Historie křížení Homo sapiens košatí

Rozmach genetiky sice zatím nezměnil medicínu, ale už zásadně změnil náš pohled na lidské dějiny. Ukazuje se, že naše minulost je až nečekaně pestrá. Naši předkové se několikrát zkřížili s jinými druhy lidí a z těchto „poklesků“ si ve své DNA neseme asi zřejmě dosti důležité dědictví.

Mezidruhoví kříženci vlků s kojoty nebo hybridi grizzlyho s medvědem ledním si prorazili cestu do obecnějšího povědomí. Ale ani my, kteří tyto zprávy čteme nebo píšeme, nejsme nic míň, ani nic víc, než produkty velmi spletitého mezidruhového křížení. Dnes obývá člověk Homo sapiens Zemi jako jediný zástupce svého rodu. Život našich předků se však odehrával ve světě jako vystřiženém z Tolkinenova Pána prstenů. Jen místo hobitů, elfů, trpaslíků či skřetů musíme dosadit různé druhy člověka.

Z Afriky se vydal do světa náš přímý předek Homo sapiens. V Evropě a Asii na něj čekal podsaditější a mozkem zřejmě obdařenější neandrtálec. Na Sibiři se naši předci potkali se záhadnými pravěkými denisovany. Na indonéském ostrově Florés žili podivní „hobiti“ a na východě dnešní Číny narazil Homo sapiens na „živou fosilii“ v podobě člověka, který zapomněl vyhynout. Všichni tihle lidé se nejen potkávali, ale mnozí z nich se mezi sebou i křížili. Svědectví o tom vydává výzkum naší vlastní dědičné informace i výzkum DNA izolované z kostí pravěkých lidí. O nejnovější zápis do neustále se prodlužujícího seznamu „poklesků“ našich předků se postaral tým molekulárních genetiků pod vedením Sergiho Castellana z lipského Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Výsledky jejich práce publikoval vědecký časopis Nature.

Castellana a jeho spolupracovníci narazili na svědectví o dávném křížení tzv. archaického člověka Homo sapiens s neandrtálci při ověřovacích analýzách DNA izolované z kostí neandrtálské ženy, jež žila na území dnešního Chorvatska. V neandrtálské dědičné informaci odhalili Castellano a spol. úseky DNA pocházející z člověka Homo sapiens. Příměs byla velmi starého data. Vědci odhadují, že ji neandrtálci získali zhruba před sto tisíci lety.

Za nejpravděpodobnější považují scénář, podle kterého se malá skupina neandrtálců přesouvala z Evropy do Asie a při „průchodu“ Blízkým východem narazila na jedny z prvních lidí Homo sapiens, kteří právě „vystrčili nosy“ ze své africké kolébky. Ke střetu mohlo dojít například v okolí izraelských jeskyní Skhul a Quafzeh, kde archeologové našli pozůstatky osídlení jak neandrtálců, tak i lidí Homo sapiens. Tohle setkání nezůstalo bez následků a některé neandrtálky zjevně pokračovaly v cestě do Asie těhotné. Nevíme, jestli při tomto střetu otěhotněly i ženy archaického Homo sapiens. Pokud ano, pak není jasné, jestli si něco z tohoto dědictví neseme dodnes ve svých genech.

Pochybnosti nepanují o podstatně novějším křížení Homo sapiens s neandrtálci z doby před 50 až 60 tisíciletími. Také k němu zřejmě došlo na Blízkém východě a my jsme si z něj odnesli 1 až 4 % neandrtálské DNA ve své dědičné informaci. Další podobná „výměna genů“ mezi Homo sapiens a neandrtálci proběhla o něco později ve východní Evropě. Naznačuje to výsledek analýzy DNA izolované z kostí starých asi 40 000 let nalezených v Rumunsku. Tenhle člověk musel mít mezi svými praprapředky neandrtálce.

Třetí mesaliance s neandrtálci proběhla možná ve východní Asii. Naznačují to zjištění, podle kterých mají původní obyvatelé východní Asie o něco víc neandrtálské DNA než Evropané.

Nebýt analýz DNA pravěkých lidí, tak bychom dodnes neměli tušení o lidech, kteří kdysi obývali rozsáhlé oblasti Asie a v naší evoluční historii sehráli významnou úlohu. Pouhá náhoda přihrála vědcům do rukou DNA izolovanou z úlomku kosti malíčku ruky pravěké ženy, která zemřela na sibiřském Altaji v Denisově jeskyni. Analýzy této DNA přinesly šokující odhalení. Kost patří člověku, který se svou dědičnou informací liší jak od neandrtálců, tak i od pravěkých lidí Homo sapiens. Podle místa nálezu jsou tito záhadní lidé označování jako denisované. Vědecké jméno zatím nemají. Nevíme ani, jak vypadali, protože se z nich kromě již zmíněného úlomku prstní kůstky našlo jen pár mohutných zubů.

