Faustův dům

Starobylý ten dům stál na Skalce na konci Dobytčího trhu, v nároží proti klášteru Na Slovanech. Nikdo v něm už dávné, dávné časy neostával, a proto vypadal sešle a chmurně. Červená kdysi střecha ztemněla, zdi oprýskaly, okna zkalená prachem a dešti byla jako slepá, plná pavučin. Těžká, dubová vrata, mocnými hřeby pobitá nikdy se neotevřela, ani dvířka v nich, a nikdo se u nich nezastavil, aby sáhl po železném, uměle kovaném klepadle visutém.

Za vraty bylo pusto a ticho; pes tam nezaštěkal, kohout nezazpíval. A před vraty rostla mezi kamením tráva.

Chmurná byla také zahrada za domem i po jeho boku, směrem k cestě zrovna proti klášteru Na Slovanech. Nikdo jí nehleděl. Neměla záhonů, neměla políček s kvítím nebo zeleninou. I stezky v ní zmizely. Zarostly trávou. Všude jen tráva, bujná, vysoká tráva, že v ní tonuly kmeny starých javorů, lip i ovocných stromů, jejichž kmeny i haluze zarostly lišejníky a mechem.

Jen na jaře, když rozkvetly, když bujná tráva byla poseta pampeliškami jako zlaťáky, když se pak probělávala kozím pyskem a bolehlavem, vypadalo tu veseleji. Ale na podzim, když listí padalo, když zaválo celou zahradu, když nebe, chmurami těžké, níže se klenulo a vichr vál holými korunami, kdy za časných soumraků se pod nimi tmělo i po celém domě!

Smutno vanulo ze zahrady i ze stavení a divná úzkost z nich na lidi zrovna padala. Bylať to místa prokletá a v noci tu obcházel duch doktora Fausta, jenž neměl po smrti klidu tak jako za živa. Doktor Faust v tom domě před dávnými časy přebýval. Strojil tu kouzla, bádal v čarodějných knihách, čerta si tu zavolal a také mu svou duši zapsal. Za to mu čert sloužil a všechno vyplnil, co si ten doktor přál a myslil. Ale pak, když vypršel čas, řekl ďábel: „Dost už a pojď!“

Než doktoru Faustovi se ještě nechtělo; bránil se, jak mohl a uměl. Zaklínal, zaříkával, ale nic naplat. Čert se do něho obul, chytl ho, pazourem ho držel, a když se Faust ještě bránil, vyrazil s ním ven, a ne dveřmi, ale přímo stropem. A tak Faust, jak Jednal, tak se měl: čertu se zapsal a čert ho vzal. A ta díra, kterou ve stropě vyrazil, zůstala. Sice ji několikráte zazdili, ale pokaždé se zdivo do rána vysypalo a byla zase černá díra jako předtím. Posléze zazdívání nechali, neboť je pojal strach, zvláště když počal v domě obcházeti Faustův duch. Každé noci se zjevoval, strašil, a tak ani nejsmělejší nájemník nevydržel v jeho domě.

Pak se již nikdo tam nepřistěhoval a staré stavení zůstávalo prázdno. Pustlo, scházelo. Nikdo tam ani nevkročil, každý se mu raději vyhnul nebo obešel, zvláště navečer a v noci. Jednou však, bylo na podzim, skoro již soumrak, zastavil se u vrat Faustova domu mladý muž, student. Že neměl nazbyt, bylo zřejmo na jeho obnošeném třírohém klobouku, na sešlém kabátě, na blýsknavých nohavicích po kolena, na spravovaných punčochách, na sešlapaných střevících.

Byl chudý do žebroty, jako toulavý chrt. Neměl už ani kde bydleti. Platiti nemohl, a proto mu dali výpověď. Chodil Prahou, sháněl byt, prosil o shovění, ale všude ho oslyšeli, nikde ho nevzali. Tak prochodil celý den, až znaven, utrmácen stanul před Faustovým domem. Jak sem až přišel, ani sám nevěděl.

Smrákalo se, mžilo a vál sychravý vítr. Na ten studentův chatrný kabát, třeba až po krk zapnutý, nestačil a bídné střevíce nebránily vlhku. Student se již zachvíval zimou. Déšť se spouštěl hustěji, tmělo se, podzimní večer tu, a kam na noc?

