Gandharvavéda a Nátjavéda

Autorem je Bharata. Tato véda pojednává o hudbě, zpěvu a tanci. Popisuje, jak používat různé tóny, melodie, pauzy a jiné důležité zákonitosti v hudbě. V Indii taneční umění, zpěv a interpretace hudby měly vždy vážené postavení. U tance se objevují různá gesta rukou, nohou i těla (mudrá), která dokáže číst pouze znalec tohoto umění. Každý pohyb tanečnice je určitým znamením pro něco, včetně výrazů očí nebo úst. U hudby stanovili např. stupnice bohům nemilé, které v dnešní době na Západě velmi často využívají některé hudební skupiny, čímž vyvolávají negativní síly.

S Gandharvavédou koresponduje Nátjavéda, jež je písmem dramatu a ztělesňuje morální a spirituální pravdu. Nátjaśástra je encyklopedií dramatu, hudby, tance a jiných předmětů. Byla sepsána kolem 2. stol. před n.l. Tanec je považován za jednu z těch náboženských ceremonií, které se bohům nejvíce líbí. Je dedikací všech činností Nejvyššímu a tím je považován za nejvyšší formu uctívání. Sami bohové jsou největšími tanečníky. Śiva je králem tance a proto má i jméno Natarádža. Jeho krásná choť, podle mytologie, Párvatí, dcera Himálaji, byla první učitelkou tance, která z nebe přinesla toto umění k lidem. Nátjaśástra od Bharaty je vrcholným a základním dílem tance, zpěvu, hudby a dramatu. Jiné důležité dílo pro tanečníky je Abhinaja-darpana (Zrcadlo gest) od Nandikéśvary.

Existuje mnoho klasických tanečních stylů. V jižní Indii se snad zachovala stará tradiční kultura nejvíc, protože je to oblast, která byla vždy vzdálena od různých invazí okupantů. Bhárata-nátja je taneční technika z jihu Indie, z tamilské oblasti. Tančí ji obvykle žena sólo. Její písně zrcadlí čistou oddanost a lásku. Tanečnice je uctívač a Bůh je předmět uctívání. Tím vlastně tanec není pouhým uměním pro pobavení lidu, jak je tomu na Západě, ale metafyzikou z nejniternější podstaty. Je dynamickou meditací.

Tiruvilajadál purána vysvětluje význam slova Bharata v pojmovém rozboru slabik bha-ra-ta následovně do kombinace tří prvků:

— bhava (vyjadřovací způsob)
— rága (hudební modus)
— tala (rytmus)

 

Vysoce kultivované umění Bhárata-nátji předváděl učitel tance a také rituální tanečnice (dévadásí) v chrámech jižní Indie. Dívky byly mnohokrát již od svého mládí dedikovány službě Bohu jako tanečnice. Rádžadásí je tanečnice, která tančila před posvátnou vybranou společností chrámovou, alankaradásí tančila ze sociálních důvodů, dévadásí tančila regulérně v chrámech a svadásí tančila jen při speciálních náboženských příležitostech. Když byla tanečnice poprvé dedikována chrámu, slavil se obřad, kde se dívka rituálně provdala za chrámové božstvo. Pak dívka dostala zlatý šperk talí, který nosila na krku jako znak zasnoubení. Jen tím se mohla stát chrámovou tanečnicí. I zde vidíme, že být tanečnicí je celoživotním posláním, uctíváním Boha.

Taneční drama, které existuje ještě dodnes, je snad v nejbližším spojení se sanskrtskou teatrální tradicí. Veškeré umění v starověké Indii můžeme nazvat chrámovým uměním, ne proto, že muselo být součástí chrámového života, ale proto, že jeho cílem bylo spirituální sjednocení s Bohem. Bůh je svrchovaným Umělcem a řídí všechny činnosti člověka, ať je to denní rituál nebo umělecká práce.

