsku zemském, vynesla jeho velebná pravice svou pouhou laskavostí, když nás povýšila na vrchol světské samovlády...“.

Výrazným rysem oné vyvolenosti bylo Karlovo nadání. Díky své vychově i schopnostem ovládal několik jazyků a dovedl je používat. O duchovních sklonech Karlových podává svědectví mimo jiné pasáž v Karlově vlastním životopisu, v níž vypráví o svém setkání s Pierrem de Rossières, opatem z Fécamp, jehož kázání na Karla hluboce zapůsobilo. Od Karla samotného víme, že ho opat z Fécamp, budoucí papež Klement VI. zahrnoval otcovskou láskou a přízní a poučoval ho z Písma. Karel nepochybně dobře znal texty Svatého písma, na bibli se mimo jiné na řadě míst odvolává ve vlastním životopise. Tady i ve spisu Morality se opírá i o autoritu sv. Augustina, v Karlově díle zaznívá poučení dílem sv. Tomáše Akvinského ad.

Během svého života se Karel setkal s mnoha velkými duchy své doby – za jiné tu lze vzpomenout jeho styky s Francescem Petrarcou. Karel ho jmenoval dvorním falckrabětem. Petrarca toto jmenování na začátku roku 1357 odmítnul, ale listem datovaným v Sulzbachu mu v císařové jménu udělil Jan ze Středy tuto poctu podruhé. V roce 1361 Petrarca nevyhověl císařově pozvání k přesídlení do Prahy. Dopisy si Petrarca vyměňoval s Karlovým kancléřem Janem ze Středy a s Arnoštem z Pardubic. Neobyčejně zdělání měla řada Karlových rádců – za jiné tu lze znovu vzpomenout prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, či Jana ze Středy. V Karlově okolí a doprovodu se neustále pohybovala řada duchovních jak ze zemí České koruny, tak i z Říše. Jinými slovy řečeno: duchovní rozměr Karlova dvora vytvářela řada neobyčejně vzdělaných osobností. Duchovní založení Karlovy osobnosti vzpomenul v promluvě nad Karlovou rakví v pražské katedrále i pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi.

Svědectvím Karlovy záliby v zaznamenávání minulých dějů, které měly sloužit i poučení do budoucnosti, je nejen vlastní životopis, ale i zjevný zájem o psaní kronikářských děl. Karlovy intence se zračí v kronice připisované Přibíkovi Pulkavovi z Radenína. Beneš Krabice ve své kronice na počátku její druhé knihy uvádí, že je psána podle záměru pana císaře. Ve vstupní kapitole kroniky Marignolovy jsou uvedena slova Karla IV.: „... přikázali jsme, aby ctihodný otec Jan, řečený z Marignoly, z Florencie, biskup bisignanský z řádu minoritů, spolustolovník v naší císařské síni, prošel staré i nové nejasně sepsané příběhy kronik, zvláště českých. Rozkázali jsme, aby odstranil nejasné dvojsmysly a vynechal, co je nadbytečné, a vložil některé prospěšné zprávy, počínaje nejprve od Adama až po naše šťastné časy, ve třech oddílech, aby v nich zasvítila záře věčného světla a obraz Nejsvětější Trojice...“. Marignola sám uvádí, že chce být při psaní kroniky poslušen císařových pokynů. V předmluvě k této kronice je citováno několik antických autorů: M. Tullius Cicero, Aristoteles, Sallustius a také svatý Augustin. Na Pražském hradě v sousedství Karlovy rezidence vznikala i kronika Beneše Krabice z Weitmile. Svědectvím o tom, jak si Karel IV. vážil díla učenců a kronikářů je i událost, která se udála v předposledním roce Karlova života během jeho cesty severními končinami Říše do Francie. V Mindenu chtěl císař uctít památku kronikáře Heinricha z Herfordu. Když uviděl jeho hrob, dal ho z křížové chodby tamního dominikánského kláštera přeložit na nejčestnější místo v ose kostela před hlavní oltář.

Už za svých mladých let, když pobýval na francouzském královském dvoře, přišel Karel do styku se světem pařížské univerzity, která patřila k nejpřednějším z malého počtu univerzit tehdejšího světa. Poznání, jaký význam má vzdělání poskytované univerzitou pro funkci státu a církve vedlo Karla k založení pražské univerzity v roce 1348. Podle kroniky Františka Pražského si Karel IV. „... přál, aby pražské učení bylo ve všem a vším řízeno a spravováno po vzoru a zvyklostí učení pařížského, na němž kdysi sám král v chlapeckých letech studoval...“. Svou přízeň osvědčoval Karel pražské univerzitě i v dobách následujících. Sám vydal zakládací listiny pro univerzity v Říši – v Orange a v Lucce a vystavil privilegium pro vysoké učení v Pávii. Ještě v prvních dnech posledního roku svého života za své návštěvy Paříže se Karel setkal s představiteli pařížského vysokého učení a nepochybně tak projevil svou úctu k univerzitě, kterou poznal za svého mládí.

Beneš Krabice z Weitmile o císaři napsal: „Týž Karel napsal v různých dobách rozličným osobám více listů obsahujících mnoho užitečného a prospěšného, a to tak hlubokého smyslu a vysoké učenosti, že i mistři svaté teologie velice obdivovali jeho ducha. Také bibli choval v takové paměti, že když někdy byla čtena u jeho lůžka, jak měl ve zvyku, sám čtoucího zpaměti opravoval. Také mnozí mistři svobodných umění se obdivovali vědomostem a znalostem tohoto knížete, říkajíce si mezi sebou: Jak se jen ve vědě vyzná a prospívá on, jenž málo navštěvoval školy a později v mládí se oddával světským záležitostem, když jako statný rytíř byl obrácen spíše k pozemskému životu než ke školám“.

Řada Karlových listin skutečně vydává svědectví o Karlově intelektu, o tom, jak Karel své počiny často do hloubky promýšlel. V tomto ohledu některé z Karlových listin daleko přesahují rámec běžné praxe vladařských kanceláří. Za jiné tu lze vzpomenout zakládací listina Nového Města Pražského, zakládací listina pražské univerzity (přesto, že některé její části se opírají o starší vzory), či zakládací listina karlštejnské kapituly. Výrazem Karlova duchovního světa je samozřejmě jeho vlastní životopis, jehož poslední třetinu, šest kapitol zachycujících léta 1340-1346 do Karlovy volby římským králem pak dopsal jiný, nám neznámý autor. V celých dějinách evropského středověku se najde jen malý počet vladařů, kteří něco podobného učinili. Zmínit tu lze vzdělaný norský král Sverre Sigurdson (1177-1202), jenž dal podnět k sepsání svého života a o něco později k napsání takového spisu přistoupil král Jayme I. Aragonský (1213-1276), zakladatel království na Mallorce. Častější naučné spisy sepsané evropskými vladaři pro poučení potomkům. Do tohoto žánru patří i Karlovy Morality (Moralitates), svod úvah a pouček, jak se má chovat křesťan a křesťanský panovník.

Karel se bezpochyby podílel i na sestavení korunovačního řádu českých králů (Ordo ad coronandum regem Bohemorum). Ten náleží k nejvýznamnějším středověkým textům, které vytvářely ideovou bázi existence českého království – monarchie a státu. Takový význam měla i Karlem sepsaná svatováclavská legenda (Hystorya nova de sancto Wenceslao martyre, duce Bohemorum, per dominum Karolum, imperatorem Romanorum, regem Bohemie compilata). Legenda oslavila světce, jehož potomkem dědicem a nástupcem na trůně českých knížat a králů Karel byl. Světecký nimbus Václavův vrhal světlo posvátnosti na trůn a na vládnoucí dynastii. Legenda tedy těsně souvisí Karlovým dílem vladařským. Karel sám se podílel i na sestavení řádu k slavnosti vystavování svatých ostatků. Intelektuální náboj všech těchto textů souzní s Karlovým úsilím, které se táhne celým jeho životem, totiž s neustálým vytvářením sakrální dimenze pozemské vlády.

Významný mezník ve státnickém díle Karla IV.představuje shromáždění mnoha významných hodnostářů z českého království i v Říše na začátku dubna roku 1348 v Praze. Už před tím 8. března vydal Karel IV. zakládací listinu Nového Města Pražského a druhou, v níž jeho obyvatele na dvanáct let osvobodil do daní. Dne 26. března, když v Praze sněm začínal, položil Karel osobně základní kámen Nového města Pražského.

Dne 7. dubna 1348 byla Karlem vydána řadů důležitých listin. Jedna z nich prohlásila biskupství olomoucké, markrabství moravské a vévodství opavské lénem českých králů a České koruny a zajišťovala tak integritu českých zemí. V jiné listině z téhož dne Karel jako český a římský král inkorporoval do Českého království a České koruny Slezsko s městem Vratislaví a marku Budyšínskou a Zhořeleckou. Téhož dne byla vydána zakládací listina pražské university. Nepochybně ve snaze o zajištění práv českých králů a České koruny potvrdil Karel IV. v tento den soubor starých privilegií. Mezi nimi byla listina císaře Friedricha I. Barbarossy z 18. ledna 1158, v níž císař udělil českému knížeti Vladislavovi II. a jeho nástupcům právo nosit obroučku. Mimo jiné byla téhož dne císařem za účasti svědků potvrzena listina Friedricha II. z 26. září 1212, tzv. Zlatá bula sicilská, kterou dal Karel doplnit. Potvrzeny byly i dvě listiny římského krále Rudolfa I. Habsburského ze 4. března 1289 a 22. července 1290, v nichž bylo Václavovi II. potvrzeno držení úřadu říšského číšníka a právo volit římského krále. Dále dal Karel IV. stvrdil listiny dokládající nároky na Slezsko. Zároveň vydal listinu souhrnně stvrzující výsady udělené českým králům římskými králi a císaři. Tímto počinem byla revidována a doplněna historicko-právní základna českého království.

Karel se podílel na zpracování zákoníku, který dostal pojmenování Majestas Carolina. Zatímco pokus o jeho rychlé prosazení skončil Karlovým neúspěchem, podařilo se Karlovi uvést v život nový zákoník Říše, tzv. Zlatou bulu, jejíž sepsání bylo provedeno pod Karlovým patronátem. Ustanovení o kurfiřtech tu kodifikovalo minmo jiné práva českých králů jako volitelů vladaře Svaté říše římské. Bezprostředně se českého království dotýká i VIII. Kapitola „O svobodě českého krále a obyvatel jeho království“.

K úkolům ideálního křesťanského vladaře náležela ochrana církve. Osobně byl Karel IV. člověkem hluboké víry a snad to tak lze říci – víry zakotvené v mnoha ohledech ve starých tradicích. Ale také v Karlově zbožnosti je zřetelné i její osobní prožívání. V pohřební promluvě nad Karlovou rakví zaznělo, že císař nejen často přijímal Tělo páně, ale že sám k častému přijímání nabádal. V Karlově duchovním životě byl tedy přítomný i rys nové zbožnosti.

Karel, prožíval situace, které musel chápat jako svědectví Boží přítomnosti a Božích zásahů do vlastního osudu a do dějů, které se ho bezprostředně dotýkaly. Sám evidentně potřeboval být v těsném kontaktu s hmotnými znameními svatosti, jenž v něm utvrzoval přesvědčení, že rozmlouvá s Bohem a se světci.

Tady a v tradiční víře je zakotvena Karlova úcta k relikviím. Ta byla pěstována dávno před dobou Karlovou a také dlouho po ní. Veliké úctě se relikvie těšily ve Francii, kde Karel IV. vyrůstal. Pro Paříž získal francouzský král Ludvík IX. z Byzance jednu z nejposvátnějších relikvií křesťanského světa – svatou korunu Kristovu. Ve Francii byli v rámci korunovačního obřadu králové pomazávání olejem ze svaté ampule, kterou podle legendy přinesla holubice Ducha svatého. Tady Karel IV. dobře poznal, jak posvátné relikvie svou magickou mocí spoluutvářejí sakrální gloriolu pozemského panování francouzských králů, jimž držení těchto svátostnin dodávalo nárok na to, aby se mohli označovat jako nejkřesťanštější králové světa. Ještě v raném 16. století, v dobách počínající reformace, stejně tak jako kdysi Karel IV., vybudoval velikou sbírku uctívaných relikvií kardinál Albrecht Braniborský. Jinými slovy řečeno – způsob Karlovy úcty k relikviím nebyl ve své době nikterak archaický či přežilý.

