Formy channelingu

Jak lze tento způsob komunikace posoudit? Jak lze zhodnotit jeho pravdivost, význam nebo hodnotu?

Stejně jako u jiných bizarních aktivit, channeling je nesprávně chápán, protože to, jak to při něm vypadá, neodpovídá tomu, co se při něm skutečně děje.Dokonce i terminologie mate, protože popisovaná slova znamenají pro různé osoby něco zcela různého. V širším smyslu slova takto přijímá či předává informace každý z nás, protože všichni jsme občas inspirováni něčím, co vypadá, jakoby přišlo odněkud z prostoru mimo nás. A každý z nás tak funguje ve snu, nebo ne? Stačí si jen pokusit se vzpomenout, v kolika okamžicích našeho života nám poradila "intuice". Každý člověk si přitom vybírá vlastní formu vyjádření. Někteří si vyberou formu, která odpovídá stavu transu, jak bylo již zmíněno.

Praxe transovních nebo částečně transovních forem channelingu se také případ od případu liší. Osoba, která předává informace, může být zcela bdělá (vědomý channeling), nebo může spát, nebo být ve stavu někde mezi bděním a spánkem - transem. To záleží na metodě, kterou si on či ona podvědomě zvolili.Osoba v transu si vůbec nemusí vzpomenout, o čem třeba celé hodiny vyprávěla, zatímco byla "mimo". Někteří ale při channelingu chodí, pijí kávu nebo dokonce telefonují. Na druhé straně ti, kteří provozují vědomý channeling, jsou zcela bdělí, jakoby jen tak konverzovali. Jak již bylo naznačeno, takto zprostředkovaná řeč většinou pochází z nějakého vzdáleného nebo nadpozemského zdroje, která bývá označena jako „bytost“ nebo „entita“, a která zjevně není v žádném přímém vztahu k osobě, která channeling provádí.

Výzkum potvrdil, že vnější forma channelingu není v žádném vztahu ke kvalitě předávaných informací. Jinými slovy, vnější projevy channelingu nijak nesouvisí s kvalitou, přesností, hloubkou nebo důvěryhodností poskytovaných informací. Obsah channelingu nemá nic společného s tím, jak je channeling prezentován.

To platí zvláště v případech, kdy je proces channelingu doprovázen ještě paranormálními nebo parapsychologickými jevy, jako jsou předpovídání budoucnosti, neobvyklé fyzikální jevy, nebo výskyt osobních informací, které může znát jen posluchač. Platí to i o případech, kdy je poselství předáváno osobnostmi, které tvrdí, že jsou nějakou historickou postavou (Sokrates), zesnulým příbuzným (strýček Harry), mimozemšťanem (Ultron), náboženskou postavou (archanděl Gabriel), nebo nějakým "pověřeným představitelem božím". Entity, které informace předávají, si dávají jména a vytvářejí své osobnosti, aby tak byly víc důvěryhodnější. Samozřejmě, každá z těchto možností může být, aspoň v určitém slova smyslu, pravdivá - prostě nevíme. Dokud ale skutečně nevíme, je dobré vyvarovat se předčasných závěrů. V každém případě se ale vyplatí neposuzovat poselství podle způsobu, kterým bylo předáno.

Tyto podivné vlastnosti channelingu se zdají být určitou částí hry, spojené s komunikací hlubších a vnějších částí mysli. Mohou být tak bizarní a nepravděpodobné, jako jakákoliv jiná symbolická příhoda, zjevující se ve snech. Zjevené osobnosti mohou být jakousi součástí původní osobnosti. Většina lidí, kteří channeling provozují, připouští, že nemají nejmenší ponětí o tom, jestli je předávaná informace z vnějšího zdroje, nebo pochází z nich samých, ačkoli většinou mají pocit, že přichází z vnějšku. V každém případě ale způsob channelingu není to, o co tu jde. Tak jako ve snech, channeling nabízí člověku pohled za formy a obrazy, dokonce i za jazyk, aby se pokusil najít samotné poselství a jeho hlubší význam, skrytý za prezentovanou formou.

Jak tedy lze tento způsob komunikace posoudit? Jak lze zhodnotit jeho pravdivost, význam nebo hodnotu? Tak jako ve všech jiných intuitivně nabytých informacích, channeling musí být posuzován výhradně na základě samotné takto získané informace, nezávisle na tom, kde, jak a kdo se zdá být zdrojem. Je to podobná situace, jako když nasloucháte někomu, kdo sedí ve vlaku na protějším sedadle. Může to být člověk s velkou autoritou, může mít kouzelné jméno, může být dobře oblečený, může být přítel slavných osobností, nebo může citovat prapodivné věci. Může ale také vypadat odpudivě, nebo hovořit velice tiše až stydlivě, nebo se vyhýbat vašemu pohledu. Může vám poskytnout něco, co jste už dlouho hledali, nebo může hledat on u vás něco, co sám hledal. Ze samotného vzhledu nic z toho nemůžete tušit předem. Jediné, co můžete dělat, je otevřeně a celou svou osobností mu naslouchat, a odložit své rozhodnutí o tom, jestli mu budete důvěřovat nebo ne, až podle toho, co bude říkat. O totéž jde v channelingu.

Každý výrok při channelingu je třeba brát pouze jako určitou ideu, hypotézu, nebo možnost - něco, co může být pravda - a pak se zeptat: dává mi to smysl? Je to srovnatelné s tím, co už vím? Souhlasí to s principy, kterými se řídím? Jestliže to nedává žádný smysl, nebo nesouvisí s ničím, o co se dá opřít, pak by se tím člověk měl přestat zabývat, nebo přinejmenším pustit to z hlavy, dokud se nezjeví lepší pozice, ze které bude moci být učiněno věrohodnější rozhodnutí. Člověk také může zkusit otestovat zdroj informací při channelingu sérií otázek, týkajících se jeho principů a důvodů, protože každý takovýto zdroj možnost poskytnout víc informací o sobě, uvítá. Při posuzování kvality informací musí důvěřovat vlastní intuici, i když se možná zdá ne tak vyvinutá, jako intuice osoby, která informace channelingem předává. Ona sama je zde pouze jako spoušť, jako nějaký druh intuitivního zesilovače. Toto je základní princip interpretace a možného přijetí takto získávaných informací.