Golemové ve starém Egyptě a Japonsku

    Chceme-li sledovati první objevení se Golemů v tradiční literatuře a kulturních pramenech vůbec, musíme se obrátiti k jedné z oněch pravlastí okkultních věd a experimentální magie zvláště, k dávnému Egyptu. Jest s podivením na druhé straně, uvážíme-li vysokou vyspělost kouzelných nauk starých národů semitských, najmě Babyloňanů, že se u nich nevyskytuje Golem spíše než v zemi Kemi (Egyptě). Vždyť magie u Šumerů a nástupců jejich v kultuře, semitských Akkadů a pak Babyloňanů na pláních sineárských dostoupila v některých oborech takové dokonalosti, myslím hlavně nauku o maleficiu - očarování, že od těch dob přes celý středověk až do našich dnů a pokusů de Rochasových, nepokročili jsme v tomto směru ani o krok! Pokusím se vysvětliti příčinu tohoto zjevu: Babylonskou magii charakterisuje theurgie, či démonologie. Rituály veliké řády kouzelných textů zalidnily podměsíční svět (há-adámá) vojsky démonů, geniů a polobohů, takže na př. scholastická Kabbala, jež theurgické tyto prvky věrně přejala, mohla řešiti vážné problém, kolik tisíc démonů musí a může se směstnati na špičce jehly, a svatí otcové k právě tak scholastické otázce po počtu ďáblů, (neboť i křesťanství prostřednictvím židovstva přijalo nauky babylonské), musili se omeziti toliko na neurčitou odpověď: numerus eorum est legio, což značí: počet jejich jest legie, t.j. ohromný! Nám jest známo již přes sto zvláštních jmen různých těch andělů, ďáblů a na polobohy kleslých bohů z babylonské mythologie, a každé toto jméno téměř značilo celou skupinu bytostí z onoho světa. Naproti tomu u Egypťanů staré, střední i nové říše nepřichází démonologie, - pokud ovšem za časů alexandrijské university a vlivů řecko-židovských, - (a v té době se také z Novoplatonismu rodila Kabbala), - nepřijali i oni prvky theurgické. Pouze bohové vládnou v Egyptě říší kouzel a není proto zapotřebí ve styku s nimi prostředníků. Za to nauka o posmrtném životě pohlcuje téměř veškerý obor náboženské spekulace a náboženské literatury, a není národa v té době v dějinách, jenž by měl nauku o posmrtném životě propracovánu do takových detailů, jako ve starém Egyptě. A také veškeré myšlení živých na březích Nilu, pokud se nevztahovalo ke zjevům všedního života, upínalo se jen k žití záhrobnímu, a tak pochopíme potom tolik marně vyplýtvané energie na stavbu velkolepých hrobů-pyramid, a všechnu tu důkladnou péči, věnovanou tělům mrtvých při mumifikování. - A u Babyloňanů? Starý epos o Gilgamešovi (Nimrodovi Židů a Herakleovi Řeků) zmiňuje se sice se slabou snahou po soustavnosti o říši mrtvých na oné straně, podobné náběhy má i epos Ištařina jízda do pekel, - jinak však udávají písemné památky sotva jen jméno jakéhosi nebe: Aralú, nebo záhrobního sídla; jest to kur-nu-gi, země bez návratu starých Šumerů, šuálum, nebo šuálu Akkadů a Babyloňanů, a z toho Šeól Hebreů. Nikde snad v písemných památkách, tak četných, že mnohokráte svým objemem převyšují zprávy egyptské, nezmiňuje se některý panovník o stavbě své hrobky, také jiné prameny téměř zcela mlčí o pohřebištích králů, a neznáme ni jediného naleziště hrobů veliké řady králů assyrských neb babylonských. To svědčí právě o praktickém smyslu semitských národů, jimž pozemský život byl vším a svět po smrti matnou nicotou. Jejich náboženství a magie slouží jen potřebám všedního života, a lze se proto domnívati, že poněkud hlubší ráz náboženských otázek židovských vděčí svou hloubku a odlišnost od vlivů babylonských toliko vlivu dvou blízkých sousedů Židovstva: Řecka a Egypta. Než dále: Právě u Semitů nescházela znalost sochařského umění a to, co víme o praktice zhotovování voltových sošek (z vosku, smůly, dřeva, kovu), naplňuje nás podivem, a přece neznal babylonský magik Golemů. Příčinou toho jest právě, jak jsme již častokráte zdůraznili, neindividuelní charakter inteligencí, Golemy oživujících; u těchto oživených výtvorů, duch jimi hýbající jest co do svého původu prvkem vedlejším a bez důležitosti a rozhoduje u nich toliko moment fysické životnosti. Ale u národa, jako byli Babyloňané a jejich žáci v kultuře: Assyrové, kde každé místo, každá nemoc, snad vůbec vše mělo svého zvláštního démona, nebylo si možno mysliti oživenou figuru, jež by nebyla ztělesněním určité Bytosti. Avšak tato představa fysického ztělesnění odporuje dále zásadnímu stanovisku theurgie babylonské a jejím názorům o povaze démonů, při nichž nehmotnost a neviditelnost jest právě epitheton konstans jejich povahy. -
    Naproti tomu v Egyptě chyběl svět duchů a démonů jako spojovací článek mezí říší bohů a světem lidí. Anonymní oživení soch bylo tudíž zcela přirozeným důsledkem tohoto názoru. Síla, sochy oživující nepotřebovala individualisace, a svým ostrým kvantitativním i kvalitativním odlišením od sil bohů odpovídala co do svého rozsahu i vlivu zcela žádaným poměrům. Musíme stále míti na myslí, že Golem, hlavně u Egypťanů nepředstavuje nikdy více než pouhého sluhu pro hrubé fysické práce, ovšem o mnohem větší síle a magické vytrvalosti v práci proti lidským dělníkům.