Karel IV. se shromažďování posvátných ostatků s velkou náruživostí věnoval po celý svůj život. Dotyk těchto relikvií a posvátných předmětů mu nepochybně přinášel velký duchovní prožitek, naléhavě mu zpřítomňoval Boha a svět světců - služebníků Božích. Ale magická moc relikvií a jejich symbolická náboženská i politická hodnota utvrzovala Karlovo postavení v řádu pozemského světa. Legitimovala Karlovu moc a dodávala jí nadpozemský lesk. Navíc přenesení rezidence římského krále a od roku 1355 císaře do Prahy, tedy mimo rámec užšího říšského území, bylo krokem, jaký neměl žádný precedens. Tento politicky velmi odvážný počin bylo nutné legitimovat tím, že by se Praha stala posvátným městem prvního řádu. Relikvie vytvářely i trvalé duchovní pouto mezi místem svého původu a novým umístěním, ať už to byla Praha, Karlštejn, či jiná místa, kam Karel IV. svátostniny daroval. Samozřejmě velikou pozornost věnoval Karel na prvním místě pražské katedrále sv. Víta a Karlštejnu, cíleně a s velkou vytrvalostí zařizovanému (a také budovanému) jako svého druhu snad největší relikviář západokřesťanského světa, jakému nemělo být rovno.

Mezi svátostninami v Karlově držení patřilo přední místo souboru posvátných předmětů a relikvií, které byly součástí říšského pokladu. Ten byl v době Hohenštaufů uložen v kapli na hradě Trifelsu, kde duchovní péči vykonávali cisterciáci z opatství Eussertal. Tam přečkal i konec vlády Štaufů. Až Rudolf Habsburský po své volbě převzal říšský poklad 16. října 1273 v Boppardu a uložil ho na Kiburgu u Winterthuru. Znovu se ocitl na Trifelsu za krále Adolfa Nasavského, ale po té, co se římským králem stal Albrecht Habsburský, byl převezen na Kiburg. Friedrich Krásný z rodu Habsburků poté, co byla o svatodušní neděli 1315 v Basileji korunována jeho žena Isabella Aragonská, dal poprvé posvátné předměty z říšského pokladu ukazovat lidu. Po porážce Friedricha Krásného Habsburského v roce 1325 u Mühldorfu převzal poklad Ludvík Bavor. Byl odvezen do Mnichova a po smrti císaře Ludvíka Bavora údajně převezen do cisterciáckého opatství Stams u Innsbrucku. Dne 12. března roku 1350 byla v Mnichově sepsána předávací listina a poselstvo vyslané Karlem IV. pro říšské svátostniny bylo na Květnou neděli dne 21. března roku 1350 přivítáno v Praze. Tady byly posvátné předměty a relikvie v procesí přineseny nejprve na Vyšehrad, ukazovány na Novém Městě lidu a odtud pak doneseny do chrámu sv. Víta. V tomto souboru byl zlatý kříž zdobený drahými kameny a perlami, v němž byl uložen hřeb, jímž byl na kříž přibit Kristus a dřevo z kříže Kristova, dále patřil k pokladu zub sv. Jana Křtitele a paže sv. Anny, dva meče - jeden sv. Mořice a druhý spojovaný s Karlem Velikým, který mu přinesl anděl seslaný z nebes ad.

Karel IV. sám říšský poklad a jeho relikvie vydatně rozmnožil. Za druhé Karlovy jízdy do Říma mu papež Urban V. daroval řadu svátostnin. Všechny tyto darované předměty a relikvie jsou vyjmenovány v papežově darovací listině z 9. prosince 1368. Z tohoto daru jsou chovány některé relikvie ve vídeňské pokladnici. Tak je tu relikviář s články řetězu, jímž byl připoután sv. Jan Evangelista v lodi plující na Patmos a dále články řetězu z pout sv. Pavla. Přinejmenším tyto dvě relikvie pocházejí z daru papeže Urbana. V relikviáři jsou dále články řetězu sv. Petra získané snad Karlem IV. v Trevíru v roce 1354. Do říšského pokladu Karel IV. včlenil kus roucha sv. Jana Křtitele a pro tuto svátostninu dal zhotovit nový relikviář. Dále z papežova daru zařadil císař do pokladu odštěpek z jesliček Kristových a nové relikviáře dal pořídit pro zub sv. Jana Křtitele a pro paži sv. Anny. Nová manžeta byla pořízena na Svaté kopí.

O tom, zda už od počátku byl hrad Karlštejn budován jako schrána pro umístění těchto svátostnin dokladu není. Pokud by toto poslání měla mít některá ze svatyň Nového Města Pražského, pak je nejpravděpodobnější, že by to byl klášter augustiniánů na Karlově. Tady zaznívá říšská idea velmi výrazně jak v zasvěcení sv. Karlu Velikému, tak i ve zvláštním řešení kostela, v němž zaznívá citace chrámu v Cáchách. O uložení souboru říšských insignií a svátostnin na Karlštejně bylo rozhodnuto ne-li už od počátku, pak zcela jistě v roce 1357. Nepřímo to dosvědčuje zakládací listina karlštejnské kapituly, kde je zřetelně vyjádřena úcta k relikviím, které byly součástí pokladu. Podle záznamu v kronice Beneše Krabice z Weitmile k roku 1365, kdy byla vysvěcena „větší kaple ve věži hradu Karlštejna“, císař na hradě „choval císařské odznaky“ (insignia imperialia).

Kult relikvií Utrpení Páně byl Karlem výrazně preferován, protože nástroje Utrpení byly prostřednictvím svátostnin a relikvií chovaných v říšském pokladu spjaty s říšskou ideou. Stejně se na utváření posvátnosti říšské ideje spolupodílely kulty sv. Karla Velikého, svatého císaře Jindřicha a jeho svatořečené manželky Kunhuty a konec konců i kult sv. Víta a sv. Palmácia, jehož relikvie byla přinesena na Karlštejn. S českou korunou byl spjat kult sv. Václava a sv. Ludmily i kult sv. Víta, zavedený v Čechách už v době svatého Václava. Svatováclavský kult doznal v době Karlově veliké rozšíření za hranicemi Čech a Moravy. Do řady českých zemských patronů byl vedle sv. Václava, Vojtěcha, Prokopa a Víta včleněn i sv. Zikmund, jehož tělo dal Karel IV. převézt do Prahy.

Výrazem kultu Karlem preferovaných světců stala se pozoruhodná umělecká díla (např. sochy sv. Václava v Mariánském kostele v Norimberku, na hradě v Laufu a.d. Pegnitz ad.), umělecké schrány, oltáře i celé stavby či jejich součásti. Karlova vášeň pro shromažďování svátostnin nalezla své monumentální umělecké vyjádření i v tzv. ostatkových malbách na Karlštejně a na drahocenných schránách pro relikvie, které Karlovi daroval papež Urban V.

Tak jako jiní předchůdci na císařském trůnu stanul i Karel IV. tváří tvář problémům vznikajícím z dualismu moci duchovní reprezentované papežstvím, a světské, jejímž představitelem byl nositel císařské hodnosti. Tento dualismus na dlouhá staletí poznamenal dějiny západokřesťanského světa. Reprezentanti obou mocí, duchovní i světské, často nežili v souladu. Mnohdy mezi nimi docházelo k soupeření a dokonce k otevřeným střetům. Tam dospěl i poměr mezi papežským stolcem a Karlovým předchůdcem na říšském trůnu Ludvíkem Bavorem. Po celou dobu Karlovy vlády k takovému rozkolu nedošlo, i když pod povrchem na sebe zájmy císařské i papežské autority narážely. Po nějaké době, co se Pierre de Rosières stal papežem Klementem VI. a Karel byl zvolen římským králem, dokonce ochladly vztahy mezi těmito starými přáteli. Ale tam, kde v minulosti docházelo k bouřlivé konfrontaci názorů, volil Karel raději mlčení a při tom tiše stál na stanovisku odporujícím zájmům papežské kurie. Příkladem takového postoje je přijetí tzv. Zlaté buly, základního zákoníku Říše, jehož text přešel v otázce volby římských králů jakékoli nároky papežského stolce. V mezích své působnosti Karel IV. usiloval o obsazení všech důležitých církevních úřadů spřízněnými osobami. Řada arcibiskupů, biskupů a opatů patřila k okruhu Karlových rádců. Mnozí se podíleli na výkonu vladařské moci v Říši i v zemích České koruny, v Karlově intencích se účastnili nejrůznějších jednání a intervencí. Někteří z těchto církevních hodnostářů se trvaleji pohybovali v Karlově doprovodu a pobývali i v Praze. Není nikterak náhodné, že právě říšští biskupové svými fundacemi a objednavatelskými počiny výrazně přispěli k šíření odezvy pražského dvorského umění.

Dějiny středověké Evropy jsou naplněny nekonečným příběhem válek, bojů, soupeření, bitev i vražd. S takovým během událostí se musel vypořádávat každý vladař a platí to i o Karlovi IV. Sám stál častokrát na bojištích a musel dosvědčit své válečné schopnosti. Ale ve svém středním a pozdním věku zjevně žádným přítelem válek nebyl. Pěkně to dosvědčuje věta francouzského kronikáře: „A byl tento císař velice moudrý člověk a získal více moci duchem nežli zbraněmi“. Zjevně mu byl vlastní názor, že je lepší a dokonce výhodnější jakýkoliv mír, než započatá, byť i pak vyhraná válka. Sám Karel to zřetelně vyjádřil ve svém dopise Francescu Petrarcovi z roku 1351 ve slovech: „Neboť musí se zkusit dříve všechno než železo, jak chtí i lékaři i poznali císaři.“ Tak ačkoliv měl Karel velikou mocenskou převahu, akceptoval tak vysokou cenu za vykoupení Braniborska, že to vzbuzovalo podiv. Beneš Krabice právem ve své kronice napsal, že „vzkvétal mír a spravedlnost po všechny dny života tohoto knížete nejen v jeho zemi, ale i v krajích a územích ostatních knížat, která se na jeho naléhání starala o trvání tohoto míru“. Jinde pak v téže kronice Beneš Krabice napsal: „... rozezněla se o něm po celém světě pověst, že je milovník spravedlnosti a kníže míru“. Za svého života čelil Karel IV. mnoha protivníkům a řadě nepřátelských koalic namířených proti zájmům císaře i celé lucemburské dynastie. Karel IV. byl ale vždy schopný se i v těžkých situacích orientovat a nepřátelská společenství paralyzovat a to povětšinou jednáním, nabídkami ústupků a výhod. Mocnou zbraní byla sňatková politika. V době Karlově byli Lucemburkové provázáni s řadou evropských vladařských rodů, některá spojení dohodnutá už za Karlova života byla uskutečněna až po jeho smrti. Tak s Lucemburky byla spjata dynastie Valois vládnoucí ve Francii, Anjouovci panující v Uhrách, rod polského krále Kazimíra Velikého, angličtí Plantageneti, rod švédského krále Albrechta Meklenburského. Příbuzenské vztahy spojovaly Lucemburky i s předními rody říšských knížat – s Habsburky, Wittelsbachy a Hohenzollerny. Veliká Karlova obratnost v navazování manželských spojení byla účinným nástrojem sloužícím zachování míru a rovnováhy i prostředkem mocenské expanze.

