Historie antického pojetí duše podle Platóna

Duše (řecky anemos = vítr, dech) byla od pradávna považována za zvláště jemného ducha hmoty, který oživuje tělo. Z představ o její nehmotnosti a pohyblivosti vzešla víra v její nesmrtelnost v idealistické filosofii.

Nejstarší představy o duši najdeme u pythagorejských filosofů 6.století před n.l. Podstatu duše viděli v číslu a v harmonii čísel i v jejím pohybu. Duše je nesmrtelná a stěhuje se do různých těl.

Hérakleitos zase soudil, že tělo i duše se skládá z ohnivé pralátky obdařené rozumem. V tuhém a necitlivém těle budí život duše, která je utvořena z teplého a suchého výparu. Empedoklés nerozlišoval duševno a tělesno. Duševno je podle něj nejen v lidech a ve zvířatech, ale také v rostlinách a ve všech věcech. Anaxagorás považuje ducha (nús) za samostatný princip, který je pořádající hybnou silou vesmíru Jenom duch oproštěný od tělesného je schopen poznávání.

Sofisté zkoumali člověka, ne kosmos, ale v kritice duševních jevů byli skeptiky. Protágorás učil, že jev se zrcadlí v duši, ale ustavičně se mění a s ním i vjem - odtud také relativnost poznání a mínění, kterou sofisté prosazovali.

Platón a jeho pojetí duše

Platón provedl další krok směrem kupředu v antickém pojetí duše.

Na začátek si řekněme několik základních vlastností lidské duše, její domov a další nezbytné nacionále.

Duše člověka má podle Platóna být jsoucnem nevzniklým a nesmrtelným (viz. rozbor dialog Faidros). Má celkem tři části, totiž myšlení, vůli a žádostivost. Myšlení má své sídlo v hlavě, vůle v hrudi a žádostivost v podbřišku. Myšlení je pak vůbec nejvyšší součástí duše a také jedinou nesmrtelnou částí, která se při vstupu do těla spojuje s ostatními částmi, které jsou ovšem pro Platóna mnohem méně vyspělé. Ostatní části jsou pak také smrtelné a zanikají společně s tělem.

Nesmrtelná duše (tedy rozumová část duše) nemá počátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa. Všechno naše poznání je vzpomínkou na to, co duše vnímala v předchozích stavech a vtěleních. Duše je pak jediným plnohodnotným odrazem ideálního světa, který na Zemi najdeme. Vše ostatní je jen velmi nedokonalý obraz toho, co se nachází ve světě idejí. Ten se nachází za hranicemi našeho poznání.

Duše a celý svět idejí je stálý, nevzniká ani nehyne, je nezávislý na prostoru i na čase. Nebytí postavené naproti idejím a duším, věci smyslového světa včetně hmoty, jsou pak pouze neskutečné napodobeniny idejí a jsou předmětem mínění, ale ne vědění, jsou pomíjivé, relativní, prostoru a čase závislé

 

Ideje a duše

Vynikajícím úvodem do celé Platónovy idealistické filosofie a do jeho učení o idejích a funkci duše v idejích je následující část podobenství o jeskyni z Platónovy Ústavy:

"Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíji, takže zůstávají stále na témže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni je nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku.

Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí. Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové.

Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně. A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik? A kdyby mohli vespolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.

A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín? Nuže pozoruj, jeden z nich je vyproštěn z pout a přinucen náhle vstát a otočit šíji a jít a hledět vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívat se na ony předměty , jejichž stíny tenkrát viděl: Co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkrát viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, že je mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším? A kdyby ho docela nutil hledět do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívat, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje?"

Toto je ve zkráceném podání obraz lidského života a lidského poznání, který Platón podává v Ústavě. Vězením je zde náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly. Výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí.

Co jsou však tyto ideje? Ideje (řecky edois nebo ideá, původně "obraz") jsou tedy formy, rody, obecné rysy bytí. Nejsou to ale jen jakési všeobecné pojmy, které si naše myšlení tvoří odhlédnutím od zvláštností a shrnutím společných znaků věcí. Ideje jsou veskrze reálné, ba jak ukazuje ono podobenství, jedině ony mají pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory.