    A podivuhodné a spolu složité představy o záhrobním životě daly právě v Egyptě vzniknouti představě o Golemovi. Lituji, že zde nemám místa pojednati zevrubněji o egyptských názorech na život posmrtný ve všech jeho obměnách, jakých se dočkal názor ten během pěti tisíciletí kulturního života země Kemi; v tom směru se omezují na doporučení výborného, a v některých bodech, dotýkajících se otázek dosud nikde správně neřešených, - jedinečného spisu českého egyptologa prof. dra Lexy: Nábož. literatura staroegyptská, 2 díly, vydal Šnajdr, Kladno. - Pro náš účel bude důležitou doba nové říše, kdy nejzávažnějším literárním dílem byly tak zv. »knihy mrtvých«, jak nedůsledně (a nesprávně) překládáme egyptský jejích název: »Ro'ev nev piret em hórev.«
    Podle staroegyptských názorů jest život posmrtný pouhým pokračováním a obdobou života na zemi. Kdesi v »Západní říši«, jež kladena někam do libycké pouště na záp. břehu Nilu, - proto též pohřebiště ve všech městech, hlavně Thébách byla na této straně řeky, - jest svět podobný našemu. Také tam teče Nil a na jeho březích rozkládají se písčiny, kanály, louky a pole a konečně i města. Podle okkultních názorů, jak my je třídíme, náležel by tento svět nižší pláni astrální, jež jest nejvíce ještě podobna fysickému světu, který ji zde ještě dosti zřetelně prolíná. Tam v západní říši byly poměry skoro stejné jako na zemi, ať již v dobré, či zlé stránce. A nad tímto záhrobním světem byl konečně opět jiný, vyšší Svět: Duát = nebe. I v něm tekl nebeský Nil - mléčná dráha, a na jeho březích zrálo obílí, ovšem již jiné a nádhernější, než v našem světě: sedmiloketní pšenice s klasy dva lokte dlouhými vlnila se zde na slunci v nepřehledné dálky, k radosti duchům rolníků, ohnivá jezera oživovala fantastickou krajinu, - a celý tento svět, jak patrno, patřil již vyšší úrovni astrální, zcela mimo zákony prostoru a času a poměry země naší. Avšak vraťme se k »Západní říši«. Víra v ní a spojené s tím názory vyrostly dávno ještě před dobou »knih mrtvých«, jež je převzaly již hotové. Tehdy nebyly ještě zdůrazňovány morální stránky osudu, jenž čeká mrtvé na onom světě, nebylo ještě soudu nad duší mrtvého před »vládcem západní říše« spravedlivým Usirem (Osiris) a 42 soudci Amenti. Mrtvý, jenž přišel do Amenti, ocitl se ve stejných poměrech, jako na zemi; musil jísti a píti, zápasiti o svůj život a těšiti se v něm právě tak jako za živa. K tomu měl přirozeně potřebí nástrojů, pomocníků, pokrmu a nápoje. O tyto dva poslední bylo dostatečně postaráno obětmi, jež dával duchu zemřelého jeho syn, jemuž ukládal tuto povinnost rodinný poměr. V nedostatku mužských dědiců nastupoval syn adoptovaný, se stejnými právy i povinnostmi, - a proto se také ve starém Egyptě tak často setkáváme s adopcemi. A tu krom pokrmových obětin přicházejí již v praehistorické době ve hrobech sošky sluhů, již měli na onom světě svému pánu drtiti obilí na mouku a připravovati mu chléb, a nahých žen, jichž povinností bylo posloužiti svému majiteli, zatoužil-li po tělesné lásce. Tento neurčitý dosud názor, jenž se spokojoval pouhým vkládáním sošek do hrobu a nestaral se o způsob jejich vzrůstu a obživnutí v záhrobní říši, ustupoval znenáhla systematičtějším představám: Moment oživení sošek stal se důležitou otázkou, jež řešena konečně magickým zakročením, o němž bude dále řeč. Spolu pole působnosti kouzelných sošek rozšiřovalo se i kvalitativně: kromě podob služebníků a služebnic vkládány do hrobky i jiné předměty v podobě malých modelů, o nichž věřeno, že v »říši západní« vyrostou a stanou se skutečnými. »Tak mohl člověk,« -praví Lexa v I. díle, str. 111 shora jmenovaného spisu, - »opatřiti svému duchu posmrtný život v přepychu, o jakém se mu za živa ani nezdálo. Všecko, co nebylo lze ve hrobce umístiti ve skutečné velikosti, jako člun s veslaři, žebřík, sáhající až do nebe, bylo zhotoveno a ve hrobce uloženo v malém vzorku: co nebylo lze vymodelovati, jako: honba na divoké ptactvo v bažinách nilských, polní práce zástupu otroků na hospodářstvích pána na ně dohlížejícího a j., bylo namalováno na stěnu; všemohoucí kouzelné říkadlo proměnilo to všecko ve skutečný život.«
