Filozofické základy paravědy

Rozvoj vědy dosáhl stadia, kdy jeho další rozvoj je otázkou mnoha nepřeberných alternativ. Existuje optimismus o již ukončeném poznání vědy a dokonalosti vlastních znalostí.Opravdová věda si musí být stále vědoma, že příroda se bude chovat podle svých vnitřních zákonitostí a nikoli jen podle pouček, které byly formulovány člověkem a mohou být tedy nepřesné nebo dokonce nesprávné. 

Dogmatická věda si však bývá jista konečnou platností již jednou vyslovených přírodních zákonů, vehementně popírá a kritizuje jiné názory bez ohledu na prokazatelné skutečnosti.

Mezi příčinami dogmatičnosti může být jistá setrvačnost v myšlení, neochota přijímat zásadně nové myšlenky. Věda, pokud nechce ustrnout, musí předpokládat, že rozvoj poznání se nezastaví. 

Vedle oficiální vědy stojí však obory, které s ní sice nějak souvisí, využívají jejích výsledků, jazyka i dalších aspektů, ale přesto vědou nejsou. Je proto nutné tyto obory od vědy oddělit.  

Na jedné straně, nejblíže vědě, se nachází obory, které nazýváme „paravědou“. Definice paravědy vychází již názvu – je to obor, který stojí ještě „vedle“ (para) vědy, koexistuje s ní, i když zdánlivě mezi ní a oficiální vědou nejsou žádné vazby. 

I když paravědy stojí vedle vědy, někteří vědci ji označují za nepřítele vědeckého poznání. Paravěda však není sama o sobě protivědecká. Ukazuje, že je é postupovat v poznání skutečnosti různými způsoby. Je otázkou, který způsob rozvoje vědy bude ten pravý. 

Paravědy rozšiřují množství způsobů vysvětlení světa. Kromě toho, část těchto učení, pokud budou v budoucnu správně interpretovány, mohou vytvořit základ nových věd. Zároveň zvyšují možnost rozvoje lidstva jako systému.

Paravědecké obory – ufologie, psychotronika, astrologie, chiromantie, aj. - představují shluk nedostatečně vymezených a neustále se měnících oblastí výzkumu. Každý z těchto oborů má svou vlastní metodu nebo postup zkoumání, a provádí svoji vlastní práci, aniž by používal nějakou univerzální vědeckou metodu, která by jednotlivé paravědy spojovala.    

Odlišení vědeckého a nevědeckého poznání bylo prvotním impulsem k činnosti K. R. Poppera v oblasti teorie a filozofie vědy. 

Ve své práci došel k závěru, že každá teorie, která není zpochybnitelná a vyvratitelná, je nevědecká. Nevyvratitelnost teorie není její předností, ale právě naopak. Jediným skutečným testem nějaké teorie je snaha o její vyvrácení. Testovatelnost a falzifikovatelnost jedno jsou. Některé teorie se testují snadněji než jiné, některé je možné vyvrátit pouhým pozorováním, pro falzifikaci jiných musí být zapotřebí komplikované experimenty. Jediným přijatelným (nikoli ovšem definitivním) potvrzením (či spíše argumentem ve prospěch) teorie je neúspěšný pokus o její vyvrácení. Čím více pokusů o vyvrácení teorie vydrží, tím kvalitnější, platnější a prokazatelnější taková teorie je. 

   V konečném důsledku to znamená nemožnost dosáhnutí absolutního poznání či absolutní pravdy vědeckými metodami, nelze tak získat konečné odpovědi. Ty umí formulovat pouze obory, které nejsou vědou – náboženství a ideologie.  

   Věda podle Poppera není souhrnem zaručených pravd, ale spíše sbírkou zaručeně odhalených nepravd. 

   Hranici mezi vědou a nevědou tedy tvoří zásada, že právo na život mají i vysoce nepravděpodobné teorie, neboť čím větší riziko podstupuje daná teorie při střetu s fakty, tím větší má dosah, jestliže se prozatím nenajdou fakta, která by ji vyvrátila.

 

A jak lze pseudovědu odlišit od paravědy v praxi? 