Žádný jiný císař ve středověkých dějinách Evropy se nesetkával během svého života s tolika panovníky z jednotlivých evropských zemí, jako Karel IV. S mnoha z nich byl ve styku prostřednictvím poselstev, ale četné znal i osobně. Tak sám poznal všechny francouzské krále této doby – Karla IV. (1322-1328), Filipa VI. (1328-1350), Jana II. ( (1350-1364) i Karla V. (1363 v Mouzonu, 1378 v Paříži). Jednal s císařem Ludvíkem Bavorem (v Mnichově v r. 1341 a ve Vídni v r. 1347), uherskými králi Karlem Robertem z Anjou a Ludvíkem, dánským králem Waldemarem (1350 v Budyšíně a v Praze, 1364 v Praze) a kyperským králem Petrem. Několikrát se setkal s uherským králem Karlem Robertem (na Višegradě v r. 1335, 1338, v Bratislavě 1339) a Ludvíkem (1343 v Praze, 1347 ve Vídni a v Bratislavě, 1353 v Praze a ve Vídni, 1353 v Pešti, 1356 v Györu, 1360 v Trnavě, 1363 u Uherského Hradiště, 1364 v Brně, 1364 v Krakově, 1365 v Pešti, 1372 na moravsko-uherských hranicích) i polským králem Kazimírem (1334 za cesty do Kališe, na Višegradě v r. 1335, 1340; v Krakově v r. 1341, 1343, 1363 a 1364; 1348 v Namysłowě, 1358/1359 ve Vratislavi). V Praze Karla navštívil polský král Kazimír (v r. 1341, 1356), uherský král Ludvík (1343, 1353), dánský král Waldemar (1350, na začátku roku 1364) a dokonce kyperský král Petr (1364). Příležitostně udržoval Karla IV. styk i s anglickým králem Eduardem III., tyto kontakty nalezly své završení ve sňatku české princezny Anny s anglickým králem Richardem II. Během života Karlova došlo i k setkání několika korunovaných vladařů najednou – tak v roce 1364 se v Krakově setkali Karel IV., polský král Kazimír, uherský král Ludvík a kyperský král Petr, vedle toho i další nekorunovaní vladaři. Podobný summit evropských panovníků se nikdy před tím nekonal. Karel IV. nepochybně svou aktivní politikou sehrál výjimečnou úlohu ve společenství evropských vladařů.

V Avignonu Karel navštívil papeže Benedikta XII. (v r. 1340). Za Klementem VI., jehož znal už z dob svého mládí, přijel do Avignonu spolu se svým otcem Janem Lucemburským v roce 1344 a 1346. Za papežem Urbanem V. jel Karel v roce 1365 do Avignonu a znovu se s ním setkal v roce 1368 v Římě. Osobně se znal i s kardinálem Robertem Ženevským, který jako papež přijal jméno Klement VII. Během svého života Karel IV. osobně poznal velkou řadu vysokých hodnostářů církevních i světských. Mnohá církevní i světská knížata se zdržovala i delší dobu v Karlově okolí či doprovodu. Někteří z nich pobývali i přímo v Praze a to po léta. Karlovo setkávání s mocnými tohoto světa nalezlo své zvěčnění a oslavu i v uměleckých dílech. Tak na tzv. ostatkových scénách v Mariánské věži hradu Karlštejna a na relikviářích ve vídeňské pokladnici a v pokladu svatovítské katedrály v Praze, na nichž je Karel IV. vyobrazen spolu s papežem Urbanem V. Vzpomenout tu lze i iluminace z Velkých francouzských kronik ilustrující Karlovu návštěvu Paříže v roce 1378.

Cesty byly projevem nesmírné aktivity, kterou Karel IV. vyvíjel po celý svůj život. Pravda, někteří ze západokřesťanských vladařů podnikli během svého života křížovou výpravu do zámoří a do Svaté země – tak anglický král Richard Lví srdce, císařové Friedrich Barbarossa a Friedrich II., či francouzský král Ludvík IX. Svatý. Císař Karel IV. se nikdy ničeho podobného nepodjal, i když i v jeho době idea křížové výpravy do Zámoří nebyla zcela mrtvá. Karel IV. nikdy nepřekročil Pyreneje a nedostal se na dolní část Apeninského poloostrova, o Sicílii nemluvě. S touto výhradou je ale Karlův itinerář nesmírně impozantní. Znovu tu lze připomenout Karlovo mládí prožité ve Francii, spolu s otcem navštívil Karel Francii i v letech 1339 a 1340, sem také táhnul, tak jako jeho otec, do boje proti anglickému vojsku, který skončil drtivou porážkou Francouzů 26. srpna 1346 u Kreščaku. Francii Karel IV. navštívil i nedlouho před koncem života. V letech 1331-1333 bojoval v Itálii, kde Jan Lucemburský ovládnul řadu měst. Znovu byl Karel na severu Itálie v letech 1337 a 1340 a do Itálie se vrátil v letech 1354-1355 při tažení, během něhož byl v Římě korunován jako císař. V Itálii pobýval rok a čtyři měsíce v letech 1368-1369, kdy se podruhé dostal do Říma. Třikrát je doložena jeho cesta do papežského Avignonu (1340, 1344, 1365).

Na sever se Karel vypravil na Litvu (1337, 1345) a zajel na území, které patřilo do mocenské sféry německých rytířů (Toruň 1341), navštívil polský Krakov (1341, 1343) a v roce 1345 projel Polskem. Několikrát Karel navštívil rakouskou Vídeň (1341, 1353, 1366, 1368), mimo to Zwettl (1353) a Seefeld (1360). Mnohokrát cestoval do Uher. Tady přijel na Višegrad (1335, 1338, 1340), do Trenčína (1335), Trnavy (1360), Bratislavy, Budína (1365) a Györu/Rábu (1356). V roce 1342 se v Uhrách zúčastnil pohřbu krále Karla Roberta a korunovace Ludvíka z Anjou. Přes Uhry cestoval do Chorvatska a Dalmácie, odtud pak do Grada v předpolí Benátek, odkud se dobrodružným útěkem se svými průvodci dostal do Akvileje.

Mnohokrát projel rozličná území Říše a to i ta, kde se dlouho žádný císař či římský král neobjevil. Několikrát v životě navštívil rodové Lucembursko (1330, 1339) a také Maastricht a Brusel (1377), kde vládnul Karlův bratr Václav. Na západní hranici Říše navštívil lotrinské Mety (1356/1357) a Cambrai (1377), na jihozápadě království Arelat (1365), na severu Lübeck (1375) a v předposledním roce života projel severními krajinami Říše. Za Alpami poznal říšský Trident (1346) a Aquileiu (1337) a navštívil i hornaté Tyrolsko (1333, 1335, 1337, 1340, 1341, 1346). Několikrát Karel přijel do Trevíru a do Cách, poznal největší porýnskou metropoli Kolín i Bonn, Mohuč, Oppenheim, Štrasburk a Basilej na Rýně. Mnohokrát vjel do Frankfurtu a v Hessensku navštívil i Marburg s jeho slavným chrámem, kde byla pohřbena sv. Alžběta Durynská. Oblíbeným místem Karlových pobytů byl jím preferovaný Norimberk a Karlovy pobyty v blízkosti Norimberku jsou doloženy v Laufu a.d. Pegnitz a zejména v Sulzbachu. V zemích České koruny to vedle Prahy byla slezská Vratislav, hornolužický Budyšín, na jihu Čech České Budějovice, dále tehdy česká Pirna na řece Labi a Žitava, po zisku Braniborska v posledních letech Karlova života pak Tangermünde na Labi.

Pokud jde o zcestovalost, pak Karla z jeho současníků předčil snad jen kyperský král Petr. Jinak v celých dějinách evropského středověku i v tomto ohledu ční osobnost Karla IV. vysoko nad všemi ostatními – srovnatelných vladařů byl jen naprosto mizivý počet. Na těchto cestách Karel bojoval a zažil nejedno dobrodružství. Ale také, a to v mnohem větší míře, na nich vedl jednání o tom, jak čelit nepřátelům, o spojeneckých koalicích, míru a správních a samozřejmě i finančních záležitostech. Na těchto cestách mnohokrát navštívil posvátná místa a získával tam svátostniny a relikvie, které s nesmírnou náruživostí shromažďoval. Po své volbě a korunovaci římským králem a po císařské korunovaci v roce 1355 reprezentoval na svých cestách i trvalost a přítomnost univerzální říšské ideje a to jak na území Říše, tak i mimo její rámec. Navíc pak tyto cesty vedly k trvalému rozšiřování kulturního rozhledu nejen samotného Karla, ale i všech jeho rádců, důvěrníků a členů jeho doprovodu. Jen obtížně by bylo možné spočítat chrámy, kláštery, města a hrady, všechny skvělé monumenty, které Karel IV. za svého života navštívil a uviděl. Právě tato celoevropská zkušenost Karlova a dílem i osobností z jeho nejbližšího okolí se výrazně vtiskla do tvářnosti architektury a umělecké tvorby na dvoře Karlově – a to jak do jejích uměleckých kvalit, tak i do dimenze obsahové a reprezentativní.

Početné Karlovy počiny dokládají, že si byl naléhavě vědom potřeby zpřítomňování a reprezentace vladařské moci a královské a říšské ideje. Toto Karlovo vědomí bylo hybnou silou vzniku nových fundací, stavebních monumentů i uměleckých děl.

Především je tu třeba vzpomenout velkolepé počiny Karlovy v Praze. Ve svém vlastním životopise napsal Karel IV., že když se v roce 1333 navrátil do Čech „nalezli jsme toto království tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní měšťané. Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. sesul až k zemi. Na tom místě jsme dali nově vystavět veliký a krásný palác s velkým nákladem…“.

Praha byla už tehdy rozsáhlým sídelním seskupením. Nicméně v následujících desetiletích se její podoba takřka neuvěřitelným způsobem proměnila. Po té, co byl Karel IV. kurfiřty v Rhense zvolen římským králem, stala se nejen sídelním městem českých králů, ale současně rezidencí vladařů Svaté říše římské. Tak tomu bylo i po smrti Karla IV. až do roku 1400, kdy byl Karlův syn a nástupce Václav IV. kurfiřty sesazen z říšského trůnu.

V roce 1399 Umberto Decembrio stručně a výstižně postihl zásluhy císaře Karla IV. o Prahu slovy: „Co učinil Augustus pro Řím, učinil Karel IV. pro hlavní město Čech“. Toto konstatování případně vyjadřuje skutečnost, že jen málokdy v evropských starověkých a středověkých dějinách lze nalézt vladaře, který by s takovou důsledností a vytrvalostí budoval své rezidenční město tak jako Karel IV. Prahu. Psaná slova dobových svědectví i stavební monumenty vypovídají o tom, že Karel IV. podobu „své“ Prahy do hloubky promýšlel a určoval.

Na den svatého Marka (26. března) roku 1348 založil Karel Nové Město pražské, „položiv vlastní rukou první kámen“. Nové Město založené Karlem IV. obepnulo ve velikém oblouku území Starého Města. Dimenze tohoto založení byly na středověké poměry mimořádné – plošná výměra Nového města činí 360 hektarů, obvodové opevnění s věžemi, a branami, hradbami a příkopy bylo dlouhé 3,5 kilometru. Ulice nového města mají šíři 18-27 metrů, podstatně větší, než bylo ve středověkých městech obvyklé. Hlavní součástí dispozice nového Karlova založení byla tři náměstí – tržiště. Někdejší Koňský trh (dnešní Václavské náměstí) byl vytyčen tak velkoryse, že má dimenze pařížského bulváru 19. století. Dobytčí trh (dnešní Karlovo náměstí) se svou rozlohou 80.550 m2 stal na dlouhou dobu největším evropským náměstím vůbec. Rozšířením o Nové Město se Praha doby Karlovy zařadila mezi největší města tehdejší Evropy.

Už před vlastním aktem fundace Nového Města vznikla na jeho území dvě významná Karlova založení – klášter karmelitánů s kostelem Panny Marie Sněžné a benediktinský klášter slovanského ritu v Emauzích. Zřízení kláštera pražských karmelitánů uskutečnil Karel IV. následující den po té, co byl spolu s Blankou z Valois korunován na krále českého. Patrociniem klášterního kostela, které se váže k chrámu Sancta Maria Maggiore v Římě, bylo tu vytvořeno nové duchovní pouto Prahy s Římem, jmenovitě pak s jednou z nejvýznamnějších římských bazilik.