    Jak patrno, udržoval se houževnatě prvotní materialistický názor lidový, jenž ve hrobce se vším jejím obsahem spatřoval nejprve skutečný příbytek zemřelého a sídlo jeho života po smrti, proti názoru officielnímu, jenž pokládal hrobku toliko za úkryt mrtvoly, chránící ji před zkázou, zatím co duch mrtvého radoval se po boku bohů Réa a Usira, nebo v Duátu na luzích nebeských. Postupujícím vývojem názorů o životě posmrtném přestala býti hrobka jediným sídlem ducha zemřelého a přenášela se jaksi se vším svým obsahem, soškami, malbami, modely etc. do západní říše, kde působením kouzelné formule vyrostly a obživly podoby lidí a zvířat, a veškeré nářadí nabytím žádoucích rozměrů stalo se schopným praktické potřeby. K těmto různým figurám a modelům, jejichž počet byl tak četný a podoby tak rozmanité, že žádná z nich nestala se typickou a nedostala proto určitého názvu, - přistupuje v hrobkách nové říše zvláštní a rázovitý druh lidských podob, jež se staly pak prototypem Golemů. Jsou to tak zvaní Vešebti. Když vývojem názorů o posmrtném životě bylo sídlo zemřelých přeneseno definitivně do sídel Západní říše, jež se tak podobá a jmína jest za skutečný odlesk fys. světa, nahradila se přirozeně představa o povinné práci zemřelých na onom světě ve službách »náčelníka Západní říše«, tak jako na zemi byly konány faraonovi služby jeho poddanými. K zachování života a tělesnému blahobytu bylo třeba úsilné práce na onom světě, jako na zemi. Avšak nebyla-li vyhlídka na podobnou robotu »náčelníku Záp. říše« proti mysli prostému dělníku neb rolníku, jenž se celý svůj život lopotil pro svého pána, nebo krále, neb i boha na statcích chrámových, - bál se podobného údělu duch boháče, šlechtice, neb dvořana, jehož ruce chránilo za živa před mozoly buď bohatství či jeho postavení. A tu na podkladě známých tradic o figurkách služebníků, již na onom světě budou státi k ruce svému majiteli, oživení byvše kouzelnou formulí, dále současných magických názorů, o nichž bude ještě podrobněji .promluveno, - vytvořila se instituce Vešebtů. Byly to hliněné figury sluhů, kteří se měli v Západní říši přihlásit k práci za svého pána, když by jej k ní dozorce zavolal. Z toho důvodu byli podobni zemřelému, aby se oklamání dozorce snáze podařilo. Při tom se zdá, že si byli jejich egyptští používatelé dobře, třebas jen instinktivně vědomi nejen skutečně reálného obživnutí těchto Vešebtů v Záp. říši, ale i nebezpečí, jež stále provází majitele oživených výtvorů, totiž možné neposlušnosti a vzpoury jejich proti svým pánům. Z toho důvodu projevovali vůči nim skutečně neobvyklou uznalost, jíž jinak neznali vůči svým robotníkům za živa: hleděli ulehčiti Vešebtům práci rozmnožením jejich počtu a umožniti jim tak vhodné střídání se v práci. Někteří boháči měli tudíž 10 Vešebtů pro každý den z desítidenního týdne egyptského zvláště, jíní i 30, aby zástupci jejich si mohli po jednodenní prácí odpočinouti po celý měsíc, dokonce se našlo i 365 Vešebtů pro každý den celého roku. Vnější svojí podobou napodobovali Vešebti, jak jíž řečeno, zevnějšek mumie, k jejímuž zastupování byli určeni. Velikost jejich byla různá, materiálem většinou hlína. Název jejich značí: »odpovídající«. Smysl jest nejistý: snad znamenal poslouchající, poslušný, nebo odpovídající na výzvu k práci (tím, že se přihlásí) za svého majitele, konečně i podobný, zastupující (svého pána). Jednotné číslo jména onoho zní Vešebt, čísla množného užívá se však nejčastěji, kdy pak odpadá slabika první a slovo zní Šabtej.    