Zda lze obecnosti přiřknout vyšší realitu než jednotlivině, nebo zda jsou naopak skutečné jenom jednotliviny a všeobecné ideje existují jen v našich hlavách, je základní filosofická otázka. Pro Platóna jsou ideje rozhodně tou nejvlastnější realitou. V pozdějším období svého vývoje Platón rád uváděl ideje do vztahů s čísly, používaje přitom pýthagorejských myšlenkových postupů.

Na rozdíl od Sókrata zahrnul Platón do svého systému i viditelnou přírodu. Protože však jedinou skutečností jsou ideje, přístupné pouze čistému myšlení, může mít pro Platóna zkoumání tělesného bytí jen druhořadý význam. Přírodověda, která toto zkoumání provádí, nemůže nikdy poskytnout jistotu, nýbrž jen pravděpodobnost. S touto výhradou podal Platón v Timaiovi také výklad přírody.

Základní otázkou, která v souvislosti s naukou o idejích ihned vyvstává, je tato: Jak vůbec vzniká svět stínů, viditelný svět? Přírodní věci jsou zřejmě obrazy nebo jevy idejí, protože i nazírání krásného může vést k idejím. Jak ale dochází k tomu, že se ideje, které existují ve vyšší, duchovní sféře "mimo svět", zjevují, byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Kromě idejí musí přece být ještě něco druhého, takříkajíc materiál, v němž se ideje obrážejí!

Platón popisuje toto druhé v Timaiovi, jistě v návaznosti na Démokrita, jako (prázdný) prostor, možná by bylo výstižnější říci: forma vnějškovosti, což by zahrnovalo nejenom existenci "vedle sebe", ale i "po sobě". Není vyloučeno, že již Platón tento druhý princip označil ve zcela obecném smyslu za "látku" stejně jako později Aristoteles.

Podrobnosti jsou příliš vzdálené tématu. Je však jasné, že tu zůstává jakási propast, neboť i když existují dva principy, není dost dobře pochopitelné, jaká síla způsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy vůbec v látce obrážely. Sám Platón tuto mezeru nikdy zcela neuzavřel.

K jejímu plnému uzavření by bylo třeba ještě třetího principu, který by zprostředkovával děje mezi světem idejí a světem našim. V pozdějších dílech se Platón klonil k hypotéze božstva nebo světové duše (viz. dále), ale nepoužil myšlenkovou argumentaci, ale formu mýtu.

Proto to může být právě duše, která zprostředkovává spojení mezi světem idejí a světem pozemským, který poznáváme jen pomocí smyslového poznání. Právě ona - přesněji jediná její část, totiž rozum - jako jediná přenáší dokonalost ideálního světa do našich poměrů. A Platon hlásá, že dobro duše a zdraví jsou konečným účelem veškerého pohybu a úsilí.

K poznání idejí se pak může povznést jen ten, kdo má jistý filosofický pud. Tento pud nazývá Platón "erós". Dává tak tomuto slovu, které je v řečtině pojmem pro tělesnou lásku, vyšší význam. Erós je snahou přejít od smyslového požitku k duchovnímu. Je to vlastně puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit tento pud i v druhých. Potěšení z krásné postavy je nejnižší formou erótu Cesta k filosofii je pak stále vyšším stupněm tohoto pojmu. Zvláště důležité pro naše téma idejí je pak pochopení matematiky a hudby, které připravují cestu pro skutečnou filosofii a učí odvracet oči od smyslového světa a nahlížet čisté formy.

Nazírání krásy je přípravou, avšak vlastním prostředkem k poznání idejí je pojmové, nebo jak to nazývá sám Platón, dialektické myšlení. Dialektika je umění proniknout společným hledáním během rozhovoru k tomu, co je všeobecně platné a správné. Dialektické myšlení může stoupat od jednoduchého ke složitému, od podmíněného k nepodmíněnému. A toto dialektické myšlení měli jen filosofické duše, které nejlépe využívaly schopnosti duše rozpomínat se.