Neměl, kde by hlavy složil. Rozhlížel se, pak upřel na starý chmurný dům zraky. „Odtud tě nevyženou,“ pomyslil, a hořkost pojala mladého muže. Chvilku váhal, pak vzal za kliku, dvířka povolila, a již stál v klenutém průjezdu. Byl suchý a vítr tu nevál. A když se až sem odvážil, pustil se i dále.

Po schodech, nad nimiž vpravo ve výklencích stály podivné sochy, dostal se na chodbu. Byla dloubá a ztrácela se na konci v šeru. Podél celé té chodby zhlédl řadu tmavých dveří, vedoucích k pokojům. Bylo tu ticho a pusto; ze dvorka však a z opuštěné zahrady zaléhal sem hukot větru.

Student se na chvíli rozmýšlel, pak směle sáhl po klice nejbližších dveří a vstoupil do jizby. Pod jejím klenutým stropem se již tmělo; šero tu houstlo tím více, poněvadž stěny byly do polovice pokryty dubovým táflováním a poněvadž všechen nábytek, starý stůl, skříň a lavice podél zdi byly z tmavého dříví. U stolu se černalo křeslo s vysokým lenochem.

Student stál chvíli u dveří, pak šel dál, až sedl do křesla. Ohlížel se, čekal, naslouchal. V domě se však neozvalo nic, a také se nikdo nezjevil. Jen vítr venku hučel a déšť harašil a pleskal do oken. Student v křesle čekal, naslouchal, až ho únava přemohla a hlas větru i deště uspaly. Usnul.

Spal do jedenácti, přespal půlnoc, hodinu s půlnoci, spal až do bílého rána, a nic, ani dost málo ho nevyrušilo. Ráno se divil, kde je, a když vzpomněl, kde strávil noc a jak poklidně, nabýval mysli. Nedal se na útěk, nýbrž chutě vešel do vedlejší jizby. Měla nábytek a kromě toho na zdech několik zašlých, zčernalých obrazů, z nichž jasněji vynikaly jen chmurné tváře bradatých mužů. Po bývalém však obyvateli, po doktoru Faustovi, na kterého teď pořád myslil, ani tu žádné památky. Až pak ve třetím pokoji. Tu stálo staré lože pod nebesy vybledlé látky, na zemi ležely zašlé podušky, dvě povalené uprášené již stolice a rozchlíplá stará kniha v zažloutlé, někdy bílé kožené vazbě. A ve stropě díra! Zela černě, jako mocí a naráz vyražená.

Tu se student zarazil. Vzpomnělť, co slýchal, a teď viděl, že v té jizbě všecko asi tak, jak bylo, když čert odnášel Fausta. Ty stolice snad povalil, tou knihou asi mrštil po ďáblu. Student se neodvážil na ni ani sáhnout, a také se dlouho nezdržel. Ve vedlejším pokoji nespatřil nic zvláštního, jen to, že od stropu visely dřevěné schody. Vstoupil na ně, stoupal po nich, až stanul u klenutí, u jeho otvoru, kterým se mohlo dále. Jak stoupl na poslední schod, zaslechl za sebou šramot. Ulekl se a žasl. Schody, po nichž sem vystoupil, samy se smrštily jakoby z papíru a zmizely ve stropě, nad nímž stál v nové místnosti, větší nežli všechny, jimiž prošel. Úžasem nad ní zapomněl na schody, a jak se sem dostal.

Jizba byla prostorná, klenutého stropu s obrazy slunce, měsíce a jiných hvězd a znamení nebeských. Při stěnách stály tmavé stojany plné knih starobyle vázaných, malých i hrubých, a stoly s různými nádobkami z kovu i ze skla, lahvičky prázdné i s tinkturami barvy červené, zlaté, modré i jasně zelené. Prostřed veliké té komnaty stál dlouhý stůl zkřížených trnožů, potažený zeleným suknem. Na stole se leskly nádobky z mosazi i mědi, všelijaké měřické přístroje, vedle ležely zažloutlé pergameny a papíry, čisté i popsané, rozevřená kniha pod cínovým svícnem s voskovou svíčkou, něco ohořelou. Všecko vypadalo tak, jako by někdo dávno byl odešel.

V této komnatě se zdržel student nejdéle. Když pak opět přistoupil k otvoru, kterým byl přišel, a šlápl na jeho okraj, spustily se dřevěné schody zase samy, až dolů, takže mohl volně sestoupiti. Z dolejší jizby však už nešel do Faustovy ložnice. Druhými dveřmi se dostal do předsíně; tam spatřil sochu sličného chlapce, majícího na řemeni buben. Jak student až k němu přistoupil a bubnu se dotkl, pohnul sebou hoch jakoby živý a jal se bubnovati. Paličky se mu jen míhaly a buben rachotil, div že se netřáslo okno. Chlapec bubnoval a bubnoval a student uleknuv se vyběhl na chodbu.

