Hermetismus a jeho novodobé obrození

Jako hermetismus nazýváme soubor tajného poznání, které odvozuje svůj původ od tajemné, snad až božské postavy Herma Trismegista. Z těchto antických nauk se rozrostl mohutný strom západního ezoterismu. Jeho tři hlavní kořeny - astrologie, alchymie a magie - se časem začaly chápat spíše jako samostatné disciplíny a pojem hermetismus zůstal vyhrazen "vyšší" magii, teoretickému a experimentálnímu bádání, odlišenému od "nižší", lidové magie, nazývané také čarodějnictví. Hermetismus tak označuje jak naukové, teoretické jádro západního ezoterismu (a v tomto významu bude pojednán v následujících odstavcích), tak západní ezoterismus jako takový, ať už je tomuto jádru bližší či vzdálenější.

Základním východiskem hermetického bádání je předpoklad analogie mikrokosmu a makrokosmu. V tomto směru mluví jasně už výše zmíněná Smaragdová deska: "Jest pravdivé, jest jisté, jest skutečné, že to, co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a to, co jest nahoře, jest jako to, co jest dole…" Tento předpoklad má hermetismus společný s astrologií a každou jinou věštebnou metodou i s alchymií. Druhým předpokladem je existence duchovní podstaty světa, z níž všechno vychází a jež je společným základem všeho. I tato panteistická víra je vyjádřena již v nápisu na Smaragdové desce: "A jako všechny věci byly učiněny z jediného, za prostředkování jediného, tak všechny věci zrodily se z této jediné věci přizpůsobením."

Z těchto předpokladů vyplývá možnost mikrokosmického (tj. lidského) ovlivňování makrokosmu, které se má dít prostřednictvím tzv. astrálu, jakéhosi prostoru, který je světem duší všech bytostí a věcí, dokonce i duší jevů a myšlenek. Předpokládá se, že magické prostředky dovolují manipulovat s astrálním světem tak, aby toto působení mělo účinky na viditelný, fyzický svět, případně dokonce na svět božský. Takovou manipulaci pak hermetikové nazývají teurgií, tj. magickým působením na bohy. Někdy používají i protikladný pojem psychurgie pro magické působení na nižší duchovní bytosti - na astrální těla zemřelých, duchy elementů apod.

Zároveň z výše uvedených předpokladů vyplývá i cíl člověka, jak ho hermetismus chápe: získávat vyšší a vyšší formy bytí i vědomí a nakonec se navrátit do původní jednoty, v níž budou překonány všechny protiklady. Tento cíl ovšem stojí před všemi částmi světa, neboť vše má svou formu života a nakonec celý svět je živou bytostí. Na své cestě hermetik poznává skryté souvislosti této bytosti a odhaluje řád, který jí prostupuje. Hermetismus tak není jen pohled na svět, ale i životní způsob - praktická metoda, jak dosáhnout jednoty člověka a kosmu.

Odhalené hermetické souvislosti jsou nesdělitelné, a proto hermetismus zachází se složitou soustavou symbolů. Tato soustava činí hermetismus téměř nesrozumitelný pro ty, kdo stojí vně jeho nauky. Pro zasvěcené je naopak studium hermetických textů důležitým (v mnoha případech hlavním) zdrojem poznání. Toto studium zahrnuje i ezoterické soustavy jiných náboženských systémů a hledání styčných bodů a paralel mezi nimi.

Dějiny hermetismu začínají u mytické postavy Herma Trismegista, která odkazuje ke starším, především egyptským a řeckým kořenům. Pokud bychom měli uvést jen některé význačné postavy většinou zmíněné v jiných částech této kapitoly, pak tyto dějiny pokračují řeckým filozofem Iamblichem z Chalkidy (asi 250 - asi 330), zakladatelem syrské školy novoplatonismu, renesančními vzdělanci Agrippou z Nettesheimu, Paracelsem a Johnem Dee (1527-1607), anglickým rosekruciánem Robertem Fluddem či astrologem Nostradamem. Skutečné vzkříšení však hermetické bádání prožilo v polovině 19. století. Je spojeno se jménem Eliphase Léviho.