Pseudověda (pavěda) se navenek jeví jako paravěda, od níž se liší svým záměrem prezentovat se jako už skutečná, hotová věda. Jde o obory, které se za vědu vyhlašují, nebo se za ni považují, popřípadě se hlásí k paravědeckým oborům. Ve skutečnosti tyto fakticky podkopávají, likvidují nebo diskreditují. 

   Jak je ovšem rozeznat? V historii vědy je mnoho případů, kdy nové myšlenky nebyly přijímány a prohlašovaly se za klamné. Nakonec lze však dojít k jedinému správnému závěru, že bezesporu pravým a jediným příznakem pseudovědy jsou kořistné motivy jejich nositelů – za jejich snahami stojí především komerční prospěch, založený na podvodu, a hned za tím osobnostní poklesky. Nositelé pseudovědy vystupují mnohdy jako neuznaní géniové, nosí tituly jakýchsi fantastických akademií, prodávají podivuhodné přípravky, nebo zázračné léky, vydělávají na prodeji svých knih, žadoní o peníze za nejasné služby, ve které prostě musíte věřit.  

   Jsou zde ale i další obory – jde o mimovědecká učení. Ty stojí za hranicemi zájmu vědy, s vědou nesouvisejí a neaspirují na zařazení do systému věd, stát se vědou – třeba náboženství.  

   Na  příkladu paravěd je možné sledovat, jak od počátku vznikala klasická věda.    

   Existuje otázka, zda nynější paravědy jsou nebo mohou být základem nových věd. Pokud tomu tak je, jakým způsobem se nynější paravědy budou na této cestě ubírat? Bude se tento proces odlišovat od všeobecně přijatého historického vývoje věd? 

   Thomas Kuhn připomíná, že pokud vědu pochopíme jako souhrn faktů, teorií a metod, sebraných a nacházejících se v přeměněné formě v učebnicích, a k tomu i vědce jako lidi, kteří více či méně úspěšně přináší svůj vklad do vytvoření tohoto systému, pak rozvoj vědy v takovém pojetí je postupný proces, ve kterém fakta, teorie i metody se skládají do vzrůstající  zásoby úspěchů, představující vědeckou metodologii a vědu. 

   Historie vědy tedy představuje takovou disciplínu, která fixuje jak postupný přírůstek, tak i těžkosti, které překáží při hromadění poznatků. Z toho vyplývá, že historik, který se zabývá rozvojem vědy, staví před sebe dva hlavní úkoly.

   Za prvé, je nucen stanovit, kdo a kdy objevil nebo vynalezl každý vědecký fakt, zákon nebo teorii. 

   Za druhé, je nucen popsat i objasnit existenci množství chyb, mýtů a předsudků, které předcházely utvořená základních částí současného vědeckého učení. 

   Proto budeme sledovat současná paravědecká učení z tohoto hlediska – paravěda jako rodící se věda.

 

Druhy paravědeckých učení

Ve srovnání s vědeckými obory je možné rozdělit paravědecká či mimovědecká učení na takové druhy kategorií, jak jsou postupně vzdáleny od vědy:

   1. apokryfy
   2. učení, která se stanou základy nové vědy
   3. zavržená učení
   4. vše ostatní 

   1) Apokryfy jsou mimovědecká učení, která byla vytvořena vědou, ale nemohou jí být použita v rámci existujícího paradigmatu. K tomu dochází proto, že věda se zabývá řešením jen dovolených úkolů v rámci svého paradigmatu.
   Pokud taková fakta nemohou být využita pro řešení dovolených úkolů, jsou vytěsněna z vědy.
   Například, takovým učením byl pokus Michelson – Morley – změřit rychlost šíření světla v prostoru. Do objevu Einsteinem výsledky daného experimentu uspokojovaly všechny podmínky vědy, ale nemohly být nijak využity. Proto nebyly vědou projednávány.
   Příklad současného apokryfu je např. entropický princip. Entropický princip je konstanta toho nepochopitelného faktu, že konstanty fyziky jsou tak úspěšně sebrány, že jejich nejmenší změna vede k nemožnosti vzniku člověka. Například stačí dostatečně změnit náboj elektronu o půl procenta na jednu nebo druhou stranu, a hvězdy nebudou. 