K prvním Karlovým fundacím na území Nového Města Pražského patří i klášter Emauzy. Na žádost Karlovu papež povolil, aby v českém království mohly být slouženy slovanské bohoslužby na jednom místě. Klášter byl zasvěcen ke cti „Boha a jeho matky, nejsvětější Panny Marie, a k slávě a cti svatých Jeronýma, Cyrila, Metoděje, Vojtěcha a Prokopa, patronů Českého království…“. Už původ slovanských mnichů přivedených podle dobové kroniky z „chorvatských krajin“, slovanská liturgie pěstovaná v emauzském klášteře, stejně tak jako výběr světců, jimž byl zasvěcen, naznačují, že s duchovním posláním kláštera byly spjaty i určité ambice povahy politické. Svou orientací měl klášter patrně přispět k prohloubení styků Prahy se slovanskými zeměmi na východě a jihovýchodě a asi i k myšlence opětného sjednocení západní a východní církve. Fundace Emauz tak dobře zapadala do imperiálně-universalistického programu Karlova panovnického díla. Přítomnost císařova při svěcení klášterního kostela v pondělí velikonočním roku 1372 dokládá, jakou váhu Karel IV. tomuto založení přikládal. Třetí z velkých církevních fundací Karlových na Novém Městě pražském byla augustiniánská kanonie Na Karlově. Pro klášterní kostel bylo zvoleno patrocinium P. Marie a sv. Karla Velikého. Patrocinium kostela Na Karlově spojovalo tedy Prahu s Cáchami, dávnou císařskou rezidencí Karla Velikého, místem kde tento císař zbudoval chrám, který se stal korunovačním kostelem králů Svaté říše římské. Karel IV. za svého života Cáchy navštívil celkem šestkrát. Pražský kostel Na Karlově je osmibokým půdorysem lodi zjevnou citací cášského oktogonu. Karlova fundace pražského kostela tak výrazným způsobem navázala na tradice „císařské“ architektury.

Dne 26. února roku 1353 svolil papež Innocenc VI., aby v Praze byl zaveden ambroziánský kult v již založeném klášteře sv. Ambrože. Památka svatého Ambrože († 397), jednoho ze čtyř západních církevních otců, rádce tří císařů a milánského biskupa se v Miláně těšila veliké úctě. Milán se ve 4. století stal císařskou rezidencí. V chrámu Ambrože v Miláně v roce 1355 na svátek svatých tří králů milánský arcibiskup Roberto Visconti vložil železnou lombardskou korunu na hlavu Karla IV. V ideálním obrazu Svaté říše římské náleželo Milánu nezastupitelné místo. V Karlově vizi posvátné Prahy proto nemohla vazba k Milánu chybět.

Na jednom z nejvýše položených míst Nového Města založil Karel v roce 1354 klášter augustiniánek s kostelem sv. Kateřiny. Volba patrocinia se tu zjevně neobešla bez samotného císaře. Na den svaté Kateřiny v roce 1332 svedl mladý Karel vítěznou bitvu u San Felice u Modeny. Svatá Kateřina se proto těšila jeho veliké úctě. Bývala zobrazována s korunou na hlavě – tedy jako královská dcera. Touto konotací se patrně mělo svatokateřinské patrocinium podílet na královském a imperiálním rozměru Karlovy Prahy. Na místo položené v blízkosti kostela sv. Kateřiny byla v roce 1362 přenesena kolegiátní kapitula ze Sadské. Kolegiátní kostel byl zasvěcen svatému Apolináři, prvnímu biskupovi v Ravenně, která se v roce 402 stala hlavním městem západořímské říše a sídlem císaře Honoria, jenž opustil Milán.

Imperiální nota zaznívá v patrociniu farního kostela severní části Nového Města zasvěceného k poctě svatého Jindřicha a jeho manželky svaté Kunhuty († 1033). K fundacím císaře Jindřicha II. († 1024) patřilo biskupství v Bamberku, kde byl tento císař pohřben. Bamberk býval ostatně místem, kde se někdy konávaly říšské sněmy. Prostřednictvím patrocinia byla tedy vytvořena další vazba Prahy k říšské ideji, k svatořečenému císaři Jindřichovi, k jeho pohřebnímu místu a k biskupství, nad nímž pražští arcibiskupové získali za Karla IV. právo papežských legátů.

Konečně Karlovým dílem byla další novoměstská fundace Karla IV. – klášter servitů (Ordo Servorum Beatae Virginis) s kostelem P. Marie Na Trávníčku. Ve volbě řádu a s tím souvisejícím mariánským zasvěcením našla vyjádření obzvláštní mariánská úcta pěstovaná Karlem IV. Ta asi mimo jiné vyvěrala i z vidění, které měl Karel IV. v roce 1333 na den Nanebevzetí P. Marie v italském Terenzu.

Tak, jak jsme mohli alespoň v obrysech ukázat, sehrály v utváření posvátné aureoly Karlova novoměstského založení rozhodující úlohu nové kostely a kláštery, jejich patrocinia a relikvie. Výběr patrocinií působí dojmem, že byl hluboce promyšlen – velmi zřetelně v něm zaznívá říšská idea i osobní náklonnosti císařovy.

Ve vizi posvátné Prahy, jak jí utvářel Karel IV., byla Novému Městu pražskému přisouzena významná role. Ale vedle něho se na utváření této posvátnosti podílely i další svatyně a významné stavby Prahy – chrámy a kláštery Starého Města a zejména Pražský hrad a Vyšehrad.

Nemalou pozornost věnoval Karel IV. právě Vyšehradu. K roku 1348, kdy Karel založil Nové Město Pražské, zapsal Beneš Krabice, že „i samotný vrch Vyšehrad obehnal zdí a velice pevnými věžemi a celé to dílo dokončil za dva roky“. Vyšehrad, který ztělesňoval dávnou minulost země, byl uctěn i v Karlově korunovačním řádu tím, že nastávajícím králům byla předepsána jeho návštěva v předvečer korunovace.

Spojnici mezi oběma vltavskými břehy a tedy i mezi Vyšehradem a Pražským hradem tvořil kamenný most, kterému byla v obrazu Karlovy Prahy přisouzena nadmíru významná úloha. V ikonografickém programu staroměstské mostecké věže byla vyjádřena ochrana, jíž se Karel IV. i jeho nástupci těšili u zemských patronů. Architektura a sochařská výzdoba Staroměstské mostecké věže oslavila lucemburskou dynastii a nadmíru zřetelně vyjádřila ideu posvátnosti jejího pozemského panování.

Na levém břehu Vltavy ležící část města byla sevřena novým dodnes z velké části dochovaným opevněním. K roku 1360 zapsal Beneš Krabice z Weitmile, že „císař obehnal vrch Petřín, Strahov a Hradčany velmi pevnými hradbami“.

Velkou pozornost věnoval Karel Pražskému hradu, který se stal jeho hlavní rezidencí. Ve vlastním životopisu píše o svém příjezdu do Čech, že „Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara II. celý sesul až k zemi. Na tom místě jsme dali nově vystavět veliký a krásný palác s velkým nákladem, jak je dnes kolemjdoucím patrno“. Dílo Karlovo na Pražském hradě zmiňuje kronika zbraslavská: „zůstával pak v Praze ve Větším Městě v domě své matky skoro dva měsíce, potom se přestěhoval na Pražský hrad, v němž se až dodnes zdržuje se svým dvorem. Hned tam počal znovu stavěti a zřizovati zřícené budovy královské, které byly dříve před třiceti lety spáleny ohněm a ležely pusté, a s úspěchem i s důmyslnou snahou dokonale obnovovati, jako se čte o králích izraelských…“. Podobně Beneš Krabice uvádí, že Karel po příchodu do Čech z Itálie „.. krátce nato začal stavět dům neboli palác královský na Hradě pražském, dílo neobyčejné a nákladné...“, jinde ve své kronice pak napsal: „Na Pražském hradě také od základů nově vybudoval královský palác, dílo obdivuhodné a nádherné“. Dílo na Pražském hradě zaznamenal ve své kronice i František Pražský: „Prodlévaje potom na Hradě pražském, začal ihned stavět a přestavovat zřícené královské budovy, které vzaly za své před mnoha lety, a s důmyslnou snahou je opravil, tak jako se čte o některých králích izraelských. A v krátké době postavil královský dům, jaký nebyl dříve v tomto království nikdy vídán. Vybudoval ho velmi vysokými náklady podle domu krále francouzského“. K roku 1370 pak Beneš Krabice zapsal: „Téhož roku chtěl náš pan císař ukázat nádheru a slávu svého Českého království, protože se k němu sjížděla knížata, předáci a šlechtici ze všech končin světa. Proto dal dvě věže Pražského královského hradu, jednu na východě a druhou na západě, pokrýt olovem a navrch pozlatit, takže ty věže za jasného počasí zářily a leskly se na velmi velikou vzdálenost“.

Ve svém vlastním životopise zmiňuje Karel, že v roce 1343 „založil sbor kanovníků u Všech svatých v královské kapli Pražského hradu“. Podle kroniky Františka Pražského Karel „povýšil se souhlasem ctihodného otce v Kristu pana Jana, biskupa pražského, a celé kapituly Pražského kostela královskou kapli na Hradě pražském, zasvěcenou k poctě Všech svatých, na kolegiátní kostel, a zřídil tam a ustanovil dvě hodnosti, totiž děkanství a proboštství, jedenáct kanovnických míst a deset služebníků.“ Navíc pak Karel daroval této své fundaci „mnoho svatých relikvií, zlatem, stříbrem a drahými kameny rozmanitě zdobených“. Ve zřízení sboru kanovníků při kapli královského paláce Pražského hradu a obdarování této kaple relikviemi se patrně zračí Karlova vzpomínka na pařížskou Sainte-Chapelle a na významnou úlohu, která relikviím připadla při utváření mýtu posvátnosti pozemské moci francouzských králů.

Nebylo ale druhého stavebního díla, kterému by Karel IV. věnoval tak velikou péči a pozornost, jako pražské katedrále. Už v roce 1341 ustanovil Karlův otec Jan Lucemburský nadání na stavbu nového kostela a na zřízení nových náhrobků sv. Václava a sv. Vojtěcha. Když pak 21. listopadu roku 1344 Arnošt z Pardubic byl vysvěcen na arcibiskupa a přijal pallium, odznak arcibiskupského důstojenství, podle kroniky Beneše Krabice z Weitmile „potom nový pražský arcibiskup, český král Jan a jeho dva synové Karel a Jan a veliké množství prelátů a urozených vyšli z Pražského kostela a přišli na místo vykopané a připravené pro základy. Do tohoto výkopu vstoupili čtyři, totiž arcibiskup, král a dva jeho synové, sestoupili na dno a položili s úctou a zbožností, jaká náleží, první kámen pro stavbu nového kostela. Konečně vystoupili z výkopu radující se, přičemž sbor zpíval s jásotem Te Deum laudamus. Tamtéž český král Jan se souhlasem svých řečených synů dal a daroval pro věčné časy desetinu všech výnosů z urbury Kutné Hory, která měla být vynaložena na stavbu Pražského kostela“. Slavnostní položení základního kamene chóru nové katedrály za účasti krále Jana Lucemburského a jeho synů Karla a Jana je zmíněno i v pamětní desce umístěné původně na pilíři věže, dnes na fasádě Zlaté brány.

Při svatovítském chrámu založil Karel sbor mansionářů. Svým ustanovením určil, že v chrámu sv. Víta má být uložena královská koruna a zde byl také po svém převezení do Prahy uschován říšský poklad. K roku 1353 zapsal kronikář František Pražský, že „v téže době nařídil pan král postavit v Pražském kostele čtyři oltáře a jeden z nich dal zasvětit k poctě svatého Mikuláše“. Podle Beneše Krabice dal sám císař zhotovit mozaiku na jižní bráně katedrály. Na císařův příkaz byly ze starých hrobů přeneseny pozůstatky dávných českých knížat a králů a byly znovu pohřbeny v novém chóru katedrály. Na příkaz císaře byl zhotoven náhrobek krále Přemysla Otakara I., za který bylo zaplaceno mistru Petrovi v roce 1377.

