Evropu ohrožuje její civilizace

Poslední exilový předseda Československé sociální demokracie Karel Hrubý v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ mimo jiné říká: „Komunistický režim změnil člověka víc, než jsem čekal.“

Bez filozofického základu a perspektivy, která z něj vychází, je politika jen zápasem o výhody pro některé, zápasem o moc a majetky. Obávám se, že se tomuto stavu dost nebezpečně přibližujeme, varuje 90letý Karel Hrubý.

Sociolog, filozof, politolog a poslední exilový předseda Československé sociální demokracie se dnes především věnuje budoucnosti Evropy, v níž se šíří lhostejnost k politice, a nebezpečí, které pro otevřenou společnost představují ideologie a diktatury. V rozhovoru pak mimo jiné říká: „Budoucnost se už nechápe dlouhodobě, ale v krátkodobých projektech dle pravidla minimalizovat náklady a maximalizovat výnosy.“

 

ČESKÁ POZICE: Kdy jste se poprvé setkal s politickým myšlením?

HRUBÝ: Základní postoje si člověk odnáší už z rodiny a prostředí, v němž vyrůstal – zájem o věci veřejné, a tedy i o politiku. Racionální průlom do mého politického vědomí však přinesl spisek amerického intelektuála Thomase Paina Zdravý rozum, ve kterém odmítá monarchii jako instituci odporující přirozeným právům. Četl jsem to jako asi 16letý soustružnický učedník ve Škodovce – zanechalo to ve mně ohromný dojem.

V době, kdy se američtí osadníci odtrhli od britské koruny, už požadoval opatření, která se měla uskutečnit až během příštích století – odsuzoval otroctví, požadoval zrovnoprávnění žen a navrhoval i pojištění pro stáří. Uvažoval také o spolupráci národů, aby se zamezilo válkám. Jeho práce mě upozornila na politickou filozofii Johna Locka, který už o sto let dříve zdůvodňoval přirozenost svobody, rovnosti a lidských práv pro každého člověka. Tam to začalo.

 

ČESKÁ POZICE: Už jako studenta vás značně ovlivnilo dílo Tomáše Garrigua Masaryka. Později jste se na Karlově univerzitě osobně setkal i s Janem Patočkou. Jak jste se seznamoval s jejich myšlením?

HRUBÝ: Nejvíce mé myšlení ovlivnil T. G. Masaryk. Každé odpoledne, když jsem přišel ze Škodovky, jsem spěchal do studijní knihovny, kde tehdy – za války a hitlerovské okupace – mi knihovníci jeho knihy potajmu půjčovali ke studiu. První kniha, se kterou jsem se seznámil, byla Moderní člověk a náboženství.

Masaryk v ní uvažuje o smyslu života individuálního člověka. Tam jsem našel odkazy k dalším filozofům a literátům, kteří mne potom provázeli celým životem – Hume, Kant, Comte, ale také Goethe, Musset, Byron, Bronteová, Dostojevskij, Tolstoj… Když jsem v roce 1941 utekl ze Škodovky od výroby kanonů pro wehrmacht do učitelského ústavu, abych se stal učitelem, přišla na řadu Česká otázka a Ideály humanitní.

Od Masaryka jsem se také naučil, že je třeba vést zápas o svobodu nejen politicky, ale i sociálně a kulturně. To bylo pak užitečné v exilu, kde jsem se zapojil politicky do Rady svobodného Československa, sociálně do exilové sociální demokracie a Socialistické internacionály a kulturně do Československé společnosti pro vědu a umění (SVU).

Kromě Masaryka mě pak ovlivnili Emanuel Rádl, zejména důrazem na význam morálky a uvědomělého občanství, Eduard Bernstein, který nemilosrdně korigoval Marxovy nesprávné prognózy, Karl Popper svou kritikou takzvaných uzavřených společností, jako byly diktatury 20. století.

A konečně Jan Patočka – svým úsilím o náročné poznání podstaty světa a role člověka v něm, jak ho naznačil Edmund Husserl a jeho fenomenologičtí pokračovatelé. To bylo pro mne objevné. A především působí Patočka trvale příkladným spojením filozofie a zápasu o svobodu a solidaritu, který ho přivedl do řad Charty 77.

 

ČESKÁ POZICE: Nakolik vás ovlivnilo Masarykovo dílo Otázka sociální?