Odtud chvátal do průjezdu, na pustý dvůr, kde na samém kraji zahrady stála studna. Žlutý lišejník i zelený mech obrůstal její pískovcové kvádry a spadalé listí javorů, lip, žluté i rudé, postlalo ji a její zašlou, kamennou sochu podivné obludy.

Také zahradou prošel; dlouho se tu však neomeškal.

Pod starými stromy, mezi hložím a houštinami za kalného podzimního dne nebylo veselo. Vrátil se zas do domu. Tam bylo již ticho. Bubeník dobubnoval. Ale k němu již nešel, nýbrž opět do velké jizby klenuté a přehlížel tu pergamen a papíry. Pod nimi našel hladkou lesklou misku z černého mramoru a v ní stříbrný tolar, ryzí, lesklý, jako nový.

Zaradoval se i lekl. Chvíli nad ním stál, uvažuje, co s ním. Sám neměl v kapse ani vindry a hlad se ozýval. Ale kdyby tak Faust, nebo sám ďábel! —

Váhal, bál se, pak tolar přece vzal a odešel do města. Navečer se zase vrátil, syt, ale se strachem, nezjeví-li se mu v noci nějaký duch. Usedl opět do toho křesla jako včera, aby tu přespal. Neusnul však tak záhy jako minulého večera, a také se v noci probouzel. Nepřišel však ani Faustův duch, ani čert.

Když si pak opět prohlížel bibliotéku a přístroje na stole, nalezl na černé misce mramorové zase tolar. Včera tam byl jeden jediný, ten si vzal, v městě rozměnil, něco drobných měl ještě v kapse, a teď, kde se vzal, tu se vzal, třpytil se tolar bílý jako mléko na černé misce. To jistě jemu. Doktor Faust nebo kdo mu přeje. Tak student uvažoval a peníz vzal.

Před polednem odešel a vrátil se zas až večer, nesa si zbytek z druhého tolaru v kapse. A zase přespal v domě a zase pokojně jako včera. Ráno pak rovnou zamířil do bibliotéky a tam hned ke stolu. Byl tam, tolar tam byl ryzí, jakoby právě ražený, a ležel opět na černé misce. Student už nepochyboval, že je pro něj, a vzal ho beze všeho.

A tak každého rána tam našel tolar. Student ani tolik denně nespotřeboval. Co mu zbylo, skládal, až si uložil na nový oblek, plášť, klobouk i na novou obuv. Přitom se měl dobře. O byt se nestaral. Nebálť se již ve Faustově domě, zvykl si na to tiché obydlí, kdež se o něj nějaký duch staral, ale nikdy se mu neukázal. Na zimu tam měl dříví dost, na dvoře i na zahradě. Topil, přikládal, až oheň mile hořel a praskal dole v jizbici v kamnech nebo nahoře v bibliotéce v krbu; četl a četl v knihách z Faustovy bibliotéky, i z té, kterou našel na velkém stole, i z té, která ležela dole v ložnici. Na tu se dosti pozdě odvážil; ale také v ní nejvíce našel, plno muřích noh a divných, čarovných znamení a zaklínání. Se strachy začal to čísti a ještě pak se mu někdy vlasy ježily nad tím čarodějnickým čtením.

Někdy se mu v té samotě zastesklo. Než vystěhovati se mu nechtělo. Měl tu pokoj a dosti pohodlí, a pak denně tolar bez práce! Druhové na vysokém učení, kam míň a míň docházel, se divili, co se s ním stalo a děje, jak se změnil, jaký je švihák z něho. Trnuli, slyšíce, kde bydlí, a nechtěli k němu jíti, když je zval. Posléze zvědavost tam některé vyvábila. Provedl je všudy, od průjezdu do horního ponebí, předsíní, jizbami, bibliotékou, ukázal ložnici, v ní postel znovu upravenou, neboť už v ní sám spal, díru ve stropě kobercem zakrytou a ucpanou, prošel s nimi zahradu, a ukázal vše, nač sám po čas svého pobytu v starém stavení uhodil.

