Forma je prázdná

Buddha jednou shromáždil své studenty na Supím vrchu, aby jim přednesl učení o zcela otevřené dimenzi našeho bytí, které říkáme šúnjata (prázdnota), nepodmíněná bódhičitta, nebo prádžňaparamita.

Nějakou dobu to již učil a mnoho studentů dosáhlo hluboké poznání pomíjivosti a bezegovosti. Toho, že nic, včetně nás, není pevné ani jisté. Pochopili utrpení, které pramení z uchopování a lpění. Naučili se to od Buddhy a sami si ověřili hloubku té pravdy meditací. Buddha ale věděl, že touha po pevné půdě je v nás hluboce zakořeněna. Ego přijme cokoliv, aby vytvořilo iluzi bezpečí, včetně víry v bez-substantnost (nehmotnost) a ve stálou proměnu věcí.

Zvolil tedy něco šokujícího. Učením o prádžňaparamitě (dosažení absolutního poznání) vzal všem zcela půdu pod nohama a zatlačil je ještě víc do nejistoty. Řekl svým posluchačům, že musí opustit všechno, v co věří, ať je to cokoliv, že lpění na jakémkoliv popisu reality je jen pastí. Nebylo nic příjemného to slyšet.

Připomíná to Krišnamurtiho, kterého theosofisti vychovali jako svého avatara. Jejich starší stále říkali, že když se avatar plně manifestuje, bude jeho učení tak revoluční a elektrizující, že otřese všemi základy jejich víry. Ukázalo se, že je to pravda, ale tak, jak nikdo nečekal. Když se Krišnamurti konečně stal hlavou rady starších, svolal celou společnost a oficiálně ji rozpustil s tím, že je škodlivá, protože vytváří příliš mnoho jistot.

Na Supím vrchu se Buddhovým studentům stalo něco podobného. Smetlo to všechny jejich představy o realitě. Buddhovo hlavní poselství pro tento den bylo, že lpění na čemkoliv blokuje poznání. Musíme opustit všechno, k čemu jsme došli. Jedinou cestou jak zcela pochopit učení o bódhičittě a plně ho praktikovat je, zůstat v nepodmíněné otevřenosti prádžňaparamity a odetnout všechny naše tendence něčeho se držet.

Během tohoto učení, které známe jako Sútru srdce, neřekl Buddha ani slovo. Byl v hluboké meditaci a nechal promlouvat bódhisattvu soucitu, Avalokitešvaru. Tento bojovník, známý také jako Kuan-yin, promluvil na přání Buddhy o své zkušenosti s prádžňaparamitou. Jeho poznání nebylo založeno na intelektu, ale na přímé zkušenosti z praxe. Jasně viděl, že všechno je prázdné. Pak se ho začal dotazovat jeden z předních Buddhových žáků, Šáripura. To je významný moment. I když vlastně učil Avalokitešvara a Buddha to zjevně řídil, k objasnění došlo teprve prostřednictvím otázek. Šáriputra nic nepřijal slepě.

 

Je modelem nás, studentů. Nechtěl prostě jen přijmout, co slyšel. Sám chtěl poznat pravdu a tak se ptal Avalokitešvary: „Jak mohu uplatnit prádžňaparamitu ve svých slovech a činech?" „Co je podstatné pro její nácvik? Jaký mám mít náhled?"

Avalokitešvara odpověděl nejznámějším buddhistickým paradoxem: „Forma je prázdná a prázdnota je forma. Prázdnota není nic jiného nežli forma a forma není nic nežli prázdnota." Když jsem to poprvé slyšela, nevěděla jsem vůbec, o čem mluví. Byla jsem z toho úplně paf. Vysvětlení, stejně jako prádžňaparamita sama, je zcela nevyjádřitelné, nepopsatelné a neuchopitelné. Forma je prostě to co je, než na to promítneme naši představu. Prádžňaparamita tak reprezentuje zcela čerstvou a prázdnou mysl, kde je možné všechno.

Prádžňa je nefiltrovaný vjem ucha, oka, mysli, který má každá bytost. Thich Nhat Hanh tomu říká „poznávání". Je to probíhající proces. Není to nic konečného a konkrétního, co by šlo nějak shrnout a změřit.

Tahle nevyjádřitelná prádžňaparamita je naší lidskou zkušeností. Není nějakým klidným stavem mysli a rozníceným také ne. Je to stav otevřené, zvědavé a nestranné inteligence. Nezáleží na tom, zda je vyvolán zvědavostí, zmatkem, šokem, nebo klidem. Objevuje se zcela nečekaně, když se ocitneme ve vzduchu.

Jak říká Trungpa rinpoče, nesmíme se bát být za hlupáky. Pěstujme si přímý vztah, bez filosofování, moralizování, nebo posuzování. Se vším, cokoliv se objevuje v mysli, dá se pracovat.

Když tedy Avalokitešvara říká, že „forma je prázdná," mluví o přímé zkušenosti, o přímém vjemu  krve, potu, květin, lásky i nenávisti. Napřed musíme odhodit všechny naše představy a názory a potom ještě i představu, jak budeme vnímat věci bez těchto představ a předsudků. Sami si musíme podrážet nohy. Když bez jakýchkoliv překážek a zábran uvidíme formu jako prázdnou, poznáme věci v úplnosti, tak jak jsou. Tahle zkušenost může být návyková. Může přinést pocit osvobození od našich problematických emocí a od iluze, že můžeme nějak překročit zmatek v našich životech.