    Z posledních dvou značek na pravo, jež nepatří vlastně k výslovnosti a jsou pouhými determinanty, značí prvá,obvyklé označení »vznešené osoby« (vous na bradě!), - druhá, po egyptsku tuót nebo tut (na př. ve známém jméně Tut-anch-amon), značí obraz, podobu, sochu, mumii a pak i Vešebta samého.
    Kouzelným říkáním, jež Vešebtům udělovalo život a činilo je schopnými práce, byl text jedné z nejdůležitějších kapitol sbírky »Ro'ev nev piret em horev« - čili Knih mrtvých. Kapitola tato, označovaná jako šestá, byla na soškách obyčejně napsána a nesla název: »Říkání pro vybídnutí Vešebta, aby pracoval za člověka v říší mrtvých.« Uvádím zde její text podle překladu Lexova (Nábož. liter. II., str. 216):
    »N. N.« - (zde přijde jméno zemřelého, jako vlastníka Vešebta), - »praví: Ó Vešebte! Až budu určen a zavolán k jakékoliv práci, která má býti vykonána od člověka v říši mrtvých a k níž jsem povinen, přihlas se za mne, ať jest to kdykoliv, k vzdělávání polí, zavodňování břehů, převážení písku z východního břehu na západní, řka: Hle, zde jsem!« - Z posledních slov by byl zřejmý význam názvu Vešebtů jako »odpovídajících«.
    Přistupme nyní ke kouzelné formuli, na niž bylo upozorněno již dříve, a jež měla sloužiti k oživení různých figur (krom Vešebtů), nebo obrazů na stěnách a rakvích hrobek střední říše. Na této formuli jest názorně podán příklad přirozeného vznikání čarodějných výroků z pramene zcela všedního. Za tuto možnost děkujeme relativně předlouhé době 4 tisíciletí dějin starého Egypta, po kteroužto dobu způsobem, jenž nemá jinak v historii obdoby, můžeme postupně sledovati všechna stadia vývoje názorů jak náboženských, tak i magických. Pravíme-li, že se zde naskýtá příklad přirozeného a náhodného vzniku magického aktu, nechceme tvrditi, že by tak bylo vždy a u všech případů podobných. Zajisté i zdánlivě náhodné použití nějakého rčení k úkolům magickým může míti vedle důvodů logických příčinu svou v nám nepochopitelném a unikajícím působení Ideí, jež se zde, ve světě tvarů manifestují podle plánu ve vyšších úrovních, nám neznámého. A proč právě ten který určitý výrok jinak bezvýznamný má ve skutečnosti přednost před tisíci jinými? Myslím, že by se zde nemělo zapomínati i na zvláštní, ideografický způsob psaní této formule v písmu hieroglyfickém, což, zdá se mi, nebylo taktéž bez vlivu pro písemnou realisaci kouzelného říkání života.
