Fyzika a buddhismus - porovnání

René Staritzbichler

 

Fyzikální poznatky bývají často používány, aby podpořily buddhistická učení. Odpovídající oblasti fyziky by měly být, co možná nejsrozumitelněji, shrnuty v následujícím porovnání, které má představit vztah mezi různými úrovněmi buddhismu a fyziky.

Buddhismus zkoumá povahu mysli a světa jevů z nich samotných, z mysli samotné. Zabývá se myslí a nachází v ní podstatu věcí. Fyzika jde cestou měřitelného, zkouší objektivizovat, odstranit vliv toho, kdo pozoruje.

Protože přírodní věda abstrahuje, to znamená, že vytahuje z celku do popředí podstatné vlastnosti, se kterými zachází analyticky tak, že je rozděluje, je mysl samotná neuvěřitelně chápavá a nachází poznatky ve světě jevů. Tady jsou si úrovně poznání natolik blízké, aby je bylo možné porovnávat.

Mnohé výpovědi buddhistického učení odpovídají výpovědím fyziky.

Základní teorie - Planckem započatá kvantová fyzika (1901) a Einsteinem rozpracovaná speciální teorie relativity (1905) - se dají spolu s novějšími poznatky fyziky jádra a elementárních částic přirovnat ke třem skupinám buddhistických pojmů: "forma a prázdnota", "příčina a následek" a "buď a nebo a to i to". Malým odkazem je odstavec "světlo v buňkách".

Forma a prázdnota

V našem světě zkušeností není nic, co by (skutečně) existovalo od minulosti bez počátku, co by existovalo v současnosti, a i dále v budoucnosti. Vše vzniká a zaniká, žádná forma není stálá, a nemůže proto být absolutní. Její proměnlivost označujeme jako prázdnotu věcí.

Avšak dříve se předpokládalo, že forma, jak se nám jeví, je složena z trvalých stavebních elementů, které se vymykají našemu vědomí, které zůstávají stále stejné. Tak, jako je možné strhnout ošklivé zdi, a z těch samých kamenů vybudovat krásný zámek: Budova se změnila, ale kameny zůstaly stejné. Potom by se mimo naše vnímání, v maličkostech, forma nezměnila - nebyla by "prázdná".

To, že to tak není, dokládají poznatky fyziky. Hmota se může rozložit, vzniknout a může se přeměnit v jinou hmotu: Při rozpadu atomových jader se rozpadá část hmoty. Stává se pohybem rozbitých částic, to znamená, že rozbité částice se směrem od sebe pohybují vyšší rychlostí. Další část hmoty se přitom rozpouští ve "světlo" (elektromagnetické záření).

Narazí-li hmota na (svou) antihmotu okamžitě se stává "světlem". Opačně se může "světlo" přeměnit v hmotu a antihmotu. Hmota společně s antihmotou může vzniknout z "ničeho", ovšem po extrémně krátkém čase zase mizí. Neexistuje žádná hmota, která by nemohla procházet změnami. Neviditelné stavební částice (elementy) našeho světa zkušeností jsou "prázdné".

Pro pochopení popsaných procesů je podstatný jeden pojem: energie.

Einsteinova známá rovnice E = m.c2 říká: Energie je zároveň hmotou a hmota je zároveň energií. (Hmota odpovídá hmotnosti tělesa.) Co je míněno energií? Těleso má určitou energii, když se určitým způsobem pohybuje. Jako celek, jako nějaký míč, nebo když vibruje uvnitř, jako hudební nástroj. Teplota je rovněž pohyb, neuspořádaný pohyb jednotlivých částic. V plynech se molekuly pohybují o to rychleji, o co má plyn vyšší teplotu; v pevných tělesech jednotlivé atomy vibrují vzájemně. Těleso, pokud se pohybuje v gravitačním poli Země, má energii nahromaděnou jako pohybovou energii. Čím více je vzdálené od povrchu Země, o to větší pohybovou energii má. Bylo by o to rychlejší, kdyby spadlo. Celková pohybová energie tělesa tedy sestává z vlastní pohybové energie a nahromaděné, potencionální pohybové energie.