Višnudharmóttara vysvětluje: „Uctívání Boha tancem (nrtta) uskuteční naplnění všech přání, čímž se člověk vydá na cestu vykoupení. Tanec dává důstojnost, dlouhý život a ničí všechna neštěstí.“ Základní taneční krok se jmenuje adavu. Jeho prvky jsou pózy (sthanaka) a pohyby (čarí). Určují přesné polohy a pohyby údů v rytmu. Je přibližně 120 variant adavů. Adavu je dále rozdělen do mnoha frází, ale tím se zde nemůžeme zabývat.

Nátja představuje umění dramatu se slovem, hudbou a tancem. Student umění musel absolvovat ve své výuce 64 uměleckých předmětů. Mimo jiné tato výuka obsahovala i komplikovanou řeč gest (mudrá). V umění tance Abhinaja je technika vyjadřování, která má čtyři formy. (1) Angika je vyjadřovací jazyk skrze médium těla (śaríra), tváře (mukha) a pohybu (čéštá). (2) Váčika je vyjadřovací způsob skrze slova, literaturu a drama. (3) Aharja je vyjadřovací způsob skrze dekorace, jako je make-up, šperky a kostýmy. (4) Sáttvika je vyjadřovací způsob skrze činnost různých stavů mysli. Rasa je kvalita, která umožňuje vzájemné pochopení umělce a diváka. Rasa v indické estetické teorii je vyšší pociťování činnosti umění. Bhava znamená stav bytosti. Bhavou tanečnice vyjadřuje emoce, stav charakteru člověka nebo božstvo, které hraje. Podle Bharaty je 8 druhů rasy. Tzv. dočasné bhavy mají 33 druhů. Za povšimnutí stojí, že se přesně definuje i šest druhů smíchu, které s dalšími prvky vytvářejí další výrazové kombinace kvality smíchu. 

 

Angika je jazykem gest údů. Dělí se do tří skupin:

(1) Anga — patří sem hlava, ruce, prsa, boky, krk a nohy.
(2) Pratjanga — ramena, lopatky, paže, záda, stehna.
(3) Upánga — oči, obočí, zřítelnice, tvář, nos, čelist, rty, zuby, jazyk, brada, líce a hlava.

Dále se k nim ještě přidávají paty, kotníky, prsty, palec, dlaně a vnitřní strana nohou.

Všechny tyto vyjmenované části těla musí tanečnice dokonale ovládat a znát jejich výrazový jazyk. Tyto pohyby se dále ještě dělí násl.: Śiróbhéda učí gesta hlavy, jež má devět základních poloh, drštibhéda učí pohybům očí. Nandikéśvara jmenuje a určuje osm hlavních druhů, přičemž je mnoho dalších dodatkových druhů. Tárabhéda učí pohybům zřítelnic očí. Rozlišuje se devět pohybů podle Bharaty. Puttabhéda učí pohybům očních víček, je jich také devět druhů. Bhrukutíbhéda učí pohybům obočí, kterých je sedm. Nasabhéda určuje pohyby nosu. Má šest variant. Gandhabhéda určuje pohyby tváře, je jich také šest druhů. Ádharabhéda určuje šest druhů pohybu dolního rtu. Čibuhábhéda určuje sedm druhů pohybu brady. Asjabhéda šest druhů pohybu úst a grívabhéda čtyři druhy pohybu krku. Tímto vyjmenováním jsme chtěli jen poukázat na absolutní propracovanost a obsáhlost indického umění, přičemž jsme se ještě nedostali k snad nejznámějším způsobům gest, tj. ke gestům rukou (hasta mudrá).