    Než k věcí: Již v hrobech staré říše, hlavně však později nalézáme tu a tam zprávu o tom, že král sám zřídil onu hrobku svému zemřelému milci. Později, kromě zvláštních případů, spokojil se král pouze udělováním obětních darů, jež složeny pak v hrobě zemřelého. Dalším postupem času nebylo již králi fakticky možno opatřiti všechny své zemřelé dvorní hodnostáře, přátele a vysoké úředníky obětními dary, když častým užíváním setřel se z této královské štědrosti ráz výjimečného vyznamenání, uděleného zemřelému. Skutečné oběti nahradila tudíž oběť formální; kamenná deska, na níž byly znázorněny dary a v nápisu vyznačeno, že to král dává oběť duchu toho kterého zemřelého. V dalším vývoji dovoloval král toliko, (ovšem možno, že i vedle vzácných skutečných případů projevení své štědrosti), - ješitným příbuzným, aby na svůj vlastní náklad dali zříditi podobnou desku svému zemřelému, - a v konečném vývoji i bez tohoto dovolení vyráběly se pak zmíněné desky zcela po továrnicku pro každého, kdo si je objednal. Ať byl text těchto desek a dary na nich vyčítané jakékoliv, zněla vždy stejně úvodní jejich slova: »Král dává oběť . . .« Důvodem k tomu byl i podle mého názoru nejen stručný, ale i kaligraficky úhledný způsob psaní této věty pomocí obrázkových ideogramů (jedna značka pro celé slovo). Také z rozmanitého obsahu nápisů přečetných hrobů byla tato věta nápadným a jediným stálým výrokem, jenž se opakoval u všech beze změny, čímž nabylo toto úsloví významu posvátného a dogmatického, a stalo se, jako mnohá jiná ustrnulá rčení kouzelnou průpovědí, když jeho vlastní historický smysl z mysli současníků zcela vymizel. Nejlepším dokladem toho jsou rozmanité nápisy, jejichž prvou větou jest formule: »král dává oběť . . .«, a k ní upínají se pak vesměs věty, jež svým obsahem s jejím smyslem dále již nijak nesouvisejí. A tak ke všeobecné víře, že předměty v hrobkách znázorněné ať v modelech či obrazech vzrostou a obživnou buď ještě ve hrobce, nebo podle pozdějších tradic v »západní říší«, přistoupila víra, že příčinou tohoto fenomenu jest ve hrobce napsaná, neb promluvená věta: »král dává oběť . . .« Zajisté, že přechodem k této víře byla asi též úzká spojitost mezi pravidelným vyskytáním se této průpovědi a výčtem neb znázorněním symbolických darů na oněch votivních deskách, jež přece podle všeobecné víry měly nahrazovati dary skutečné. Současně třeba míti stále na paměti, že široké vrstvy lidové nebyly znalé hieroglyfického písma a tato neznalost zvyšovala ještě v jejích očích tajemný význam výroku, jenž svým starobylým, ideografickým způsobem psaní jest v nápisech podnes nápadným i laikům.   

    Foneticky transkribujeme znaky formule buď: »stn dj htp«, nebo, - podle Lexy - »n - swt dj htp«. Výslovnost byla asi: »suten dej hetep«, nebo »nisut dej hetep« při druhém způsobu transkripce. K rozboru značek: Znak prvý značí krále a četl se doposud ustáleně »suten«. Dr. Lexa však navrhuje z důvodů, jež zde není místa podrobněji uváděti, (patrně správnější) čtení »nisut«, t.j. »ten, jenž náleží [n (i)] ke koruně (sut)«, tudíž: král, jako bychom v duchu našeho jazyka užili metaforického rčení »ten pod korunou«, místo slova král. (Poznámka: Ve svém novějším díle: Beletristická literatura staroegyptská«, Kladno, 1923, domnívá se Lexa, že »nisut« se četlo a vyslovovalo: nejšovet.) - Druhá skupina ideogramů, psaná dvěma znaky, odpovídá pojmu »hetep«, t.j. oběť, a píše se, ačkoliv jest to třetí slovo formule v jejím slovosledu, již na místě druhém z důvodů kaligrafických (úhlednějšího sestavení). Spodní z obou značek zřejmě představuje náhrobní desku s obětí, snad chlebem svrchu. Konečně třetí značka jest pak ideograficky psané slovo »dává«. Tím jsme vyčerpali vnější stránky formule. Co se magické síly její týče, byla tato podle přesvědčení a názorů egyptských ohromná. Působila absolutně a slepě tak, že její oživující moc postihovala veškeré obrazy lidí