Energie (celková energie) nemůže zmizet; může sice být přetvářena, ale nemůže zmizet a ani vzniknout, je tu přítomná! To je způsobeno jednou vlastností času, že ty stejné přírodní zákony platí v různých časech. Jinými slovy: Tím, že necháme spadnout skleničku, dnes stejně jako zítra, nemůže energie ani vzniknout ani zaniknout. Energie je tedy něčím, co mimo jiné popisuje pohyb a co zůstává zachováno. Podle Einsteina je hmota zároveň energií a mohou se navzájem měnit. To znamená, že těleso může svou hmotu "proměnit" v pohyb (a jiné formy existence).

To můžeme vysvětlit především na rozpadu jádra: Velká atomová jádra, která sestávají z mnoha protonů a neutronů, se mohou rozpadnout na více částí. Podstatné na tom je, že hmotnost všech zlomků je menší než "mateřského jádra". Při rozpadu se hmota rozpustila - přeměnila se na pohyb oněch "dceřinných a synovských" zlomků. Celkové energie přitom ani nepřibylo ani neubylo; jen část energie změnila svou formu: Z hmoty na pohybovou energii. Opačně jádra vodíku, která sestávají jenom z jednoho protonu, splývají v jedno jádro hélia se dvěma protony a dvěma neutrony. Přitom rovněž mizí hmota a uvolňuje se pohybová energie - tak vytváří energii Slunce.

To, že se štěpením velkých jader stejně jako fúzí malých uvolňuje energie, je způsobeno tím, že v jádrech působí jak přitažlivé, tak odpudivé síly, které jsou v různě velkých jádrech různě silné.

Na úrovni elementárních částic, v současné době nejmenších dostupných stavebních částic hmoty, neznají možnosti přeměn různých "forem energií" skoro žádná omezení. Známe tři rozdílné třídy částic:

1. leptony
- existuje 6 leptonů a 6 antileptonů
- elektron je nejlehčím leptonem

2. hadrony
- "částicové ZOO" částic, které jsou vytvořeny z kvarků

mezony
1 kvark a 1 antikvark

existuje 6 kvarků a 6 antikvarků (srovnej s leptony)
- kvarky nemohou existovat osamoceně, nezávisle

baryony
3 kvarky, sem patří i protony

3. Výměnné částice
- Silová pole jsou popisována prostřednictvím výměny částic (kvantových polí), to znamená, že síly působí na základě výměny částic.

Existují 4 silová pole:
Elektromagnetické
Gravitační
Slabé a silné (dosah: atomová jádra)

Částice se mohou rozpadat v rámci jedné třídy nebo se stát částicemi jiné třídy. Tady se nerozpadají žádná složená jádra, nejmenší částice se stává jednou nebo více jinými nejmenšími částicemi. Jak hodně se při tom mění forma jevu, by měl ozřejmit následující příklad: Výměnnou částicí elektromagnetického pole je foton. Foton je nejmenší, nedělitelný celek elektromagnetického pole, který se šíří formou vln. Foton má několik fascinujících vlastností:

Pohybuje se rychlostí světla (světlo se z fotonů skládá) a dokud se pohybuje, je "hmotný". Když se však foton zastaví, nemá nic hmotného! Když se pohybuje, je hmotný; když se nepohybuje, není hmotný (neexistuje).

Abychom to pochopili, musíme vědět, že podle Einsteinovy speciální teorie relativity, je hmotnost určité částice tím větší, čím je tato částice rychlejší. Jde to tak daleko, že vlna, které nemá žádnou klidovou hmotnost, ji při rychlosti světla získává. Foton má hmotnost, protože se pohybuje rychlostí světla. Foton je tedy od základu něčím odlišným od pomalu se pohybující hmotné částice. Nicméně, foton se může, pokud má dostatek energie, rozpadat na částice a antičástice, například na elektron a antielektron (= pozitron), nebo na kvark a antikvark. Přitom vzniká jiná forma hmoty. Energie fotonu odpovídá jeho vlnové délce a celková energie je přirozeně zachována. Obráceně se rozpadají částice a antičástice, narážejí na sebe a mizí ve fotonech a - hmotě.

Antičástice se vyznačují stejnou hmotností, energií, délkou trvání a impulsem jako příslušné částice, mají jen opačný elektrický náboj. Ke každé částici existuje antičástice. Některé elektricky neutrální částice jsou zároveň svými vlastními antičásticemi. Existence antičástic byla předpovězena výpočtem a později experimentálně dokázána.