Naši předkové se zcela jistě v Asii s denisovany potkali a i s nimi se zkřížili. Jasně to dokládá až 5 % denisovanské DNA v dědičné informaci obyvatel východní Asie, Papuy-Nové Guineje a Oceánie. Tibeťané vděčí za odolnost k vysoké nadmořské výšce právě dědictví po denisovanech.

Doklady o dalším křížení různých lidí z doby před 14 tisíciletími se možná skrývají v čínských jeskyních Muladong a Longlin. Čínští a australští archeologové tu narazili na ostatky velmi zvláštních lidí. Pro jejich oblíbenou kořist se jim někdy přezdívá „lovci jelenů“. Nezvyklý tvar jedné z prvních nalezených lebek stál u zrodu přezdívky Darth Vader. Vedle lovců jelenů žili v této oblasti i lidé Homo sapiens. Nedávný nález naznačuje, že tu žil ještě další malý a primitivně stavěný člověk. Vědci spekulují, že by mohlo jít o člověka Homo erectus, který tu „zapomněl vyhynout“ a jako živá fosilie se dočkal příchodu lidí Homo sapiens.

Vztahy obou druhů člověka byly všechno jen ne poklidné. Podle objevitelů „lovců jelenů“ Darrena Curnoea z University Nového Jižního Walesu a jeho čínského kolegy Ji Xuepinga z Yunnanského ústavu kulturních památek a archeologie byli obyvatelé jeskyní Muladong a Longlin výsledkem křížení obou lidských druhů. Zároveň se zdá, že Homo sapiens své menší a primitivnější příbuzné také lovil a pojídal. Jejich ostatky pak ale rituálně pohřbíval.

Odpovídají tyhle divoké teorie pravdě, nebo se pro existenci lovců jelenů nabízí nějaké střízlivější vysvětlení? Definitivní odpověď na tuto otázku by daly výsledky analýz DNA lovců jelenů. Jejich kosti se však nacházely v prostředí, které dochování DNA nepřeje a izolace dědičné informace se zatím nezdařila.

Podobně jsme na tom i v případě „hobita“ Homo floresiensis. Tento asi metr vysoký člověk žil na indonéském ostrově Flores ještě před 12 000 roky a jeho vztah k jiným druhům člověka zůstává nejasný. V neposlední řadě i proto, že se nezachovala jeho DNA. Odhalily by její analýzy další mezidruhová křížení? Kdo ví...

„Vždycky tu bude další křížení, o kterém zatím nevíme,“ říká žertem Sergi Castellano v rozhovoru pro časopis Nature.

Pochybnosti zatím nemáme o jiných kříženích, které šly tak trochu mimo nás. Z analýz DNA neandrtálců a denisovanů vyplývá, že se oba druhy člověka střetávaly, křížily a děti zplozené z těchto vztahů přenášely „směsnou“ dědičnou informaci na další pokolení neandrtálců a denisovanů. Denisované se kromě toho spustili ještě s jakýmsi záhadným primitivnějším druhem člověka. Mohl by to být člověk – živá fosilie, který přispěl ke vzniku lovců jelenů? Tady už se ocitáme na půdě bohapustých spekulací.

Každopádně se nám donedávna jasný obraz přímočaré evoluce Homo sapiens hodně povážlivě zašmodrchal. Ve své dědičné informaci si neseme geny, které pocházejí od jiných druhů lidí. A toto dědictví vůbec není bezvýznamné.

Když si první Homo sapiens vyrazil z Afriky do Evropy a Asie, byl dokonale uzpůsoben horkému klimatu černého kontinentu. Měl tmavou kůži, minimum podkožního tuku a tělo uzpůsobené přednostně k ochraně před přehřátím. V Evropě a v Asii však panovala zima ledových dob, na kterou byli dokonale adaptovaní neandrtálci. Řadu neandrtálských genů tak naši předci využili k tomu, aby se úspěšně popasovali s chladným klimatem. Nebýt mesaliance s neandrtálci, denisovany a kdo ví s kým ještě, byla by naše cesta na výsluní asi podstatně složitější. A kdo ví, zda by ji naši předkové vůbec zvládli. Ukazuje se například, že jsme si geny od neandrtálců a denisovanů významně „vyztužili“ imunitní systém, což je vlastnost, která nám jako pospolitým tvorům žijícím nahloučeně na malém prostoru plném virů, bakterií, plísní a nejrůznějších parazitů zcela jistě přišla vhod.

Zdroj: https://technet.idnes.cz