Ještě dříve se však heroldem tohoto obrození stal řád martinistů. Nese jméno Francouze Louise Claude de Saint-Martina (1743-1803), který se v kruzích svobodných zednářů seznámil s portugalským ezoterikem Martinezem de Pasqually (1727-1774) a vstoupil roku 1768 do jeho řádu, navazujícího na svobodné zednářství. Po Martinezově smrti Saint-Martin navázal na jeho nauku a vytvořil kolem sebe společenství žáků. Nejvyšším stupněm zasvěcení je v tomto společenství Vyšší Neznámý. Podle toho získal řád martinistů i druhé jméno - Řád vyšších neznámých. Rozhodující význam pro tento řád mělo období, kdy se jeho vedení ujal francouzský hermetik Papus. Ten řád roku 1888 reorganizoval a přivedl k rozkvětu. V současné době řád působí v několika zemích světa.

Jak již bylo řečeno, obroditelskou postavou hermetismu se stal Francouz Eliphas Lévi (nebo také Éliphas Lévi Zahed), vlastním jménem Alphonse Loius Constant (1810-1875). Již v mládí byl zaujat Mesmerovou myšlenkou živočišného magnetismu a pro tentýž domnělý jev používal označení "astrální světlo". Jako dospívající se stal katolickým seminaristou, ale kněžskou dráhu opustil. Stal se levicovým spisovatelem a později vystupoval jako mág a učitel ezoterismu. Navzdory své práci s kabalou, tarotem a celou ezoterickou tradicí se nepřestal cítit katolíkem a své hermetické bádání považoval za ezoterické křesťanství. Lévi inspiroval celé generace hermetiků především svým místy až dobrodružným spisem Dogma a rituál vysoké magie (1856).

Léviho žáků měli pro další rozvoj hermetismu význam především dva. Prvním z nich byl francouzský šlechtic Stanislas de Guaita (1860-1898), autor nedokončené trilogie o ezoterismu a spoluzakladatel Kabalistického řádu růžového kříže (roku 1888). Kolem přelomu staletí řád sice zanikl, ale dříve do něho bylo zasvěceno i několik českých hermetiků.

Druhým Léviho žákem a také významným členem Kabalistického řádu růžového kříže byl lékař Gérard Encausse (1865-1916), jenž si dal jméno Papus. Jeho knihy na konci 19. století zpopularizovaly hermetismus v relativně širokých vrstvách a pomohly proslavit Paříž jako jeho centrum. Papus se spolu s de Guaitou a dalšími hermetiky té doby podílel na chodu škol, zaměřených na hermetické nauky, na nichž studovali i příslušníci silné české hermetické generace počátku minulého století. Z mnoha Papusových aktivit jsme již zmínili jeho zásluhu o rozšíření martinismu.

Zatímco obroda hermetismu ve Francii závisela především na silných osobnostech Léviho a jeho žáků, novodobá obroda anglického hermetismu je spojena se společností, která vznikla v Londýně roku 1888 pod názvem Hermetický řád Zlatého úsvitu. Mezi jeho zakladateli a členy, kteří byli často spojeni také s Teozofickou společností nebo se svobodným zednářstvím, vynikl důstojník Samuel Liddel MacGregor Mathers (1854 -1918). Jemu se podařilo ezoterické nauky spojit do uceleného systému, který byl schopen přitáhnout relativně vysoký počet příznivců. Chrámy řádu tak mohly být založeny i na jiných místech Velké Británie, ve Francii a v USA.

Mezi členy řádu Zlatého úsvitu bylo i několik známých spisovatelů a dalších osobností britské kultury. Jedna z nich, básník William Butler Yeats (1865-1939) stanul v čele skupiny, která se od řádu roku 1900 odtrhla. Na Mathersově straně tehdy stál jeho jiný žák, Aleister Crowley (1875-1947). Další rozkol, způsobený ostrým sporem mezi Mathersem a Crowleym roku 1903, uspíšil konec řádu. Nové vedení a nové jméno totiž přineslo řádu i jinou orientaci. Vliv Hermetického řádu Zlatého úsvitu na další vývoj hermetismu byl navzdory krátkosti existence řádu nesmírný.

