Historie bylinkářství

Starověk

Nejstarší dochované zmínky o fytoterapii pocházejí ze Starověkého Egypta. Jedná se o lékařské papyry z doby 2800-2700 př. n. l. Přibližně ze stejné doby pochází rozsáhlý bylinář z Číny od císaře Šen Nona. V 10. století př. n. l. se bylinářstvím zabýval také židovský král Šalamoun, který si vedl herbář, do nějž měl zanést popis více než tří tisíc rostlin.

Ve Starověkém Řecku v letech 371-278 př. n .l. se bylinářstvím zabýval Aristotelův žák Theoprastos a své poznatky uveřejnil ve spisech Příčiny rostlinného růstu a Přírodopis rostlin, ve kterých popsal rostliny používající se v lékařství. Další významnou postavou byl řecký lékař Dioscorides, který roku 17 vydal dílo De materia medica (O léčivech), které sloužilo běžným lidem jako příručka. Dílo se skládá ze 4 knih: první pojednává o šťávách, mastech, balzámech a léčivých plodech, druhá o léčivech vyrobených z živočišných zdrojů, třetí a čtvrtá o léčivkách. Dílo obsahuje 580 druhů rostlin. O jeho obsahu víme z opisu, který byl pořízen roku 512 v Římě. Další exemplář se nachází ve Státní knihovně v Mnichově.

Pro období středověku byl nejvýznamnější osobou řecký lékař Galenos (2. st. n. l.), jehož poznatky o nemocech a lécích byly po celé toto období využívány a zahrnuty do dobových herbářů a spisů o léčivých účincích rostlin.

Středověk

Studium léčivých rostlin bylo ve středověku koncentrováno do klášterů, kde se jím zabývali především mniši. Výjimku tvořila bingenská abatyše Hildegarda (1098-1179), která je autorkou rozsáhlého herbáře. Poznatky čerpala jak z řeckých spisů, tak ze znalostí místního obyvatelstva. Tento herbář byl taktéž používán po několik století.

Přesuneme-li se na východ, dozvíme se, že v 10. století n. l. žil významný učenec Ibn Siná (cca 980-1037) zvaný Avicenna. Jeho díla Canon medicinae (do latiny přeložen 1593) a Kitabasch schifa (Kniha zrození) byly cennými zdroji poznatků z oborů lékařství a přírodních věd.

Novověk

V 16. století lze nalézt několik osobností, které se významným způsobem zasloužily o rozvoj bylinkářství. Prvním z nich byl lékař a přírodovědec Theophrastus Bombastus von Hohenheim zvaný Paracelsus (1493-1541). Zasloužil se o zdokonalení výroby tehdejších léčiv a propagoval místní léčivky, které pro obyvatelstvo nebyly tak drahé jako byliny z exotických destinací. Paracelsovy poznatky byly uchovány v díle Herbarium.

Druhým byl italský lékař a přírodovědec Pietro Andrea Mattioli, který revidoval starověké Dioscoridovy spisy a na základě této revize vydal dílo vlastní. Toto dílo bylo roku 1562 vydané v českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku.

Dalším významným přírodovědcem byl italský lékař Prosper Alpinus (1553-1617). Napsal díla De medicina Aegyptorium libri quattor (Čtyři knihy o egyptském lékařství, Benátky, 1591) a De plantia Aegypti liber (Knihy o egyptských rostlinách, 1592).

Nejstarším česky tištěným bylinářem je Knieha lékařská z roku 1517, jejímž autorem je český lékař Jan Černý. V českých zemích také vycházel od roku 1557 po 220 let známý Nový bylinář od Adama Lonicera.