Neexistuje nic, co by nepodléhalo změně. Neexistuje žádná trvalá forma existence, zůstává jen "něco", co v sobě zahrnuje formu a proměnlivost (formu a prázdnotu), a co nazýváme energií. Co se děje, když neexistuje žádná trvalá forma? Z prostoru, ve kterém se "nic" nenachází, ve vakuu, neustále "bezdůvodně" vzniká extrémně mnoho párů částic a antičástic. To, že hmota vzniká z ničeho, velmi protiřečí zákonu zachování energie. Ve fyzice malých částic, v kvantové mechanice, ale existuje takzvaná neostrost energie a času. To znamená, že zákon zachování energie platí, ale ne exaktně. Na zlomek vteřiny může být zákon porušen: o tolik kratší dobu, o co větší je odchylka od exaktního zachování energie, to znamená, čím více hmoty vznikne, tím kratší dobu může existovat. Dvojice částic a antičástic vzniklé z ničeho mohou tedy existovat jen velice krátkou dobu, než zase zmizí v prostoru. Protože nemohou svobodně existovat, nazývají se virtuální. Virtuální částice a antičástice nemohou vznikat odděleně, mohou vznikat jenom jako pár. Ale existují, vznikají a mizí - a jsou prokazatelné!

Příčina a následek

Příčina a následek je princip, který platí jak v buddhismu, tak ve fyzice. V buddhistickém pohledu karmy nenavazuje následek na příčinu bezprostředně. Ve vnějším světě jevů se může následek objevit léta po příčině. Dokonce teprve v následujícím životě. Není nutně určeno kdy přesně.

Mysl, která je prostorem se vším spojena, hromadí všechny příčiny a vytváří svět odpovídající předchozím činům, slovům a myšlenkám. Současná situace, podmínky, se kterými se člověk setkává, se skládají z mnoha jednání v minulosti. A jakékoliv jednání bude mít vliv na budoucnost. Kdyby však existovala jenom příčina a následek, byli bychom vystaveni jedné nekonečné a nezměnitelné řadě následků, bez možnosti zasáhnout - bez jakékoliv svobody. Svoboda spočívá právě v tom, nepodléhat ve svém jednání podmínkám, každé touze, každému hněvu, nýbrž moci tento koloběh protnout. Osvícení znamená být svobodný od karmy, příčiny a následku. Příčina a následek v buddhismu platí nutně; k tomu se však přidává svoboda volby v přítomnosti. Oproti klasické fyzice (tím je myšlena především fyzika před kvantovou mechanikou) nemusí prožitek následku přijít ihned po příčině.

Klasická fyzika vidí svět jako "kulečník": Přesně se ví, kdy přijde šťouch, přesně se ví, jak se budou koule pohybovat - a v klasické fyzice se věřilo, že je tedy možné všechno přesně vědět. Přesně stanovená budoucnost bez svobody volby. Při šťouchu koule reagují ihned a ne teprve až v příští hře... Klasická fyzika a buddhismus si protiřečí!

Na elementární úrovni, v kvantové mechanice, se pohled mění a objevuje se korelace s buddhismem. Proto se ještě jednou vraťme k rozpadu jádra: Zhruba řečeno, jádro se rozpadá, protože se rozpadnout může, a tím se uvolňuje energie. Čím více energie se při rozpadu uvolní, o to rychleji se rozpadne, popřípadě o to větší bude pravděpodobnost rozpadu. Ale neexistuje tu nic, co by ho nutilo rozpadnout se v určité chvíli. Neexistuje žádný důvod, proč by se muselo v určitou chvíli rozpadnout - chybí mu "vnitřní hodiny" - oproti například člověku, který vidí své stáří a tím pádem pravděpodobnost "rozpadu". U velkého množství jader se dá přesně říci, kdy se rozpadne například polovina jader, pravděpodobnost se stává nutným zákonem, který je tím přesnější, čím více jader je přítomno. Podobně jako u karmy nenavazuje následek ihned na příčinu.

Víra klasické fyziky, že může vše přesně vědět, se ve světle kvantové mechaniky jeví jako zásadní omyl, například budoucnost jednoho jediného jádra je principiálně neznámá.

