Hérakleitova filozofie

Učenosti ve smyslu pouhé znalosti a vědění si Hérakleitos cenil málo. Množství vědění neformuje ducha, říkal posměšně na adresu několika před ním žijících myslitelů, protože jinak by toto vědění osvítilo Hésioda, Pýthagora i Xenofana. Jde o to nalézt jednu myšlenku, která otevírá tajemství světa.
Všichni filozofové milétské školy odpovídali na otázku "co je svět?" odpovědí na otázku "z čeho svět vznikl a vzniká". Raná řecká filozofie nerozlišovala problém bytí od problému dění. Nerozlišitelnost těchto problémů se projevovala i tím, že stanovená prapůvodní látka, tedy princip bytí, musela být zároveň i nositelem proměny, tedy principem dění, pohybu a vývoje. Tháles považoval za pralátku vodu, Anaximandros nějakou nevymezenou látku (zřejmě opět vodu) a Anaximenés nevymezený vzduch. Hérakleitova odpověď, že pralátkou je věčný živý oheň (řec. pýr aeizóon), je sice co konkrétnosti odmítnutím dřívějších koncepcí Miléťanů, ale je pokračováním jejich raně filozofické snahy uchopit mnohotvárný svět v jediné myšlence, v jediném pojmu. Toto hledání myšlenkové abstrakce, tedy hledání abstraktního pojmu pro svět kolem nás, vedlo k postupnému vytváření a dotváření stále dokonalejšího filozofického pojmu hmoty, pojmu sebe sama pohybující látky. V raném období řecké filozofie však šlo spíš o redukci světa na určitý konkrétní princip, než o filozofickou abstrakci.
Zmíněnou tendenci Hérakleitovy filozofie vytvářet pojem hmoty ukazuje následující zlomek: "Tento svět, týž pro všechny, nevytvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry." Hérakleitos učinil první pokus o vytvoření pojmu, který později tradiční filozofie nazývá "objektivní realita", jak je patrno ze zlomku: "Hérakleitos praví, že bdící mají jeden společný svět, ale spící se obracejí do svého vlastního."
Hérakleitos odsunul na čas do pozadí názor Miléťanů, kteří chápali vznik světa jako jednosměrný děj, který se uzavírá zpětným návratem do prvopočátečního stavu. Hérakleitovo učení hovoří o opakovatelnosti procesu vznikání a zanikání. Tato jeho myšlenka je spjata s myšlenkou míry, pravidelnosti a pořádku, pro kterou používá také běžného pojmu nutnost (řec. ananké) nebo mytologického pojmu osud (řec. heimarmené) nebo již filozofického pojmu zákonitost a zákon (řec. logos).
Hérakleitovo neodtrhování pohybu od hmoty však neznamenalo dořešení problému bytí a dění. Šlo stále pouze o živelně správné pojetí oné doby, která si ještě vědecky tento problém nepoložila a proto ani na něm nemohla ztroskotat.
Hérakleitos pronesl výrok "Nelze vstoupit dvakrát do jedné řeky", protože mezitím přitekla nová voda a my sami jsme již podruhé jiní. Slova "Vše plyne a nic netrvá" se sice nenacházejí mezi zachovanými fragmenty, ale jsou Hérakleitovi jak antickými tak novodobými učenci připisována. Hérakleitos za nepřetržitým tokem spatřuje jednotu, jednotný zákon. Jednotu v mnohosti a mnohost v jednotě.
Jak již bylo řečeno, základní pralátkou je věčný a živý oheň, dnes bychom řekli pra-energie. Tento oheň je zároveň božský a lidská duše je jeho částí.
Z pra-energie, z věčného a živého ohně se rozvíjí mnohost podle Velkého zákona, kterým je jednota protikladů. Veškerý vývoj je výsledkem souhry protikladných sil. "Bůh je den i noc, zima i léto, boj i mír, nasycení i hlad." Každá věc potřebuje ke svému bytí svůj protiklad. Pokud pomine tvůrčí napětí a zavládne věčný mír a klid, nastane smrt. Proto ani pro člověka není dobré, aby dospěl k cíli svých přání. Neboť nemoc je tím, co činí zdraví příjemným, jen ve srovnání se zlem se ukáže dobro, jen vzhledem k hladu se projeví nasycení, jen vzhledem k námaze nalezneme klid.
Naukou o sounáležitosti a spolupůsobení protikladů Hérakleitos vytvořil model dialektického učení o vývoji, které po více než dvou tisíci letech ožilo ve spisech Hegela a v dialektickém materialismu marxistů a které představuje snad nejzdařilejší pokus lidského ducha se myšlenkově přiblížit tajemství dění. Slovo "dialektika" tak lze použít ve dvojím smyslu. V původním, řeckém smyslu, jde o umění dokazovat pomocí argumentu a protiargumentu. V moderním smyslu jde o označení vývojové nauky, kdy zákon postupujícího proudu dění je spatřován v rozporu protikladných sil, který se neustále obnovuje na nové rovině.
Hérakleitos poprvé používá slova "logos", tedy slovo, rozumnou řeč nebo rozum vůbec. Úkolem člověka je poznat logos, světový rozum, který vším vládne. Je moudré se podrobit jeho zákonům. Naše duše je jen součástí všemocného logu, do něhož se po smrti navrací. Naším cílem je tedy podřídit se, dobrovolně se odevzdat a dosáhnout onoho duševního míru, v němž může člověk jedině nalézt své štěstí. "Pro boha jsou všechny věci krásné, dobré a spravedlivé. Avšak lidé považují jedno za nespravedlivé, druhé za spravedlivé."
Učení Hérakleita z Efesu představuje první obsáhlý filozofický systém v Řecku. Hérakleitos nezkoumá jen látkový svět a jeho domnělé příčiny, ale obrací svůj pohled do propasti lidské duše - "sebe sama jsem prozkoumal". Hérakleitův vliv se neomezuje jen na založení filozofické školu, ale trvá neoslaben dodnes. Pojem logu, který Hérakleitos zavedl, se stal Božím slovem křesťanské teologie. Nauka o jednotě protikladů se znovu objevila u Hegela, myšlenka o boji jako otci všech věcí zazněla opět u Nietscheho a Darwina.