Edward Alexander Crowley, který v dospělosti používal jako první jméno Aleister, se k řádu Zlatého úsvitu připojil roku 1898. Vzhledem k datu svého narození, shodnému s datem Léviho smrti, se pokládal za inkarnaci tohoto hermetika. Crowley byl vzdělaný, ale společensky téměř neúnosný, neboť romantické dekadentní hrátky intelektuálů konce 19. století s obdivem ke zlu a k postavě satana dováděl až do krajnosti. Provokoval svými pseudonymy (Šelma 666, Zvíře apod.), skandálními pózami, okázalým přestupováním mravních norem, aférami s omamnými látkami i veřejným rouháním v zápase s křesťanstvím. Právě to mu přineslo pověst zakladatele novodobého satanismu. Roku 1904 vydal Liber legis, která obsahuje tzv. zákon thelema (řecky thelema = vůle), shrnutého do úsloví "Není jiného zákona mimo ,Dělej, co ty chceš' ".

Později se Crowley připojil k dalšímu hermetickému řádu - Řádu Východního Chrámu, který je známější jako Ordo Templi Orientis nebo ve zkratce O. T. O. Tento řád je plodem hermetického obrození v německy mluvících zemích: založili ho roku 1902 Rakušan Karl Kellner (1850-1905) a Němec Franz Hartmann (1838-1912). Řád se orientoval na sexuální magii ve smyslu vizualizace božstev během pohlavního styku. Aleister Crowley se roku 1912 stal vedoucím britské pobočky tohoto řádu a roku 1920 stanul v čele celé organizace. Roku 1920 také založil na Sicílii ve své vile Thelemické opatství a vyhlásil počátek vlády vůle, která má nahradit vládu pokrytecké morálky. Kvůli skandálnímu životu a úmrtí jednoho obyvatele opatství byl však Crowley již roku 1923 vyhoštěn z Itálie. V roce 1929 ještě zaujal knihou Magie v teorii a praxi, ale silný návyk na heroin ho v dalších letech odsoudil do samoty a zapomnění veřejností. Další jeho díla byla vydána posmrtně a zajistila mu v některých vrstvách západní společnosti stálou popularitu.

Členy řádu O. T. O. bylo v různých dobách několik význačných osobností ezoterní scény: hermetik Papus, antropozof Rudolf Steiner i vůdčí postava novopohanství Gerald Brosseau Gardner. Sporné je členství zakladatele rosikruciánského řádu A. M. O. R. C. Harvey Spencera Lewise. Řád vytvořil několik odboček, z nichž asi největší proslulosti dosáhla americká Thelemická církev pod vedením Johna W. (Jacka) Parsonse (1914-1952). Na její skandální činnosti se ve čtyřicátých letech minulého století podílel i pozdější zakladatel scientologie L. Ron Hubbard.

Ústředí řádu O. T. O. bylo po Crowleyho smrti přesunuto do USA a řád byl roku 1962 rozpuštěn. O sedm let později ho obnovil jeden z Crowleyho žáků a od této doby řád znovu expandoval do téměř dvou desítek zemí. Signály o možnostech založení jeho pobočky přicházely v minulosti ze Slovenska. Ke Crowleyu a O. T. O. má blízko brněnské nakladatelství hermetických spisů Horus a Crowleyho překladatel, který působí pod pseudonymem San.