a zvířat na stěnách hrobky, i ty, jež se vyskytají jako značky v písmu. Proto ve většině hrobů se setkáváme se zajímavým zjevem, že podoby hadů nebo štírů - (těchto dvou se v Egyptě velice obávali jak patrno z řady zachovaných zaklínání již v době nejstarší [texty pyramid]), - kdekoliv se v písmě vyskytnou, objevují se s četnými noži do těl zabodnutými, - znak lva jest rozpůlen na dvě části, a pod. Takto zmrzačených tvorů nebylo se pak třeba báti při eventuelním jejich oživnutí. Jiným dokladem o významu, přikládaného formuli »král dává oběť« jejž dr. Lexa ve svém díle »O poměru ducha, duše a těla u Egypťanů staré říše« skvěle obhájil proti názorům Ermanovým, jest častá prosba v hrobech nové říše se vyskytající a kolemjdoucím, neb návštěvníkům určená, aby ji pro blaho zesnulého odříkali. Na př. v hrobě Paheri-ově (viz Lexa: Poměr, etc., str. 10), čteme: »O vy žijící, vy, kteří jste, vznešení (i prostí) lidé, kteří jste na zemi, proroci, kněží a jejich soudruzi, všichni písaři, kteří chápete se palety s psacím náčiním, sběhlí v řeči božské, všichni dokonalí pro podřízené své, kteří s chloubou mluvíte o svém úřadování! Kéž odmění vás Ré, pán věčnosti, Nechbet, bílá (paní z) Nechenu a všickni (bozi), kteří dokonalí jsou v oboru činností každého z vás, kéž odkážete (úřady své) svým dítkám, odříkáte-li »Král dává oběť« podle předpisu. . . «
    Další otázkou by bylo, jak si egyptští čarodějové představovali přeměnu zobrazených, neb vymodelovaných v malém předmětů ve skutečné, a oživení jejích, jakož i Vešebtů, Egyptolog Maspero ve svém díle »Une formule des stęles funéraires de la XII. dynastie« se domnívá, že i každý »neživý« předmět má svého ducha (Ka), jehož může zemřelý používati pomocí oné kouzelné formule v Západní říši, jsa sám pouhým duchem. Tento názor se stanoviska okkultního jest zajisté správným. Zobrazení, nebo vymodelování předmětů v hrobce obsažených bylo by pak pojímati jako fysický podklad a současně vzor, jehož působením se zformovaly určitým žádaným způsobem dosud beztvárné fluidické massy, obdobně tak, jako lidská vůle formuje a tvoří v astrálnu skutečné tvary - (tak zv. umělé tvoření elementálů - nesprávně místo »umělých výtvorů«) - pouhým myšlením podle uznávaných okkultních zásad. Naproti tomu dr. Lexa, (jenž však není okkultistou) namítá ve slovné logice ovšem správně, že »neživé« předměty nemají ducha, jenž jest právě tím, co živočicha činí živým, a že lze tudíž míti za to, že oživení oněch obrazů a modelů byla Egypťany nutně myšleno jako skutečné, reální a ve fysickém světě se odehrávající. Nesmíme totiž zapomínati, že »Západní říše«, svět mrtvých, byla považována za opravdové, v materielním světě se nalézající místo, jež bylo hledati na naší zemi kdesi na západě v libycké poušti. - Se stanoviska okkultního třeba přiznati, že názor Masperův je správnější vzhledem k položení záhrobní říše v astrálnu, třebas velmi hmotném, přece však vždy vzdáleném skutečné hmotnosti našeho fysického světa. Pouze pro nejstarší doby, kdy podle primitivních názorů byla hrobka vlastní a jedinou říší zemřelého, v níž tento žil v jakémsi polofysickém (vampyrickém) stavu a ve hmotném jakémsi vztahu k tělesným svým pozůstatkům, možno připustiti fysický vzrůst a skutečné oživení figur otroků a otrokyň, jež se nalézají v hrobech té doby. Jinak však pouze duch (Ka) oněch modelů, zformovaný podle tvarů jejich na podkladě myšlenkového raportu s nimi, vzrůstal a oživoval se toliko v transcendentálnu, nebo lépe, v plání astrální, sídle to duchů, - ale vždy mimo říši hmoty. Pakliže však uznáme tento názor, octneme se snad (stejně u Vešebtů, jejichž určení pro říši duchů mimo náš hmotný svět jest nepochybné), v situaci připustiti, že tudíž Egypťané vlastně neměli, - vzdor své víře v to, -skutečných »šiknát napištim«, jejichž oživení a působnost by se vztahovala na hmotný svět náš, (což jest základní podmínkou pojmu »oživených výtvorů«). Na štěstí máme v egyptských pramenech ještě jiné případy oživ. výtvorů, jejichž určení a působnost ve světě fysickém jest nepopíratelnou. Tak v povídkách tak zv. »Papyrusu paní Westcarové« obsaženo jest vyprávění prince Chephrena o kouzelníku Webaonerovi, jež v následujícím podávám podle překladu dra Lexy; (viz jeho »Poměr, etc.« str. 9. a »Nábož. literatura etc.« str. 109. a 110.):