Na svatovítskou katedrálu pamatoval Karel IV. početnými dary relikvií. Velmi dbal o hrob svatého Václava. K roku 1358 Beneš Krabice zaznamenal, že „pan císař, maje zvláštní zbožnou úctu k svatému Václavovi svému hlavnímu ochránci a pomocníku, obložil hlavu tohoto světce ryzím zlatem, zhotovil mu náhrobek z ryzího zlata, vyzdobil ho nejdražšími drahokamy a vybranými kameny a tak ho okrášlil, že se takový náhrobek nenajde na celém světě“. Za přítomnosti císaře vysvětil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi v pražské katedrále kapli svatováclavskou. K roku 1372 zaznamenal Beneš Krabice, že císař po návratu do Prahy „dal vyzdobit kapli svatého Václava v Pražském, kostele malbami, zlatem, drahokamy a vzácnými kameny k poctě Boha a svatého mučedníka Václava, svého ochránce a pomocníka“. Hrob svatého Zikmunda v pražské katedrále dal císař v roce 1368 „podivuhodně ozdobit zlatem a stříbrem“.

Ještě před smrtí Karlovou dospěla výstavba katedrály do úrovně triforia. Jen čtyři oddíly na jeho jižní podélné straně byly patrně dokončeny až po císařově smrti v letech 1379-1380. V nápisu nad bustou císaře Karla IV. osazenou v triforiu po boku chrámové osy jsou vzpomenuty císařovy zásluhy o katedrálu. Karel od samého počátku dbal i o to, aby vedení stavby bylo v dobrých rukou. Podle nápisu v triforiu nad bustou prvního mistra svatovítské huti Matyáše z Arrasu, byl to právě Karel, jenž Matyáše odvedl z Avignonu na toto dílo. Stejně tak po Matyášově smrti povolal Karel IV. k vedení stavby svatovítské katedrály Petra Parléře.Tato Karlova volba byla mimořádně šťastná, protože v čele stavby stanul geniální architekt a patrně i sochař. Na výstavbě katedrály se významně podíleli i dva Karlovi současníci - pražští arcibiskupové Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi. Karel sám nepochybně po celou dobu svého života na stavbu katedrály myslel a unikátní ideový koncept tohoto díla je s ním bytostně spjat. Pražská katedrála tak byla budována jako metropolitní chrám, jako místo uložení pozůstatků zemských patronů sv. Víta, Václava, Zikmunda a Vojtěcha, jako kostel korunovační a také jako pohřebiště českých knížat a králů.

Mimo Prahu v rámci historických hranic českých zemí založil Karel IV. klášter karmelitánů v Tachově a později klášter celestinů na Oybině u Žitavy. Mimo české země zřídil Karel sbor mansionářů v italském Terenzu. V Karlově době začala vyrůstat novostavba chóru dómu v Cáchách, jejíž zahájení snad nebylo bez souvislosti s přízní, jíž Karel IV. Cáchám a památce Karla Velikého prokazoval, informace o tom ale z písemných pramenů nemáme. Karlovým založením byl klášter v údajném rodišti císaře Karla Velikého v Nieder-Ingelheimu na Rýně, Mariánský kostel v Norimberku, klášter s kostelem sv. Doroty, Stanislava a Václava ve Vratislavi, kam byli uvedeni augustiniáni-eremiti od svatého Tomáše na Malé Straně v Praze. Na mnohých stavebních dílech této doby moc Karlova rezonuje (Mühlhausen). Výraznou roli hrály i Karlovy dary relikvií (do Herriedenu, Vratislavi, dolnolužického Luckau atd.), či fundace oltářů (Cáchy).

Doba zakládání měst byla za Karla IV. v zemích České koruny i v Říši dávno pryč. Ale i na tomto poli lze zaznamenat Karlovy počiny. Kromě velkorysého rozšíření Prahy, jaké ve své době nemělo v celé Evropě obdoby, byly Karlem jako komorní město vysazeny západočeské Vary. Listinou vydanou 14. srpna 1370 v Norimberku 1370 Karel obdařil Vary městským právem po vzoru nedalekého Lokte.

Několik obcí ve Francích v tzv. Nových Čechách dostalo od Karla IV. privilegia povyšující na města - Lauf a.d. Pegnitz (23. 8. 1355), Hersbruck (1359-1364), Velden (14. května 1376), Erlangen a vzdálený Heidingsfeld u Würzburgu. Městečko vzniklo i při hradu Rothenbergu. Vedle Laufu prožilo v době Karlově svou zlatou dobu město Sulzbach. Podle Beneše Krabice z Weitmile dal Anně Falcké její otec věnem „...město a kraj Sulzbach s mnoha hrady. A pan Karel, jakmile se naskytla příležitost, koupil tam hrazená města a mnohá městečka, jež dal obehnat velmi pevnými hradbami, totiž Bärnau, Neustadt, Hersberg, Hersbruck a Lauf. ... A vystavěl v té zemi Rottenberk a mnoho jiných přepevných hradů pro České království...“.

Týž Beneš Krabice zapsal k roku 1358, že když tehdy císař přijel do Čech, „postavil na různých místech mnoho hradů a ustanovil v nich své purkrabí, aby pečovali o mír...“. Karlovo stavební dílo vzpomenul ve své kronice i Jan Marignola: „...Tento přeslavný císař Karel také neustal zvelebovat České království, svěřené mu dědičným právem od Boha, nejen hradbami, městy a hrady slavně zbudovanými, jež nepřestával se zdarem stavět ...“.

Ale ještě před příchodem do Čech za svého pobytu v Itálii založil Karel hrad u Luccy. Sám o tom ve vlastním životopise píše: „Poté jsme přešli do Luccy v Toskánsku, připravovali válku proti Florentským a vybudovali jsme krásný hrad s městečkem obehnaným hradbami na vrcholu hory, která je vzdálena deset mil od Luccy směrem k Valdinievole, a dali jsme mu jméno Mons Caroli (Monte Carlo)“.

V Čechách ještě v době vlády Jana Lucemburského, snad na příkaz Karlův vznikl hrad na Dobříši. Na Moravě založil Karel jediný hrad – Tepenec, zvaný též Karlsburg u Olomouce. V době samostatné vlády Karlovy byly v Čechách založeny a zbudovány královské hrady Radyně (Karlskrone) nedaleko do Plzně v západních Čechách, poblíž Hluboké na jihu Čech u Vltavy hrad Karlshaus, hrad v (Karlových) Varech a nedaleko od horního města Kašperské hory hrad Kašperk (Karlsberg). Poblíž toku Berounky ve středních Čechách byl za Karla postaven malý hrádek Karlík. Do doby Karlovy patří i přestavba královského hrad v Litoměřicích. Na území náležejícím tehdy k Čechám, u vesnice Lückendorf v Žitavsku, založil Karel v roce 1356 hrad Karlsfried. Na Ojvíně u Žitavy, kde Karel založil klášter celestinů, byla ještě před fundací kláštera zahájena výstavba císařského domu. K dispozici měl císař i dům v Žitavě. Stavělo se asi i na hradě Königsteinu položeném vysoko nad tokem Labe, kde Karel IV. pobýval v srpnu roku 1359.

Pokud jde o stavby hradů, pak vrcholným počinem Karlovým bylo založení a zbudování Karlštejna. K roku 1348 zapsal Beneš Krabice z Weitmile, že Karel „dal přivézt z Rakous velmi ušlechtilé druhy révy a vysázel je ... pod hradem Karlštejnem, který v té době stavěl“. Podle tzv. Budyšínského rukopisu, který vznikl na konci 16. století a obsahuje opisy a výpisy z nedochované pražské městské pamětní knihy, dne 10. června roku 1348 „Karel císař položil první základy zámku Karlštejna za přítomnosti mnohých vznešených mužů. A pan Arnošt, arcibiskup pražský, položil první kámen do základů, v úterý před Letnicemi. Kterýžto zámek (císař) výborně vystavěl, vyzdobil a nadal.“ Od 5. června 1348 byl Karel IV. ve Znojmě, v Praze je doložen až 17. června. V den uvedený v Budyšínském rukopisu mohl být na Karlštejně jen stěží. Ať už tomu bylo jakkoliv, nemusí být ale pochyby o tom, že v roce 1348 stavba Karlštejna započala. Veliké dílo za sedm let postoupilo natolik, že v roce 1355 tu již Karel IV. pobýval o Všech svatých a ještě 11. listopadu toho roku. Hrad pak sloužil pro příležitostné císařovy pobyty a tady také císař přijímal vzácné hosty.

Na jaře roku 1357 Karel IV. Karlštejn navštívil v doprovodu mnoha církevních a světských hodnostářů. Dne 27. března tu stvrdil založení karlštejnské kapituly listinou, která je významným svědectvím o císařově myšlenkovém světě. Hned za arengou následuje pasáž věnovaná utrpení Kristovu a nástrojům umučení Páně. „Založili jsme ve jménu Krista Spasitele ke chvále a slávě Trojice věčné a zejména nejdobrotivějšího našeho Vykupitele, který se pro naši spásu vtělil a byl umučen, a jeho kříže, ran, hřebu, houby a kopí a spásonosného umučení, jakož i dalších znamení a ke cti veškerého vojska nebeského jsme zbudovali na svém hradu Karlštejně, který jsme od základů jakožto úplně nový postavili a stanovili nazývat jej pro svou trvalejší památku podle svého jména, totiž aby se jmenoval Karlštejn, … dvě kaple, a to jednu ke cti a pod názvem Umučení a oněch znamení, a jinou menší, která s ní téměř souvisí, ke cti slavné a ustavičné Panny, Rodičky Boží Marie…“. Kromě toho je v listině jmenována kaple sv. Mikuláše, kterou císař na Karlštejně nedávno založil.

I potom práce na Karlštejně pokračovaly. Až v roce 1365 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi „... v neděli po svátku Očišťování (9. února) vysvětil větší kapli ve věži hradu Karlštejna. Císař totiž vystavěl tento hrad obdivuhodného díla s velmi pevnými hradbami, jak je dosud vidět, a zřídil v horní věži velkou kapli, jejíž stěny obložil ryzím zlatem a vzácnými kameny a vybavil ji jak ostatky svatých, tak ornáty pro děkana a kapitulu neboli kolegium, které tam zřídil, a vyzdobil ji velice drahocennými malbami. Na celém širém světě není hradu ani kaple tak drahocenného provedení, a právem, neboť v něm císař chová císařské odznaky a poklady celého svého království “.

Dokončena byla tedy již kaple ve velké věži Karlštejna a hrad plně sloužil jako schrána vzácných relikvií, říšského pokladu a říšských insignií. Řada svatyň a svátostiny a ostatky činily z hradu posvátný okrsek, v němž o služby Boží od roku 1357 pečovala zvláštní kapitula. Kdo na Karlštejně prošel do vnitřního hradu, otevírala se před ním cesta stoupající až do nejvýše položené svatyně – nádherné kaple ve velké věži. Tato cesta vedla vzhůru k setkání se světci znázorněnými na obrazech mistra Theodorika a v relikviích přítomnými i fyzicky. Tato cesta hradem nemůže nepřipomenout Jakobův žebřík do nebes, je směřováním k Bohu. Svým duchovním nábojem je podoba Karlštejna zjevem unikátním. Použijeme-li zde básnické metafory, pak idea tohoto hradu a jeho výzdoby je sumou života velkého vladaře, je sumou jeho duchovního vidění universa.

Mimo hranice historických zemí dal Karel IV. zbudovat několik dalších hradů. Tak nedaleko od Norimberku v Laufu a.d. Pegnitz vyrostl hrad, kde císař i několikrát pobýval, v roce 1366 tu dokonce strávil vánoční svátky. Přináležitost k České koruně vyjadřovalo i jméno hradu – Wenzelsburg – Václavský hrad. Socha svatého Václava byla osazena na vstupní věži a v jednom ze sálů hradu byly do jeho stěn vytesány erby reprezentující knížata, církevní instituce, význačná města a šlechtické rody České koruny (je tu zastoupen i znak hrabství Sulzbach, markrabství budyšínského, purkrabí magdeburských a lantkrabat z Leuchtenberka). V tzv. Nových Čechách byl za Karla IV. nově budován hrad Rothenberg, kde Karel IV. založil kostel zasvěcený svatému Václavu. U městečka Pegnitz byl v roce 1358 nebo krátce před tím postaven hrad pojmenovaný „Beheimstein“- Český kámen, který už svým jménem tak zvěstoval náležitost k České koruně.