HRUBÝ: Byla rozhodujícím impulsem pro můj vztah k problematice sociální. Masaryk v ní postavil principy humanity proti materialistické doktríně a morálku proti mechanismu hospodářských faktorů. Proti anonymním silám, které měly determinovat vývoj, postavil vůli člověka ke svobodě, proti fatalitě „zákonitosti“ historického materialismu autonomii lidského subjektu. To odpovídalo i mému pojetí. A konečně Rusko a Evropa, kde se snažil odhadnout povahu a vliv velkého Ruska na budoucnost Evropy.

Tyto knihy byly opravdu všestranným rozhlédnutím po problematice, která se dotýkala našeho národního osudu i mých tehdejších zájmů. Ty poslední dvě jsem ovšem četl už jako student filozofie na Karlově univerzitě v prvních letech po druhé světové válce.

Principy jsou výrazem smyslu lidské existence – co jako lidé chceme být. Jde o morálku, vztah k druhým lidem a hodnotám, jako je svoboda, spravedlnost, demokracie či tolerance.

 

ČESKÁ POZICE: Čím může filozofie přispět politickému myšlení?

HRUBÝ: Pohledem na svět a dění v celku. Pochopením, že je třeba zaměřit politiku tak, aby byly v rovnováze principy a prosperita. Principy jsou výrazem smyslu lidské existence – co jako lidé chceme být. Jde o morálku, vztah k druhým lidem a hodnotám, jako je svoboda, spravedlnost, autonomie člověka, demokracie, tolerance či solidarita s potřebnými. Prosperita je zohlednění dovednosti, jak zvládat svět k našemu užitku. Tady jde spíše o techniku, respektive dovednost zápasu o materiální statky – konzum, moc a prestiž.

 

ČESKÁ POZICE: V politice se stále více ukazuje, že je snadnější hájit prosperitu než principy. Lze v politice skloubit obojí?

HRUBÝ: Politika musí brát ohled na obojí. Je třeba mít určitou normu, kterou se řídí soužití lidí ve státě. Ale třeba také umět udržovat prosperitu společnosti – nejen hospodářskou, ale i kulturní, mravní. Jsou-li však principy pošlapávány, je třeba volat na poplach.

To byl právě Masaryk, který brojil například proti rukopisům, antisemitismu či politickému zneužívání justice v záhřebském procesu, i Patočka, jenž ukázal, že bezpráví proti Plastic People je bezprávím na nás všech. Měli bychom si více všímat, že naši velcí myslitelé byli také bojovníci. Neváhali jít proti „mainstreamu“ – Hus, Komenský, Havlíček, Masaryk, Patočka, to je dobrá a zavazující tradice.

Bez filozofického základu a perspektivy, která z něj vychází, je politika jen zápasem o výhody pro některé, zápasem o moc a majetky. Obávám se, že se tomuto stavu dost nebezpečně přibližujeme.

 

ČESKÁ POZICE: Co považujete za svou největší iluzi od počátku politické angažovanosti?

HRUBÝ: Domněnku, že národ je podstatně odolnější proti pokusům diktatur o přeměnu jeho identity. Podporovala mě v ní zkušenost s odporem, který vyvinul národ v době šestileté hitlerovské okupace. Komunistický režim, který mohl působit 40 let, však změnil člověka víc, než jsem čekal.

Podcenil jsem vliv propagandistických metod na myšlenkovou a morální stabilitu člověka, jak o nich psal francouzský filozof Michel Foucault. Ten ukázal na význam a sílu technik takzvané „gouvernementality“, tedy prostředků a strategií, jimiž panující mohou ovlivňovat myšlení, hodnocení i chování ovládaných.

Mají-li k tomu nekontrolovanou moc a prostředky jako monopol tiskový a informační vůbec, cenzuru, poslušnou školu – ale také nátlakové prostředky, jak postihovat, případně zastrašovat ty, kteří „tančí z řady“, pak při dlouho trvajícím tlaku těchto technik se mentalita mnohých mění. S tím budeme ještě dlouho zápasit.

 

ČESKÁ POZICE: Jak vidíte Evropu a sociální otázku v novém tisíciletí?

HRUBÝ: Sbližování Evropy v unii je mnohem významnější událost, než se u nás obecně vnímá. Nejenže se tím snižuje nebezpečí ozbrojených nacionálních konfliktů, kterými byla Evropa sužována až do 20. století, ale spoluprací a překračováním hranic se obnovuje i jednota kontinentu v jeho vztazích k jiným kontinentům a civilizacím. Což v době zostřené konkurence nejen ekonomické a politické, ale i názorové včetně názorů a hnutí náboženských posiluje obranu hodnot naší civilizace a našich představ o životě lidsky důstojném a demokraticky uspořádaném.