Příčina, následek a čas

Zákon příčiny a následku vyžaduje, aby příčiny předcházely následky. Jiným slovy, čas musí mít jeden pevný směr, totiž ten, na který spoléháme. Kdyby čas mohl měnit směr, předcházely by následky příčinám.

Naše zkušenost nám říká, že čas jen tak jednoduše směr měnit nemůže, avšak u rychle se pohybujících "těles" existuje relativita času: Podívám-li se na své náramkové hodinky, uvidím, jak čas stejnoměrně ubíhá, a kromě svého subjektivního pociťování nebudu na pohybu jejich ručiček schopen cokoliv změnit. Jinak to vypadá, když se podívám na hodinky někoho, kdo kolem mne například letí poloviční rychlostí světla. Ručičky jeho hodinek se zdají pohybovat pomaleji než moje, pomaleji stárne - z mého pohledu! Pro něj samotného běží jeho hodinky úplně normálně! Jeden příklad k tomu: Vysoce energetické kosmické záření, většinou rychlé protony, uvolňuje při nárazu na molekuly vzduchu zemské atmosféry celé "mraky" elementárních částic. Jednou z vytvořených částic je myon (lepton). Kvůli krátké době své existence, mnohem kratší než jedna vteřina, by nikdy neměl dosáhnout zemského povrchu. Protože je kvůli velké energii velmi rychlý, jeho rychlost je velmi blízká rychlosti světla, "žije z našeho pohledu" déle a dosahuje zemského povrchu, ačkoliv z "vlastního pohledu", opravdu žije stejně dlouho jako "jindy". Kdyby dosáhl rychlosti světla, žil by nekonečně dlouho a kdyby mohl být ještě rychlejší než světlo, vydal by se z našeho pohledu do minulosti. Následky by předcházely příčinám. Částice by potřebovala překročit jen určitou rychlost, a sice 300 000 km/s, a již by byla "příčina a následek" naopak. Avšak rychlosti světla mohou dosahovat jen částice, které nemají (v klidu) žádnou hmotnost. Částice, která má (v klidu) hmotnost, nemůže dosáhnout rychlosti světla, protože její hmotnost by nekonečně narostla, a proto by energie potřebná k urychlení byla nekonečně veliká. A částice bez hmotnosti nejsou nikdy rychlejší než světlo.

Člověk by si mohl myslet, že kdyby nějakým trikem obešel ohraničení rychlostí tím, že by se posadil do dostatečně rychlé rakety, žertem řekněme letící tak přibližně čtvrtinou rychlosti světla (66 000 km/s - normální rakety létají zhruba 28 000 km/h, přibližně čtyřmi tisícinami rychlosti světla), a poté by rozsvítil čelní reflektor, tak by toto světlo muselo být o čtvrtinu rychlejší než světlo zářící z reflektoru, který se nepohybuje. Ale není tomu tak: Stejně tak pro toho, kdo sedí v raketě, tak i pro toho, kolem něhož raketa letí, má světlo, které svítí z rakety, rychlost světla, nikdy vyšší. Shodíme-li kámen z jedoucího vlaku, je to jiné, než když jej pustíme ze stoje v klidu, u světla tomu tak není. Není tedy možné přehodit příčinu a následek tím, že se budeme mimořádně rychle pohybovat.

Existuje však pokus, během kterého je informace přenášena rychlostí zdánlivě vyšší než je rychlost světla: Experiment EPR (Einstein - Podolsky - Rosen) byl zpočátku jen myšlenkovým experimentem, který měl ukázat slabiny kvantové mechaniky: Jádro atomu se rozpadá na dvě stejné části. V tom samém okamžiku, když působíme na jednu část, ta druhá o tom "ví" - i když se jedná o velké vzdálenosti. V kvantové mechanice zůstávají obě části jedním systémem, jedním celkem, protože o sobě navzájem "vědí", ačkoliv se od sebe oddělily. Toto "vědění" je rychlejší než světlo, ačkoliv není přenášeno ve zde míněném slova smyslu, že by se nějaký nosič informace (například světlo) pohyboval od jednoho k druhému. A právě proto, že tu není žádný přenos "pohybem", nenarušuje to příčinu a následek, je to mechanismus jiného druhu.