    »(Webaoner) vymodeloval z vosku krokodýla 7 palců dlouhého, odříkal (nad ním kouzelnou formuli a pravil mu): »Až se někdo v mém rybníku bude koupati, (chytni ho!)« Pak dal ho správci domu a řekl mu: »Až občan dle svého každodenního zvyku vstoupí do rybníka, hoď tam krokodýla za ním!« . . . Když nastal večer, přišel občan (a jednal) dle svého každodenního zvyku. Tu správce domu hodil voskového krokodýla za ním do vody. On proměnil se v krokodýla 7 loket dlouhého a uchvátil občana. - - - Veličenstvo krále Nebky zvěčnělého (spatřiv krokodýla) pravil: »Promiň, ale tento krokodýl je nebezpečný!« Webaoner sehnul se, chopil se ho a v jeho ruce stal se zase voskovým krokodýlem.« - Příběh tento jest jistě velmi zajímavým po stránce okkultní a historie kouzelnictví! Povšimněme si jen dobře momentu, jenž zde poprvé snad pokud známo byl zaznamenán, totiž onoho vyrůstání figury z malého modelu ve velikost skutečným poměrům odpovídající. Tento úkaz hraje nejen důležitou úlohu v historií t. zv. haličského Golema, jak ještě uslyšíme, nýbrž jest vlastní čarodějným zkazkám všech národů a dob. Vzpomeňme si jen v naších pohádkách na Popelčiny šaty, uložené en miniature v ořechu a vyrůstající při otevření jeho ve skutečnou velikost, nebo na spřežení brouků, či myšek, zapřažených ve vaječnou skořápku, jež se úderem čarodějného proutku mění ve skutečná spřežení nádherného kočáru s bujnými oři. Toto magické vzrůstání jest podstatnou stránkou jedné ze dvou složek (a sice kvantitativní) tak zv. Nazoraeru - japonský to termín a jediný název, vystihující technicky složitý a v magii nesmírně důležitý úkaz »zastupování« jedné věci druhou. - Nejen však v povídce o Webaonerovi setkáváme se s vírou Egypťanů v možnost kouzelného vzrůstu a oživení modelů živých, nebo i neživých předmětů; tak v prvé povídce o Chamusovi, zachované nám ve staroegyptské beletrii, vykouzlil si Neferkaptak z modelu skutečný člun s veslaři, a v druhé povídce o Chamusovi jednající vykouzlil opět Siusirev nosítka se čtyřmi nosiči. Patrno, že všeobecně byla známou methoda oživování sošek nebo jiných předmětů a to i v praktickém životě, netoliko v říši záhrobní.
    Než pokročíme dále po stopách historie Golemovy, jehož pravzory byli Vešebti a hliněné figurky lidských podob ve staroegyptských hrobech, stejně jako různé jiné sošky ať z vosku, či z hlíny v rukou mocných čarodějů, - musíme se zmíniti ještě o dvou věcech. Především o skutečnosti, že s Vešebty a jim podobnými nesmějí býti zaměňovány tu a tam se nacházející dřevěné loutky s tvary mumie, jež kladli před vchod hrobek chudáci, kteří, nemohouce pomýšleti na velkolepý posmrtný stánek pro svá těla, doufali aspoň pomocí těchto svých dřevěných zástupců zúčastniti se třebas z povzdálí skvělého posmrtného života, jenž čekal mumie majitelů nákladných hrobek. Tyto ubohé figurky nejsou ani Vešebty, ani jinými předměty, na něž by se vztahovala všemocná kouzelná formule »nisut dej hetep«, - jsou to volty v pravém slova smyslu, tak důležité v rituálu očarování, ačkoliv zde nelze je nazvati maleficiem, nýbrž spíše, - sit venia verbo, - beneficiem, vzhledem k blahu, které očekával ze svého kouzla chudý majitel voltu, jenž měl uzavříti raport mezi tělem a duší svého strojitele, a episodou blaženého záhrobního života, jemuž se oddával pán a majitel bohatého hrobu na straně druhé.
    Jako další, sem patřící věc budiž připomenut zajímavý příbuzný zjev s egyptskými Vešebty, jehož vlastí jest tentokráte tak rozdílný a vzdálený od Egypta Japan, říše Vycházejícího Slunce.