   2) Ve druhé skupině se nachází poznatky, které se hromadí a čekají na své zevšeobecnění pro založení nové vědy. Například sem patří poznatky o neidentifikovaných létajících objektech nebo o psychotronice.
   V těchto oborech je na jedné straně řada velmi nadějných pozorování, faktů a zjištění, ale na druhé straně nejsou všeobecně přijatá pravidla pro hodnocení daných informací a dále neexistuje způsob oddělení poznatků, týkajících se těchto oborů od těch, co se jí netýkají.
   Z toho je vidět, že tyto obory se skutečně nachází v klasické předparadigmatické periodě v rozvoji vědy.

   3) Ve třetí skupině jsou poznatky, které byly odmítnuty jako nevědecké v procesu rozvoje vědy, ale zachovaly si své přívržence. Například, při vzniku chemie, část učení, možná chybných, byla vytěsněna a tak přetrvala alchymie.       
   Podobná situace je i s astrologií. Případ astrologie je poučný v tom smyslu, že pozorování zjevných korelací mezi postavením planet nebo jiných zvířetníkových znamení a charaktery lidí není dosud uznáno, neboť nejsou odpovídající nástroje ke zkoumání a navíc není odpovídající teorie, která by tyto spojitosti vysvětlila. 

   4) Do poslední skupiny patří všechno ostatní, např. bajky, legendy, pověsti, světonázory, mýty, náboženství, aj. Také patří k nevědeckým poznatkům. Jsou to poznatky, které jsou za hranicí zájmu vědy a věda je nezkoumá. Ale to neznamená, že není třeba se jimi zabývat. V této stati ale nebudou rozebírány, protože jde o značně rozsáhlou oblast, které přesahuje rámec této práce.

 

Role nevědeckých poznatků v obraze světa

Existence paravědeckých a nevědeckých poznatků má objektivní opodstatnění. Věda není jediný způsob poznání světa.

   Za prvé, paravědecká učení jsou zdrojem faktů a hledisek pro vědecké objevy a revoluce. Jsou jediným pramenem faktů pro velkou vědeckou revoluci.
 
   Za druhé, sám fakt jejich existence zavazuje vědce vytvořit přesná pravidla právě ve vědě, aby se oddělily vědecké učení od nevědeckých. 

   Za třetí, paravěda strhává na sebe nejvíce energii těch lidí, kteří se nemohou stát vědci, ale chtějí objevovat nové (jacísi grafomani). 

   Proto je mezi lidmi, kteří se zabývají ufologií nebo psychotronikou, tak mnoho umělců, novinářů, učitelů i dalších příslušníků inteligence, a tak málo vědců. 

   Je i ještě jedna příčina existence daných druhů učení. Je spojena s využitím volného času. Je známé, že člověk je nucen nějak strukturovat svůj volný čas. Je nucen něčím se zabývat. Často takovou roli vyplní paravědecká učení. Tím se vysvětluje zájem o ufologii a psychotroniku v naší zemi na konci 60. a 80. let, až do poloviny let devadesátých, když se mnoho lidí začalo zabývat problematikou anomálních jevů a nevyjasněnými otázkami. 

   Prudké omezení volného času v honbě za živobytím zhruba od poloviny 90. let prakticky ničí seriózní ufologii i psychotroniku. V další etapě se ufologií a anomálními jevy více zabývají důchodci nebo učitelé se studenty. To jsou lidé, kteří mohou strukturovat svůj volný čas. Tak se nevědecké a paravědecké učení staly nástrojem hry na vědu širokých vrstev.

 

Boj paravědy za uznání

V současnosti má věda velkou autoritu mezi veškerým obyvatelstvem planety, ve všech oblastech života. Proto je patrná značná snaha nositelů paranormálních teorií, aby jejich oblast byla uznána mezi vědecké obory. Přitom má takové snažení výrazně iracionální a velmi nekritický charakter. Tato snaha je přitom nesmyslná od samého počátku - vědecký výzkum nikdy nepotřeboval vnější uznání. Vážený je vždy pouze zájem konkrétního výzkumníka o svůj obor, jeho úmysly a zkušenosti. Poznání světa je významný proces, který se nemůže ohlížet na to, co říkají jiní. 

   Opačné úsilí, totiž úsilí udusit paranormální disciplíny, převládá u řady vědců. Je to snaha nejen oddělit se od libovolných druhů paravědy, ale je to i odpor k samotnému faktu jejich existence. 