Sociální otázka v tomto sbližovacím procesu hraje významnou roli, i když se domnívám, že sociální vymoženosti, které byly uskutečněny během 20. století, její ostří značně otupily. Ve všech státech Evropy je sociální zákonodárství, které člověka chrání před nouzí, nedůstojnými pracovními podmínkami a poskytuje mu ochranu v nemoci a ve stáří.

Nůžky příjmů, a tím i životní úrovně mezi sociálně různě postavenými skupinami se sice stále nemravně zvětšují, ale také neustále sílí snaha zavést účinnější kontrolu kapitálu a bank státy a veřejností. Poslední krize z roku 2008 ukázala, že veřejná kontrola nad metodami podnikání, obchodu, financování je stále naléhavější. Parlamenty států i administrativa Evropské unie hledají cesty, jak zabránit riskantním spekulacím, jak postihovat korupci a nečisté formy podnikání.

Sociální politika tím dostává nový rozměr. Už to není hrozba násilného střetu „tříd“, ale metodika a technika uspořádání „sociálního státu“, který bude schopný dosáhnout a udržovat rovnováhu mezi prosperitou státu na jedné straně a občanskými i sociálními právy obyvatelstva na druhé. Hodně lidí, bohužel, nechápe, že zápas o sociální spravedlnost je také politickým zápasem a že netečnost k politice, neochota chodit k volbám blokuje právě úsilí o tuto rovnováhu mezi principy a prosperitou, jak jsem se zmínil dříve.

 

ČESKÁ POZICE: Jaké civilizační deviace ohrožují dnešní Evropu, respektive i Česko?

HRUBÝ: V první řadě je to ohrožení vnitřní, které přichází z lůna vlastní euratlantické civilizace. O tom byla napsána už řada knih. Oslabilo se například vědomí odpovědnosti ke společným hodnotám a institucím, které podmiňují sociální (společenskou) soudržnost – nastala jakási atomizace společnosti.

Hodně lidí nechápe, že zápas o sociální spravedlnost je také politickým zápasem a že netečnost k politice, neochota chodit k volbám blokuje úsilí o rovnováhu mezi principy a prosperitou

Těžiště smyslu života se přesouvá z hodnot duchovních, které konstituovaly naši civilizaci od antiky přes křesťanství a osvícenský racionalismus až do nedávné doby, na hodnoty materiální, na majetek, respektive příjem a jeho využití k vyššímu životnímu požitku a konzumu. Vytrácí se vědomí dějinné transcendence, které spojovalo generace přes celá tisíciletí, a společné odpovědnosti za osud obce, lidstva a světa.

Budoucnost se už nechápe v dlouhodobé perspektivě, ale v krátkodobých projektech kalkulovaných především podle pravidla minimalizovat náklady a maximalizovat výnosy či jiné užitky. Dlouhodobě není naše civilizace v přímém ohrožení, je ovšem třeba si krizové jevy uvědomit a mobilizovat lidi i prostředky k jejich překonání.

 

ČESKÁ POZICE: V mnoha evropských státech skomírá zájem o politiku. Jak by bylo možné netečnost k politice v době relativního blahobytu oživit?

HRUBÝ: Tady ve Švýcarsku se o to pokoušejí různými cestami. Je tu ovšem vyvinutější občanská společnost s mnoha aktivitami, mimo jiné i politickými. Například se v různých kroužcích mladých lidí debatuje v politických stranách, zájmových skupinách nebo ve školách, v církevních či mládežnických kulturních střediscích, jako jsou skauti, o současných politických problémech.

Jednou za rok se sejdou zástupci mladých lidí v budově švýcarského parlamentu k jednání takzvaného „parlamentu mladých“, kde se vyjadřují svobodně a často velmi informovaně k vnitřní i zahraniční politice nebo diskutují o záležitostech veřejné správy. To je možné především proto, že švýcarská média jsou profesionálně na výši, a proto mladí mají spoustu informací a podnětů k přemýšlení.

Českou politickou slabostí jsou nejen politické strany, ale především nízká úroveň deníků i periodických časopisů – politika v nich má podřadné místo.