    Nihongi, vedle Kodžiki, nejstarší a nejpamátnější původní historická kniha Japanu - (z roku 720 po Kr.), vypráví o barbarském zvyku pohřebním v ranních dobách dějin japonských. Při úmrtí vynikajících jedinců byli totiž jejich dvořané a sloužící, stejně jako jejich koně zahrabáváni ve vztýčené posici po krk do mohyl svých pánů a ponechání tu jako oběť pozvolné smrti hladem, aby pak sloužili svým velitelům na onom světě v říši boha Izanagi a dobré bohyně slunce Amaterasu. Tento zvyk není ostatně neznám ani jiným národům, jako Slovanům vůbec v době pohanské, nebo Vikingům. A kniha Nihongo vypráví nám dále, jak císař Suinin, jenž vládl as v letech 29-70 po Kr., ustrnuv se nad nářkem takových obětí na mohyle svého, právě pochovaného bratra, zakázal na příště ukrutný onen mrav. A jako náhrada měli býti nadále v mohylách zahrabávání jen hlinění panáci v lidské velikosti a podobě. A kdo zná principy japonské okkultní tradice, zvláště nauku o tak zv. »zastupování« - nazoraeru, o němž jsme již zde učinili zmínku, - ten ví, že se zde nejednalo o pouhou symboliku, nýbrž skutečné poskytnutí obětí, jež třebas hliněné, obživnou na onom světě a budou moci konati svému pánu práce právě tak, jako by to byli kdysi živí tvorové, - podobně jako hliněné figurky otroků a Vešebtů ve hrobech starého Egypta. A že lidová i officielní víra japonská v těchto hliněných podobách, - (jejichž střepy nebo více méně zachovalé exempláře podnes se zhusta objevují pod motykami archeologů ve starých kurhanech), - spatřovala skutečnou, rovnocennou náhradu obětí živých, můžeme souditi z toho, že přes zákaz císaře Suinina po několik století ještě vyskytují se tu a tam paralelně ony sochy vedle opravdových obětí živých. Tak zvláště po smrti císařovny Pimihu nebo-li Himeko, (čarodějnice, jež svými kouzly, - jediný to snad případ v historii, - nejen že se domohla trůnu v hrozných dobách 50leté anarchie a občanské války kol r. 200 po Kr. v Japonsku, nýbrž se na něm do své smrti ve stáří dovedla udržeti), - bylo při jejím pohřbu za živa zakopáno více než 1000 jejích sluhů a služek, - jak krom jiných podivuhodných věcí o této kouzelnici na trůně vyprávějí hlavně čínské letopisy z doby dynastie Vei. -
    Než vraťme se opět k Egyptu. Vešebti a figury neb obrazce, jež měly obživnouti tantrickou formulí »král dává oběť«, v hrobech egyptských, krokodýl Webaonerův a nosiči Siusirovi měli ve svých modelech podobu zhruba stejnou s tvarem, jakým se oděli po svém magickém vzrůstu a obživnutí, tím podivuhodnější jest tudíž pověst o jiném egyptském Golemovi, jenž ovšem náleží době značně pozdější, kdy již prvky egyptské magie splétaly se s magickými principy a směry semitskými a řeckými v ono podivuhodné dílo, jež zoveme Chochma-Nistar, Kabbalou. Povídka tato dala Götheovi námět k rozmarné baladě »Zauberlehring«, již v základě stejně vypráví o čaroději egyptském Pankratovi Lukian, filosof a satyrik, žijící v Antiochii kol r. 150 po Kr. Anekdotické toto vyprávění obsaženo jest v Lukianově knize »Filopseudés« (Lživý přítel), kterou přeložil do němčiny Wieland pod titulem »Lügenfreund«. Obsah příběhu jest čtenáři zajisté znám z oné Götheovy balady: »Čarodějův učedník«.
    Pro nás je zajímavým hlavně základní tvar tohoto Golema. Jest to koště, jemuž po vyřčení čarodějné formule, jíž mohlo býti dobře staroegyptské tantram »nisut dej hetep«, narostou nohy, ruce i hlava. Shodně se všeobecnou egyptskou tradicí zdůrazněna jest v pověsti absolutní působivost kouzelné formule, jejíž moc totiž nezávisí od toho, kdo ji vyslovil. Tak nebohý učedník, jenž využiv nepřítomnosti svého pána pronese potřebné magické říkání, jest asi radostně překvapen, když koště poslušně obživne jako na rozkaz jeho mistra. Podobně jiným Golemům, i zde vyniká úžasná fysická síla a rychlost ve vykonávání rozkazů, jež tolik kontrastuje s bizarním jinak zjevem tohoto fantastického sluhy čarodějova. I ona nezdolná poslušnost rozkazů, jíž nezabrání ani úder sekery, roztínající koště v půli, připomíná živě nepoddajnost Golemovu. Novum jest zde však nejen neobvyklý původ a tvar »oživeného výtvoru«, nýbrž i ta okolnost, že se koště po rozpůlení sekerou promění ve dva samostatné útvary, jež pokračují mechanicky v daném úkolu. Slepá, neinteligentní životnost, vlastní Golemům, pracuje tu přímočaře a dbá toliko dvou momentů: rozkazu k oživení a práci, a výkonu, vracejícímu jí opět v původní, neživý stav. - 

Dr. Oldřich Eliáš