   Například, český klub skeptiků Sisyfos má podporu řady vědců, zejména přírodovědního zaměření, v rámci Ruské Akademie věd byla založena komise pro boj s pseudovědou pod vedením akademika RAV Krugljakova. Motivy jsou známy: boj představitelů klasické vědy s představiteli tzv. pseudovědy o peněžní toky, o mediální úspěch, nebo jen o vlastní zviditelnění a uspokojení svého ega.  

   Jak je řečeno výše, některé paravědy se nachází ve stadiu vstupu na cestu vědy. Typickým příkladem potenciální vědy ve stadiu zrodu je právě ufologie nebo psychotronika - klasické paravědy. 

   Počáteční stadia většiny věd – Thomas Kuhn je označuje jako periody před vznikem paradigmatu – jsou charakterizována koncepčním zmatkem a soutěží mezi velkým počtem navzájem se rozcházejících zásadních názorů. Ty se však stále nacházejí a formují v prostředí vládnoucí vědecké metody.  

   Teprve až když se vytvoří vhodný a přijatelný systém, který dobře vysvětlí většinu existujících pozorování, a stane se i vodítkem pro další výzkumný postup, vytvoří se z toho dominantní paradigma. 

   Jakmile je paradigma přijato, stává se závazným způsobem přístupu k problémům.
   Paradigma nemá jen poznávací, ale i normativní vliv. Tím, že definuje dovolenou oblast problémů, určuje metody přístupu k problémům a stanoví standardy řešení. 

   V průběhu fungování paradigmatu se však nashromáždí četná pozorování, které nelze nijak zahrnout do stávající soustavy názorů, nebo se objeví problém, který by měl být řešitelný, ale není. Tyto neočekávané poznatky se označují za produkt „špatného výzkumu“, chybných metod, „pseudovědy“. Dokud není vytvořena životaschopná alternativa, vládnoucí paradigma nadále přetrvává. Vědecké obory se dostávají do krize, probíhají hluboké diskuse o podstatě výzkumných metod a o filozofii. Oba soupeřící směry mají vážné problémy s komunikací, probíhají i osobní útoky a osočování. Výběr nového paradigmatu není však možné provést podle hodnotících pravidel stávajícího systému. Jeho přijetí není snadné, neboť závisí na mnoha faktorech politické, administrativní i psychologické povahy.  

 

Přechod paravědy do stadia vědy

Mnohé oblasti paranormálních učení pamatují období, kdy převážná většina výzkumníků se držela dominující hypotézy. I tak to nevedlo k postupu ve výzkumu. 

   Tak i v ufologii desítky let dominovala mimozemská hypotéza. V čem je příčina toho, že paravědy nepřechází do oblasti vědeckého výzkumu? 

   Je to ve filozofických základech paranomálních učení. 

   U Thomase Kuhna je na to nestandardní a poučná odpověď. Odhalil, že vědecké úkoly se podobají hlavolamům. Přitom tyto hlavolamy jsou charakteristické některými znaky. Jeden z těchto znaků – předložený úkol musí mít garantované řešení. Ale to není všechno.
   „Problém, klasifikovaný jako hlavolam, musí být charakterizován nejen tím, že musí mít garantované řešení. Musí dodržet také pravidla, která ohraničují možnosti daných řešení, tak i ty kroky, kterými je možno dojít k řešení.“

   To jsou limity pavěd. Tím se paravědy odlišují od věd. Jejich úkoly nemají garantované řešení. A, jak známo, nemají všeobecně přijatou metodologii řešení paranormálních úloh. Proto výzkumníci mají většinou sklony ke shromažďování faktů, nikoli k jejich analýze. Jaký smysl má analýza, pokud takové výsledky není možné využít?

   Proto samotný základ té nebo jiné paravědy musí zabezpečit odpovědi na otázky „čeho můžeme dosáhnout“ a „jaké výzkumné metody přijmout“. 

   Pokud toto není splněno, paravěda není zralá vejít do stadia normální vědy. 

   Kromě toho, paravěda potřebuje základní monografii, ve které bude ukázáno, jak postavit korektní úkoly, návody, jak je řešit jako hlavolam. Například, ve fyzice takovou monografií byla „Přírodní filozofie“ I. Newtona.