Rozvoj českého hermetismu na přelomu 19. a 20. století souvisel s dekadentními náladami, které se projevovaly v intelektuálních a uměleckých vrstvách společnosti. Hermetické a umělecké kruhy se někdy překrývaly, jak je patrné především v literárním směru, nazvaném dekadence. K němu se hlásili spisovatelé z okruhu Moderní revue, měsíčníku pro literaturu, umění a život (vycházel v letech 1884-1925). Někteří z nich - zvláště Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951) - hráli hlavně v prvních letech českého hermetického obrození významnou úlohu. K dekadentním literátům se řadí i Emanuel Lešetický z Lešehradu (1877-1955), příslušník hermetických škol i jejich kronikář. Hermetickými společnostmi prošel i pražský německý spisovatel Gustav Meyrink (vlastním jménem Gustav Meyer, 1868-1932), než se rozhodl bádat v hermetických vědách a mystických dílech samostatně a než se v závěru života přiklonil k buddhismu. Na přelomu 19. a 20. století se s hermetismem seznámil i malíř a ilustrátor Alfons Mucha (1860-1939), aktivní mistr pařížské i pražské zednářské lóže a pozdější Svrchovaný velký komandér československé Nejvyšší rady zednářství skotského ritu.

Podobně jako jinde v Evropě se i naši obroditelé hermetismu zpočátku soustředili v Papusem reformovaném řádu martinistů. První martinistickou lóži u nás založil v Českých Budějovicích roku 1895 baron Adolf Leonhardi (1856-1908) v domě U modré hvězdy. Leonhardi k nám také uvedl Řád iluminátů, kteří se roku 1898 připojili dohodou k martinistům. Pro lóžové společenství martinistů byl získán i spisovatel Julius Zeyer (1841-1901). Čeští martinisté publikovali v Okultní a spiritualistické revui a později ve vlastních časopisech Nové rozhledy a Isis. Před první světovou válkou se českobudějovická lóže rozpadla, předtím však založila několik dalších lóží v Čechách a na Moravě. Roku 1924 se čeští martinisté rozešli s pařížským ústředím tím, že si stanovili nezávislost na svobodném zednářství  - do té doby měli být členy jejich lóží pouze svobodní zednáři v určitém stupni zasvěcení. V období mezi světovými válkami působilo několik českých lóží, na jeho konci dvě, obě však během války zanikly. Na veřejnosti martinisté vystupovali jako Československá společnost intelektuálů pod vedením překladatelky a spisovatelky Pavly Moudré (1861-1940), vlastním jménem Olgy Přibylové, která byla činná v několika ezoterických skupinách. Na toto živé předválečné období českých martinistů se dosud nepodařilo plně navázat.

Z účastníků a organizátorů hermetismu před první světovou válkou vyniká postava Otokara Grieseho (1881-1932), jemuž se podařilo nejen učinit z rodného Přerova jedno z center českého hermetismu, ale do značné míry určovat jeho podobu v Čechách i na Moravě. Dařilo se mu to prostřednictvím vydávání časopisu Isis (v letech 1905-1910 a 1922-1924) a na něj navazujících dalších časopisů a hermetických knih v knihovně Isis. Griese také v rámci Svobodné školy věd hermetických organizoval přednášky a vydával publikace. Ve třicátých letech byla činnost této školy péčí Oldřicha Eliáše (1895-1941) obnovena jako součást programu společnosti Universalia.

Jinou zajímavou postavou byl hermetik Karel Pavel Dražďák (1872-1921), který aktivně působil - a to je pro hermetismus té doby příznačné - mezi martinisty, ilumináty, neognostiky, svobodnými zednáři i v jiných ezoterických kroužcích. Byl literárně činný a kromě příspěvků do Moderní revue se přičinil i o úspěch jednoho z významnějších časopisů té doby, Sborníku pro filosofii, mystiku a okkultismus, který v letech 1897-1910 sloužil mnoha vznikajícím a rozvíjejícím se ezoterickým směrům.