Českou politickou slabostí jsou nejen politické strany, ale především, a to je třeba zdůraznit, nízká úroveň deníků i periodických časopisů. Politika v nich má podřadné místo. V popředí jsou často nafouknuté a skutečnosti vzdálené senzace, skandály, zatímco úvahy, komentáře a profesionální zpravodajství z oblasti politické jsou na nízké úrovni.

Impulzy k přemýšlení vyzývající k angažovanému myšlení a komunikaci jsou řídké. Naše politická scéna nemá osobnosti, které by přitahovaly a vyzývaly mladé k promýšlení toho, čím jako lidé, občané a spoluúčastníci historického procesu chceme být. Ono Rádlovo napomenutí: nejen, co jsme, co „chceme mít“, ale především vyslovit, čím „chceme být“. Čím chceme o kousek posunout lidský úděl, o kousek výš od bezduchého konzumu k poslání generace. Jde o jejich budoucí svět – lze být opravdu lhostejný?

Chce to však jiný přístup. Mladé nezajímá stranická politika. Nemají zájem o stranické posty či o kariéru v „dresu“ nějaké strany, ale o obecné problémy státu, společnosti, soudobého světa. Otázky mezilidských i mezistátních vztahů, migrace, terorismus, výzvy jiných civilizací, například islámu, sociální modely v době globalizace, ekologické aspekty vývoje techniky, možná i právní a morální rozdíly v typech politického uspořádání, jako jsou různé demokracie, diktatury či autoritativní režimy.

Málo se také využívá zájmu mladých o nové techniky komunikace, například Twitter či Facebook. Přednášky už dnes příliš nepřitahují. Je to také tím, že nejsou charismatické osobnosti, jejichž hlas chtějí lidé slyšet. V tomto vakuu spočívá riziko. Objeví-li se charismatická osobnost v extremistickém táboře, může mnoho mladých strhnout. Historie poskytuje dost příkladů. Naše poslední deviace – zanícení mládeže po druhé světové válce pro stalinskou formu takzvaného socialismu, z níž se vyklubala nelidská diktatura.

Je třeba nejméně tohoto dvojího – širší a aktivnější občanskou společnost a média, která nejsou zaměřená jen na problém „každodne“, ale i na smysl přítomnosti a našich životů.

 

ČESKÁ POZICE: Co pro vás znamená transcendence?

HRUBÝ: Vědomí kontinuity lidského života, kontinuity dějin, a především odpovědnost k nejzazšímu smyslu bytí – ať věřenému, či myšlenému. U někoho má transcendentno charakter vztahu k Bohu, u jiného k myšlenému nejvyššímu pojmu či principu. U lidí, kteří jsou plně sekularizováni a spoléhají jen na lidský svět a jeho vědecké poznávání, je to cesta do budoucnosti bez konce.

Transcendence má však více podob. Uvedu příklad, kdy jsem pochopil rozdíl mezi transcendencí „žitou“ a „myšlenou“ a jejich význam pro morálku. Na počátku padesátých let jsem na výzvu člena ilegálního vedení sociální demokracie – tedy té drtivé části, která odmítla takzvané sloučení Fierlingerova křídla s komunisty v roce 1948 – vypracoval rozbor tehdejšího komunistického režimu a dospěl k závěru, že nejde o diktaturu proletariátu, jak se tvrdilo, ale o cynickou diktaturu aparátu, která je namířená proti svobodě občana a často i zájmu proletariátu.

Když v roce 1953 Státní bezpečnost unesla uprchlého posledního předsedu sociální demokracie Bohumila Laušmana z Rakouska do Prahy, bylo ilegální vedení vyzrazeno, pozatýkáno a moje studie se dostala do rukou StB. Byl jsem odsouzen na deset let vězení a pracoval na lágru ve Rtyni, kde jsme těžili uhlí v Tmavém dole.

Jednoho rána byl vyhlášen poplach, náčelník tábora oznámil, že na dole vypukl požár, který uzavřel východ asi třinácti horníkům, ať se přihlásí dobrovolníci na pomoc. Na „apelplacu“ nás stálo asi pět stovek, mezi námi zhruba stovka kněží. Zatímco my „obyčejní“ jsme museli nejdříve zauvažovat mám-nemám, například zvažovat ohledy na rodinu, vystoupilo během vteřiny asi 30 lidí, z toho nejméně dvě třetiny kněží, rozhodnutých v té nebezpečné situaci pomoci. To mi ukázalo v dramatické názornosti rozlišení transcendence žité založené na víře a povinnosti od myšlené.