 

Vládnoucí paradigmata

   Mnozí výzkumníci se zabývají svými oblastmi na hranicích spektru úloh klasické vědy. 

   Stanoví si za cíl obsáhnout celou problematiku a sjednotit ji do jediné koncepce. To znamená maximálně se oprostit od paradigmatu a podívat se na svět čistým střízlivým pohledem. 

   Tyto kroky jsou nutné, aby bylo možné se domluvit o předmětu výzkumu. Znamená to oddělovat složitá fakta od nahromaděných pozorování. Noví badatelé musí dostat návod, jak zkoumat pro ně novou oblast poznání, jak hledat nové úkoly a jak je řešit. 

   Aby se došlo k jednoznačnému a doložitelnému závěru, nedostatek metodologických direktiv nemůže vést k řešení řady různorodých vědeckých problémů. 

   Pozorování a zkušenost nemohou samy o sobě vytvořit vědu. Formujícím činitelem je vždy přesvědčení, kterého se přidržuje dané vědecké společenství v daném období. Thomas Kuhn připomíná, že to má vždy silné osobní a historické zázemí.  

   Má pravdu Kuhn? Nepochybně. To je možné vidět na příkladě výzkumu historie skupinou kolem doktora Fomenka. Tento akademik RAV, vědec, matematik, doktor věd, vedoucí Mechanicko – matematické fakulty, na konci sedmdesátých let 20. století se skupinou následovníků začali zkoumat historii matematickými metodami. Historici byli v šoku.   

   Histirická věda se ze šoku nemůže vzpamatovat dodnes. Fomenkovy závěry vcelku nijak nesouhlasí s klasickou variantou historie. Příčina tkví v tom, že Fomenko přišel do historické vědy  nikoli jako nositel vládnoucího paradigmatu. Nevěděl, jaké složení otázek je dovoleno a které nikoli. 

   Na druhé straně, odsoudit výsledky jeho bádání je krajně složité – v každém případě byly získány v souladu s vědeckou metodologií. Navíc, byly využívány velmi důkladně a bystře matematické metody, ve kterých se většina historiků prostě nevyzná. 

   Podobný obraz je možné poznat vždy, když se specialisté s technickým vzděláním i zkušenostmi začínají zabývat humanitními obory. 

   Co lze říci o mimovědeckých učeních, kde paradigma prostě žádné není?

   V těchto oblastech vědění jsou v principu nemožné hlubší výzkumy, prováděné týmovými skupinami. Jsou možné jen jednotlivé průlomy do hloubky množství jevů. Ovšem to je možné jen v malých výzkumných skupinkách. 

   Z toho vyplývá následující závěr. Monografie, která by popsala paradigma rodící se vědy, metodologii a ukázala směr k řešení úkolů, dosud neexistuje a bude nesmírně obtížné ji vytvořit.

 

Přijetí a rozšíření paradigmatu

Až skutečně taková monografie vznikne a dá základ pro vznik paradigmatu, bude nutné toto paradigma upevnit v mysli významného množství lidí. Ovšemže ne všech, jen tolika těch výzkumníků, kteří pracují v  dané oblasti vědění. 

   Ještě není známo mnoho metod, které by pomohly rychlému rozšíření filozofických základů paravěd. 

   Úkol je o to složitější, že přívrženci parajevů se dělí na dvě radikálně různící se skupiny: 

   - z hrstky seriózních výzkumníků, badatelů – každý má svůj světonázor a převládající hypotézu

   - z velké masy zájemců

   Spolupůsobení těchto skupin je velmi složité a oddělit je není možné. Obě skupiny ale bojují o co největší vliv na veřejnost. Zároveň skupiny zájemců nechtějí přijímat argumenty badatelů, neboť mnozí dospěli k parajevům proto, že odešli od vědy, kam na rozdíl od nich badatelé směřují a kam se snaží dostat.

   Jak je zřejmé, v současnosti jdou výzkumníci jednou z následujících cest. 

   V prvním případě se utvoří nevelká základní skupina z co nejvíce zkušených výzkumníků, jdoucích jedním směrem, a všem ostatním v ní zamezí účast. Při tom rozšíří svůj světonázor jako elita paravědeckého společenství. 