Existuje nějaký fyzikální důvod pro směr času a tím pádem pro příčinu a následek? Ve fyzice platí stanovení směru času tehdy, existuje-li nějaký proces, který nemůže probíhat ve směru opačném. To znamená, že necháme-li film o nějaké události běžet pozpátku a to, co vidíme, je nemožné, čili odporuje přírodnímu zákonu, je směr času prokázán. Původ času nebo popis podstaty času to není a fyzika jej ani nepřináší.

Existují tedy procesy, které nejsou vratné? V námi viděném světě zkušeností je to relativně jednoduché. Existuje mnoho dějů, které nedávají smysl, pokud se na ně podíváme pozpátku, jako na film: Rozbíjené sklo, brzdící auto se zablokovanými koly. Při plném brždění na sebe narážejí molekuly pneumatik a molekuly silnice. Pohyb pneumatik se mění ve vzájemně neuspořádaný pohyb atomů silnice, čili v teplo. Našemu hrubému vnímání se směr tohoto děje zdá nezvratný, mikroskopicky by to bylo zcela možné, že by všechny nárazy mezi cestou a pneumatikami proběhly opačně a stojící auto by se náhle začalo pohybovat, aniž by se točila kola - je to jen velmi, velmi nepravděpodobné, neuvěřitelně nepravděpodobné - avšak principiálně možné a tím pádem neexistuje žádný "čistý" důkaz pro směr času.

Jediným čistě fyzikálním argumentem pro směr času je tento teoretický (trochu těžce pochopitelný), který je možné přiblížit prostřednictvím následující analogie: Auto jede rovně. Když však víme, že auto, které se kvůli poškození automaticky stáčí doleva, jede rovně, logicky z toho vyplývá, že řidič zatáčí doprava. Tento způsob závěrů se používá také k potvrzení směru času. Rovně jedoucímu autu odpovídá zákon, který je u podstaty všech doposud pozorovaných procesů základem toho, že vůbec existují. Když jejich pořadí obrátíme, částice a antičástice se zamění a prostorově se zrcadlí (3 operace). Oproti tomu ne všechny procesy existují tak, že se částice a antičástice zamění a jsou zrcadleny prostorově, jejich pořadí je však stejné (2 operace). Všechny procesy, během kterých jsou prováděny tři operace, existují - auto projelo. Můžeme vyvodit: Třetí operace, čas, musí vyrovnat tento rozdíl - řidič musí točit volantem opačným směrem. To znamená, že rozdíl je v tom, jakým směrem probíhá děj, že tedy existuje "předem daný směr času"- experimentálně to není doložitelné. Základní fyzika může nabídnout ohledně směru času jen tento teoretický argument, pocházející z elementární fyziky částic, který však není bez váhy.

"Buď a nebo" a "to i to"

Dá se podstatě věcí porozumět tak, že je rozložíme? Protože louka je na to, abychom jí porozuměli jako celku, příliš komplikovaný jev, dáme si do škatulky několik stébel trávy, pozorujeme jenom je a něco se o nich naučíme. Potom si uděláme škatulku na kvítka a další na včely. Abychom porozuměli louce jako celku, dáme škatulky pro trávy, květy a včely na jednu hromadu a pozorujeme to všechno najednou. Vidíme pak louku? Porozuměli jsme jí? Přírodní vědy, filozofie a řeč samotná pracují s pojmy. Každý pojem je jako škatulka, ve které jsou shrnuty různé objekty nebo jejich vlastnosti. Položíme-li škatulky na sebe, získáme pohled "buď a nebo". Narážíme-li na hranice tohoto pohledu, již nám nepomůže rozdělit škatulky na ještě menší, abychom pochopili celek. Ocitáme se před pohledem "to i to", kdy se hranice škatulek začínají rozplývat.

Východní filozofie jako buddhismus a taoismus usilující o jednotu přesto musí používat fragmentarizující, pojmový jazyk. Pro překonání hranic pojmového myšlení se často používají paradoxy (např. koany v zenu): protimluvy, které se nedají vyřešit, protože jsou založeny na pojmech, které se vzájemně vylučují.