Transcendence žitá je v morálce neustále přítomná, má povahu imperativní: musíš-nesmíš. Transcendence myšlená musí být nejdříve v reflexi uvědoměna, má povahu tázání: za jakých podmínek musíš a za jakých podmínek nesmíš. Proto je její morálka často váhavější. A to je ten rozdíl mezi transcendenci žitou a myšlenou. Pléduji pro transcendenci myšlenou, protože bohužel většina lidí není schopná té žité. A speciálně v Česku se stalo módou být ateistou. T. G. Masaryk by jim řekl: Měli jste se víc učit, abyste pochopili, jaké důsledky má ateismus pro život.

 

ČESKÁ POZICE: „Otázkou je, kolika lidem to překáží, že jsou špatné mravy, a kolik lidí se v tom cítí jako ryba ve vodě.“ V roce 1995 jste označil tuto otázku Ferdinanda Peroutky za nejnaléhavější tehdejší doby. Jak ji hodnotíte dnes?

HRUBÝ: Naléhavost této otázky je stále stejná. Jak víte, moudří lidé už dávno dospěli k názoru, že je sice možné v krátké době změnit způsob vlády, že je možné ve střednědobém období i zrestaurovat ekonomiku, ale k upevnění morálních norem bude třeba dlouhých desetiletí – zhruba tří generací, než se zase ustálí mantinely chování, „co se má a co se nemá“, a upevní se normy slušnosti, tedy vztahů k druhým lidem a ke společným záležitostem obce, polis, státu.

Nechci tím říci, že rozvolněnost, respektive absence slušnosti ve vztazích mezi lidmi, je lidem lhostejná. Vadí jim to, „překáží“ jim to, ale neangažuji se k jejich zlepšení. Slabost dnešní společnosti se odráží právě v této neangažovanosti, v té pasivní „otrávenosti“, v tom pohodlném zůstávání stranou.

ČESKÁ POZICE: Mezi vaše basilejské přátele patřil rektor zdejší univerzity, profesor Jan Milič Lochman. Ovlivnil vás svým teologickým zaměřením?

HRUBÝ: Profesor Lochman mi byl opravdu blízký – především filozoficky a politicky. Teologická témata se v našich diskusích vynořovala jen vzácně – nejvíce v souvislosti s objasňováním kořenů morálky. Oba jsme byli silně ovlivněni Masarykem a Rádlem. V jejich hodnocení jsme se plně shodovali – diference jsme měli jen v hodnocení Josefa Lukla Hromádky, k němuž byl Lochman shovívavější.

Lochman byl člověk sociálně velmi senzitivní, v tom byl blízký Rádlovi, který, jak je známo, byl sociálním demokratem. Lochman politicky organizován nikdy nebyl, neshodovalo se to s jeho kazatelskou funkcí. Ale v politických i sociálních otázkách jsme byli většinou zajedno.

Profesor Lochman patřil také mezi pět myslivých českých intelektuálů, kteří tvořili jádro přednášek konferencí Československé společnosti pro vědy a umění (SUV), jež jsme ve Švýcarsku organizovali – například diskuse o Masarykově humanitním odkazu, filozofii českých a slovenských dějin, našem vztahu k Evropě či o poslání kultury v zápasu proti násilí.

Vedle Lochmana patřili do tohoto základního kvintetu sociolog Jaroslav Krejčí z britského Lancasteru, filozof Erazim Kohák z Bostonu, slavista Antonín Měšťan z Freiburku a vynikající žurnalista Pavel Tigrid z Paříže. Na ty jsem se vždy nejdříve obrátil, zda by s navrženým tématem souhlasili a vypracovali příspěvek. A žádný z nich neodmítl. K nim se pak podle ústředního tématu konference připojovali další profesoři z celého světa.

Tyto konference, na které se sjížděli čeští a slovenští kulturní pracovníci z USA, Kanady, západní Evropy, ba dokonce z Jižní Afriky a z Austrálie, se konaly obvykle v některém alpském hotelu a účastnilo se jich vždy okolo 150 lidí. Bez honoráře – a ještě si cestu i pobyt hradili ze svého. To bylo v exilu samozřejmostí.

 

ČESKÁ POZICE: V roce 2004 jste přednášel v Basileji o aktuálním nebezpečí KSČM, protože se dosud nevzdala svého stalinistického dědictví. Je v této straně stále přítomné?