Stručně podle názvu mudry si popíšeme některá vybraná gesta:

— Pataka (vlajka): Barva bílá, bráhmanská kasta (bráhmana), rši, Śiva, ochranné božství Parabrahman. Význam: začátek tance, dešťové mraky, les, noc, řeka, příbytek bohů, kůň, vítr, chůze, světlo měsíce, obětovaná potrava (prasáda), klepání na dveře, rovnost, ticho, meč, měsíc, rok, atd.
— Ardhačandra: Měsíc v 8. den temné poloviny, konsekrace podoby božství, původ, myšlenka, meditace, modlitba, klanění se Měsíci, Slunci a Větru.
— Arala: Pití jedu nebo nektaru, silný vítr.
— Kapittha: Lakšmí, Sarasvatí, dojení krav, obětování vonných tyčinek, panna s květinami atd.
— Sučí: Parabrahman, sto, slunce, město, svět, nicota, tělo, deštník, ruce atd.
— Simha-mukhá: Oběť, slon, pohyb, girlanda lotosů, tvář lva atd.
— Samdamsa: Dávání, obětování, uctívání a číslo 5.
— Aňdžalí: pozdrav bohům (když jsou ruce nad hlavou), pozdrav guruům (ruce jsou před tváří) a pozdrav bráhmanům (ruce jsou u hrudníku).
— Svastika: Krokodýl.

Śambhu (Śiva) se vyjadřuje následovně: mrgaśiršá mudrá levou rukou a tripitaka mudrá pravou. Višnu: tripitaka mudrá oběma rukama. Párvatí: ardhačandra mudrá oběma rukama, jedna směrem nahoru, druhá dolů. Podobnou kombinací se vyjadřují i jiní bohové, různé činnosti...

 

Zpívání posvátných manter v Rgvédském období bylo nejstarším známým druhem hudby v Indii. Je mnoho odkazů na hudební nástroje, např. na různé bubny, strunné nástroje včetně víny, které již tehdy byly používány. Sámavédské hymny se zpívaly určitým stylem a učenci říkají, že jihoindická rága Khará-haraprijá se velmi podobá stupnici sámanů. Kaušítakí bráhmana nám podává jednu legendu, podle které bohyně Sarasvatí tančila na vibrace rytmů úderů různých neakcentovaných tónů védských kněží. Z jejího tance pak Pradžápati vynalezl metrický systém.

Karnátská klasická koncertní hudba se dělí na kalpita sangítu, již předem komponovanou hudbu, a na manódharma sangítu, spontánní hudbu ve své nejčistší podobě. Ideálem je přednést melodickou krásu rágy ve všech jejích variacích. Rozlišuje se umělecká hudba a sakrální hudba. Základem veškeré hudby je rága (hudební modus určený stupnicí). Rága má speciální strukturu a fixně dané noty. Starověcí autoři udávají esenciální charakteristiku rág ve využívání určitých tónů, přičemž zase jiné tóny se v rámci dané rágy nepoužívají. Různé rágy tak vyjadřují různé emocionální světy. Některé rágy se smějí hrát pouze v určité hodině dne. Sandhí prakáś rága se hraje v čase soumraku, setmění nebo východu slunce. Představuje násl. stupnici: ri Ga dha Ni (Cis E Gis H). Stupnice Ri Ga Dha Ni (D E A H) dává rágu do prvních dvou hodin dne nebo noci.

Indové rozeznávají 22 mikrotónů v oktávě. Rozdělení moderní hindustánské oktávy a naší koncepce do 22 mikrotónů je následující:

0 (22)—Sa—C,
4—Ri—D,
7—Ga—E
9—Ma—F,
13—Pa—G,
17—Dha—A,
20—Ni—H,
22 (0)—Sa’—C’.

 

Variace časových jednotek nebo rytmus se jmenuje tala. Tempo se jmenuje laja. Je sedm principiálních tal. Sedm variací tal použitých v pěti různých časových modech dává 35 forem tal. Každá z nich se dále může dělit na menší jednotky času o 3, 4, 5, 7 nebo 9 taktech, které dohromady dávají 175 forem tal.

 

Na ukázku několik druhů tal v karnátské hudbě:

1. Ádi tala 4+2+2
2. Miśra čapu tala 3+4

V hindustánské hudbě:

3. Dípčandí 3+4+3+4
4. Dhamar 5+2+3+4
5. Rúpak 3+2+2