Ve Vratislavi, kam přijížděl Jan Lucemburský i Karel IV., převzali Lucemburkové starší knížecí hrad na levém břehu řeky Odry. Pro potřeby českých králů byl přestavěn i dům ležící oproti radnici na východní straně hlavního vratislavského náměstí. Ve slezském Namysłowě, kde se Karel IV. 22. listopadu 1348 setkal s polským králem Kazimírem, v listině vydané zde 2. února 1359 inkorporovaném do České koruny, dal Karel IV. přestavět tamní hrad. Velký sál v patře tamního paláce se otevírá do drobné kaple s klenbou, kde je ve svorníku dodnes reliéf dvouocasého českého lva. Ve Fojtlandu začal Karel IV. upevňovat svůj vliv od konce 50. let 14. století. K roku 1369 uvádí Beneš Krabice z Weitmile, že tam v té době císař „pro české království zakoupil mnoho velmi pevných hradů“. Za Karla IV. byl přestavován hrad v Mylau, kde je dosud zachována kamenná deska s reliéfem dvouocasého českého lva. Nad branou (tzv. Martkttor) bývalo torzo rytířské figury, snad tu mohlo jít o postavu sv. Václava. Jako analogie se nabízí svatováclavská figura nad branou hradu v Laufu, v jejíž blízkosti byla obdobně osazena deska s českým lvem.

S fundátorským dílem Karla IV. se setkáváme i v nově získané Dolní Lužici. Podle zápisu Beneše Krabice vztahujícímu se k roku 1370: „...pan císař koupil v lužické zemi jakési městečko ležící na řece Odře blízko města Frankfurtu, kteréžto městečko se v jejich jazyce jmenuje Fürstenberg, a vystavěl tam na břehu uvedené řeky velmi pevný hrad, to městečko opevnil a přes řeku postavil most. Tímto činem byla velice pobouřena knížata a mocní oněch krajů. Aby se pak tato práce zdařila, zdržel se tam pan císař téměř po celé jaro...“.

V Dolní Lužici a v marce braniborské vznikala monumentální stavební díla na řadě míst – tak vyrůstal nový chrám v dolnolužickém městě Luckau, kam Karel IV. daroval relikvii hlavy sv. Paulina. Monumentální výraz nalezla i vláda Karla IV. nad Frankfurtem nad Odrou, kde na severní straně kostela byl zřízen portál, nad nímž byly v kruhových polích osazeny znaky Říše, českého království a braniborské marky. Nejvíce si ale Karel IV. oblíbil Tangermünde položené severně od Magdeburku na levém břehu Labe. Toto místo navštívil císař poprvé v roce 1373. V následujících letech byl na břehu Labe mimo obvod městských hradeb budován císařský hrad. Ve městě samotném bylo zesilováno a budováno opevnění a probíhala intenzivně výstavba kostela sv. Štěpána. V roce 1377 zřídil Karel IV. na hradu v Tangermünde kolegiátní kapitulu, tak jak to dříve učinil u Všech svatých na Pražském hradě a na Karlštejně. Už z toho je zjevné, jak velký význam Karel IV. tomuto místu na Labi připisoval. Nové kapitule byla podřízena i správa farního kostela sv. Štěpána, která byla odejmuta proboštství ve Stendalu. V Tangermünde Karel IV.v posledních letech svého života často pobýval. Tangermünde je dokonce označeno v těch dobách jako „domicilium principale“. Odtud také na začátku listopadu 1377 vyjel na poslední dlouhou cestu svého života do Francie.

V krajích připojených k České koruně – ve Slezsku, v Horní a Dolní Lužici, v Karlově teritoriu ve Francích označovaném v historické literatuře někdy jako tzv. Nové Čechy, v braniborské marce a také na některých místech v Říši, vyznačovaly vliv a moc Karlovu nejen monumentální stavby, ale i zavádění úcty k českému patronu sv. Václavovi. Na řadě míst také přichází erbovní znamení českého lva na stavbách i na pečetích některých měst - v Norimberku, na mnoha místech v tzv. Nových Čechách, ve slezské Vratislavi, v Namysłowě, ve Frankfurtu nad Odrou atd.

V některých Karlových fundacích a monumentech zaznívá reprezentace vladařské moci nadmíru výrazně. Platí to o pražské katedrále sv. Víta, o hradu Karlštejnu, Mariánském kostele v Norimberku, či o hradu v Tangermünde. Ceremoniální ukazování vladařských svátostnin vyžadovalo náležitý rámec a prostor. Z této potřeby vychází patrně řešení západní části kostela P.Marie v Norimberku, kde se terasa nad předsíní přístupná z panovnické empory obrací do velkého prostoru nově vytyčeného tržiště. Podobně i velkoryse rozvržená plocha Dobytčího trhu (dnešního Karlova náměstí) v Praze byla tak pravděpodobně vytyčena proto, že se počítalo s velkým shromážděním lidu ve dnech, kdy byly na Novém Městě Pražském ukazovány svátostniny, které byly součástí říšského pokladu.

Součástí Karlovy zakladatelské „politiky“ byla i panovníkova osobní účast na pokládání základního kamene nových děl. Spolu se svým otcem, bratrem Janem a arcibiskupem Arnoštem z Pardubic byl přítomen při položení prvního kamene nové pražské katedrály. Tak vlastní rukou položil 26. března 1348 první kámen Nového města Pražského a v roce 1357 ke stavbě nového pražského mostu. Stejně tak se Karel v řadě případů zúčastnil obřadu svěcení, který byl vykonáván po završení významné stavební etapy či po dokončení díla a započetí bohoslužeb v nové chrámové stavbě. V roce 1367 na svátek sv. Kateřiny se Karel IV. zúčastnil svěcení jím založeného kláštera sv. Kateřiny na Novém Městě Pražském a v témže roce byl přítomen vysvěcení svatováclavské kaple pražské katedrály. V roce 1371 se účastnil svěcení kostela sv. Jiljí na Starém Městě Pražském, v následujícím roce pak byl císař v přítomnosti mnoha hodnostářů při svěcení kostela jím založeného kláštera slovanských benediktinů v Emauzích na Novém Městě Pražském.

Moc vladaře nevyjadřovaly jen stavební monumenty a umělecká díla, mince nebo pečeti, ale i okázale panovníkovo vystupování při různých, zejména slavnostních příležitostech, popřípadě i již zmíněné ukazování symbolů panovnické moci a příslušných relikvií. Víme, že v některých případech takové události probíhaly velmi ceremoniálním způsobem, tak aby postavení vladaře bylo vždy náležitě prezentováno. Císař a jeho rádci nepochybně o ceremoniální průběh všech takových událostí zjevně velmi dbali. Přímo o tom vypovídá s Karlovou účastí sepsaný korunovační řád českých králů, Karlem sestavený obřad ukazování svatých ostatků či na říšském sněmu v Norimberku a v Metách přijatá ustanovení tzv. Zlaté buly Karlovy. Nepřímo pak o tom vydávají svědectví dobová vylíčení některých slavnostních událostí z doby Karlovy vlády.

V průběhu života vladaře byla vždy mezníkem korunovace a s ní spjatý obřad pomazání. Teprve tento posvátný obřad dodával středověkému panovníkovi plnou vladařskou legitimitu. Karel IV. sám zažil v roce 1328 okázalost panovnického pohřbu po smrti francouzského krále Karla IV. a korunovační obřad Filipa VI. (1328-1350). Později přijel do Uher vyjádřit soustrast k úmrtí krále Karla Roberta († 1342) a zúčastnil se korunovace jeho nástupce Ludvíka Velikého (21. 7. 1342).

Sám byl Karel IV. poprvé korunován kolínským arcibiskupem Walramem z Jülichu na římského krále 26. listopadu roku 1346 v chrámu sv. Cassiana v Bonnu, protože tradiční místo korunovací Cáchy mu nebylo dostupné. Slova o posvátném charakteru tohoto aktu zazněla mnohem později nad císařovou rakví v katedrále sv. Víta v Praze z úst pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi: „ ... byl pomazán svatým olejem na způsob králů. Odtud žalm 88,21: Nalezl jsem Davida, služebníka svého, olejem svatým pomazal jsem ho. … byl postaven v čelo svaté říše římské, které nemá být postaven v čelo nikdo, leč kdo není mocný svatými ctnostmi a velikostí…“. Podruhé byl Karel korunován jako český král na podzim roku 1347. Souhlas k tomu, aby takovou korunovaci mohl vykonat pražský arcibiskup, udělil papež Klement VI. bulou vydanou v Avignonu 5. května 1344. Na vyžádání Karla IV. vydal Klement VI. 6. května 1346 zvláštní bulu, v níž byl stanoven způsob uložení a použití královské koruny. Nejpřísnější tresty byly touto bulou uvaleny na ty, kdo by korunu zcizili, dali do zástavy nebo zneužili.

V té době již byla patrně koruna v té podobě, jak jí známe, připravena. V jejím samotném středu, v místě kde dosahují oblouky kamár svého vrcholu a protínají se, byl osazen křížek, který slouží jako schrána vzácné relikvie – trnu z Kristovy koruny. Na křížku je vyryt nápis + HIC+EST+SPINA – DE CORONA – DOMINI. Koruna Kristova chovaná od doby francouzského krále Ludvíka IX. Svatého v pařížské Sainte-Chapelle patřila k nejvzácnějším relikviím celého křesťanského světa. Ostatek trnu dodával české královské koruně ráz výjimečné posvátnosti, která se přenášela i na jejího trvalého vlastníka – svatého Václava i dočasného pozemského vladaře, jenž i tímto prostřednictvím vstupoval do vztahu s Kristem – králem králů.

Většinou se soudilo, že před vlastním korunovačním obřadem byl sepsán za výrazné účasti Karlovy i korunovační řád. Jistoty tu však není, nelze vyloučit, že jeho text vznikl až později. Den před korunovací 1. září 1347 vydal Karel IV. listinu s ustanovením, že právo pomazat a korunovat českého krále má pražský arcibiskup. Řadou těchto kroků tak byl tak zajištěn jak ceremoniální průběh celého obřadu, tak především jeho posvátný charakter.

Korunovace na českého krále se odehrála 2. září 1347. V předvečer korunovačního obřadu patrně jel Karel na Vyšehrad, aby naplnil tradiční povinnost, o níž vypráví kronika Pulkavova sepsaná pod panovníkovým patronátem. Podle jejího líčení, když Přemysl Oráč, praotec rodu Přemyslovců přijel na Vyšehrad, na dotaz, proč s sebou přivezl střevíce a mošnu z lýčí, odpověděl slovy: „Chci je nechat uchovat na věčné časy na hradě Vyšehradě, pokud neztrouchnivějí, aby moji potomci viděli, že byli posazeni na knížecí trůn z chudoby, aby nezpychli, protože pyšní bývají po zásluze ponižováni a nízcí pro ctnost povyšováni“. Střevíce jsou až do dnešního dne velmi pečlivě chovány v kostele vyšehradském. V předvečer korunovace českých králů totiž kanovníci a preláti jdou v procesí vstříc budoucímu králi, ukážou mu střevíce a položí mu mošnu na ramena, aby (králové) měli na paměti, že pocházejí z chudoby a aby nikdy nezpychli“. Zpráva o tom, že na Vyšehradě byly chovány střevíce a mošna Přemysla Oráče je však o mnoho starší. Přináší jí už kronikář Kosmas († 1125). Ony střevíce a mošnu zmiňuje i italský minorita Tomáš z Pávie, který za Přemysla Otakara II. navštívil Prahu a mošna se mihne i ve vyprávění kronikáře Dalimila o povolání Přemysla Oráče.

