Hazmburk

Před mnoha a mnoha lety se udál na Hazmburku následující tajemný příběh. Nastával večer, slunce pomalu zapadalo za obzor a tak se pasáček vydal pomalu k domovu. V Klapý se již rozsvěcela první okna skromných vesnických chalup. Pasáček se, tak jako každý den, vracel po stejné kamenité cestě, lemované vzrostlými stromy. V půli cesty jej zmohla únava, proto uvítal příjemné útočiště u prastarého dubu. Blízký potůček temně šuměl, a tak pasáček zanedlouho usnul. Byla příjemná letní vlahá noc, vzduchem se linula vůně blízké louky.

Když se pasáček probudil, byla již temná noc, kterou prosvětloval pouze jasný paprsek měsíce v úplňku. Měsíc osvětloval i teskné ruiny Hazmburku, který byl nyní skoro na dosah ruky. Najednou pasáček spatřil na Bílé věži postavu, oblečenou celou v bílém šatě.

Zvědavost jej povzbudila v překonání strachu a tak se narychlo vydal k hradním bránám. Dychtivě vyběhl až k polorozpadlé bráně bývalého sídla Zajíců. Byl zadýchaný, přesto se ani nezastavil a pokračoval rychlým tempem v cestě.

Zanedlouho vstoupil do hradu, kde zaslechl podivný šum, rozléhající se po rozsáhlých ruinách. Ve strachu se ukryl v křovinách u Černé věže. Najednou se zarazil při pohledu na Bílou věž. Zahlédl na ní lehce se vznášející postavu, zahalenou celou v bílý šat. Zůstal ukryt ve křoví a sledoval záhadnou postavu. Ta se pomalým rozvážným krokem blížila k Černé věži. Za pár okamžiků ji již viděl zblízka. Všiml si její velké krvavé skvrny na hrudi. Tu jej polil pot po celém čele, chtěl se dát na útěk, ale strach jej pevně držel v úkrytu.

Najednou prolomil nekonečné truchlivé ticho hlas trubky ponocného ze vsi. Byla půlnoc. V ten okamžik zmizel i tajemný přízrak Bílé paní v útrobách Černé věže. Nastalo opět ticho. Pasáček rychle vstal, nečekal ani chvíli a rázným krokem, popoháněným strachem, se vydal do vsi a v nočních hodinách se do blízkosti hradu již nikdy neodvážil.