Po první světové válce patřil hermetismus k těm náboženským směrům, které získaly na popularitě díky válečnému otřesu i díky oslabení římskokatolické církve. Jedná se o zlaté období českého hermetismu, jemuž dominují zvláště tři osobnosti, které se podílely na činnosti společnosti českých hermetiků Universalia a na publikační explozi hermetických tisků. Byl to v prvé řadě Petr Kohout (1900-1944), vystupující také pod pseudonymem Pierre de Lasenic, který roku 1937 opustil Universalii a založil Horev-klub a při něm i martinistickou lóži Paragava; dále František Kabelák (1902-1969), znalec kabaly a autor uznávané knihy o černé magii, který neváhal o těchto i dalších tématech hermetismu přednášet i v době československého socialismu; a Jan Kefer (1906-1941), žák Eliphase Léviho, popularizátor hermetismu a organizátor Universalie, zemřelý - stejně jako Oldřich Eliáš - v koncentračním táboře.

Jak již z tohoto výčtu vyplývá, za střed meziválečného hermetismu je možné považovat společnost českých hermetiků Universalia, která vznikla krátce po první světové válce jako soukromý kruh a byla státem registrována roku 1930. Od roku 1934 vydávala pod vedením Jana Kefera časopis Logos. Ačkoli její stoupenci byli většinou členy elitních a před světem uzavřených hermetických společností, Universalia byla otevřena veřejnosti a hermetismus a příbuzné ezoterické směry popularizovala. Činnost Universalie byla zakázána roku 1940.

Hermetická témata popularizovala také Okultní a spiritualistická revue (vycházela v letech 1921-1924), kterou nakrátko na přelomu dvacátých a třicátých let nahradila Revue šťastných lidí. Na hermetická a příbuzná témata se specializovalo nakladatelství Pyšvejc a Zmatlík. Významné slovo v hermetických kruzích měl i Karel Weinfurter (1868-1942), plodný autor a překladatel. Jako vůdce mystické školy a zakladatel časopisu Psyché je však podrobněji představen v kapitole o ezoterické mystice.

Ze silné meziválečné generace hermetiků, jejíž činnost byla ukončena ve druhé světové válce, veřejně působil v době vlády komunistické strany jen František Kabelák (až do šedesátých let minulého století). Český hermetismus tak musel čekat na konec osmdesátých let, až politické poměry dovolí obnovení činnosti. Roku 1988 se pokusili obnovit svou činnost martinisté v lóži Lasenic. Společnost Universalia se znovu ustavila roku 1990 jako občanské sdružení Univerzalia - společnost českých hermetiků a postupně zakládala specializované sekce (např. pro astrologii či alchymii a kabalu). Prvním předsedou společnosti se stal profesor Karlovy Univerzity, psycholog Milan Nakonečný (* 1932), autor několika knih i o hermetismu a jeho dějinách. Společnost sídlí v Praze 4, Vršovická 10 a nepravidelně vydává časopis Herold. Od roku 1990 také znovu vychází časopis Logos s půlroční periodicitou. Vedoucím redaktorem časopisu je Vladislav Zadrobílek (* 1932), nakladatel hermetické literatury již v posledních letech nesvobody a zakladatel (1990) nejvýznamnějšího hermetického nakladatelství Trigon, v němž vyšlo již mnoho desítek hermetických spisů. V posledních letech Trigon vydává i Logos. Druhé hermetické nakladatelství, brněnské Horus, vydávalo v letech 1990 - 1999 stejnojmenný časopis s podtitulem Revue pro filozofii, hermetismus a duchovní vědy.

Český hermetismus se na veřejnosti v posledních letech projevil nejvíce roku 1997. Tehdy na výstavu Opus magnum navázal kongres hermetiků v Praze. Hermetismus popularizovala i výstava Rudolf II. a Praha, jejímž manažerem byl autor knih s ezoterickou tematikou Bohumil Vurm (* 1952).

 

Literatura: hermetické texty: Iamblichos (1992); Agrippa z N. (1990 a 1992-1996); Paracelsus (1990 a 1991); Lévi (1991 a 1995); Papus (1996); Crowley (1991 a 1996); o hermetismu: Nakonečný (1995a); Vurm (1998-2000); o martinismu: Nakonečný (1991); kriticky: Cavendish (1994).