I vypravovali plní úžasu o divech tajemného bytu, o chlapci, jenž sám bubnuje, o divných sochách, tiše zpívajících, o kovové panně, jež je vodou polila, o zázračné klice u jednoho z pokojů, že sršela jiskrami a dala ránu tomu, kdo se jí dotkl, o jizbě, do níž se od stropu schody samy spustily a samy opět ke klenutí zvedly, o divných nástrojích a čarodějných knihách. I o železných dveřích zvěděli, vedoucích dole v domě do podzemí, do dlouhé, tmavé chodby.

Jen s černou miskou a bílým tolarem se student nepochlubil. Ale smál se známým, když ho varovali, aby tu přece jen neostával, že všeho do času, že pojednou na něj něco trhne, že zlý duch na něj nalíčil.

A nemluvili naplano. Vnada byla v černé misce nastražena.

Denně měl tolar, nemusil se o nic starati, nic dělati. Zvykal si na pohodlí, počal si leccos vymýšleti, přilepšoval si, strojil se, vydání rostla, ale v misce nepřibývalo. Tolar pak už nestačil.

Student odvykl skromnosti. Zapomněl, jak mu bylo, když sem přišel. A pracovati se mu již nechtělo. Spolehl na knihy, na tu se stolu ve velké jizbě i na tu, kterou sebral v ložnici. Bylo v nich, jak zaklínati, jak duchy volati. Sami se mu dosud nezjevili, měl od nich pokoj, a sám jich do té chvíle také nevolal. Bál se, ostýchal. Až teď chtivost zlata ho píchala a nutkala. Stříbro mu již nestačilo. Ani plné misky tolarů by neměl dosti; zlato chtěl, a k tomu měly dopomoci ty knížky.

Jednou po celý den v Praze hýřil a utrácel vypůjčené peníze; v tom hýření pobízel chvástavě své druhy, kamarády z mokré čtvrti, ať pijí, ať nešetří, ať pijí, zítra že bude míti peněz ještě více, a zlato, samé zlato, a nevypůjčené, ale své vlastní, že donutí toho ducha, který mu dosud sloužil, aby dával dukáty a ne sprosté tolary. 

Pozdě navečer odešel do Faustova domu. Několik napilých druhů chtělo s ním. On však nesvolil, dnes že musí býti sám, že té noci bude míti důležitou práci. Dívali se za ním, jak vešel, jak za ním zapadla dvířka v těžkých vratech. A již ho nespatřili. Ani oni, aniž kdo jiný. Neobjevil se víc už ani v koleji, ani ve své pusté společnosti.

Když někteří z jeho známých, kteří u něho ve Faustově domě již byli, šli jej tam hledat, nezastali ho. V domě bylo placho, ticho, všechno opuštěno. Po studentovi nikde ani památky. Jen v ložnici zhlédli rozházené lože, podušky po zemi, rozmetané šaty, plášť na cáry roztrhaný, překocené židle, na podlaze rozchlíplou, starou knihu čarodějnou a vedle převržený svícen s ohořelou svící.

Vše vypadalo tak, jako by tu byl někdo zápasil. A ve stropě! Koberec ležel na zemi stržený, roztrhaný a černá díra zela volně. Na jejím okraji, na stropě zhlédli skvrny, jako by krev tam stříkla. A ne černá, ale svěží, nedávno prolitá.

Všichni se pokřižovali a zděšeně utíkali z Faustova domu. Zhroziliť se, jak děsně skonal jejich druh. Jistěť vyzýval zlého ducha, zpupně ho zavolal, a zlý duch mu odzpíval. Zmizel s ním tou děrou ve stropě, kterou před časy vyletěl s doktorem Faustem. 

Tolik jen z Tvých pokladů dávných pověstí, matičko Praho!

V Tobě jest naše první vzpomínání. Tys hlava a srdce vlasti. Tvá sláva a Tvé pokoření byly slávou i pokořením všeho národa. Milá jsi a drahá všem věrným Čechům. Od věků stojíš, máti našich měst, a věkové Ti přidávali krásy.

Spanilá jsi a nádherná v sluneční záři, kouzelná jako z pohádky, jako líbezný sen v svitu měsíce; a věkové Tebou hovoří, až trne srdce.

Nuž sbohem! Bud zdrávo, ty sídlo našich králů!

Půjdemeť opět dále, do jiných končin, po stopách věků, naslouchat jejich ohlasu ve starých zvěstech.

Bud zdráva, matičko Praho! Zlatá, slovanská Praho!