Západní cesta poznání se snaží pochopit celek prostřednictvím analýzy, rozlišujícího dělení. Teprve na hranicích této cesty se dostáváme k pohledu "to i to". Přitom se více pojmů může jednoduše stát jedním, když rozeznáme jejich totožnost. Příklad: Maxwell v roce 1864 objevil, že elektřina a magnetismus mají tu samou příčinu, že různé tváře mají ten samý původ. Klidový náboj vytváří elektrické pole, pohybující se náboj dodatečné magnetické pole a urychlený náboj vytváří elektromagnetické vlny, které se podle vlnové délky projevují jako mikrovlny nebo rádiové vlny, viditelné světlo, rentgenové záření atd. Všechny tyto předtím nezávislé jevy mají tu samou podstatu; z více pojmů se stává jeden: elektromagnetismus.

Hlouběji šla v tomto století kvantová mechanika. Že jsou vlny na vodě něčím jiným než dělová koule, je jasné. Dělová koule se nemůže rozšířit do všech stran zároveň, oblít všechny překážky a stát se spolu s dalšími koulemi jednou velkou koulí.

Ve světě vnímání jsou vlny a částice něčím zcela odlišným. Vlna nemůže být částicí, částice vlnou. Když však dosáhneme oblasti mimo vnímání a začneme zkoumat atomy, zjistíme, že částice mají vlastnosti vlny a vlny (např. světlo) jsou podobné částicím; v mikrokosmu je všechno i částicí i vlnou. Hovoří se o vlnově-částicovém dualismu.

Všechno ale není jenom dvojí: pozorujeme-li vlastnosti vln, mizí vlastnosti částic, pozorujeme-li vlastnosti částic neodvratně mizí vlastnosti vln. Vlastnosti vln a částic se vzájemně vylučují, i když je všechno jak částicí tak i vlnou. Vlastnosti vln a částic se nazývají "komplementární", protože teprve jejich překrývání může vysvětlit vlastnosti atomů a světla. Jsou potřeba oboje dohromady, ačkoliv se vzájemně vylučují. Komplementární znamená "to i to", ale v hlubším smyslu než při jednoduchém rozpoznání stejné příčiny jako u elektromagnetismu. Dva pojmy se nestávají jednoduše jedním, protože se vzájemně vylučují.

Komplementaritu nacházíme u mnoha dvojic termínů, které sestávají z protikladů: fyzikální jako "řád a chaos" nebo v kategorii posuzování "dobré-špatné". Základem je jednota, která vykračuje mimo pojmové myšlení, jež se polarizuje v protiklady.

V předchozí části byly zmiňovány tři v současnosti známé třídy částic a čtyři silová pole (výměnná působení). Již delší dobu existují pokusy zrušit rozdělení mezi nimi, najít příčinu všech jevů a sjednotit všechny teorie. Používá se k tomu praprincip vibrace a jako "prazáklad" se vidí jednorozměrné struny (angl. string), popřípadě dvojrozměrné membrány, které podle (míry) napnutí vibrují různě rychle. Rozdílné částice by potom byly vibracemi různých frekvencí té samé struny nebo membrány. (Struny bychom si neměli představovat příliš konkrétně - zastánci teorie strun se pohybují v podstatně více rozměrech než jejich spoluobčané.)

Aby bylo možné tuto teorii experimentálně doložit, bylo by potřeba mnohonásobně více energie, než máme nyní k dispozici, protože čím hlouběji chce člověk do hmoty proniknout, tím vyšší "rychlost" je potřeba.

Vícekrát již bylo zmíněno, že poznatky kvantové mechaniky odporují poznatkům klasické fyziky. To však neznamená, že klasická fyzika je špatná! Různé druhy fyziky se jenom vztahují k různým úrovním reality. Bylo by absurdní počítat až do nekonečna dráhu dělové koule tím, že by se propočítávalo chování deseti na třiadvacátou částic (číslo s třiadvaceti nulami) na úrovni kvantové mechaniky. Jinak vyjádřeno, je klasická mechanika hraničním případem obecnější kvantové mechaniky - je v ní tedy obsažena. Kvantová mechanika je tedy základnější teorií.