   V druhém případě je možné soustředit všechny výzkumníky daného směru. Kromě toho přijme všechna přání, ideje soustředěných lidí. A tak postupně pod záminkou sjednocení prosadí všeobecný světonázor, paradigma. 

   Praxe ukazuje, že ani jedna varianta nezaručuje úspěch. Ale elitě, díky jejímu postavení, se mnohem snadněji podaří rozšířit svůj světonázor, rychleji ji upevní svůj pohled na filozofické základy paravědy. Např. v ufologii je možné vzpomenout na skupinu F. J. Zigela, která v SSSR založila Moskevskou skupinu výzkumníků UFO. Tato skupina měla obrovský vliv mezi sovětskými ufology. Vyšli z ní další přední badatelé anomálních jevů. I když se rozpadla před mnoha lety, její vliv přetrval dodnes.

 

Závěr

Nyní, když jsme pochopili typickou dynamiku rozvoje jakékoli vědy, je možné zformovat podmínky pro vytvoření vědy z paravědy. 

   Především je nutné zajistit záměrné zúžení sféry jevů, kterými se bude zabývat paravěda.
   Např. upevnit a hájit následující tvrzení: 

   Ufologie – to není část přírodovědy, která studuje anomální jevy.
   Ufologie – to je část přírodovědy, která studuje fyzikální podstatu neidentifikovaných létajících objektů, včetně jejich vlivů na psychologické a sociologické faktory v historii lidstva. 

   Takto je možné omezit hranice zkoumaných jevů a značně zvětšit pravděpodobnost toho, že uvnitř jsoucí hranice budou jen ty jevy, které mají jen jednu podstatu. 

   V následujícím období se tento předpoklad jeví jako nevyhnutelný pro pokračování výzkumu UFO aj. anomálních jevů. 

   Je možné se dlouho přít o jejich reálnosti, o omylech v jejich výzkumu, ale bez postupu vpřed je nemožné se dobrat jejich podstaty. 

   V určitém stadiu výzkumu uvnitř některé dané skupiny jevů budou objeveny vážné vnitřní rozpory. To umožní ještě lépe určit hranice zkoumaných jevů – fakticky je zúžit. 

   Ale v tomto období část nové vědy už bude vytvořena a omyl v takové situaci nebude fatální. I tak lze dojít k vědecké revoluci v mezích už poznané oblasti a ufologie či psychotronika se celá může přerodit na vědu.

   Takovým způsobem se stanovují hranice vědy. Následující krok bude výběr filozofické základny, světonázoru, který by pokryl maximální množství faktů, jež leží v hranicích dané vědy, nejlépe tak, aby celkový obraz nebyl rozporuplný. 

   Za prvé, daný světonázor musí soustředit v sobě takové hypotézy, které nejsou v rozporu o původu daných jevů. Což se týká nejméně prověřených částí nové vědy.  

   Za druhé, daný světonázor dovolí vybrat metodiku výzkumu jevů. Přitom je nutné vybírat z už rozpracovaných metodik. 

   Za třetí, světonázor dovoluje ukázat hlavní cestu, po které se budou muset výzkumníci ubírat. 

   Může se ukázat zvolený světonázor jako mylný? Může. Ale pokud se půjde po této cestě, bude garantováno, a s velmi vysokým stupněm věrohodnosti, že dané paradigma bude potvrzeno na dostatečně vysoké úrovni. Bude také lhostejné, že v průběhu výzkumů budou nalezeny nějaké základní rozpory jevů s paradigmatem. 

   V poslední fázi dojde ke změně paradigmatu. 

   Ale to už bude výměna paradigmat v podmínkách, kdy významná část jevů už bude vyzkoumána a pochopena, tedy proběhne první stadium normální vědy. A takový přerod jednoho paradigmatu v druhý už nebude tak kritický. 

   Na závěr je možné říci, že takovým způsobem je možné analyzovat i jiné paravědy. Popsaný proces vzniku, formování a rozšíření filozofických základů paravědeckých učení na příkladu ufologie a psychotroniky odpovídá realitě v České republice a může pomoci výzkumníkům a badatelům v jejich dalším postupu.    

 

 

bc. dr. L. Šafařík