O vlastní korunovaci přináší následující svědectví kronika Františka Pražského: *„Když (Karel) podrobil své protivníky v zemi tyrolské a získal přemnoho hradů a pevností, vrátil se z Tridentu do Prahy a dříve než vystoupil k vrcholu císařského majestátu, chtěl být korunován na českého krále. Jakmile bylo připraveno a opatřeno všechno potřebné ke konání tak velkolepé a slavné hostiny a byly vyřízeny všechny záležitosti spojené s touto okázalou slavností, byl pak korunován onou korunou, jíž měl být korunován za otcova života a na niž vynaložil mnoho tisíc hřiven. A protože ji věnoval Bohu a svatému Václavovi, v touze po spáse duše své a svých nástupců a rozšíření prospěchu Pražského kostela ustanovil, aby králové, jeho nástupci byli korunováni touto korunou, aby každý z nich daroval řečenému kostelu dvě stě hřiven, za něž má být pánům kanovníkům a ostatním mansionářům rovným dílem napřed přichystán plat, a aby za ně byly o výročních dnech smrti uvedených králů velkolepě slouženy zádušní bohoslužby. A to bylo na naléhání pana krále pevně potvrzeno papežským listem.

A tak by pan král s paní Blankou, svou manželkou, léta Páně 1347, o nejbližší neděli před Narozením blahoslavené Marie Panny v Kostele pražském při slavné mši panem arcibiskupem pražským za přispění mnoha biskupů korunován. Přítomno bylo mnoho knížat, velmožů a pánů, kteří přišli na tuto slavnost z různých částí světa a jež pan král poručil obsloužit vším potřebným.“*

I byl na Novém trhu Většího Města pražského postaven jakoby nesmírně veliký dům, uvnitř i vně honosně ozdobený různými vzácnými a hedvábnými sukny, protkávanými zlatem, v němž pan král a královna v královské výstroji slavili s řečenými knížaty a všemi příchozími svou korunovační hostinu, a u stolu byli jeden každý hojně a štědře obslouženi.

I nastala radost a veliké veselí všech, kteří blahopřáli tak slavnému panovníkovi. Potom líbezně zněl zvuk trubek a různých hudebních nástrojů, nato se konala různá cvičení, přinášející potěšení lidské mysli, a tak plynul celý den ve veliké radosti. Pan král potom štědře udělil mnoho nádherných darů jak cizincům, tak domácím, kteří byli přítomni uvedené slavnosti.

U příležitosti korunovace pronesl kázání Mikuláš z Loun. Kronika Beneše Krabice zprávu o korunovaci doplňuje slovy: „Král pak daroval korunu, jíž sám byl korunován, svatému Václavu, aby byla v určených dnech v Pražském kostele vkládána na jeho hlavu, a ustanovil, že všichni čeští králové, jeho nástupci, mají být korunováni touto korunou a mají jí užívat jen v den své korunovace a týž den jí uložit na noc do pražské sakristie, a to pod trestem vyobcování z církve, který by pro to vynesl pan papež. Týž král také stanovil a stvrdil svými listy, že každý z jeho nástupců, kdo bude v budoucnu korunován touto korunou, má zaplatit pražské kapitule za propůjčení řečené koruny tři sta kop, jež mají být vynaloženy ve prospěch kostela a kapituly. Téhož roku, následující den po zmíněné již korunovaci, založil král Karel nový klášter u brány svatého Havla, umístil v něm bratry karmelitány a daroval jim stavení, která byla postavena pro královskou hostinu. Oni si z nich udělali dřevěný kostel a jiná zařízení nezbytná pro jejich činnost“.

Fundace kláštera karmelitánů s kostelem P. Marie Sněžné (v místě nynějšího Jungmannova náměstí) byla tedy bezprostředně spjata s Karlovou korunovací. V tom je tento akt obdobný počinu Karlova děda z matčiny strany českého krále Václava II., jenž den po své korunovaci položil základní kámen k budování chrámu v jím založeném cisterciáckém opatství Aula Regia/Síň královská na Zbraslavi.

Potřetí byl Karel korunován v Cáchách 25. července 1349. Tentokrát to byla jeho druhá korunovace římským králem. Obřad byl opakován proto, že předchozí korunovace byla uskutečněna v Bonnu, na místě, které nebylo pro tento akt obvyklé a legitimní. Protože kolínský arcibiskup, jemuž vykonání tohoto obřadu tradičně příslušelo, byl těžce nemocný, provedl cášskou korunovaci Karlův strýc Balduin Lucemburský. Druhý den po Karlovi byla jako římská královna korunována i jeho druhá manželka Anna Falcká. Ta byla pak jako královna česká korunována v Praze v chrámu sv. Víta prvního listopadu 1349. Anna Falcká však na začátku února roku 1353 zemřela a tak se poté, co se Karel potřetí oženil s Annou Svídnickou konala ve svatovítském chrámu 28. července 1353 další korunovace, tentokrát třetí Karlovy manželky. Jako římská královna byla Anna Svídnická korunována v Cáchách 9. února 1354.

Vrcholu mocenské pyramidy dosáhl Karel svou císařskou korunovací v Římě. Během cesty do Říma byl Karel korunován na svátek svatých Tří králů (6. ledna) roku 1355 v chrámu sv. Ambrože v Miláně železnou korunou lombardských (italských) králů. Dne 2. dubna 1355 dorazil Karel na vrch Monte Mario před Římem, kde zanechal svůj početný doprovod a odebral se jako poutník do Říma. Slavnostně vjel do města až v den korunovace 5. dubna. Před chrámem sv. Petra ho přivítal římský klérus a senátoři. Ve svatopetrské bazilice pak Karel odevzdal obětní dar a v kapli P. Marie ve věži složil korunovační přísahu a sliby, k nimž se zavázal už papeži Klementovi VI. Tady byl také Karel přijat do řad svatopetrských kanovníků. Před oltářem sv. Mořice byli pak Karel a jeho manželka pomazáni posvátným olejem a pak odvedeni na trůny po stranách trůnu papežského, kde zasedl celebrující kardinál. Během mše, kterou kardinál Pierre de Colombiers sloužil, byli odvedeni k hlavnímu svatopetrskému oltáři a tady byla na Karlovu hlavu vložena mitra a koruna a byly mu předány insignie vladařské moci, následně pak byla korunována Anna Svídnická. Dále během obřadu Karel i jeho žena na znamení pokory sňali odznaky své hodnosti a složili u hlavního oltáře obětní dary. Po návratu na trůn zasedli opět v plném majestátu. Z pozdějšího líčení Beneše Krabice z Weitmile zaznívá, jak celý obřad zapůsobil na české členy Karlova doprovodu: „Nesmírná radost a nevyslovitelný jásot naplnil tehdy všechen český národ, jenž viděl svého krále na vysokém trůně a korunovaného císařskou korunou. Všichni volali Kyrie eleison a zpívali Te Deum laudamus“.

Karel sám se zúčastnil dvou po sobě následujících korunovací v roce 1363. Na den sv. Víta 15. června arcibiskup Arnošt z Pardubic korunoval v chrámu sv. Víta v Praze tehdy dvou a půlletého Karlova prvorozeného syna Václava jako českého krále. O dva dny později pak byla na témže místě jako česká královna korunována čtvrtá Karlova manželka Alžběta Pomořanská.

Samotný Karel IV. byl korunován v chrámu sv. Trophima v Arles jako král Arelatu. Obřad provedl arleský arcibiskup Guillaume de la Garde 4. června 1365. Naposledy zde byl před Karlem IV. korunován 30. července 1178 císař Friedrich Barbarossa. V Arles byl Karel IV. korunován pošesté a naposledy.

Sám ještě korunovační obřad zažil po boku své manželky Alžběty Pomořanské, když byla na svátek Všech svatých 1. listopadu 1368 v chrámu sv. Petra v Římě korunována jako císařovna. Poslední korunovace, na níž byl Karel IV. přítomen, byla korunovace jeho prvorozeného syna Václava jako římského krále. Dne 6. července 1376 vykonal tento obřad v Cáchách kolínský arcibiskup Friedrich von Saarwerden (1370-1414).

V celých dějinách evropského středověku se nenalezne druhý panovník, jenž by za svůj život tolikrát prošel obřadem korunovace, jako právě Karel IV. a který by byl účasten při tak velkém počtu dalších korunovací.

Vedle korunovací byla řada dalších příležitostí, při nichž se panovník mohl ukázat v plném vladařském majestátu a dát tak najevo přítomnost své vlády. Takovou událostí byly říšské sněmy. Dobře jsme informováni o průběhu sněmu v Metách na přelomu let 1356 a 1357. Velkolepě byl uspořádán už příjezd císařův do města a okázale byl v Metách oslaven svátek Narození Páně. Po slavné mši následovala hostina, při níž u císařovy tabule vykonali službu nejvyšší hodnostáři Říše.

S velkou nádherou byl inscenován příjezd císařův a jeho slavnostní přivítání na mnoha místech – tak jsme o tom mimo jiné zpraveni v případě Met (1356). Okázalý byl i vjezd Karlova dědice a nástupce mladého Václava IV. na říšský sněm v Norimberku v srpnu roku 1370: „…nejjasnější kníže Václav IV., král český, byv povolán svým otcem, panem císařem, k císařskému dvoru do Norimberka, přitáhl do toho města s velikým množstvím svého vojska a při svém vjezdu dal podle obyčeje svých předků, někdejších českých knížat a králů, zapálit na dvou místech mohutný oheň, aby všichni věděli o příchodu českého krále. Česká knížata a králové mají totiž odpradávna (obyčej), že povoláni k císařskému dvoru, přicházejí v plameni a v ohni. Proto také nosili za starodávna černou orlici v plameni ohně na bílém poli, což je dodnes znak české země“.

K nejrůznějším příležitostem – tak mimo jiné při korunovacích, zasedáních sněmu ad. byly Karlem pořádány velkolepé hostiny, kde hrál mimořádnou roli dvorský ceremoniál. S okázalostí dával císař najevo i výkon své soudní pravomoci. I rodové události Lucemburského domu, když se císař ženil, když se narodily a křtily jeho děti, jejich zásnuby a sňatky byly podnětem ke slavnostem, při nichž byla rozvinuta nádhera a dvorský ceremoniál. Velkolepě byly v dubnu roku 1361 uspořádána křtiny Karlova syna a následníka Václava v Norimberku. Výrazem císařovy radosti bylo zjevně i to, že do Norimberka byl tehdy z Čech přivezen říšský poklad a jeho posvátné předměty a relikvie byly ukazovány z kostela P. Marie.

Císař se ve svém majestátu objevoval i u příležitosti významných církevních svátků. Tak v roce 1355 slavil Karel IV. poprvé jako císař Vánoce v Norimberku. Při oficiu na svátek Narození Páně oděn do roucha jáhna s taseným mečem v ruce pronesl slova evangelia „Exiit edictum a caesare Augusto“. Tímto prastarým zvykem pocházejícím snad z doby Karla Velikého a užívaným za Otonské dynastie tu byl okázale manifestován císařský majestát. Císař tu vystupuje jako nástupce Augustův a taseným mečem dává najevo, že je ochráncem a záštitou míru a spravedlnosti. V následujícím roce v Metách se na svátek Narození Páně odehrál velkolepý ceremoniál. Při oficiu tu četl císař „oděný do císařských odznaků ... evangelium Vyšlo poručení od císaře Augusta“.

Svědectví o tom, jak Karel IV. se svým dvorem slavil Velikonoce, zaznamenal k roku 1371 Beneš Krabice z Weitmile. Slavnostní mši na hlavní velikonoční svátek sloužil papežův vyslanec alexandrijský patriarcha Jan. „Byl jí tam přítomný pan císař v císařském majestátu, ozdobený císařskými odznaky, a s panem císařem byli jeho syn Václav, český král, podobně ve svém královském majestátu, dále přejasný kníže Václav, vévoda saský, říšský arcimaršálek, přisluhující císařskému majestátu podle svých úřadů“. Přítomna byla řada světských a církevních hodnostářů, mezi jiným vyslanec uherského krále arcibiskup z Ostřihomi a vyslanec francouzského krále Karla V. pařížský biskup Aimeri de Maignac.