Pozorovatel a realita

Jakou roli hraje ve fyzice a v buddhismu ten, kdo vnímá - pozorovatel? Buddha hledal jeho podstatu, nadčasovou a neměnnou. Tím, že obrátil svou pozornost, svou schopnost vnímat na sebe sama, popřípadě na to, co vnímá, rozpoznal svou podstatu. Existuje něco, co je vnímáno - tělo, myšlenky a pocity. A existuje něco, co vnímá - mysl, která existuje za všemi jevy. To, co je vnímáno, má hranice a mění se. Mysl hledá sebe samu, ztrácí se všechno věcné, co je vnímáno, mysl se nemění, nemá žádná pevná omezení, je nadčasová a podobná prostoru. Ale neexistuje žádné oddělení mezi vnímaným a vnímajícím. Myšlenky a pocity nejsou odděleny od toho, co je vnímá - jsou neduální. Jsou neoddělené a přesto nejsou tím samým. Nejsou ani jedno ani dvě: jsou komplementární.

Protože "realita" jako taková je něco velmi těžko uchopitelného a definovatelného, drží se klasická fyzika té reality, která je neosobní a nadčasová, kterou může vnímat každý stejným způsobem, na každém místě a v každém čase - tedy reality, která může být popsána prostřednictvím přírodních zákonů. Pozorovatel nesmí mít žádný význam. Pozorovatel a pozorované jsou odděleni, to znamená, že musí existovat ta samá realita, ať už pozorování probíhá nebo ne. Hrubé měřítko smyslů tento pohled umožňuje. Ten pán s klackem stojí před námi, ať již máme oči otevřené nebo ne. U stomiliónkrát menších objektů je tomu trochu jinak: především proto, že je může "vidět" jen měřicí zařízení. Potom jsou tak malé objekty každým pozorováním ovlivňovány - měněny. Pro jejich změření musí mezi objektem a měřícím přístrojem k něčemu dojít, což má na objekt vždy nějaký dopad. Každé pozorování mění "realitu".

Mimo to není budoucnost jednotlivého objektu takové velikosti determinována, to znamená, že krátce po měření se již o objektu s jistotou neví nic. Když pozorování neprobíhá, neví se nic definitivního o "realitě", protože se může nepředvídatelně měnit. Tyto oba poznatky vedly k pohledu kvantové mechaniky, že o realitě není možné cokoliv vypovědět odděleně od pozorovatele.

Světlo v buňkách

Při meditaci jsou možné zážitky světla. Jestli je toto světlo fyzikálně "reálné", by bylo potřeba prozkoumat, jisté každopádně je, že buňky světlo produkují. V lidském těle se nachází světlo, které vytváří samo tělo. Světlo, které tělo vyzařuje, se dá měřit a mění se během nemoci nebo smrti. Při smrti buněk intenzita světla na krátkou dobu silně stoupne, aby poté zhaslo.

Jak vzniká světlo? Základem pro pojmenování kvantové fyziky je, že Max Planck v roce 1901 objevil, že elektrony, které krouží kolem atomového jádra nemohou mít libovolnou pohybovou energii, nýbrž zcela určitou, stupňovitě "kvantovanou". Když atom a s ním i elektron, který ho obíhá, nemá svou nejnižší možnou energii (je stimulován), může se zase dostat jen ke svému hraničnímu stavu tím, že nějakým způsobem odevzdá rozdíl energií mezi oběma úrovněmi. Dělá to vysíláním (emitováním) určitého kvanta světla, již zmíněného fotonu. Každý komplexní systém může fungovat jen skrze výměnu informací. Aby mohlo světlo, které vzniká, naplnit tento účel, musí být uspořádané (koherentní). Různé fotony se musí překrývat tak, aby se staly velkou vlnou, jako laserové světlo a ne jako normální světlo vzniklé z vln pouze přerušovaných, jako nějaký orchestr hrající bez ladu a skladu. (Pořádek vzniká tím, že se foton emitovaný atomem dostává k dalšímu stimulovanému atomu stejného druhu a "nutí" jej také emitovat foton, čímž vlna roste.) "Laserem" buňky je molekula DNA.

Autor: René Staritzbichler (31 let) v současné době píše diplomovou práci z teoretické fyziky (teorie kvantového pole) při urychlovači částic HERA (DESY) v Hamburku a potom by chtěl zkoumat světlo v našich buňkách.

 

překlad: Jan Matuška