 

Když to otočíme, pak „prázdnota je forma". Prázdnota se neustále projevuje jako válka a mír, zármutek, zrození, stáří, nemoc a smrt a stejně tak jako radost. Nutí nás zůstat na místě s rozechvělostí, která znamená život. To je proč se cvičíme v praxích relativní bódhičitty a v tonglenu. Pomáhají nám být plně živí s nezastíněnou a otevřenou myslí. Věci jsou právě tak špatné a dobré jak vypadají. Není třeba k nim nic přidávat.

Představte si, že by se vás Buddha zeptal: „Jak vnímáš realitu?" a my bychom museli čestně říct: „Jako pevnou, oddělenou ode mne." A on by řekl: „Ne, podívej se lépe."

Tak bychom šli meditovat a kontemplovat tuto otázku a začas bychom se vrátili a řekli: „Už to vím. Věci nejsou pevné, ale prázdné." A on zase: „Ne, podívej se lépe." Mysleli bychom si, že to není možné a řekli bychom: „Buďto je to tedy prázdné, nebo to není prázdné. Ne?" On zase: „Ne." Kdyby to byl náš šéf, vykašlali bychom se na to. Že je to ale Buddha, tak si jen řekneme, že nás to štve, taková neuspokojivá odpověď.

Tak zase meditujeme a kontemplujeme a radíme se s ostatními. Příště řekneme: „Tak už to vím. Všechno je současně prázdné a není to prázdné." A on zase: „Ne." To už jsme dost nejistí a rozechvělí. Je dost nepohodlné, být v nejistotě a nemít pevnou půdu pod nohama. Jde tady ale o proces odkrývání. I když jsme podrážděni a úzkostní, blížíme se k opravdové přirozenosti mysli. Protože z něj nedostaneme víc, než jen „ne," jdeme domů a strávíme další rok s touhle hádankou. Je to jako zenový koan. 

Po čase se vrátíme a řekneme: „Je jediná možná odpověď. Přirozenost reality je, že věci ani existují, ani neexistují. Nemají formu a nejsou ani prázdné." A máme dobrý pocit. Tohle je pěkně pythická odpověď. Buddha ale řekne: „To je příliš omezené chápání." Možná je to tentokrát pro nás takový šok, že zažijeme otevřenou mysl prádžňaparamity, mysl která je uspokojená a nemá potřebu se něčeho chápat.

Když Avalokitešvara řekl Šáriputrovi, že „forma je prázdnota a prázdnota je také forma," šel ještě dál a řekl, že se není čeho chytit, ani Buddhova učení o třech známkách existence, ani utrpení, konce utrpení, uvěznění, ani osvobození. Příběh říká, že z toho byli mnozí tak ohromení, že dostali infarkt. Možná se ale jen zvedli a odešli. Jako theosofisti s Krišnamurtim. Nechtěli to slyšet. Stejně jako my. Nechceme, aby někdo zpochybňoval naše jistoty. Příliš nás to ohrožuje.

Kdyby to učení bylo jenom od Avalokitešvary, mohli by studenti svůj strach racionalizovat. „Je to jeden z nás. Je sice moudrý a soucitný, není to ale žádný lumen." Vedle ale seděl Buddha v hluboké meditaci a byl zjevně potěšen tím co o prádžňaparamitě slyšel. Z tohoto dilema nebylo východisko.

Avalokitešvara pak, povzbuzen Šáriputrovými otázkami, pokračoval tím, že když pochopíme, že není čeho dosahovat, kam dojít a že není žádná konečná odpověď, když je naše mysl bez zmatených emocí a víry v oddělenost, nemáme potom žádný strach. Když jsem to slyšela před mnoha lety, ještě před tím, než jsem se začala zajímat o duchovní cestu, nějaká kontrolka ve mně zablikala. „Nemít strach," to mě zajímalo.

Tohle učení o prádžňaparamitě je učením o nebojácnosti. Náš strach zmizí právě jen do takové míry, do jaké sami přestaneme bojovat proti nejistotě a nejasnosti. Synonymem nebojácnosti je osvícení, interakce zcela otevřené mysli se světem. Zatím se v tom cvičíme a jdeme tím směrem. Navykáme si na nejistotu a pomalu se tak zbavujeme strachu.

Avalokitešvara pak vyslovil jádro prádžňaparamity, esenci prožitku nejistoty, nebojácnosti a otevřeného stavu mysli mantrou: „OM GATE GATE PARAGATE PARASAMGATE BÓDHI SVÁHÁ." Tak jako semeno obsahuje strom, tak tato mantra obsahuje veškeré učení o prádžňaparamitě, o stavu nebojácnosti.

Trungpa rinpoče to překládal jako: „ÓM, pryč a pryč je všechno, ještě dál, úplně za tím. Probuď se! Teď!"

Nezáleží na tom, jak daleko jsme jako bódhisattvové, jestli začínáme, nebo léta praktikujeme, ale jde o to, že vstupujeme stále dál do nejistoty. Osvícením to nekončí. Být zcela probuzen, to je jen počátek vstupu do neznáma.

Když to Avalokitešvara dokončil, probral se Buddha z meditace a řekl: „Dobře, dobře, hezky jsi to řekl." A všichni co tam ještě zbyli, neodešli, nebo je neranila mrtvice, se zaradovali. Potěšilo je, že slyšeli jak se zbavit strachu.

 

 

Pema Chödrön:  The Places That Scare You: A Guide to Fearlessness in Difficult Times.