Mnohé události byly načasovány tak, aby se odehrávaly právě v době významných církevních svátků – o Vánocích, Velikonocích, o svátcích svatodušních, na den Zjevení Páně, na Květnou neděli, svátek Všech svatých, popřípadě na den, kdy se slavila památka českých patronů, jmenovitě sv. Václava a sv. Víta, či světců, kteří se u Karla IV. těšili velké úctě – tak na den sv. Kateřiny a také na svátky Mariánské. Církevní obřady se svou slavnostní liturgií stávaly nedílnou součástí reprezentace vladařského majestátu. K utváření glorioly jeho posvátnosti tu přispívala přítomnost církevních hodnostářů.

Při všech těchto příležitostech byl v Praze, v Norimberku, v Cáchách a na mnoha jiných místech prezentován vladařský majestát, jehož „všudypřítomnost“ se všem přítomným měla vtisknout do paměti. Tato prezentace panovníkova nepochybně hrála nemalou roli v budování ideové báze pozemské vlády a nemusí být pochyb o tom, že měla dopad i praktický a to přesto, že faktická realita výkonu císařovy vlády byla často vzdálena gloriole vytvářené touto reprezentací. Jejího významu, smyslu a účinnosti si byl Karel IV. zjevně nadmíru dobře vědomý.

Dne 11. listopadu roku 1377 vyrazil Karel IV. s početným doprovodem z Tangermünde na dlouhou cestu do Francie. Dvacátého prosince dorazil do Cambrai, tehdy posledního říšského města před hranicemi Francie, kde zůstal i přes Vánoční svátky. Byl totiž upozorněn francouzskou stranou na to, že by na Boží hod Vánoční nemohl na francouzské půdě dostát tradičnímu zvyku, kdy císař v plném majestátu při slavnostní bohoslužbě předčítá evangelijní text „Vyšlo poručení od císaře Augusta“. Od tohoto okamžiku lze v průběhu celé císařovy cesty sledovat, že přijetí císaře ve Francii bylo sice velkolepé, ale na druhé straně francouzští hostitelé do důsledku dbali o to, aby v ceremoniálním průběhu celé cesty nenastala situace, která by v nejmenším mohla naznačovat na nadřazené postavení císaře.

Ve Francii a jmenovitě v Paříži byl císař Karel IV. spolu se svým synem Václavem a početným doprovodem hostem francouzského krále Karla V., syna Jana II. Dobrého a Bony (Guty) Lucemburské, dcery císařova otce Jana. O této cestě přináší podrobné zpravodajství Velké kroniky francouzské. Dovídáme se tu mnohé o dvorském ceremoniálu, o životním stylu dvora, o stavbách, v jejichž rámci se život dvora odehrával i o luxusních uměleckých dílech, která významným způsobem spoluutvářela skvostný rámec dvorského prostředí a patřila k jeho podstatným atributům.

I z oficiálního francouzského zpravodajství zaznívá niterné osobní přání starého a těžce nemocného císaře – totiž dotknout se ještě časů, kdy ve svém mládí pobýval ve Francii. Tak se dal donést v Saint-Denis k hrobům francouzských králů a královen, s nimiž se kdysi osobně znal, a za jejichž let ve Francii pobýval. Byly to ostatně královské hroby v Saint-Denis, které ho inspirovaly, když uvažoval o nových náhrobcích českých vladařů v pražské katedrále. V Paříži byl ubytován v Palais de la Cité – i toto královské sídlo dobře znal a po jeho vzoru, jak vypráví český kronikář, dal upravovat Pražský hrad. V předvečer svátku svatých Tří králů a v den tohoto svátku navštívil Sainte-Chapelle a prohlédl si a uctil v ní uchovávané relikvie. I zde se vrátil po mnoha letech na místo, které na něj kdysi tak mocně zapůsobilo a inspirovalo ho jak v touze po shromažďování svatých ostatků, tak i k významným počinům objednavatelským. „Jako v slzách konal tam dlouze svou modlitbu s velikou pobožností“ vypráví francouzská kronika.

Setkáním s představiteli pařížské univerzity si Karel IV. patrně připomněl duchovní prostředí pařížské univerzity. Dojemná byla jiná událost – setkání císařovo s vévodkyní z Bourbonu, sestrou jeho první manželky Blanky z Valois v paláci v Saint-Pol. „Když stanuli jeden vedle druhého, počal Císař tak silně plakat a řečená vévodkyně také, že to byla velmi žalostná podívaná“ – vypráví kronikář.

Všechno působí dojmem, že císař se chtěl setkat s lety svého mládí prožitými ve Francii, že si chtěl znovu připomenout vše, co na něho tehdy zapůsobilo, co si nesl ve vzpomínkách celým svým životem a co ho namnoze inspirovalo k jeho velkým počinům. O tom, co budoucího císaře v době jeho mládí za francouzského pobytu tak zaujalo, nemáme z té doby žádné výpovědi. Jde na to ale zpětně soudit ze svědectví o řadu desetiletí pozdějšího, z popisu císařovy cesty do Francie na začátku roku 1378. I proto je tento text pro poznání inspirativních zdrojů císařova duchovního světa a jeho dvorského umění tak důležitý – z některých jeho partií totiž v jistém smyslu nepřímo, mezi řádky, zaznívá zpětná rekapitulace císařova francouzského mládí.

V líčení císařovy cesty do Francie ve Velkých kronikách francouzských je ale nápadný ještě jeden akcent. Francouzský král Karel V. během těchto dnů výrazným způsobem manifestoval neodvislost francouzské královské moci od jakýchkoliv nároků moci císařské. A svoje výlučné postavení demonstroval i prostřednictvím architektury a uměleckých děl. Proto byla místa, která císař navštívil „velmi bohatě ozdobena a upravena“, ať už to byl Palais de la Cité, Sainte-Chapelle, Louvre, palác v Saint-Pol, hrad ve Vincennes a palác v Beauté. Francouzský král Karel V. císařovi, jeho synovi a jejich doprovodu sám ukázal, případně dal ukázat své nové rezidence – jmenovitě je to zmíněno u nové budovy v Louvru a u donjonu hradu ve Vincennes. Obdiv hostů platil i paláci v Beauté a totéž platí bezpochyby i o paláci v Saint-Pol. Císař neváhal zjevně vyjádřit svůj obdiv a to bezpochyby velmi lichotilo hostiteli, francouzskému králi Karlovi V., který se o novou podobu těchto rezidencí zasloužil. Tady všude měl tedy císař a spolu s ním i jeho syn Václav IV. a jejich doprovod příležitost setkat se s novým francouzským dvorským uměním – s architekturou, díly sochařskými, monumentálními malbami, nástěnnými koberci, iluminovanými kodexy i exkluzivními díly zlatnickými. A není tedy nijak náhodné, že reflexe francouzského umění intenzivně je zřetelná i v pražském dvorském umění poslední čtvrtiny 14. a raného 15. století.

Z oficiálního vyprávění francouzského kronikáře zazní i jeden povahový rys císaře. Na několika místech je výslovně vzpomenuto, jak císař nešetřil slovy uznání k novým stavbám krále Karla V. Na císařovo přání mu na příkaz francouzského krále přinesl zlatník Hennequin ukázat korunu a císař ji „prohlížel s velikou zálibou, držel ji a zkoumal velmi dlouze, maje v tom veliké potěšení“. Toto písemné svědectví zřetelně vypovídá o tom, jak císař doslova znalecky zkoumal a obdivoval umělecká díla.

Veliké setkání mocných tohoto světa v lednu 1378 bylo zároveň setkáním největších fundátorů a objednavatelů uměleckých děl své doby v celé kontinentální západokřesťanské Evropě. K nim patřil císař Karel IV., do jejich řady se zařadil i císařův syn Václav IV. Hostitel – francouzský král Karel V. ve středověkých dějinách Francie patřil k nejpozoruhodnějším stavebníkům a objednavatelům uměleckých děl. Setkání byly ale přítomny i další z tohoto zorného úhlu významné osobnosti: syn francouzského krále, dauphin a budoucí král Karel VI., dále bratři francouzského krále Karla V. - Jean vévoda z Berry a Philippe le Hardi, vévoda burgundský, od roku 1369 ženatý s Marguerite Flanderskou a konečně bratr francouzské královny vévoda z Bourbonu. V lednu 1378 se tedy ve Francii setkala elita stavebníků a objednavatelů uměleckých děl – osobnosti, s jejichž jmény byly spjaty význačné dvorské kultury. Vzájemné vazby mezi nimi patří k nejpoutavějším rysům evropského umění v poslední třetině 14. a na začátku 15. století - v době tzv. „internacionálního“, či „krásného“ slohu.

Celá cesta od odjezdu z Tangermünde až do příjezdu do Prahy trvala bezmála pět měsíců. Císaři již byly do konce života vyměřeny jen měsíce. Dne 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce císař po předcházející nemoci na Pražském hradě zemřel. Zatímco na Pražském hradě vládla atmosféra smutku a tísně, hodinu po té, co život vyprchal z císařova těla, vypuknul dole pod hradem veliký požár, který zničil sídlo řádu křížovníků s červenou hvězdou na pravobřežním konci pražského mostu.

V následujících dnech se Praha stala jevištěm velkolepého pohřebního ceremoniálu. Po té, co bylo tělo zemřelého císaře vystaveno jedenáct dnů v sále Pražského hradu, bylo dvanáctý den neseno k mostu přes Vltavu a po něm ke kostelu sv. Klimenta, dál k radnici Nového Města Pražského a ke klášteru v Emauzích a na Vyšehrad, kde bylo vystaveno přes noc. Další den bylo neseno do kostela sv. Jakuba na Starém Městě a pak přes most do kostela Panny Marie Pod řetězem řádu johanitů. Na konec pak bylo 15. prosince přeneseno na Pražský hrad do chrámu sv. Víta. Tato dlouhá cesta z Pražského hradu na Vyšehrad a pak zpět do katedrály sv. Víta nemůže nepřipomenout korunovační ceremoniál, v němž byla pouť na Vyšehrad předepsána. Mrtvé tělo císařovo tak ještě jednou projelo místy, kde bylo pod jeho patronací tolik vykonáno. Jakoby tak císař po své smrti naposledy měl příležitost přehlédnout své veliké dílo.

Nad rakví císařovou v katedrále sv. Víta v den pohřbu zazněly promluvy, které pronesl druhý pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi a mistr Vojtěch Raňkův z Ježova. Arcibiskup ve svém kázání mimo jiné přirovnal Karla IV. k biblickému králi Šalamounovi: „Onen byl králem, tento císařem, onen vládl národu izraelskému, tento veškerému lidu celého světa a církve izraelské, ale také všech pohanů a určoval hranice světa. Onen válčil moudrostí, tento moudrostí bez válek upevňoval mír. Onen stavěl chrám boží, tento vyzdoboval chrám boží lesklým zlatem, drahokamy a cennými kameny… Náš panovník, měl moudrost přímo do Pána nad své společníky: neboť velikým jej učinil v Izraeli a dal mu vítězství Hospodin všemohoucí. Nesmrtelná je tedy jeho památka, protože je známa u Boha i u lidí“. Druhý řečník mistr Vojtěch Raňkův o Karlovi IV. mluvil jako o druhém Konstantinovi. Toto přirovnání bylo skutečně případné, protože tento římský císař, který povolil křesťanství, založil a budoval Konstantinopol jako druhý Řím a stavěl velkolepé křesťanské chrámy. Karel IV. svými činy kráčel v Konstantinových stopách. V kázání mistra Vojtěcha byl Karel označen jako „nepohnutelný sloup státu“ a jako „Otec vlasti“, jak byli počínaje Augustem nazýváni císaři staré říše římské.

K řečenému snad lze dodat, že v osobě Karla IV. stanul na českém i říšském trůnu panovník, jenž si byl plně vědom své osudové úlohy. Byl osobností výjimečného duchovního rozměru. Jeho duchovní kreativita a vizionářství byly provázeny věcnou střízlivostí a praktickým rozmyslem. Díky vzácnému spojení těchto vlastností byl schopen přeměňovat vize v činy. I proto mu patří nanejvýš čestné místo nejen v dějinách České koruny, ale i v historii Svaté říše římské a celé Evropy.