HRUBÝ: Tehdy – tedy před deseti lety – byla ještě nostalgie starých komunistů obracejících se k „zářné minulosti“ opravdu silná. Čtvrtý sjezd strany v prosinci 1995 vyhlašoval: „Na praktických zkušenostech jsme se přesvědčili, že vědecká teorie, jejíž základy položili Marx a Engels a k jejímuž rozvoji výrazně přispěl i Lenin, je schopna nám i nadále poskytovat pravdivý obraz o světě a společnosti a je plně slučitelná s moderními vědeckými poznatky.“ Za přirozené vyústění socialistického vývoje společnosti se nadále prohlašoval komunismus.

Pokud leninské názory zůstávají jedním ze zdrojů teorie a práce KSČM, zůstává i dnešní reformně se tvářící, a i reformně se zatím chovající komunistická strana špatně čitelným politickým subjektem

V lednu 1999 programová konference komunistické strany přiznává: „Členská základna ve velké většině trvá na komunistických hodnotách, komunisté přestali odsuzovat vlastní minulost způsobem, který byl z taktických důvodů nutný krátce po listopadu 1989.“ Ty „taktické důvody“ nelze ani dnes přehlížet. KSČM dospěla k závěru: „Považujeme období socialismu za období, které přes všechny nedostatky patří k nejlepším stránkám historie českého a slovenského lidu.“

Nutno připojit, že to bylo období diktatury, jejíž pomocí měl být socialismus v letech 1948 až 1989 nastolen. A že tato diktatura ničila životní šance velké části společnosti. Navzdory tomu nedostatkem sebevědomí tedy ani dnešní KSČM netrpí.

V nových poměrech liberální demokracie, kapitalistického hospodářského systému, kdy jsme opustili sovětský paternalismus a stali se součástí EU, argumentuje ovšem KSČM „umírněně“ – pomáhá si předbolševickým šmeralovským radikálním socialismem. Používá v podstatě sociálnědemokratický slovník, čímž zamlžuje své skutečné cíle. Pokud však leninské názory zůstávají jedním ze zdrojů teorie a práce KSČM, zůstává i dnešní reformně se tvářící, a dodejme, že i reformně se zatím chovající komunistická strana špatně čitelným politickým subjektem.

Karel Hrubý (90)

• Český sociolog, filozof, politický vězeň a poslední exilový předseda Československé sociální demokracie se narodil 9. prosince 1923 v Plzni.
• Vyučil se soustružníkem, pak navštěvoval učitelský ústav a v letech 1945 až 1949 studoval filozofii a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završil doktorátem na téma Masaryk jako literární kritik.
• Od roku 1945 se angažoval v Československé sociální demokracii.
• V roce 1955 ho komunistický režim za politickou činnost odsoudil k deseti letům vězení. V roce 1960 byl po pěti letech propuštěn na všeobecnou amnestii.
• Poté pracoval jako dělník v plzeňském družstvu Mechana. V roce 1968 působil krátce jako sociolog ve Výzkumném ústavu výrobního družstevnictví v Praze.
• Po srpnové okupaci odešel v září 1968 s rodinou do Švýcarska, kde působil jako sociolog v Basileji a dodnes žije. Patřil mezi významnou oporu československého kulturně-politického boje za návrat demokracie do Československa.
• Zapojil se do činnosti Československé sociální demokracie v exilu. V roce 1973 byl zvolen jejím místopředsedou a v létě 1989 předsedou, jímž byl až do roku 1995. Stal se i jejím zástupcem v byru Socialistické internacionály.
• Byl členem zastupitelstva a předsednictva Rady svobodného Československa a předsedou švýcarské sekce Československé společnosti pro vědy a umění (SVU). V letech 1983 až 1991 byl vedoucím redaktorem čtvrtletníku SVU Proměny, který věnoval pozornost kulturním i politickým otázkám a filozofii Masarykově, Rádlově a Patočkově. Seznamoval také zahraniční čtenáře s pracemi českého a slovenského disentu.
• Badatelsky se zaměřuje na T. G. Masaryka a na analýzu komunistické diktatury.
• V roce 1995 mu prezident Václav Havel propůjčil Řád T. G. Masaryka II. stupně.

 

Zdroj: https://ceskapozice.lidovky.cz/evropu-ohrozuje-jeji-civilizace-doz-/tema.aspx?c=A141106_184408_pozice-tema_lube